Get Adobe Flash player

Kněz, který jezdil s kozly

Jezdí se s rozmanitým spřežením, ale takové, jaké měl ten veselý pan probošt Matěj, takové spřežení neměl nikdo v širém kraji — a možná, že nebylo ani v celé zemi. Však si také za ně vysloužil jméno ten veselý kočí. Říkali mu Kozka, protože jezdil v kočárku taženém kozly. Bílými kozlíky, jenom hlavu měl jeden celou černou a druhý na ní měl černé skvrny. Vlastně to bylo několik chlupů pod okem, ale právě ten kozel vypadal jako — pánbu chraň — čert, ještě víc nežli ten druhý s hlavou celou černou. Kozlíci měli srst pečlivě vymytou a vyčesanou a od ní se odrážely vesele červené opratě. Ohlávka i celý postroj byly z červené kůže.

 Ti miláčkové, ti roztomilí — říkaly o nich fraucimor ze zámku pana vladaře, ale lidé klusem odbíhali stranou, když měli potkat tohle spřežení, alespoň se pokřižovali, vždyť kozli vyhlíželi jako ďáblové.

 A pan probošt jezdil dosti často na zámek do města. Pan vladař ho často a rád zval, protože byl sám veselý, měl rád velkou společnost —a ne smutnou.

 Probošt žádný žert nezkazil. Bral život lehce, věděl, že je trápení přesto ještě dost; to, které je, i to, které přijde. Jeho fara nebyla bohatá, nedávala mnoho těch darů země a nebe, po kterých on toužil. Bylo to také místo, kde dávali jeleni dobrou noc, takže se tomu nikdo nemohl divit, když tak rád zajížděl k panu vladaři na zámek, kde bylo plno ruchu, lesku a nadbytku zemských dobrot, o nichž měl pan probošt možnost snít pak doma na své faře, kde byla povinnost obracet duší ke krásám nebeským. Ale věru o tom nemusel pan probošt hloubat na zámku, protože tam se mu zdálo, že užívá rajských radostí a že je v nebi alespoň na krajíčku.

 Pan vladař na něho dopustit nedal, ledacos mu odpustil a mnohé slovo nejednou za toho veselého kněze ztratil, když se někdy nelíbilo duchovní vrchnosti, že kněz Matěj příliš vesele se dívá smrti vstříc, a to nemá být, protože život není než očekávám smrti.

 Avšak pan vladař se rád zasmál a nad ledačím dovedl mávnout rukou. Přirovnával ho k Enšpíglovi, veselému brachu z daleké země, o kterém se povídá dodnes a jehož kousky jsou písmem zaznamenány.

 Veselo bylo tenkrát v jižních Čechách na zámcích pana vladaře. Hostina stíhala hostinu — a nebyly jen tak obyčejné. To, co někdy spotřebovala zámecká kuchyně, bylo by stačilo k nasycení lidí celého kraje. Z toho se snadno usoudí, že hodovníci měli dobrou chul Opravdu jedli rozvážně a s porozuměním pro potřeby těla, pří ho-dokvasech úměrně jídla pitím zalévali, a aby přitom duch nezahálel, o to se staral někdo, jehož jazyk byl hbitý, hlava lehká a srdce veselé.

 To byl právě pan probošt, řečený Kozka, žertéř a šprochýř. Při jeho šprýmech se smál pan vladař s hejtmany, oficíry, i fraucimor se chichotal, a smích byl slyšet až k tichému stolu holotníků, a to bylo hezky daleko od prvního stolu.

 Dnes byl pan vladař obzvláště dobré mysli, protože se mu podařilo toho chytrého kněze vystrašit, až v něm byla malá duše.

 Bylo to hlášeno na zámku, když se blížilo kozlí spřežení. Poštvali psy na kozly, kteří neslyšeli hlas svého pána v zuřivém štěkání a měli touhu utéci každý na jinou stranu. Kozka měl co dělat, aby přitom neobrátili kočárek i s ním. Pan vladař se díval z okna na tu kratochvíli a smál se.

 U hostiny hleděl proboštovi vynahradit leknutí. Pobízel ho ustavičně k jídlu a pití, ačkoliv Kozka nijak nelenil. Jídla se střídala, předchozí pokrm následoval lepší. Divoká husa v peří. K tomu květiny z kandisu. I páva s chvostem přinesli. A po těch všech krmích přinesla pážata na nosítkách hrad z cukru a mandlového těsta. Okénka z kandového ovoce byla barevná. V příkopu před hradem pluly ve vodě živé zlaté rybky. Všichni stolovníci si ten hrad se zájmem prohlíželi a pan probošt Matěj už chtěl říci, že tento sladký výtvor je nádhernější a sladší než každá píseň, složená ke cti krásné paní, — když se otevřela vrata hradu. Pomalu, jako se otvírají vrata za padacím mostem — vystoupila dívka trpaslice, která před pánem přednesla oslavnou báseň.

 Ještě hlučela pochvala hodovníků, když pážata nalévala z konvic medovinu a sladké cyperské víno.

 Kozka ukazuje pánovi do hradního příkopu, ukazuje na zlaté rybičky: "I sem je nasadil regent Krčin? Ale tyhlety by měly dostat něco jiného než vodu!"

 Kozka pří posledním slově zkřivil tvář a chystal se nalíti sladké víno do příkopu z mandlového těsta. Pán se smál. Ale konvice byla prázdná, a než mu ji naplnili, kněz dostal žízeň. Napil se a neodtrhl pohár od úst, aby se podíval, proč nastal náhlý šum a halas, vyjadřující údiv. Dopil pěkně zvolna, pak se podíval tam, kam všichni hleděli. Na stole byla na velikánské míse obrovitá štika. Štika, která se nechytí každý den ani v těch velkých rybnících. Je velká asi jako páže, které nalévá medovinu, větší, hodně větší než ta maličká, která vyšla z cukrového hradu přednášet oslavnou rýmovačku. Tohle je už kousek! A v hubě má štika jinou rybu, nu, ta je také pořádná, také je jako celá paže pážete, i když kouká z té štičí huby jen tak na-polovic.

 Regent má různé ryby — směje se pan vladař. Je to vzácný kus, ale je tvá ta ryba, probošte, pusť se do ní a za chvíli ať ti trčí z úst jako ta menší té velké. Přece se nezalekneš.

 Kozka se usmívá, rozmýšlí se, vzdychne a pak se pustí do ryby.

 Proč by ne? Ryba, takováhle ryba, pečená a se sladkou jíchou s mandlemi. Zítra nebo pozítří bude mít probošt na faře nějakou šlichtu hubenou, zapraženou. Všichni se dívají. Pán se usmívá: "Ryba musí plavat, — ale tahle ve víně!"

 Kozka si vydatně přihýbá a přitom se podívá na rybičky ve vodě příkopu z mandlového těsta a řekne soucitně: "Chudák rybička!"

 Soustolovníci se smějí.

 Na míse už neleží ryba, ale její kostra, přikrytá masem jenom někde u větších kostí. A ty jsou takové, jako má větší živočich, třeba tele nebo hříbě, sele takové nemá, hosté se přou.

 Jen probošt se neúčastní hovoru, má co dělat. Jeho tváře se nadouvají a splaskují nikoliv smíchem nebo vtipným slovem, ale krmí, již nebude mít už třeba hned zítra, a proto je třeba času využít. Mezí dvěma sousty si vydechne, jenom když dá hubatku ke rtům. Sladké víno, v němž je zakleto slunce dalekých krajů, klouže do hrdla, stéká mezi tu kupu rozžvýkaného jídla a v břiše je teplo, teploučko, to tam hřeje to chycené sluníčko — a Kozka se usmívá na pana vladaře, který mu řekne: "Jen pilně zalévej, ryba nesmí být na suchu! Zalej její duši, má-li ji —"

 Kozka mluví, aby si vydechl od jídla: "Každá ryba má duši,pane, jako ji má každý tvor. Rozdíl je ve velikosti. Chraň Bože, abych chtěl přirovnat k hovádkům duši tvou! Mluví se příliš dobře o tvé velkodušnosti. Duše tvá tě sama nese vzhůru činy, jež působí. A donese tě k oblakům nebes, až určí Pán. Jinak je u mne, a jinak u této ryby. Ta velká ryba měla také velkou duši, která ji nesla v jejím živlu. Rybí duše je v měchýři, který dá rybě plouti, klouže v rukou a uniká z dlaní. Když jej silou smáčkneš, praskne s rachotem, duše z měchýře ulétne vzhůru do vzduchu!"

 Kozka si pleskne na nafouklé tváře, napodobí všelijak ten rachot, panstvo u stolu se baví a on mluví dále: "Tak se oprostí duše od pozemského, duše, která je jen zajatá v těle a touží výš. A to je jenom duše němé tváře, která pije vodu, duše rybí, která rybu nese a nedá jí klesnouti! Což duše lidská, která roste a mohutní a člověka nad zemi vynáší, jen je-li ve svém živlu."

 Stolovníci mají tázavý výraz, který vytahuje obočí.

 Kozka ukazuje palcem na rybičky v dortu: "Pro rybu voda. Pro člověka však, který zpříma chodí, je pramenem radostí víno a skvělá společnost."

 Pokud mu dovoluje naditý břich, uklání se panstvu. Pochvalně se k němu hovoří a dámy mu házejí omalované cukroví. Kozka se blaženě usmívá, cpe cukroví do sutany, která skrývá asi jaké tajné torby a kapsáře.

 Bude si moci osladit život, jeho chvíli, která je v tom čase, když trvá sama, celým životem.

 Málo zbývá masa na kostře toho vodního dravce. A to si ještě dává ten jedlík na svůj talíř. Jí a jí. Po několika kousnutích nové sousto a po každém druhém soustu zapije lokem vína. Ještě trochu sladké jíchy a ještě kousek — a rybí kostra je čistá, jako by ji vytáhl z mraveniště.

 Všichni hlučí, smějí se a pochvalují jedlíka. Pan vladař se usmívá a kroutí udiveně hlavou, až se mu škrobený krajkový nákrčník pohybuje: "Jak je ti, kněze?"

 Kozka se napije, zamne mlýnkem palce na ukojeném břichu a sladce, jako když jí mandle, odpovídá: "Dobře je mi, pane. Než jsem přišel sem, byla ve mně malá duše. Ta má, která je ve mne, když jsem doma sám a smuten. A ještě se zmenšila. Byla ve mně malá dušička, když psi poděsili moje kozlíky. Tak jsem tu mezi vámi usedl. A hle! Ubohá má duše se zotavila a rostla. Když přišla ryba, měl jsem již duši velkou, cítil jsem ji, krmil a napájel. Dobře je mé duši."

 "Jedl jsi jako my," — řekl vladař. "A snědl jsi ještě tuhle obrovitou štiku, jakých je málo v mých rybnících. Jak jsi to udělal? Jak je to možné?"

 Probošt má ruce pod sutanou, možná, že si popouští o dírku opasek, který svírá břicho, možná, že si je hladí, jak je mu dobře po jídle a pití. Odpovídá: "Hled, pane, kdybychom všichni, kteří jsme zde, byli namačkáni v malé komnatě, že bychom se nemohli hnouti, kdybychom se tam tísnili jeden na druhého, přece, kdyby se otevřely dveře a ty jsi chtěl vejíti, všichni by se stlačili tak, že by bylo místo pro tebe. Pro vzácnou návštěvu se vždycky najde a udělá místo."

 Všichni vybuchli v smích, i pan vladař se bujně rozesmál. Pokynul Kozkovi: "Ať ti jenom slouží ke zdraví!"

 A opustil hodovní síň.

 Kozka seděl a přemýšlel. Potom se zdvihl. Snad se šel projít do zahrady nebo jen po chodbách zámku, kde chodil tak rád, raději než na smutných chodbách své fary, které páchly vařeným zelím a na nichž se ozýval leda klapot dřeváků děvečky.

 Nebo zašel k známým na kus pohovoru. Všechno asi udělal ten milý kněz. Byl u myslivce, který míval doma i živá zvířata. Nesl si odtud něco ve dvou truhlicích do kočárku. Dostal asi něco darem, byl oblíben ten veselý probošt.

 Ještě se napil na dlouhou cestu, aby mu v hrdle nevyschlo, a zapřáhli mu jeho kozlíky. Truhlice si dal k nohám a trochu těžce dosedl na kočárek. Vzal do ruky červené opratě a zamlaskl jako po dobrém šouste či loku. Kozlíci se dali do běhu.

 Na nádvoří bylo živo a v oknech hlava na hlavě. Probošt mával rukou na rozloučenou. Před druhou branou zámku se najednou vyřítila smečka psů, těch, kteří podivočili kozlíky, když jeli do zámku.

 Kozka držel pevně opratě. Má je přitaženy až k prsům, těžce se shýbá nad svým břichem a druhou rukou otvírá truhlici.

 Vymrskl se zajíc. Udělal kotrmelec přes kolo, proběhl kozlům mezi kopýtky a už hnal směrem k maštalím. Psi se pustili za ním.

 Ale už přibíhá jiná smečka, která se s ukrutným štěkáním vrhá kozlům na nohy. Druhá truhlička byla otevřena a vyrazil z ní strakatý kocour. Jenom se zježil a prskl psům u tlam. Psi se na okamžik zarazili, ale jenom na okamžik. Pádí za kocourem, který unikl houštím ke stromům pod pavlánem. A v mžiku civí na strom, kde vrčí kocour a zlobně se dívá po psech. Psí štěkot byl takový, že si mnohé dámy zacpávaly ouška, ale smály se přitom. Bylo vidět bílé zoubky ve rtech, i když smích nebylo slyšet pro ten psí řev, který ještě zesílil od zadní brány, kde jim kličkoval zajíc u stájí, až unikl za ohrady. Lidé mávali rukama, zbrojnoši, služebníci, ofícíři, fraucimor i pan vladař zamával na pozdrav a na rozloučenou. Ale jistě ne nadlouho, protože pán měl rád kratochvíli a veselý probošt nezarmoutil. Vyjížděl z brány, která se před ním otevřela jako před nejvzácnějším panstvem, a jel dále se svými kozlíky.

csarzh-TWenfrdeitjaplptruskthyi

Pohádkový přehrávač

  • Dlouhý,Široký a Bystrozr
  • Drak dvanáctihlavý
  • Hloupý Honza
  • Hrnečku,vař
  • Jak se Honzík učil latin
  • Kmotr Matěj
  • Král času
  • O Budulínkovi
  • O Popelce
  • O Smolíčkovi
  • O bílém hadu
  • O dvanácti měsíčkách
  • O kocouru,kohoutu a kose
  • O kohoutkovi a slepičce
  • O neposlušných kozlatech
  • O perníkové chaloupce
  • O Červené Karkulce
  • Otesánek
  • Tři zlaté vlasy děda Vše
  • Zlatovláska
  • Čert a Káča
  • Živá voda