Get Adobe Flash player

Cipísek

Jak se Cipísek narodil

 Jednou vyšla Manka z jeskyně a povídá: "Rumcajsi, narodil se nám synek a budeme mu říkat Cipísek."

 "To si musím na radost vystřelit z pistole!" křikl loupežník Rumcajs.

 Nabil do pistole žalud a silně vystřelil, že to bylo slyšet z lesa Řáholce až do města Jičína.

 "A teď se na našeho synka podívám."

 Cipísek ležel v kolíbce z dlabaného borového polena, protože borovice je měkčí než dub a tolik netlačí. Pod hlavou má polštář z mechu a přikrytý je lopuchovým listem.

 "Víš co, Manko, já mu udělám střevíčky," povídá Rumcajs.

 Manka mu řekla, že nemá rozum.

 "Vždyť Cipísek udělá první krůček nejdřív za rok."

 "Ten kluk bude chodit už od neděle za týden," povídá na to pyšně Rumcajs.

 "Jednou jedna ještěřička utíkala do věříčka," usmála se Manka a odešla hloub do lesa Řáholce poprosit lesní včely o vosk, aby bylo Cipíska čím natírat po koupeli.

 Rumcajs se dal do šití střevíčků. Protože kdysi býval ševcem, ušil je snadno z mladé habrové kůry a na špičce ozdobil sojčím pírkem. Obul ty střevíčky Cipískovi, opatrně ho zas přikryl lopuchovým listem a šel odkrojit kousek kůry javorové a kousek bukové, aby bylo Cipískovi na kazajku a na kalhoty. Nic se mu nezdálo dost dobré, šel od stromu ke stromu, a když už byl hluboko v lese, zaslechne, jak Manka od jeskyně volá: "Kdepak s tím Cipískem chodíš? Hned ho dej zpátky do kolíbky!"

 Rumcajs se rozběhl k jeskyni a už cestou volal: "Já bych ho tam, Manko, rád vrátil, jenže já ho neodnesl!" Manka obrací v prázdné kolíbce lopuchový list a naříká: "Tak ho odnesl jestřáb. Nebo si pro něho přišla liška. Nebo ho popadl jezevec. Nebo ho ukradla vrána."

 Rumcajs jen tiše sedí na pařezu a nabíjí pistol nejtvrdším žaludem, co našel v kapse. "Kdo ho vzal, ten ho taky vrátí." Nabil pistol, shrnul si vousy z uší a poslouchá, jestli by Cipíska nezaslechl odněkud z lesa Řáholce. Napravo bzučí včely a chruní jezevec. Nalevo klapou jelení kopýtka a tlapou zaječí tlapky. Vzadu není slyšet nic, to tam tak tichoučce chodí lišky. Shora šelestí jestřábí a vraní křídla, ale tak bezstarostně, jako když vrána a jestřáb nemají nic na svědomí.

 To všecko slyšel Rumcajs levým uchem. Pravým poslouchala jak někdo daleko za pasekou louská ořechy.

 "Slyším, co slyším," povídá, "ale náš Cipísek to není." Pohladil Manku pěkně po tváři a lehkým loupežnickým krokem jde křížem krážem lesem Řáholcem, aby se po Cipískovi poohlídl. Očima jako jehly prohledává každé houští a tmavý kout. A zase nic. Jen za pasekou pořád někdo louská ořechy. Přešel po pasece do sousedního lesa, kde rostou červené borovice. A vtom mu shora sletí na klobouk ořechová skořápka. Ona tam v hnízdě na borovici sedí veverka s třemi veverčaty. A je tam s nimi Cipísek, louská ořechy a krmí starou i mláďata.

 Rumcajs si dlaní přičísl obočí a namířil na veveřici pistol nabitou žaludem.

 "Tak to tys nám ukradla Cipíska!"

 "Já?" povídá veverka. "Vždyť on přišel sám. Přiběhl po cestičce a vylezl k nám na borovici."

 "Já vím," povídá Rumcajs, "když se na veveřici míří pistolí, tak ona se obyčejně vymlouvá."

 Ale když vylezl na strom a sáhl si pro Cipíska do hnízda, vidí, že veverka nelhala. Cipísek měl podrážky u prvních střevíčků už málem prochozené!

 "Přišel sám," řekla veverka. "A protože jsem byla od louskání ořechů už celá polámaná, tak mi pomáhá."

 Rumcajse popadla taková pýcha nad synkem Cipískem, že musel třikrát vystřelit z pistole.

 Poprvé střelil, aby Manka věděla, že Cipísek už není ztracený.

 Podruhé střelil, aby se Manka dověděla, že Cipísek prošlapal první střevíce.

 A třetí rána, ta byla jen tak pro radost.

  Jak se ukázalo,  že Cipísek  má dobré srdce Hned druhý den ušil Rumcajs pevné střevíčky z kolčaví kůže. Obul je Cipískovi a povídá: "Už nebudeš líhat v kolíbce, ale mně při boku." Manka spíchla Cipískovi javorovou kamizolku a bukové kalhotky. Na hlavu mu posadila borový klobouček s rostlou kytkou. A poslali ho do lesa, aby se tam obhlídl. Loupežnického synka nevodí nikdo za ruku, ten musí všecko sám. Když se Cipísek ztratil mezi stromy, povídá Rumcajs Mance: "Počkej tu na něho, já si zatím odskočím do Jičína."

  Když došel Ruajs do Jičína, zaslechl na rynku veliký křik. U kašny dupe kramflekem knížecí porybný Kotě a svádí na kotláře Hamíška, že mu z rybníka ukradl kapra.

 "Byl to kapr jako sud!" vykřikuje Kotě a červený je jako malináč.

 "Já ho nevzal," nechce se dát Hamíšek a taky dost křičí.

 Rumcajs se zamyslel a povídá Kotěti: "Nerámus a radši mi něco pověz. Kolik máš teď v rybníce kaprů bez toho, co ti Hamíšek ukradl?"

 "Jak to mám vědět?" mračí se jako z pejru Kotě.

 "Tak to taky nepoznáš, že ti jeden chybí," povídá Rumcajs a chce odejít.

 Jenže Kotě se začal vztekat, takhle že loupežník porybnému soudce dělat nebude.

 "Já chci zpátky kapra!"

 Křiku tam bylo, až drnčelo v podloubí, a nic nebralo konec.

  Cipísek zatím došel k lesnímu rybníčku, kde hospodařil vodník Volšoveček.

 Vodník zrovna seděl na paličaté vrbě a už zdálky volal: "Ty jsi jistě Rumcajsů! Jako by ses tátovi vykulil z oka."

 Cipísek na to: "A kdo jsi ty?"

 "Ty nepoznáš vodníka?" divil se Volšoveček.

 "Jak mám poznat vodníka, když jsem ještě nikdy neviděl rybník."

 "Tak rybník je tohle," řekl Volšoveček a obešel kolem rákosím. Potom si znova vylezl na vrbu a posmutněle tam seděl.

 Cipísek nad tím zavrtěl hlavou: "A proč jsi tak smutný?"

 "Protože neznám svět," vzdychl si Volšoveček. "Pořád tu jen musím sedět na vrbě a koukat na rybník."

 "Proč?" zas na to Cipísek.

 "Jinak by mi uschnul šos, a to je s vodníkem konec."

 Aby přišli na veselejší myšlenky, překulil se Volšoveček přes hlavu, je z něho kapr a vyvádí ve vodě.

 Cipísek uhodil borovým kloboukem o koleno a povídá: "Už vím, jak se dostaneš do světa."

 Nabral z rybníka plný klobouk vody a usadil do ní Volšovečka v té jeho kapří podobě. Potom s ním šel cestou a oba se divili. Cipísek kdečemu a vodník zas tomu, že vozy jezdí bez vesel, koza že nemá ploutve a pes štěká stejně u chalupy jako u rybníka. Nakonec Volšoveček povídá: "A teď bych chtěl do Jičína."

 Šli tím směrem, odkud slyšeli bít věžní hodiny, a došli rovnou na jičínský rynk. Porybný Kotě se tam zrovna zle sápal na chudáka Hamíška: "Jestli mi nevrátíš kapra, schytáš pětadvacet lískovicí!"

 Rumcajs stojí opodál a právě povídá: "Jestli s tím, Kotě, nepřestaneš, tak ti vpálím z pistole jednu pernou žaludovou do kaťat."

 Vtom už se k nim přitočil Cipísek s kloboukem v náruči a v klobouku se šplouchá kapr. Ploutve má jako vějíře, ocas jako prapor, zkrátka jedna kapří nádhera. Porybný Kotě si pro něj rovnou sáhl a očima jako blesky seká po Hamíškovi, Rumcajsovi i Cipískovi.

 "Nevím, jak jste mezi sebou čachrovali, ale tohle je ten můj kapr. A já ho držím a já ho nepustím!"

 Upaloval s kaprem rovnou ke knížecímu rybníku a tam ho pustil do vody. Říká se, že kapr vystrčil hubu z vody a povídá Kotěti: "Zítra si dojdi pro knížepanskou pochvalu."

 Dál se říká, že ten kapr přes noc odvedl všecky ryby z panského rybníka do řeky Cidliny.

 A říká se do třetice, že tu knížecí pochvalu si porybný Kotě užíval celé čtyři neděle v jičínské šatlavě.

  Jak Cipísek probudil studánku V tom čase vařil v Jičíně pivo sládek Kule. Pivo vařil dobré, a proto ho ve městě rádi strpěli, i když to byl velký řimbuch a zem se pod ním lámala jako marcipán. V celém Jičíně byla jen jedna židle, která ho unesla.

 Kule často chodil po pasekách v lese Řáholci a hledal tajné kořínky do piva. Tlápy měl jako haratláp, kam šlápl, tam vždycky něco vyvedl.

 "Proč mi nechodíš v lese po lidsku?" vyčítal mu Rumcajs.

 A sládek opatrně udělá krok a zatlápne bažantici na vejcích. Udělá druhý a zaryje se patou až na dno jezevčí nory. Bokem otlouká duby i buky.

  Tou dobou Cipísek dotrhával druhé šaty a pouštěl se pořád hlouběji do lesa Řáholce. Manka měla strach, aby ho nepopadly divoženky nebo aby se nepopálil o ohnivého muže.

 "Ať si náš synek užije ode všeho," říkal na to Rumcajs.

 Jednou Cipísek zašel až nejhlouběji do lesa. Stromy tu nešumí, ale šeptají, a nikdo jim nerozumí. A je tu tma. Kdo tam přijde, dostane strach a vrátí se.

 Cipísek udělal ještě krok a stojí u studánky. V Jičíně se o ní říkalo, že ji hlídají víly. Kdyby prý ji neuhlídaly, musely by odejít z lesa a venku v poli by je vítr rozfoukal.

 Víly tam seděly. Bylo jich sedm.

 "Jjsem Cipísek," řekl Cipísek.

 "My jsme víly," řekly víly a jemnými prstíčky odstrkují smetí, co napadalo do studánky.

 "Já vám pomůžu," řekl Cipísek.

 "Tak dobře," řekly víly a udělaly mu mezi sebou místo.

 "Jé, vy jste hezké!" řekl Cipísek.

 A víly řekly: "Povíme ti za to pohádku."

 Povídaly mu pořád stejnou pohádku, ale byla stále jiná.

 Cipísek tam chodil každý den. Měl už mezi vílami vysezený důlek. Víly se divily, jak je možné, že někdo může vysedět v trávě důlek.

 Když ale Cipísek přišel k studánkovým vílám podeváté, viděl, že pletou kabelky ze zelené trávy a pláčou přitom.

 "Proč pláčete?" zeptal se Cipísek.

 "Jen se podívej," řekly víly.

 A ukázaly na studánku, a ona je vyschlá, není v ní ani očko vody. Tráva přes ni padá a už taky usychá.

 "Vy jste tu studánku vypily?" zeptal se Cipísek.

 "Ne, ona přestala," řekly víly a pokrčily ramínky.

 "A proč přestala?" ptá se Cipísek.

 "To nikdo neví," řekly víly, vzaly kabelky z trávy, a že půjdou.

 "Nikam nechoďte," řekl Cipísek. "Já se nejdřív podívám, proč ta studánka přestala."

 Hledal na všech čtyřech stranách lesa Řáholce a ještě jednou dokola na samém krajíčku. A vidí tam pod trnkou sedět člověka. Ten člověk si hoví v hlubokém dolíku a chrápe, jako když se přesýpá štěrk. Všude před ním prýští ze země pramínky vody, ale za ním je sucho jako v hrachovině. Před ním je vody dost, ale za zády mu vadne tráva. Cipísek zavolal tomu řimbuchovi do ucha: "Vstávej!"

 Řimbuch zachruněl, jako když se v lomu sype kámen.

 "A co bych vstával? Já jsem Kule, sládek z Jičína."

 "Vstávej!" zavolal mu Cipísek do druhého ucha. "Sedíš na žilkách, co vedou vílám vodu do studánky!"

 Sládek Kule sebou zavrtěl v dolíku a spí dál.

 "Jestli studánka neobživne, víly musejí odejít z lesa a rozfouká je vítr!" volá Cipísek.

 "Bjoch," udělal sládek Kule a spí dál.

 A tak si Cipísek našel malého červeného mravence a pustil ho sládkovi za košili. Mravenec se dal do sládka jako kleštičkami.

 Sládek Kule vykřikl: "Ahá!"

 Vyletěl na nohy a hnal se do Jičína, aby mu sládková vytřásla mravence z košile.

 Když už Kule netiskl tolik zem, voda se vrátila do žilek a studánka se probudila. Víly se k ní sesedly, odstrkovaly prstíčkem smetí a Cipísek jim pomáhal.

   Jak Cipísek  stavěl knížepánovi  kuželky To už Cipísek trochu povyrostl, přišel k Rumcajsovi a povídá: "V Řáholci už to znám. Já bych chtěl do světa."

 "Jsi pořád ještě maličký," řekl Rumcajs, "ale když máš svůj rozum, tak si jdi."

 "A jdi radši hned," povídá Manka, "než si to rozmyslím."

 Rumcajs čerstvě Cipískovi podrazil střevíčky z kolčaví kůže a Manka mu nasypala plnou kapsu bukvic, aby měl ve světě co louskat. A tak Cipísek louskal bukvici za bukvicí a šel po císařské silnici do Jičína.

 Došel až k zámku na rynku, kde bydlel knížepán s kněžnou. Ti dva si pro dlouhou chvíli našli povyražení, každý podle své chuti.

 Kněžna celé dny vyhlížela z okna na rynk. Když se jí na trhu zalíbila husička na ošatce, kněžna jen zavolala: "Tu chci do kuchyně!"

 Trhovkyně musela s husou do zámku, kněžna se na ni za husičku usmála a to bylo všecko. Husy a kachny, krůty i holoubátka, nač se kněžna podívala, to bylo její.

 Knížepán, ten se zas staral jen o kuželník. Dal ho postavit vzadu na zahradě z drahého dřeva, kuželky rozkázal vytrakslovat ze sloních klů a koule z ostatních sloních zubů. Celý den koulel knížepán v tom kuželníku kuželky a s ním baroni a hrabátka, a taky jeden jenerál a jeden vévoda. Knížepánovi pro zlost se ale v celém Jičíně nenašel kluk, co by poražené kuželky dokázal stavět po knížecí chuti. Museli je rovnat hrabě nebo baron, a to pak bylo pořád: "Pardon, silvuplé, kdybyste ráčil."

 Pro samou vznešenou zdvořilost se koulelo třikrát za celé odpoledne.

 Taky toho dne, když šel Cipísek poprvé do světa, vyhlížela kněžna z okna a v kuželníku měli začít hrát. A vtom kněžna uviděla Cipíska. Vyšel z věžové brány na rynk a rozhlíží se kudy dál. Kněžna si povídá: "Zítra má knížepán narozeniny a tamhle jde kluk jako jarní mrkvička. Já toho kluka dám knížeti k narozeninám, aby mu stavěl v kuželníku."

 Kývla na lokaje Fricka, ten vyběhl z vrat, popadl Cipíska a rovnou s ním před kněžnu.

 "Buš stavět knížepánovi kuželky." řekla kněžna a o víc se nestarala.

 Fricek svlékl z Cipíska lesní šaty a pořád na něho: "Co se se mnou pereš jako loupežník, já ti dám lepší."

 Navlíkl Cipíska do krajek, krejzlíků a kadrliček a postříkal ho voňavkou, až se v něm zarazil dech. Potom s ním rovnou na kuželník před knížepána. Ten se podíval a povídá: "Bon."

 Baroni, hrabátka, vévoda a jenerál po knížepánovi: "Bon."

 A Cipísek jim musel stavět kuželky a oni pořád na něho: "Tak ne!"

 "Jinak!"

 Říkali to francouzsky, Cipísek jim nerozuměl, nakonec zahodil kouli do rybízu a povídá: "Dělejte si to sami."

 Strčili ho do vězení, i když byl tak maličký. A kouleli dál kuželky, stavěl zas ten hrabě.

 Jenže v tu chvíli Manka doma v jeskyni povídá: "Je mi nějak do pláče. Cipískovi v Jičíně je zle."

 Rumcajs se tam hned vypravil. Sotva vstoupil na rynk, odskočila kněžna od okna. A z vězení kývá na Rumcajse borovým kloboukem Cipísek.

 "Hned," povídá mu Rumcajs, "jen co si to vyřídím tamhle."

 A rovnou ke kuželníku.

 "Co tu chceš?" povídá knížepán.

 "Synka," řekl Rumcajs.

 "Tak si ho vezmi," vysmál se mu knížepán a houpá v ruce s koulí ze sloního zubu a chce ji hnát proti kuželkám "Taky že vezmu," řekl Rumcajs a vymáčkl kouli knížepánovi z ruky.

 Knížepán, kněžna, baroni, hrabata, i jeden vévoda a jeden jenerál se už jen dívali, jak Rumcajs velikou rumcajsí silou hodil kouli proti vězení. Vyrazilo to v kamenné zdi branku a Cipísek vyšel ven.

 Rumcajs si ho vedl domů do lesa Řáholce a povídá mu: "Pořád jsi ještě maličký. Než tě, Cipísku, znova pustím do světa, musíš povyrůst."

   Jak Cipísek  hlídal starostovi  klobouk a hůl Když Cipísek zas trochu povyrostl, chtěl znova do světa. Manka si jen povzdychla, že její synek nosí toulavé boty, a Rumcajs povídá: "Jen abys dopadl líp než posledně u knížepána."

 Cipísek šel, vyhnul se jičínskému zámku, a vtom na něho od starostů volají, že by potřebovali zrovna takového chlapce, aby nosil za starostou klobouk a hůl.

 "Tak já k vám půjdu do služby," řekl Cipísek; myslel si, že se starostou se leckam dostane a dost se doví.

 Jenže jičínský starosta Humpál celé dny jen proseděl v židli a díval se, jak se mu na břiše houpá u řetízku fialový kámen. Když se dost vynadíval, pomaloučku vytáhl z vesty hodinky. Na ciferníku kvete červený tulipán, a když se stiskne pérko, zahrajou hodinky písničku. Hodinář Semerád, co měl krámek u věžové brány, říkával, že by ty hodinky zanic nechtěl spravovat.

  Cipísek už asi tři neděle postával starostovi Humpálovi za židlí. Starosta se díval na fialový kámen, mačkal pérko a poslouchal, jak hodinky vyhrávají. Hekal přitom námahou: "Co já se nadřu!"

 Jednoho dne se starosta při obědě přejedl makových koláčů a usnul uprostřed písničky. Vtom odskočí víčko u hodinek, vyjde maličký panáček a drnkavým hláskem si stěžuje: "To je mi pěkné potěšení, vyhrávat pořád tomu lenochovi! Aspoň se trochu protáhnu."

 A hrací panáček se začal procházet starostovi po vestě a rovnal si kloubky. Vtom zahučel z předsíně průvan, panáčka popadl a pryč s ním.

 Cipísek se polekal, až ho nohy nechtěly nést. Hledal hracího panáčka po celé světnici, ale nic nenašel. A v židli to zachrunělo, Humpál se probudil a stiskl péro v hodinkách. Hodinky nezahrály.

 "Tys je rozbil!" křikl starosta na Cipíska.

 "Já na ně ani nesáhl," řekl spravedlivě Cipísek. "Ten panáček, co v nich hraje, si vyšel na procházku a vzal ho vítr."

 "Povídali," mávl rukou starosta a od té námahy se z něho rozlil po podlaze pot.

 Přiběhla starostka, vidí tu kaluž, a vyhnala starostu ven na zahradu. Cipísek tam za ním přinesl klobouk a hůl.

 "Zkrátka," zívl dopálený Humpál a lehl si pohodlně pod hrušku, "jestli mi, Cipísku, nepřivedeš panáčka, dřív než se probudím, koupím píšťalku, postavím tě do kouta a budeš mi vyhrávat písničku místo něho."

 Starosta spal a Cipísek hledal panáčka po celé zahradě. Nedohledal se a nedovolal. Nakonec utrhl zelený lístek a rybízovou šťávou na něj narýsoval několik znamení. V loupežnickém písmu se to čte:

 MUSÍM POŘÁD STÁT U STAROSTY V KOUTĚ A HRÁT MU NA PÍŠŤALKU.

  Zavolal holuba, dal mu lístek do zobáku a poslal ho do lesa Řáholce. Rumjs si psaní přečetl a povídá: "Cipísek píše, že mu v Jičíně ubližují."

 Pohladil Manku, aby se nestarala, a rovnou se tam vypravil. Cestou se dověděl od vrabců, že je to všecko kvůli ztracenému hracímu panáčkovi. A Cipísek že za nic nemůže.

 "Stojí ale někde u starosty v koutě s píšťalkou. A to je pro loupežnického synka zlá věc a pohana," povídá Rumcajs vrabcům. "Nejdřív mi pomozte najít ztraceného panáčka."

 Vrabci hledali, hledali po vrabčím a nic nenašli. Rumcajs si povystoupl do špiček a zavolal, aby z Řáholce přiletěly bystré lesní pěničky. Ty našly hracího panáčka na první podívání. Panáček nakukoval hodináři Semerádovi do výkladu a prohlížel si hodinky. Rumcajs si ho sfoukl do dlaně a šel rovnou k starostovi. Dal mu panáčka a dostal za něho Cipíska.

 "A teď ti, starosto, ještě něco přidám," povídá.

 A Rumcajs se opřel do pat a zaševelil dechem mezi zuby. Od lesa Řáholce se přihnalo sedm sršáňů, každý byl velký jako ptáček. Ty sršáně nasadil starostovi do klobouku. Kdykoli od té chvíle šla na jičínského starostu Humpála lenost, sršáni zabzučeli.

 Když to všecko pořídil, vzal Rumcajs Cipíska za ruku, vedl si ho domů a domlouval mu: "Ještě pořád jsi maličký. Než tě, Cipísku, pustím do světa do třetice, musíš ještě povyrůst."

   Jak Cipísek  sloužil u jenerála Cipísek pobyl doma pár týdnů, aby dosáhl hlavou k vyššímu součku. Potom povídá: "Půjdu do světa do třetice."

 Manka ho dovedla k prutu divizny.

 "Já nevím, synku, co tam pořídíš. Vždyť divizna pořád ještě nese hlavu výš než ty."

 Rumcajs to poslouchá, zasmál se do vousů a povídá: "Jen ho, Manko, nech. Kdo šel dvakrát, ten musí i potřetí."

 A tak se Cipísek vypravil. Vyhnul se jičínskému zámku, obešel starostův dům a zastavil se až na udupané louce za městem. Všude je tu plno vojáků, troubí se a bubnuje. Pak ti vojáci naládovali pušky a vystřelili.

 Uprostřed louky stojí stan. Bydlí v něm jenerál, má modré kalhoty a bílou kazajku a na klobouku kohoutí ocas. Jenerál každou chvíli vyšel ze stanu a zavolal na vojáky: "Mám radost, že tolik troubíte, střílíte a bubnujete."

 Když to zavolal, vrátil se do stanu a posílal na všecky strany vyzvědače, aby vyzvěděli, jestli nepřítel přijde od Kbelnice, nebo od Kopidlna. Nikdo mu to nedokázal povědět. Jenerál si koulel zlatým knoflíkem, ale jednou mu vyšlo tak, a podruhé zas naopak.

 "Kde vzít šikulku, co by nakoukl do nepřátelských lejster a přišel mi to říct?" vzdychal jenerál, až se mu čeřilo kohoutí peří na klobouku.

 Vtom tam přijde Cipísek a povídá: "Já tu službu vezmu."

 Jenerál si luskl prsty.

 "Víš co, já to s tebou zkusím."

 Odvedl Cipíska do stanu, kreslí bílou křídou na černou tabuli a k tomu vykládá: "Tuhle je řeka a za ní les. A tady v údolí leží nepřátelské vojsko. Uprostřed vojska stojí stan s maršálkovým praporkem. Ve stanu je stůl. A ve stole šuplík plný lejster. Někde v těch lejstrech je napsáno, jestli na nás maršálek přijde od Kbelnice, nebo od Kopidlna. A ty tam doskočíš a vyzvíš to."

 Jenerál dopověděl, přičísl si dlaní peří na klobouku a Cipísek šel.

 "Kam jdeš, maličký?" volali na něho vojáci.

 "Kam mě posílá váš jenerál," odpověděl Cipísek a vojáci mu ustoupili z cesty.

 Jak říkal jenerál, musel Cipísek nejdřív přes řeku. Tiše prošel lesem a byl v tom údolí, kde leželo cizí vojsko. Jak byl Cipísek maličký, jen se mihl nepříteli před očima a zastavil se až ve stanu s praporkem. Tam stojí u stolu maršálek s krocaním ocasem na čáce. V ruce drží lejstro a čte si v něm. Pořád si čte jen v tom jednom lejstru, kroutí hlavou a vzdychá.

 "To bude to lejstro, kde je napsáno, odkud přijde nepřítel na Jičín!" pomyslel si Cipísek.

 A jak byl maličký, přitočil se. Když maršálek lejstro na chvíli odložil, Cipísek je tajně popadl a utíkal s ním rovnou zpátky do Jičína.

 "Tady je ten papír!" řekl jenerálovi.

 Jenerál nejdřív dal vystřelit z kanónu Cipískovi na slávu, rozložil si lejstro před očima a povídá: "To jsem zvědav, jestli to bude od Kbelnice, nebo od Kopidlna."

 Když dočetl, zaklel, jako když bouchne hrom, a potom si vzdychl: "Všecko je prohraný."

 A dupl si na Cipíska: "Cos mi to přines?"

 Ono v lejstru bylo napsáno:

 2 libry masa polívku, za 3 krejcary zeleninu, 1/2 libry nudlí a 1/4 lotu soli

 "To že má být bitevní lejstro?" rozkřikl se jenerál. "Ty věci měl maršálek nakoupit maršálici na polívku. Ale on zapomněl, a proto tolik vzdychal."

 Když se Rumcajs s Mankou v lese Řáholci od sojek dověděli, co zas Cipísek popletl, vypravil se Rumcajs k vojsku a povídá jenerálovi: "Aby se nestalo městu zle, já tam střelím. Ustřelím maršálkovi krocaní ocas z klobouku a on si už rozmyslí táhnout na Jičín."

 "Jak bys tam mohl střelit," odsekl jenerál, "když se neví, jestli je maršálek zrovna u Kbelnice, nebo u Kopidlna."

 Všecko to napravila Manka. Navařila hrnec polívky a donesla ji maršálici. Maršálice maršálkovi vzkázala po kurýrovi:

  "Nech vojny, teď se bude obědvat."

 Naobědvali se, pak si maršálek musel zdřímnout, a už byl čas k večeři. Po večeři šli spát, ráno se nasnídali, ale už zas aby obědvali. K válce se nedostali.

 Proto tenkrát nepřišlo na Jičín vojsko ani od Kbelnice, ani od Kopidlna.

 Jak Cipísek  přechytračil  lišku Rumcajs seděl v bukové rozsoše a hlídal lesní holubičku, aby ji nepotrhal jestřáb. Vtom přiběhne pod strom Manka.

 "Rumcajsi, pojď honem domů. Cipísek si v lískách láme hůl."

 Rumcajs si povylezl ještě o rozsošku výš a vidí až do lísek.

 "Načpak tu hůl potřebuješ?" zavolal.

 A Cipísek na to: "Abych se měl ve světě o co opírat."

 "Už jsi tam byl třikrát a k ničemu to nebylo. Nech tu hůl růst, kde roste," povídá Rumcajs.

 Cipísek se dal do prosíka.

 "Dobrá," povídá nakonec Rumcajs, "ale nejdřív musíš dokázat tři věci. Musíš předběhnout jelena, povalit medvěda a přechytračit lišku. Potom tě pustím do světa."

 Předběhnout jelena nebo povalit medvěda, to si Cipísek ještě netroufal. Zkusil to nejdřív s liškou.

  Žila v lese Řáholci jedna zvlášť pěkně červená a moc pyšná. Celý den chodila houštinou i po pasekách a na každého volala s nosem nahoru: "Já jsem chytřejší než advokát v Jičíně. Mě ještě nikdy nikdo nepřechytračil."

 Cipísek jí vzkázal, že se sejdou na pasece a tam se spolu budou křížkovat v chytrosti.

 Rumcajs nad tím jen vrtěl hlavou: "Nevím, Cipísku, jestli děláš dobře. Tahle liška už dokázala, že knížecí hajný zabloudil v remízku, kde nebylo víc než sedm borovic."

 Cipísek si všecko ještě jednou přemyslel a odešel na paseku. Liška už tam čekala. Hoví si pod keřem a začala po Cipískovi házet zralými malinami.

 "Co to děláš?" povídá Cipísek.

 "Zkus to taky," řekla liška.

 Cipísek utrhl malinu a chce hodit po lišce. Ale ona do něho strčila, Cipísek upadl do malinových proutků a popíchal se.

 "Chceš ještě?" řekla liška.

 "Ještě," povídá Cipísek.

 "Tak po sobě budeme házet borůvkami."

 Liška natrhala hrst borůvek a už se to na Cipíska sype jako broky. Chtěl lišce oplatit, ale ona ho povalila do mraveniště.

 Když si Cipísek vysbíral z košile mravence, začala liška dorážet: "A teď mi pověz, proč vlastně jsi přišel."

 "Já jsem tě přišel přechytračit."

 Liška se smála, až se musela přidržet stromku.

 "A jak bys to chtěl udělat?"

 Cipísek už měl v hlavě všecko přichystané. Ulomil dva proutky a položil je na zem křížem přes sebe.

 "Na tomhle místě se zítra sejdeme znova a každý přinese jednu koroptev."

 "Proč ne," povídá liška.

 "Koroptvičky si vyměníme a pak je sníme."

 "Koroptve, ty já ráda," povídá liška.

 "A kdo koroptev nesní, ten prohrál."

 "Já to nebudu," zasmála se liška a olízla si nos.

  Druhý den se na pasece sešli znova. Liška přinesla v hubě koroptvičku, položila ji do trávy a povídá: "Tahle koroptvička je pro tebe. A teď mi dej tu mou."

 Cipísek sáhl do kapsy a podává lišce bramboru. Liška do ní jen strčila nosem.

 "Co mi to dáváš? Řekla jsem koroptev."

 "Tuhle přece leží," povídá Cipísek a ukázal na bramboru.

 Liška se rozčilila.

 "Proč křičíš?" povídá Cipísek.

 Liška uhodila bramborou o zem.

 "Měl jsi přinést koroptev, a přinesl jsi tohle!"

 "Přinesl jsem koroptev střílenou motykou," povídá Cipísek.

 Liška překulila bramboru v hubě, ale hned ji vyplivla a utekla z paseky.

 Cipísek zvedl z trávy koroptvičku od lišky, šel domů a tam řekl: "Než se upeče, rozmyslím si, jak předběhnout jelena."

 Jak Cipísek předběhl jelena Manka škubala koroptev a Rumcajs křesal ntem o nehet jiskry do klestí, aby koroptev bylo na čem upéct.

 Vtom se tam přižene jelen Juchelka. Je ze všech jelenů v lese Řáholci nejrychlejší. Parohy má malé, aby neuvázl ve větvích, ale kopýtka mu zvoní jako okovaná. Spustil rovnou na Cipíska: "Ty prý chceš předběhnout jelena. Tak tady jsem a jmenuju se Juchelka."

 "Synku, to jsi kousl na křemínek," povídá Cipískovi Rumcajs.

  Manka si smetla z klína koroptví pírka, a že se taky ráda podívá, jak si Cipísek poradí.

 Vyšli před jeskyni, Juchelka si Cipíska znova prohlídl a pyšně povídá: "Dám ti kus napřed."

 Cipísek odpověděl, že tu výhodu nechce, ale musí prý si prohlídnout cestu, kudy se poběží, aby neklopýtl. Posadil se na kraji lesa na pařízek a zadíval se přes pole k Jičínu.

 "Vybírej si jak vybírej, já stejně vyhraju," povídá pyšně Juchelka.

 "Tak tedy poběžíme rovnou přes pole a přes zahrady do Jičína na rynk," řekl Cipísek. "A kdo se tam první napije z kašny, ten vyhrál."

 Jelen Juchelka kývl a strčil do Cipíska nosem.

 "Běž už, já mám času dost."

 Cipísek se rozběhl, přeskočil mez a dál běží mezi žitem a pšenicí. Jen tu a tam se pohne klásek.

 Jelen Juchelka zatím pohodlně překusoval trávu a říkal si pyšně: "Ještě pořád mám času dost."

 Teprve když Cipísek upaloval kolem pole, kde rostlo zelí, rozběhl se Juchelka jeleními skoky, každý je za třicet Cipískových kroků. Dohonil Cipíska u toho zelného pole. Zralé hlávky jen voní a Juchelka Cipískovi povídá: "Na tebe mám vždycky času dost."

 Pak odešel do pole a popásal se na zelí.

 Cipísek zatím upaloval dál, už je v jičínských zahradách. Vtom se mu přidá k boku Juchelka.

 "Tak vidíš, už tě mám zas."

 Jenže na záhonu tam roste mrkvička, jelenovi až sládne pod jazykem. Juchelka znova na Cipíska: "Běž si. Na rynk je to ještě kus, však ty mi neutečeš."

 A jelen Juchelka se přitočil k záhonu a hoduje na mrkvi.

 Cipísek zatím utíkal a už neměl daleko.

 Juchelka nechal mrkev mrkví a rovnou za Cipískem. Ten proběhl věžovou bránou a je na rynku. Báby tam zrovna pořádají trh. Každá stojí u své nůše a prodává zelí nebo mrkvičku.

 Zacupalo to, od věžové brány se žene jelen a volá: "Mám tě, Cipísku! Ještě skok a napiju se z kašny!"

 Jenže sotva Juchelka vběhl na rynk, báby u nůší a ošatek vykřikly: "Jelen! Hr na něj, než nám schroustá všechno zelí i mrkev!"

 A shrnuly se na Juchelku. Čtyři ho popadly za parohy a osm nejsilnějších mu přidržuje kopýtka.

 To už Cipísek stál u kašny, nabral si do dlaně vody a napil se. A vyhrál.

 "Vidíš, Juchelko, přece jsi prohrál."

 "Prohrál jsem," povídá jelen. "A řekni bábám, ať mě pustí."

 Když se Cipísek vrátil domů do jeskyně, byla koroptev zrovna pečená. Snědli ji, Cipísek olízl kostičku a povídá: "Tak, a teď zkusím povalit medvěda."

   Jak Cipísek povalil medvěda Než se Cipísek vypravil na křížkování s medvědem, přemýšlel celý den. Rumcajs si nabil pistol nejtvrdším předloňským žaludem, kdyby se přitom něco strhlo. Manka se trápila starostí.

 "Už vím, kudy na toho medvěda," povídá Cipísek a vypravil se.

 Jenže v ten čas vedly medvědí pěšiny jinudy než přes les Řáholec. Cipísek se marně ohlížel po medvědu v houští i na pasekách.

 Až potkal poštovní sojku, co nosila do Řáholce noviny. Seděla nízko na větvi a smutně se dívala do mechu.

 "Co se ti stalo?" zeptal se Cipísek.

 "Ztratila jsem trumpetku, na kterou vždycky troubím," vzdychla si sojka.

 "Vždyť tuhle leží," řekl Cipísek a podal sojce ztracenou trumpetku. "To já mám horší trápení. Ne a ne najít medvěda."

 "Já ti nějakého přivedu," zavolala sojka, zatroubila a odlétla.

 Když o tom Cipísek pověděl Mance, spráskla ruce nad hlavou, až se rozletěli lesní holubi.

 "Sojka nemá rozum. Kdovíjakého medvěda ti přivede!"

 Taky Rumcajs měl starost. Každou chvíli přitiskl ucho k zemi a poslouchal. K poledni zaslechl, jak lesem Řáholcem tlapou čtyři veliké tlapy. A vtom už se udělal větříček a pohybuje listím na dubech.

 "To je medvědí dech," povídá Rumcajs.

 Duby se začaly třást a sypou se z nich žaludy.

 Nízko při zemi přiletěla sojka a volá: "Za chvilku tu bude medvěd. Vedu ho až z třetího polesí."

 "Je v tobě rozumu jako v té tvé trumpetě," řekl Rumcajs. "V třetím polesí žijou meddi hromburáci. Co teď?"

 Sojka se posadila na větev a neví.

 Cipísek přechází mezi stromy a odstrkuje spadané žaludy, aby přes ně neklopýtl, až přijde medvěd.

 Duby se kymácejí a sype se z nich zelené listí.

 Medvěd se blíží a funí, až to Cipískovi bere klobouk.

 Sojka vykřikla: "Co jsem to já bláznivá vyvedla!"

 A uletěla.

 "Nevím, nevím, Cipísku, jestli sis tentokrát nenaložil moc do nůše," povídá Rumcajs.

 Cipísek na to ani slovo, jen zalezl do houští.

 A na paseku se vyvalil medvěd. Zle se mračí, a kam šlápne, praskají kořeny.

 Cipísek ani hlásek, jen zalezl do houští ještě hlouběji. Medvěd se kýve dokola po pasece, nikoho tam nevidí a řve: "Tak kde jsi! Tuhle stojím a můžeš mě povalit!"

 V tu chvíli Cipísek z houští zavolal: "Jestli na tě vyběhnu, tak ti ukážu!"

 Medvěd si protřepal prackou ucho.

 "Slyšel jsem dobře?" řekl a zařval, až to na nebi rozhánělo obláčky: "Tak už se ukaž a popadneme se!"

 Přitom stiskl v náruči dub a vytáhl ho ze země i s kořeny jako mrkvičku.

 "Nedělej nám tu třísky!" křikl na něho z houští Cipísek. "Už na tebe běžím a zpřelámu ti kosti!"

 Medvěd rozpřáhl náruč.

 "Tak pojď."

 Cipísek vyběhl z houští. Je tak maličký, že se medvěd musel dát do smíchu. Směje se, až to rámusí Řáholcem. Směje se a směje, z očí mu vyběhly slzy a bylo jich na dva potoky. A medvěd se smál a smál, až v něm nebylo víc síly než ve veverce. Cipísek do něho strčil a medvěd se svalil do trávy.

 Tři dny tam ležel, pak vstal a zamručel: "Prohrál jsem."

 A odešel zpátky do třetího polesí.

  Tak Cipísek přechytračil lišku, předběhl jelena a povalil medvěda. Rumcajs sám odstrčil bukový kmínek, co hradil jako závora cestu z jeskyně, a povídá: "Už je v tobě, synku, dost loupežnické chytrosti i praktiky. Už můžeš sám vycházet do Jičína, i dál do světa. A ať děláš co děláš, pamatuj, aby to bylo zlým pro zlost a dobrým pro radost."

   Jak Cipísek  hlídal kněžně  klubko Jednou přišel k loupežnické jeskyni lokaj Fricek a ohlásil se: "Posílá mě kněžna!"

 Rumcajs vyšel ven a povídá: "A co mi kněžna chce?"

 Fricek tam stojí pyšně jako nazobaný holub.

 "Hned jí máš poslat Cipíska k posluze."

 Z jeskyně vyběhla Manka, podívala se na Fricka, až se mu smeklo v přezkách, a řekla: "Cipísek už si služby na jičínském zámku užil a jen mu tam ubližovali. Kněžně ho nedám."

 Lokaj Fricek začal hledat po kapsách, že to má někde přísně napsáno od samotného knížepána.

 Rumcajs tiše povídá Mance: "I jen ho, Manko, pusť. Však náš Cipísek poslouží kněžně do omrzení.

  Lokaj Fricek odvedl Cipíska na zámek. Kněžna už na ně čekala. Seděla na zlaté židli a pletla. Dvě očka uplete a tři vypárá. Poručila Cipískovi, aby si k zlaté židli přistrčil stoličku. Tak musel sedět kněžně u střevíců. A ona pořád: "Jakou já bych pro tebe vymyslela službu?"

 Vtom se jí z košíčku vykutálí klubko beránkové vlny a rozběhlo se ke dveřím.

 "Už jsem to vymyslela," řekla kněžna. "Budeš mi, Cipísku, hlídat klubko."

 Tak sedával Cipísek celé dny kněžně u střevíců a hlídal klubko beránkové vlny, aby nevyběhlo z košíčku. Byla to dlouhá služba, klubka neubývalo, protože kněžna vždycky dvě očka upletla a tři vypárala.

 Až jednou přišel ke kněžně na návštěvu knížepán. Jak už byl nešika, šlápl na košíček. Klubko vyběhlo z košíčku a kutálí se ke dveřím a ze dveří ven a dál zámeckou chodbou.

 "Kel malér," povídá po francouzsku knížepán. "Mám za tím klubkem poslat psy, aby ho chytili?"

 A klubko už se kutálí přes zámeckou zahradu do polí.

 "Sapristi," rozzlobil se knížepán. "Já za ním pošlu myslivce, aby to klubko rovnou zastřelili!"

 Kněžna se jen po francouzsku zasmála nosem a luskla prsty: "Cipísku, přines to klubíčko."

 Jenže Cipísek byl loupežnický synek, nezvyklý na takové poroučení. Seděl a pořád víc se mračí. Vtom mu ale šlehlo v očích, jako když se škrtne křemínkem o křemen.

 "Tak já jdu," povídá. Vyskočil kněžně od střevíců a rozběhl se za klubkem.

 Na silnici klubko dohonil a povídá mu: "Jen si běž. Já poběžím taky."

 Běželi rychle pryč od zámku, protože klubko mělo dost kněžnina šmodrchání a Cipísek zas knížepanské služby.

  Když už byl Cipísek celý udýchaný a klubko se dokutálelo až na svůj vlastní konec, seděla t před chalupou babka. Cipísek jí podal koneček klubka a povídá: "Umíte, babičko, plést punčochu na pěti jehlicích?"

 "Abych neuměla," řekla babka a hned se do toho dala.

 Cipísek utíkal dál, domů do lesa Řáholce.

 A už za chvíli se začal kněžnin konec klubka divně cukat. Dvě očka, co kněžna upletla, se sama rozpustila a koneček vlny běží přes komnatu ke dveřím. Kněžna za ním, přes zahradu a po silnici. Nejdřív pěšky, a když se zadýchala, vezla se v kočáře.

 Tak dojela až do té vesnice. Sedí tam před chalupou babka a doplítá punčochu.

 "Kde jsi na ni vzala vlnu?" řekla přísně kněžna a dívá se sklíčkem na babku.

 Babička ani nevzhlídla od drátů.

 "Ale tak mi sem té beránkové vlny přiběhl od Jičína koneček."

 Kněžna se na punčochu líp podívala a vidí, že punčocha nemá hotovou patu. Honem dala otočit kočár a ujela zpátky do Jičína. Bála se, aby jí babka nedala tu patu doplést.

 Jak šel Rumcajs  s Cipískem  víle pro lajblíček Jednou přiběhla do loupežnické jeskyně studánková víla a hlásek má jednu starost: "Lidi, jak foukal ten veliký vítr, roztrhlo mi to lajblíček."

 Manka povídá od ohniště: "A sama si to spravit neumíš?"

 "Kdybych vzala do ruky železnou jehlu, neunesla bych ji," vzdychla víla.

 A tak si Manka navlíkla do jehly pavoučí předení, obrací lajblíček v rukách a nakonec povídá: "Vždyť to není k spravení. Jestli chceš, dám ti jeden ze svých."

 Víla pokrčila ramínky: "Kdepak, mít na sobě plátěný lajblíček, to jako bych byla obložená trním."

   Poslouchal to Rumcajs a zavolal si Cipíska.

 "Půjdeš do Jičína k Španihelovi, co má krám pod podloubím. A aby poslal nějaký lepší lajblíček pro vílu. Tuhle mu za něj posílám drahokámen, co jsem našel pod kopcem Kozákovem."

 Víla si sedla v koutě na hrst draného peří a Cipísek šel.

  U Španihela v krámě si Cipísek podložil patu špičkou, aby ho bylo kousek přes pult, a povídá: "Rumcajs si vzkazuje o lajblíček pro vílu. A tuhle za něj posílá drahokámen."

 Španihel si kámen přehodil z dlaně do dlaně a sáhl do spodního regálu.

 "Mám tady jeden a bude se hodit."

 Zabalil lajblíček do papíru a podal přes pult Cipískovi.

 Když to Cipísek přinesl do jeskyně, víla tiše zatleskala rukama: "A teď si ten lajblíček oblíknu. A bude po starosti zas nejmíň na sedm let."

 Jenže když rozbalili papír, byla v něm babí kacabajka.

 "Kruciš," povídá Rumcajs, "vyprav se tam, Manko, sama."

  Španihel stojí za pultem, přehazuje drahokámen z dlaně na dlaň a velebí si, jak pěkné z něho šlehají blesky. Vtom ale zahlídne Manku, jak pospíchá od věžové brány. Strčil drahokámen pod pult a fofruje prázdnými dlaněmi jako anděl křidýlky.

 "Španiheli, stala se nějaká chyba," povídá Manka už ve dveřích. "Poslali jsme Cipíska pro jemný lajblíček, ale on přinesl babí kacabajku."

 Španihel rozbalí papír, obrátil kacabajku po rubu i po líci a udělal zaječí pysk.

 "Stala se chyba chyboucí," povídá. "Ale to on mi Cipísek asi pořádně neřekl, co a jak. Když mi to, Manko, vyložíš, posloužím ti zbožím jako pro kněžnu."

 "Musí to být zboží ještě fajnovější," řekla Manka. "Měl by to být lajblíček jako střižený z mlhy. Vždyť je to pro vílu."

 Španihel už se hrne nahoru na regál.

 "Mám tu něco, co nemůže ani kněžna nosit, aby to nepotrhala."

 A byl to lajblíček opravdu jen pro vílí užívání.

 Jenže když si ho Manka chtěla odnést, Španihel povídá: "A co zaplatit?"

 A tiskne se k pultu, aby Manka nezahlídla drahokámen.

 "Zaplatil přece Cipísek," řekla Manka.

 Ale na tom se neshodli. Španihel, že prý o tom nic neví. Vrátil lajblíček zpátky na regál. A Manka šla.

 Když to všecko vyložila doma Rumcajsovi, on povídá: "Kruciš, to abych se vypravil sám."

  Španihel tou dobou vyšel z krámu kousek do rynku, aby si drahokamenu užil při světle sluníčka. Stojí tam a obrací ho na dlani. Oči má plné sedmibarevného blýskání, a tak si ani nevšiml, že od věžové brány tichým loupežnickým krokem přišel Rumcajs. Prosmekl se kolem Španihela, a už je v krámě. Tam vyložil na pult všecko zboží, kam dosáhl po regálech: anglické sukno a taky to humpolecké; z jemnějších věcí žaponské hedvábíčko; a z těch nejjemnějších nýdrlantskou krajku. K tomu i čajky, sametové kordy, dušestry a fustiány.dyž to všecko leželo na pultě, vzkázal Rumcajs zadem přes dvůr po Jičíně: "U Španihela je všecko po krejcaru."

 Takovou láci už Jičín nikdy potom nezažil. Kdo přišel, tomu Rumcajs naměřil tuplovaně. A když kupci odcházeli z krámu, přišeptl každému z vousů: "Jdi radši druhou stranou, abys nepotkal Španihela."

 Tak prodal Rumcajs i poslední loket perkálu, uložil si do záprsí lajblíček pro vílu a pořádně za sebou zavřel dveře u krámu.

 Potom udělal pár kroků Španihelovi za záda a zadupal. Drahokámen vypadl Španihelovi z hrsti a Rumcajs už pod ním držel dlaň.

 "Tolik, co jsi prodělal, obnáší spravedlnost," povídá a odešel s lajblíčkem do lesa Řáholce.

  Jak se Rumcajs s Cipískem postarali vílám o muziku Jednou se studánkové víly dívaly k měsíci a počítaly na prstech. Vypočítaly, že za sedm dní bude měsíc jako kolo a strhne se velký vílí tanec.

 To se na horní pasece sejdou všechny řáholecké a ještě ty ze dvou sousedních polesí. Seřadí se do třech kol, jedno v druhém, a počkají, až vstane večerní vítr. A on pak fouká přes ostříčka osikových listů. Hraje to, obyčejnému uchu k neslyšení. A víly k tomu tancují.

 Když studánkové víly počítaly podle měsíce, šel tamtudy Rumcajs. Jde do Jičína, aby se podíval, jestli se tam na noc neděje nějaká nespravedlnost.

 A zrovna ten večer, týden před vílami, jičínské panenky točily bál. Rumcajs už kus nahoru po císařské silnici slyšel, jak v hospodě U města Hamburku hrajou trumpety a hromcuje basa a kramflíčky škrtají o podlahu.

 Když kráčel kolem dveří, uvnitř se zrovna něco strhlo. Rumcajs stiskl kliku a vešel do hospody.

 U města Hamburku nemají kruchtu, muzikanti tam postávají jen tak v koutě. A tím se to všecko stalo. Konšel Folprecht tancoval s konšelkou kolem muzikantů a Kalvas, co hrál basu, přitlačil smyčec, aby to víc zahromcovalo pro větší konšelskou slávu. Jenže basa uklouzla po voskem sypané podlaze a vrazila Folprechtovi do kramfleku. Ten si klopýtl přes špičku a kecl sebou na zem, až ze škvíry mezi prkny vyběhl ztracený krejcar.

 Teď tam proti sobě stojí, konšel Folprecht rudý od hněvu jako kohoutí hřeben a nešťastný Kalvas s provinilou basou.

 A Folprecht na Kalvase, jako by chtěl dokřiknout až do Kopidlna: "Když nemáš pro tu basu řádný postament, tak co ji dřeš, až vběhne člověku pod nohy!"

 Konšelka do toho volá, že se taky málem uhodila.

 A Kalvas mírňoučce: "Vždyť ta má basa nemá dole špici okovanou. A podlaha je tu jako ledová."

 Folprecht na to: "Měl jsi basu zanést ke kováři." A chystá si dlaň jako ošatka. "Protože jsi nezanesl, dám ti jednu pernou konšelskou."

 "A to zas ne," povídá od prahu Rumcajs.

 Folprecht se rozhlíží po všech v sále.

 "Odkdy v Jičíně poroučí loupežník konšelovi?"

 A Rumcajs zas tak mírně: "Ty se chceš hádat, ale ostatní přišli tancovat."

 Když to řekl, ťukl Rumcajs kramflekem, aby se muzika chytila v taktu, a roztočil konšelku, až vletěla svému Folprechtovi do náruče.

 Muzika hrála a všecko to tancovalo. Když měla basa chvilku k oddychnutí, Kalvas zavolal: "Ušetřil jsi mi, Rumcajsi, pernou konšelskou. A máš to u mě."

 Rumcajs zahrál prsty k borovému klobouku a jde dál, rozhlídnout se po ostatním Jičíně.

 Měsíce přibylo do úplňku a byl ten večer tance všech víl ze tří polesí.

 Cipísek už chvíli spal na posteli z jedlových ratolestí. Manka už dvakrát zívla do cípu u zástěry. Jen Rumcajs sedí a jako by se mu nechtělo z bot.

 "Proč si taky nelehneš?" povídá mu Manka.

 "Ale mám v nose divné čeření, jako by se v Řáholci mělo ještě něco strhnout," povídá Rumcajs.

 Manka zívla do třetice a chystá si polštář z bažantího peří.

 "A co by se strhlo?"

 "Počkám ještě aspoň do té chvíle, až měsíc bude jako kolo," povídá Rumcajs. Vyšel z jeskyně a zadíval se. Měsíc se ještě koulí mezi kopci jako v kolíbce. A Rumcajs stojí a měsíc se zvedá, až byl celý dokola kulatý.

 V tu chvíli zaslechl Rumcajs úpěnlivé vílí hlásky. Volá to od horní paseky.

 "Nač jsem čekal, toho jsem se dočkal," povídá Rumcajs. Probudil Cipíska, aby si zvykal na noční loupežnickou službu, a rychle se tam vypravili.

  Na pasece je víl ze tří polesí, ale pro Rumcajse s Cipískem nemá jediná ani očko. Všecky stojí okolo mlaho doubku a volají: "Vstávej!"

 Pod doubkem leží večerní vítr. Celý je unavený a nejistý v nohách, jak se točil kolem sladkých divizen.

 "Vstávej a zahraj!" volají víly.

 Vítr jen leží a usmívá se, jako by máločemu rozuměl.

 Tak tu nebyl nikdo, kdo by na osikové listy zahrál studánkovým vílám muziku k velkému tanci.

 Rumcajs se na to dívá od kraje paseky a povídá Cipískovi: "Zle je."

 Když se i mírné studánkové víly nevytancují ze síly, bývá nedobře s vodou. Víly rozezlí vodu ve studánkách a po potocích to jde až do řek. A jsou povodně.

 "Zle je," povídá Rumcajs. Ale dlouho nestál. "Já tu trochu ohlídám a ty se, Cipísku, rozběhni ke Kalvasovi, aby sem rychle přišel s basou."

  Tou dobou Kalvas spokojeně vyspával tři nedospané bály. Cipísek mu zahrál pěstí na okno.

 "Kalvasi, vstávej!"

 A Kalvas z rozespalosti: "To tak."

 "Rumcajs vzkazuje, že mu máš oplatit službu," volá Cipísek.

 Ale Kalvas už zas byl v nejhlubším limbu.

 Cipísek vlezl oknem do světnice a vidí stát v koutě basu Basa spí a Kalvas spí, jako by ho nebudili.

 A že byl k base taky smyčec, Cipísek ho popadl a pohladil basu po strunách. To všecko proti každému partesu.

 Basa vyletěla ze sna jako bouřka a vzbudilo to taky Kalvase.

 Když se Kalvas pořádně probudil, nebyl žádný neochota. Vzal basu na záda a Cipísek ho vedl do lesa Řáholce. Kolem které vody šli, každá byla na rozlití, tak netrpělivě čekaly studánkové víly na tanec.

 Když Cipísek a Kalvas s basou přiběhli na horní paseku, zavolal Rumcajs na víly, aby večerní vítr nechaly spát pod zeleným doubkem.

 Kalvas obkročil basu, Cipísek jí hlídal nožku, aby neuklouzla, a basa spustila. Vyhrávala všem studánkovým vílám k velikému tanci. Víly se vytancovaly ze síly a všem vodám bylo zas mírně.

 Jak Rumcajs s Cipískem poručili trojí tanec Jednou se jičínská kněžna procházela v zámecké zahradě a vzdychala po francouzsku: "Jaká nuda, koukat pořád jen na zelený trávník!"

 Přišel tam knížepán v nových atlasových kalhotách a povídá: "Alabonér, k vašim službám."

 Zavolal lokaje Fricka a poručil mu, aby dal trávník předělat na rybníček. Když byl rybníček hotový, ukázal ho kněžně, ale ona jen zafofruje kapesníčkem: "A kde je okolo toho rybníčku rákosí?"

 Knížepán kývl na lokaje Fricka: "A kde je rákosí?"

 Fricek zavolal zahradníky a za chvíli byl rybníček při břehu osázený rákosem.

 Jenže kněžna do třetice: "A kde je víla, aby mi u toho rybníčku tancovala?"

 S tím si dobře nevěděl rady ani knížepán, ani lokaj Fricek. Líčili na vílu stříbrné zrcátko, ale ona nepřišla. Kněžna z toho měla špatnou náladu a dostala se s tím až ke zpovědníkovi.

 "Víly se nejlíp chytají na svěcenou nitku," pošeptal jí zpovědník. A hned posvětil sedm sáhů hedvábné nitky.

 Kněžna se ještě trochu poradila s knížepánem, stočila svěcenou nitku do cůpku a poručila Frickovi: "Na tu nitku mi chytíš vílu. A aby to bylo vit a vit!"

 Lokaj Fricek se vypravil rovnou do lesa Řáholce.

  V tu dobu sloužily studánkové víly u čtvrté studánky.

 Sedělo jich tam dokola šest a jemnými prstíčky vybíraly z vody jehličí. Sedmá stála na kopečku a hlídala vítr.

 Jenže vítr foukal od Sadské a Fricek přišel od Jičína. Udělal na svěcené nitce oko a hodil to víle kolem ramínek.

 "Pusť mě," prosí víla Fricka.

 A on se udělal lepší: "Proč bych nepustil?"

 "Tak už mě pusť," prosí víla.

 "Až na zámku," smál se Fricek a kouká, kudy nejlíp z Řáholce, protože to byl od sedmi let Rumcajsův les.

  Tou dobou už Rumcajs dostal znamení. Manka, co myla Cipíska v potoce, přiběhla a volá: "Rumcajsi, stalo se něco nahoře u studánek. Potokem plave jehličí."

 Rumcajs si přehodil přes ramena červenou kordofánskou kazajku, nabil pistol zeleným žaludem a povídá: "Cipísku, hned se tam spolu podíváme."

 Cipísek si sotva stačil oblíknout kazajku, tolik Rumcajs pospíchal.

 Pak ti dva spolu běželi ke studánkám.

 U čtvrté studánky nikdo, jen šídlo nad ní lítá jako na poplach. Od studánky běží mokřinou řádka kroků a každý ten krok je jiný.

 "Takové dělá lokaj," povídá Rumcajs. "Protože nikdy neví, na kterou stranu se zrovna níž poklonit." Ukázal prstem po řádce. "Byl to Fricek a mířil oklikou k Jičínu."

  Tím časem už seděli kněžna a knepán na zlatých židlích u rybníčku. A volali na vílu, chycenou do svěcené nitky, aby jim tancovala: "Dánsé!"

 Víla tancuje maličkými krůčky, protože víc nemůže. Překáží jí svěcená nitka, kterou na druhém konci drží lokaj Fricek. A tak víla jen krůček od rybníčku a krůček k rybníčku, a tuze se souží.

 Jenže to už za vrbovým křovím povídá Rumcajs Cipískovi: "Kdybych já teď vyskočil a udělal v tom pořádek, kdovíjak by se mě víla vylekala." Utrhl list ostřice a podal ho Cipískovi. "Co dál, už víš."

 Cipísek vzal ostřici tupým koncem do dlaně a rovnou k víle. Sekl ostřicí po svěcené nitce, a víla zas má větrné nožky.

 Vtom už taky za křovím vstane Rumcajs. Kněžna se ještě stačila polekat po francouzsku, ale knížepán ani to ne.

 "Komu se chtělo tance, ať ho má!" křikl Rumcajs. "Knížepánovi poroučím minetek po vílím!"

 Na to slovo vzala víla knížepána za krajku u rukávu a tancuje s ním krůčky jako podle třeslice. Celé odpoledne pak vylívali knížepánovi pot ze střevíců, "Frickovi poroučím kolo kolo mlýnský!" křikl Rumcajs.

 Na to slovo se Cipísek pověsil lokaji Frickovi na šosy. A roztočil ho, že se Fricek zastavil až v žabínku.

 "A kněžně rozkazuju rejdováka po loupežnicku!" křikl Rumcajs.

 A popadne kněžnu v pase a hnal to s ní dvanáctkrát kolem rybníčku. Tři dny z toho jičínská kněžna nemohla popadnout dech, až čtvrtý den řekla: "Mondijé!"

  Jak Rumcajs  s Cipískem utrhli  v zámku růži Jednou si Manka trochu vzdychla a Rumcajs povídá: "Pročpak to, Manko?"

 "Ale už čas tu hospodařím v jeskyni a pomalu ani nevím, jak voní růže," řekla Manka.

 Uslyšel to Cipísek a rozběhl se rovnou na mez pod Řáholcem. Ulomil z šípku jednu růžičku, cesta po něm ještě nevychladla, a už je s ní zpátky u Manky.

 Jenže když šel Rumcajs odpoledne po té mezi, kde kvetl šípkový keř, uslyšel naříkání, až to bralo u srdce. Rumcajs se podívá a vidí, že pod keřem sedí šípková víla. Slzičky jí prší z očí, jako když padá rosa.

 Rumcajs zatajil dech, aby to vílu neodválo.

 "Pročpak pláčeš?"

 Víla se přichytila větvičky, i tak od Rumcajse dost foukalo.

 "Ale," řekla, "prášila jsem zlatým práškem vzadu na keři a někdo mi zatím vzal jeden kvítek."

 "Byl to náš Cipísek," povídá Rumcajs. "Bral v dobrém, jako bych bral já sám. Tu růžičku ti nějak oplatím."

 Víla přestala plakat jen na chviličku, co by řekla: "I kdybys mi oplatil jiným kvítkem, nebude to ten, co mi Cipísek vzal."

 Rumcajs se zamyslel a uznal to. Flekl dlaní o kalhoty: "A co kdybych ti oplatil vzácnější růžičkou?"

 "To nevím, jaká by to byla," pokrčila ramínky šípková víla.

 "Ta z knížecí zahrady," povídá Rumcajs. "Přinesu ti růži, co k ní čichá jen jičínská kněžna s knížepánem."

 Víla tam čekala u keře a Rumcajs pospíchal do Jičína. Cestou se stavil doma v jeskyni a povídá: "Ty se, Manko, těš s růžičkou. A ty, Cipísku, mi s něčím pomůžeš."

  Tou dobou poručila jičínská kněžna dvěma komorným, aby v komnatě otevřely okno. K oknu dala přistavit dvě zlaté židle a řekla knížepánovi: "Posadíme se a budeme čichat, jak v zahradě voní má nejvzácnější růže."

 Knížepán si sedl a vzdychl po francouzsku: "Silvuplé."

 Růže rostla na zeleném trávníku pod oknem. Kvetla na všech stranách a byla až z Hišpánie.

 "Je až z Hišpánie," řekla kněžna a nabrala si do nosíku, až to píplo jako píšťalička.

 "Až z Hišpánie," řekl knížepán a nabral si do nosu, až to zafučelo.

   Tak si tam spolu u okna libovali růžovou vůni.

 To už Rumcajs s Cipískem došli ke zdi, co hradí zámeckou zahradu. Rumcajs z ní vylomil pár kamenů, přeběhli po trávníku a schovali se za růžový keř. Růže voní, až to mate hlavu. Rumcajs jeden květ utrhl a schoval ho do záprsí kordofánské kazajky.

 Jenže vtom kněžna v okně strčí loktem do knížepána: "Mon šér, ta růže najednou míň voní!"

 Knížepán se podívá lorňonem.

 "Aby ne," řekl, "když je tam u ní ten Rumcajs."

 To už si všiml taky Rumcajs, že ho knížepán chytil do skel. Vzal Cipíska za ruku a chce s ním k proražené zdi. Jenže jak se prudčeji otočil, uvázl kordofánskou kazajkou o trn. A jak se ještě pootočil, uvázl v trní docela.

 Nahoře v okně se zvedl křik. Kněžna tam volá: "Mon šér, vystřelte po tom loupežníkovi šús z pistole!"

 Knížepáhned skočil dozadu do komnaty pro pistol.

 Rumcajs stojí v trní a zády k oknu a nemůže se hnout.

 "Budeš mi aspoň říkat, co se tam nahoře děje," povídá Cipískovi.

 "Co by se tam dělo?" řekl Cipísek a srdíčko mu na chvilku ustalo. "Knížepán láduje pistol železnou koulí."

 "To abych si naládoval taky," povídá Rumcajs. Nehnul ani loktem, jen si hrál prsty u boku a nabil pistol zeleným žaludem.

 "A už sem knížepán kouká přes mušku," řekl Cipísek. "Už na tebe, Rumcajsi, míří!"

 Rumcajs až zbledl pod vousy.

 "A já na něho pro trní nemůžu."

 "Až řeknu po francouzsku tři, ať knížepán na toho Rumcajse vystřelí!" křikla v okně kněžna. Jenže pro to rozčilení na chvilku zapomněla, jak se řekne tři po francouzsku.

 Z té chvilky ale Rumcajsovi stačila chvilička.

 "Když nemůžu na knížepána rovnou," povídá, "tak mi tedy, Cipísku, ukaž, kde je jičínská brána."

 "Stojí rovnou před tebou," řekl Cipísek.

 A Rumcajs proti ní střelil zeleným žaludem.

 Cvrnklo to do brány.

 Od brány rovnou do zámeckého okna.

 "Cvrnklo mě to direkt do oka, co jsem s ním mířil na toho Rumcajse," řekl knížepán, a aby honem sháněli mořskou cibuli na obkladek.

 "Troa!" vzpomněla si po francouzsku kněžna. Jenže už bylo pozdě.

 Rumcajs se vyvlíkl z trní, jednou rukou si vysadil Cipíska na rameno a druhou si nadnášel růži v záprsí. Nesli tu růži oplátkou víle, co čekala u šípkového keře.

  Jak Rumcajs  podstřelil  ledového ptáčka Jednou chtěl Rumcajs nabít pistol a vidí, že má v růžku sotva mírku prachu. Nabil si z posledního, ale hned taky nakázal Cipískovi: "Dojdeš k puškaři Halířoví pro prach. Ať ti prodá ten třikrát přesívaný, takový je nejlepší."

 Manka mu dala kožený pytlík a Cipísek se vypravil do Jičína. Cestou trhal do klobouku jahody. V krámě mu puškař nasypal do pytlíku prach, Cipísek zas puškařce do mísy jahody a bylo vyrovnáno.

 Cipísek pospíchal z Jičína domů, protože Manka vařila k obědu loupežnickou polívku, co on rád. Najednou ale vidí ptáčka, jakého ještě nespatřil. Jako by ten ptáček byl z ledu, takovou má barvu.

 Cipísek na něho zavolal: "Co jsi zač?"

 Ptáček poletuje od stromu ke stromu. Vede Cipíska pořád blíž k Prachovským skalám. Cipísek si ani nevšiml, že mu začalo silně vát kolem uší, a běží za tím ledovým ptáčkem.

 Vtom před ním stojí divná ženská. Nestará nemladá, na hlavě má lněnou plachetku a vězí v režné kytli. Drží ptáčka v hrsti a zafučela ostřicovým hlasem: "Já jsem Meluzína a tohle je můj ledový ptáček. Ukazuje mi, jestli mám foukat zprava nebo zleva. Teď to víš."

 "A kde jste se tu vzali?" povídá Cipísek.

 "Kde bydlím, to ti neřeknu," zafučela Meluzína. "Ale stejně si tě tam odvedu."

 "Jenže já nepůjdu," řekl Cipísek a zatočil pytlíkem s prachem.

 Meluzína foukla, Cipískovi se to opřelo do zad jako silná ruka. Žene ho to do skal, kde pata nevyrýpne v zemi ani dolíček. Chytá se větví, ale Meluzína mu je láme pod rukama. Chce si pamatovat cestu, ale Meluzína mu oslzela oči. Volal, Meluzína to ale přefučela. Nakonec Cipísek řekl: "Půjdu, kam chceš."

 Meluzína schovala ledového ptáčka do kapsáře a jde vždycky krok před Cipískem. A vtom Cipísek tajně roztrhne na koženém pytlíku steh. Trousila se z něho cestička pistolového prachu až do skal. Vysypalo se poslední zrnko, když Meluzína řekla: "Sedneš si do mé jeskyňky. A já si tě budu hlídat." Byla tam jeskyňka, Cipísek ji vystlal prázdným pytlíkem od prachu a sedl si. Meluzína se zlehka, jako na větrné stoličce usadila venku. Ledového ptáčka drží na dlani, aby jí ohlásil, kdy má fouknout proti Cipískovi.

  Doma zatím čekali na Cipíska s loupežnickou polívkou. Až Manka povídá: "To není jen tak, že se náš synek nevrací z Jičína."

 "Podívám se po něm," řekl Rumcajs a přezkoušel, jestli má pistol dobře nabitou tvrdým žaludem.

 Prošel všecky řáholecké stezky, hledal Cipíska na císařské silnici. Ale nikde nic. Až vtom mu chroupne pod botou. Rumcajs se podíval a vidí nějaké sypání. Přičichl si a povídá: "Vždyť je to třikrát přesívaný prach od Halíře!"

 Křísl nehtem o nehet, až vyskočila jiskra. Prachová cestička se od ní rozhořela. Ohýnek utíká po silnici a pak mezi borůvčím. Rumcajs za ním.

 Tak ho ohnivá cestička dovedla až skal, kde v jeskyňce na prázdném koženém pytlíku seděl Cipísek. Před jeskyňkou si hoví Meluzína.

 "To jsi udělala nedobře," povídá Rumcajs.

 "A jestli špatně, udělám to líp," řekla ostřicově Meluzína a pomaloučku se zvedla. A lehoučce foukla ledovému ptáčkovi pod křídla.

 Ptáček začal poletovat sem a tam mezi skalami, až to Rumcajsovi odvedlo oči. Musí se dívat jen na ledového ptáčka, jak se míhá ze stínu do stínu.

 Vtom Cipísek křikne: "Rumcajsi, chystá se na tebe Meluzína!"

 A už Meluzína seká lněnou plachetkou. Rumcajsovi ostře vane kolem uší. Přidržel si borový klobouk a povídá: "Hned toho ptáčka zavolej zpátky, nebo ti po něm střelím."

 "Nestřelíš," zafučela Meluzína a zafofrovala režnou kytli.

 Rumcajsovi to rozčíslo vousy jako ostrým hřebenem. Chce na ledového ptáčka namířit, ale vítr mu cloumá s pistolí.

 "Teď to udělám ještě líp," zafučela Meluzína.

 Ledový ptáček jí ukazuje a ona duje do Rumcajse hned tak, hned naopak. Rumcajse mrazí až do kostí. Z ruky mu odešel cit a pistol mu visí sotva na palci.

 "A teď to udělám nejlíp!" zafučela Meluzína.

 Popadla Cipíska do náruče, vznesla se do povětří a nese ho pryč. Ledový ptáček jí vyměřuje cestu.

 "Kruciš," zaklel Rumcajs, aby se aspoň trochu ohřál.

 Ledový ptáček vede Meluzínu s Cipískem v náruči už málem pod nebe.

 Vtom tam přišla Manka s hrnečkem loupežnické polívky. Podává to Rumcajsovi a povídá: "Já věděla, co ti bude třeba."

 Rumcajs upil doušek sedminásobné polívky a vyhnalo to z něho zimu. Namířil pistol, zahromcovalo od skály ke skále, a Rumcajs tvrdým žaludem podstřelil povětří pod ledovým ptáčkem.

 Ptáček vzal hopáka, špatně Meluzíně ukázal, a ona sebou smýkla dolů do skal.

 Cipíska, co jí vypadl z náruče, chytila dole Manka do zástěry.

 Rumcajs vyfoukl kouř z pistole, aby v ní bylo čisto, a povídá: "Dej, Manko, dojíst Cipískovi tu polívku. Vždyť on taky pořádně prochladl."

 Jak šel Cipísek  do Jičína  pro chleba Loupežnický chleba, to je trochu mouky, trochu vody a trochu soli. Peče se to na horkém kamenu. A tak si Manka jednou povzdychla: "Kdyby tak byla patka chleba, ale pořádně kvašeného." Rumcajs zavolal Cipíska, nasypal mu plný klobouk malin a poslal ho do Jičína k pekaři, aby to vyměnil za pecen chleba.

 Cipísek jde lesem Řáholcem a najednou slyší veliké naříkání. Podíval se líp, a on tam v kamení sedí ohnivý muž. Celý je pěkně plamínkový, jen na zádech má místo, uhaslé jako vyhořelý troud. A běduje: "Jak já si mám to místo rozfoukat do plamene, když je to zrovna na zádech!"

 Cipísek pofoukal ohniváčovi záda. Hned se tam rozhořelo.

 "Za to ti dám tenhle kousek mechu," povídá ohnivý muž. "V tom mechu je jiskřička, a když ji rozfoukáš do plamínku, hned jsem u tebe."

 Ohniváč odběhl a Cipísek s kloboukem malin putoval dál do Jičína. U pekaře v krámě povídá: "Rumcajs posílá maliny, a jestli by za ně nebyl pecen chleba."

 Zezadu z dílny přiběhla pekařka. Spráskla umoučené ruce a řekla: "Cipísku, to jdeš zrovna v nešťastnou hodinu. Pekaři pořád hasne v peci."

 Cipísek chvíli postál a dívá se do klobouku, jak z malin začíná prýštit šťáva. Honem se vydal po moučné cestičce za pekařkou. V pekárně uviděl celou tu nehodu.

 Na prknech leží bochany syrového chleba, jen je nasázet do pece. Jenže pec sotva dýchá. Je v ní vlažno a pouhasle. Pekař s pekařkou nad tím stojí a bědují jako o Popelci: "Došlo dřevo. A všechen chleba nám zkysne na placku!"

 Cipísek stojí a z klobouku mu ukapává malinová šťáva. Pekař s pekařkou na něho: "Tys nám tu ještě chyběl."

 "A co když chyběl?" povídá polehoučku Cipísek. Sáhl do kapsy pro kousek mechu, rozfoukal v něm jiskřičku a vyvedl ji do plamínku. Jen plamínek zaplápolal, přiběhl ohnivý muž. Tají dech, aby nikomu neublížil.

 "Co bys rád, Cipísku?"

 Cipísek na to: "Kdybys tak vyhřál pec."

 Ohniváč dvěma prsty přeměřil dvířka.

 "Půjde to."

 A vsoukal se do pece a rozpálil se.

 Pekař povídá: "Kdybys tak mohl trochu míň."

 Ohniváč pálil menší silou, až pekař řekl: "A teď už můžeš zarazit."

 Ohnivý muž vylezl a šel se ochladit vedle do studeného komína.

 Potom pekař sázel do pece a pekařka počítala bochníky. Pec pekla, až v ní zpívalo. Když upekla, pekař bochníky phlídl. A byl tam jeden, černá kůrka na něm jen zvučela jako zvon a na bílou se jen slévalo.

 Pekařka srkla přes slinu a povídá: "Ten je pro Manku."

 Maliny za chleba pekařovic nechtěli. Jsou prý pomačkané. Cipísek je nesl s bochníkem zpátky do lesa Řáholce.

 "Nechtěli, nemají," povídá Rumcajs. "Uvař, Manko, z těch malin povidla a namažeme si."

   Jak Rumcajs s Cipískem  vyhnali starostovi  oheň z cihelny Jednou po dešti šel Rumcajs cestou mezi loukami a potkal jičínského podučitele Očička. Očičko stojí nad kaluží, tahá z kapsy papír za papírem a píše na ně olůvkem.

 "Copak to píšeš?" povídá Rumcajs.

 Očičko si nejdřív něco poznamenal.

 "Počítám, jestli ta louže vyschne dřív, než do ní znova naprší."

 "Do takových učeností se nepletu," povídá Rumcajs. "Ale co je v Jičíně nového?"

 Očičko nejdřív nevěděl, ale vzpomněl si: "Mezi jičínskými učenci se říká, že starosta Humpál staví cihelnu, ale nemá v ní čím topit."

 "A proč se to dostalo až mezi učence?" zavrtěl hlavou Rumcajs.

 Očičko už zas počítal počty o kaluži.

 "Jestli by starostovi nedokázali pomoct nějakou silozpytnou kličkou."

 "To aby starostovi topil v cihelně sám blesk," zasmál se Rumcajs a šel tam, kam mířil už prve.

 Jenže doma v jeskyni se nad tím líp zamyslel a povídá Mance: "Když si Humpál něco umane, mohlo by to vzít zlé konce."

 Zavolal od hrázky na potoce Cipíska a vzal ho s sebou do Jičína, aby se o tom víc dověděli.

 Když tam přišli, povysazoval Rumcajs Cipíska k radničním oknům, až mu Cipísek dal znamení: "Tohle vede do tajné světnice!"

 A v té tajné světnici sedí za stolem jičínský starosta Humpál a ještě nějaký cizí člověk v černém kabátě. Je to nejtajnější rada, co má na starosti topení u císařpána ve Vídni. A je to veliký učenec a zrovna povídá starostovi: "Než poradím s topením v cihelně, musím nejdřív vědět, jak veliká je v Jičíně učenost."

 Starosta si zabrnkal prstem na pysk.

 "Obstarává ji několik učenců. A nejvíc poustevník z Libosadu, co tam má i nějaké knížky."

 Nejtajnější rada přísně řekl: "To je málo."

 "A ještě podučitel Očičko," vzpomněl si starosta. "Ten pořád něco kejkluje v kabinetě a dělají se jiskry."

 "Jiskrou cihlu nevypálí," zasmál se učeně nejtajnější rada.

 Starosta Humpál si vzdychl jako z měchu: "A co tedy s cihelnou, když už málem stojí?"

 Nejtajnější rada ze sebe vydal takovou učenost, až po tajné komoře přecházely plamínky, a pak povídá: "A co fajérman, neběhá tu nějaký po lesích?"

 Starosta se chvíli tvářil, ale nakonec řekl, že nerozumí. Až to našli v knížce, že fajérman je ohnivý muž.

 "I běhá tu jeden po Řáholci!" brnkl se přes pysk starosta. "A je v něm žáru jako v rozhicované peci."

 Nejtajnější rada na to pomaloučku, jako by razil dukáty: "To se takový fajérman zavře do cihlářské pece a obstaví se syrovými cihlami. A pak se přivede do zlosti. Fajérman se rozpálí a vypeče cihly do zvonku."

 "A to zas ne," povídá pod oknem Rumcajs. Vysadil si Cipíska na rameno a rovnou zpátky k Řáholci, aby pověděl ohniváčovi.

 Jenže byla v tom chyba. Tou dobou byl ohnivý muž až v třetím polesí. Pomáhal tam z dobroty uhlířům podpalovat milíře. Rumcajs sháněl ohniváče po Řáholci, ale starosta Humpál měl lepší echo. Vypravil na třetí polesí lejtu s vodou a s ní sedm hasičů. Když tam ti hasiči přijeli, dýchal zrovna ohniváč do milířů ohýnky. Jak byl skloněný, dobře neviděl ani neslyšel. Hasiči přijeli s lejtou až k milíři a tam to všecko na ohniváče vylili. Ve chvíli zčernal na troud a tepla od něho nebylo víc než od hrnku s polívkou. Hasiči ho svázali máčenými provazy. A už ho vezou k starostově cihelně.

 Když se o tom Rumcajs dověděl od poštovní sojky, přecházel po jeskyni a hubatě se častoval: "Tohle jsi tedy vyved, Rumcajsi."

 Manka na to nic. Jen Rumcajsovi podstrojila tři hrsti loupaných oříšků. Když dojídal třetí hrst, přiskočila mu pravá myšlenka, jako když třískne.

 "Cipísku," povídá Rumcajs, "už vím, co a jak."

 Mance poděkoval za ořechy a s Cipískem se vypravil rovnou k cihelně.

 Tam už měl starosta Humpál ohniváče zazděného do pece.

 "Kruciš, nová nehoda," povídá Rumcajs a dívá se, co bude dál.

 U pece na vysokém kamenu stojí nejtajnější rada z Vídně aby tošecko řídil. Na nižším kamenu starosta Humpál, aby taky trochu postrkoval. A na holé zemi dvanáct konšelů, aby zlým slovem přivedli ohniváče do zlosti a on pak pálil cihly. Až na vršku komína sedí druhý obecní slouha Kotrč, aby konšelské zlořečení posílal ohniváčovi komínem dolů do pece.

 Rumcajs si ostrým loupežnickým okem obhlídl pec.

 Vtom nejtajnější rada ukázal prstem na starostu, starosta zas na konšely a konšelé spustí podle hodnosti: "Ohniváči uhaslíku!"

 "Ohniváči trumpedíku!"

 "Ohniváči zhasprtělko!"

 "Ohniváči peccihelko!"

 Kotrč to všecko vyřizuje komínem dolů do pece.

 Chybí už snad jen slovíčko, aby ohniváč začal pálit starostenské cihly. Ale vtom si Rumcajs všimne maličkých vrátek, co má každá cihlářská pec, aby si mohla vydýchnout.

 "A rovnou těmi vrátky," šeptl Cipískovi. "A pěkně mi tam ohniváče ukonejši."

 Cipísek vklouzl do pece a usadil se vedle ohnivého muže. A jak konšelé na ohniváče zle volali, řekl vždycky něco proti.

 "Mě nepodpálíte," bručel ohniváč a seděl.

 Až nakonec bylo nejtajnějšímu radovi divné, že pec je pořád studená jako cejn.

 "Otevřte to," povídá. "A já tam učeně nahlídnu."

 Vyrazili motykou trochu zdiva a nejtajnější rada přistrčil k díře hlavu. Vtom ho zevnitř zahlídne ohniváč. Rozškrtl se do takových plamenů, že to nejtajnějšího radu hnalo po císařské silnici rovnou zpátky do Vídně. Starostovi Humpálovi se plamen ošlehl kolem nosu a konšelům kolem šosů. Strachy vyběhli ze střevíců. A ty střevíce tam pak stály u cihelny na očích celému Jičínu.

    Jak Rumcajs  pomáhal kovat  studené železo Jednou Rumcajs zkoušel kohoutek u pistole, jestli správně uhodí. A vidí, že je povolený nejtek. Ten nejtek byl z třikrát přepouštěného železa a svedl by s ním něco jen kovář. Rumcajs poslal napřed Cipíska, aby si kovář všechno pořádně připravil, a přišel chvíli po něm.

 "Na takový nejtek musí být tři," řekl kovář Štancl. "Cipísek bude tahat u měchů a ty, Rumcajsi, přidržíš kovadlinu, aby se nepřevrhla. Já ohřeju nejtek a uhodím do toho oběma rukama."

 Štancl přihrábl uhlí na výheň, aby dala lepší žár, a Cipísek začal fofrovat s měchy. Když byl nejtek červený jako malina, a jen ho přisadit a uhodit, zabral Cipísek do měchů napříč a fouklo to stranou. Z komína vyletěl věneček sazí a nese se k rynku.

  Tou dobou seděla jičínská kněžna na zlaté židli a kolem ní obcházely tři komorné. Myjou ji po ránu holubím mlíkem a mažou mastí z papouščího sádla, aby byla krásná. Udělaly jí točenou frizúru a nakonec ji poprášily mletým alabastrem.

 Když to bylo, cinkla kněžna na stříbrný zvonek, aby přišel knížepán.

 "Ólala, kněžno, jak jste dnes celá pěkná!" povídá knížepán.

 A vtom přiletí otevřeným oknem věneček sazí a sesypal se kněžně do frizúry. V tu chvíli přešla všecka krása. Kněžna tam sedí jako posypaná rozdrobeným makovcem.

 Knížepán vykoukl z okna a povídá: "Přiletělo to od kovárny. Sofort zapřáhněte a já si tam dojedu."

  Kováři Štanclovi se zrovna povedlo usadit první rovnou ránu na nejtek, když se do kovárny přihnal knížepán. Přišel pěšky, ani nečekal na kočár.

 "Čím mám posloužit?" ptá se kovář.

 Knížepán střehl očima křížem krážem po kovárně a všiml si, že tam stojí taky Rumcajs a Cipísek. To mu jen přidalo na zlosti. Seká rukou, jen mu lítá krajka u rukávu.

 "Jestli si ty, kováři, myslíš, že mi budeš házet sazemi po kněžně…" Zlost přirazila v knížepánovi vrátka a už z něho nejde ani slovo, jen malinovatí.

 Rumcajs přistrčil knížepánovi druhou kovadlinu, aby se opřel, a Cipísek ho trochu ofoukl z měchů. Kovář Štancl se jen pootočil od práce.

 "Já saze neházel, to komín."

 Chce na nejtek uhodit podruhé, ale vtom v knížepánovi povolilo.

 "Komín říkáš? Tak se ten komín rovnou zboří a rozebere na cihly!"

 "A výheň nepotáhne," vylekal se Štancl. "Bez komína přijde kovárna vniveč."

 "A bude pokoj od sazí," usekl knížepán jako dlátkem.

 Otočil se na kramfleku a dupe z kovárny. Jenže dveře jsou plné Rumcajse a tu menší skulinku hradí Cipísek.

 Knížepán se zarazil v kroku a honem opatrně utrousí přes rameno: "Aby sis, kováři, nemohl stěžovat, já ti ten komín vrátím na střechu, když mi v kovárně bez komína ukováš podkovu."

 "Podkovu ze udeného železa?" křikl Štancl a třetí ranou málem zkřivil nejtek u Rumcajsovy pistole.

 "Všecko se ještě uvidí," povídá Rumcajs.

  Stalo se, jak knížepán naporučil. Ze střechy shodili komín a kovárna byla k ničemu. Štanclovi to až mátlo hlavu. Chodí kolem kovadliny a rozhazuje rukama: "Ohřej železo bez ohně!"

 Jenže už pozítří tam byli Rumcajs s Cipískem znova. Přivedli s sebou chlapíka, a ten jako by byl celý z přepalované hlíny. Chlapík neřekl ani slovo a postavil se do kouta za výhní.

 "Co je to za divousa?" diví se kovář Štancl.

 Rumcajs, jako by se kovář ani nezeptal, povídá: "Když jsme před chvílí šli kolem zámku, dal jsem po lokaji Frickovi knížepánovi vzkázat, že mu dnes ukováš tu podkovu."

 A od zámku zahrčela kola a knížepán stojí ve dveřích.

 "Tak jsem moc zvědav na to kování bez ohně," povídá a dívá se k nebi dírou, co zbyla po komínu.

 Štancl se jen motá po kovárně jako přespolní po rynku a pořád neví, co a jak. Až mu Rumcajs hodil přes ramena koženou zástěru, do ruky mu dal kladivo a přistrčil kováře ke kovadlině.

 Knížepán pořád do toho: "To jsem najgíryk, jak se tu bude kovat!"

 Rumcajs jako by to neslyšel. Vzal do kleští kus rovného železa a podal kleště Cipískovi. Cipísek se s nimi přitočil do kouta za výhní.

 Tam stojí ten, co je jako z přepalované hlíny.

 Cipísek mu strčil studené železo do dlaně. A víc už nic. Jen mu dal podržet železo v dlani, a pak s ním rovnou na kovadlinu.

 "Bij," povídá Štanclovi Rumcajs.

 Kovář uhodil a diví se: "Želízko železný, vždyť ono se mi pod kladivem táhne jako med!" A rána, a byla z toho podkova. "Tuhle je, pane kníže!"

 Knížepán nad tím vrtěl hlavou až domů. Když o tom říkal kněžně, vrtěla hlavou taky, až z ní alabastrový prášek prejskal na všecky strany.

 Tou dobou se Rumcajs a Cipísek na kraji lesa loučili s řáholeckým ohniváčem.

 "Děkuju za službu, ale ruku ti nepodám," povídá Rumcajs. "Ať tak nebo tak, nemám ji ze železa."

   Jak Rumcajs radil  myslivci Robátkovi  s ládováním Jednou sbírala Manka s Cipískem na pasece brusinky, a žene se tamtudy od Jičína babka.  "Lidi, to je proti samotnýmu milýmu pánubohu!"

 Manka upustila hrst brusinek do hrnečku a ptá se:  "Copak se to v Jičíně děje?"

 Babka se pozdržela jen na těch pár slov: "Letím s tím do Kbelnice, aby se taky dověděli. Knížepán si pozval hraběte ze Špajéru, a ten s sebou přivezl zajíce ze železa!"

 "Takový zajíc, to by bylo podívání!" povídá Cipísek.

 Manka jen hodila za babkou rukou: "Kdoví co ta ženská spletla."

 Ale bylo to tak. Ten zajíc byl z plátovaného železa a běhal, krčil nos a ve všem si vedl jako živý.

  Nedlouho předtím vzal jičínský knížepán do služby mladého myslivce. Jmenoval se Robátko a byl to člověk lesu pro potěšení. Kuli měl rovnou, ránu jistou a srdce dobré.

 Jednou Rumcajs s Cipískem toho myslivce zastihli, jak sedí na pařezu a dívá se do klobouku.

 "Co je ti, Robátko?" povídá Rumcajs.

 "Dělá mi starost železný zajíc," řekl myslivec. "Hrabě ze Špajéru s ním něco zamýšlí."

 "Jestli tě nesouží nic horšího, já si poslechnu a dám ti vědět."

  Když Rumcajs s Cipískem přišli do zámecké zahrady, knížepán, kněžna a hrabě ze Špajéru seděli v altánku. Ti dva se tajně postavili za maliny a dívají se, co a jak. Hrabě zrovna knížepanstvu ukazoval železného zajíce. Jak točí slechy, jak spí s otevřenýma očima a vyskočí na šustnutí.

 Knížepán s kněžnou volali: "Nýgezén!" To že takovou věc ještě nikdy neviděli.

 Až knížepán najednou ze závisti povídá: "Kdyby ale ten zajíc přišel do rány mému myslivci Robátkovi, Robátko ho na jeden šús odstřelí."

 Kněžna kývla, že je to tak.

 Hrabě ze Špajéru se jen zasmál do rukavice: "Ať to tedy ten Robátko zkusí. Dávám mu tři rány."

 Knížepána zamrzelo, že si na něj hrabě tolik dovoluje.

 "A kdyby zajíc nepadl ani na třetí ránu," křikl, "ať si pan hrabě odvede Robátka s sebou do Špajéru!"

 Kněžna se jen pyšně podívala.

 Dál už Rumcajs nečekal. Poslal Cipíska a ten Robátkovi všecko vyřídil. Myslivec Robátko pobledl jako měsíc a rozběhl se rovnou za Rumcajsem.

 "Já tušil, že se na mě schyluje," povídá smutně. "Na to není žádná myslivecká rada, čím střílet železného zajíce."

 "Zaječím brokem to nepořídíš,přikývl mu Rumcajs.

 Robátko smutně uhodil dlaní o pušku.

 "Olověnou kulí taky ne. Taková železného zajíce neprorazí."

 "Zkus naládovat železnou," poradil mu Rumcajs.

 "Takovou nedostanu ani v Hradci," skončil tu řeč bez naděje myslivec Robátko.

 Když se měl střílet železný zajíc, usadili se knížepán s kněžnou na lovecké židličky na kraji paseky. Hrabě ze Špajéru klečí stranou na koleně u klícky se zajícem. Myslivec Robátko láduje flintu těžkými broky.

 To už tam ale tajně stáli ve stromech Rumcajs s Mankou a taky Cipísek, kdyby bylo třeba rychle někam vzkázat.

 Knížepán zaťukal prstem na židličku a povídá: "Dobře víš, Robátko, co tě čeká. Až kněžna zamává šátečkem, vypustí pan hrabě zajíce z klícky a ty po něm střelíš."

 Hrabě ze Špajéru odstrčil závorku a železný zajíc kličkuje přes paseku, jak v něm péra pracují na všecky strany. Robátko po něm puškou jako černým očkem. Šlehlo ohněm a rána. A divže to Robátka nepotlouklo, jak se broky od železného zajíce vrátily zpátky.

 Hrabě ze Špajéru se zasmál do rukavice a povídá knížepánovi: "Až se vašemu Robátkovi vrátí dech, může podruhé."

 Knížepán zahrozil na Robátka prstem: "Rozmysli si, než střelíš podruhé!"

 A tak si to Robátko rozmýšlel a ve stromech Rumcajs povídá Cipískovi: "Přiveď mi ohniváče, nebo je s Robátkem zle."

 Cipísek nastavil tvář, odkud vane nejtepleji, a tam se rozběhl. Ve chvíli je tu zpátky s ohniváčem.

 "Olovo nestačí, uliješ mi železnou kuli," povídá ohniváčovi Rumcajs.

 "To bych musel mít červený kámen," zasršel ohniváč.

 Rumcajs zaryl palcem do země a podal mu jeden. Ohniváč stiskl kámen v dlani a za chvíli se mu mezi prsty lilo železo. Chytil trochu železa do důlku v zemi a ofoukal to obráceným dechem. Je z toho železná kule. Rumcajs ji tajně hodil Robátkovi: "Láduj!"

 Z klícky vyběhl železný zajíc a Robátko po něm dal druhou ránu. Železo narazilo na železo, ale to hraběcí plátované bylo lepší. Kule od zajíce jen odskočila. Hrabě ze Špajéru ji zvedl a poválel na dlani.

 "Střílíš železnou? Stejně je ti to platné jako kaprovi oj," řekl Robátkovi. A knížepánovi povídá: "Ještě ránu a přijdete o myslivce."

 Knížepána polila zlost horkem a Robátko zbledl jako jarní list.

 "Železná kule je málo," podrbal se ve vousech Rumcajs. "Ale co teď?"

 A vtom Manka strčí ohniváčovi do dlaně druhý červený kámen a Cipísek k tomu přidal proutek byliny průtržníku.

 Ohniváč to velikým žárem vytavil, uválel v kuli a ofoukal obráceným dechem. Rumcajs hodil kuli Robátkovi: "Vezmi si dobrou míru!"

 Z klícky vyběhl železný zajíc a Robátko po něm střelil do třetice.

 "Krajcšvajneraj!" křikl hrabě ze Špajéru.

 Protože průtržník prorazil zajíci železnou kůži. A s ním tam šla celá kule. Zajíc se překotil a zůstal tak.

 Co zbylo z železného zajíce, odnesl hrabě ze Špajéru k jičínskému hodináři Semerádovi. Ale marně to tam nesl, nebylo to k spravení.

csarzh-TWenfrdeitjaplptruskthyi

Pohádkový přehrávač

  • Dlouhý,Široký a Bystrozr
  • Drak dvanáctihlavý
  • Hloupý Honza
  • Hrnečku,vař
  • Jak se Honzík učil latin
  • Kmotr Matěj
  • Král času
  • O Budulínkovi
  • O Popelce
  • O Smolíčkovi
  • O bílém hadu
  • O dvanácti měsíčkách
  • O kocouru,kohoutu a kose
  • O kohoutkovi a slepičce
  • O neposlušných kozlatech
  • O perníkové chaloupce
  • O Červené Karkulce
  • Otesánek
  • Tři zlaté vlasy děda Vše
  • Zlatovláska
  • Čert a Káča
  • Živá voda