Get Adobe Flash player

Mariana

Byl jednou jeden starý král, měl pyšnou dceru, krásnou Marianu. Po celém světě si povídali o její kráse. Ženiši, mocní princové, jen se k ní hrnuli, ale nikoho ani vidět nechtěla, jen na hon jezdila, se sokolem lovila, ženichům se vysmívala. Král už byl starý, toužil mít vnuka, dědice; velice se nad tím trápil, že jeho dcera je taková chladná, všechny ženichy zamítá.

Ale ten král měl odedávna kamaráda, krále vzácného. Poslal mu kdysi podobiznu své sličné dcerušky a psal, jak je nešťastný, že dcera nemá nikoho ráda, nechce jít za muže. Ten druhý král měl pěkného syna, bylo mu Jan. Když Jan tu podobiznu uviděl, řekl svému otci, že bez ní nechce být, že si ji chce vzít za ženu. Hned dal malovat svoji podobiznu na slonovou kost do rámečku ze samých diamantů, jeho otec vypravil slavné poselstvo, aby doneslo ten obrázek princezně Marianě a poprosilo ji, aby šla za prince Jana.

Tak po čase přišli ti poslové od královského prince Jana k princezně Marianě, vyřídili pozdravení, prosili Marianu pro prince za ženu. Starý král, její otec, byl tomu velice rád a povídal:

„Dcerko moje drahá, hle, ženich se ukázal, takový statný, jakého tu ještě nebylo, mého kamaráda syn" — a ukazuje na tu podobiznu.

Mariana se jen mihem oka na ni podívala, obrátila se k těm poslům a pravila:

„Hybaj domů! Vyřiďte svému princovi, co se to odvažuje, když ani není hoden střevíček mi zavázat."

Hned nato vsedla na koně, odjela do lesa.

Král se až poděsil těmi tvrdými slovy. Poslové neřekli již ani slova, vzali podobiznu, vrátili se k svému princovi a všechno mu vypověděli. Princ poslouchal, mlčel, potom odešel do své světnice, zavolal si svého sluhu:

„Ty, Josefe, přineseš mi takové šaty, jako naši pacholci u koní nosí, vyřídíš mému tatínkova, panu královi, že se vrátím do roka a do dne, zatím si v městě najmeš domek a budeš na mne čekat."

Josef všechno vyřídil, jak mu bylo poručeno, a princ odjel sám, samotinký, nikdo nezvěděl, kam se poděl.

Ale po čase v tom zámku, kde žila princezna Mariana, přihlásil se mladý pacholek sloužit u koní. Vzali ho, pěkný byl, modrooký, tmavovlasý, štíhlý jako prut a pěsti měl tvrdé, že koně trhem zastavil v letu. Radost byla se podívat, jak uměl s koňmi, jak je opat. Mariana se smála, že to ta princezna nemůže být — však dobře věděla, jak prince odbyla, ale té práci byla ráda. Druhý den šla do zámku; běžela, aby nezmeškala. Jak běží po chodbě, všude plno panstva, komorných, lokajů, všichni volají, spěchají, svatbu chystají; jakýsi pán, samé zlato, ji zastaví a poroučí:

„Pojď sem, ty kuchtičko, střevíc mi zavázat!"

Ani si netroufala na něho pohlédnout, klekla, střevíc zavázala, do kuchyně utíkala. Jen přiběhla, přijde komorná, ptá se, kde je ta kuchtička, která princovi střevíc zavázala, že má jít nahoru pomáhat nevěstě. Vzala ji s sebou. Vešly do krásného pokoje, tam už ležely nevěstiny bílé šaty a komorná pravila:

„Princ poručil, že máš ty šaty na sebe vzít, abych je mohla se-špendlit."

Mariana se poslušně oblékla a pomyslila:

Kdybych byla chtěla, sama bych teď byla královnou — ale Jan je mi nade všechny prince milejší.

Sotva si to pomyslila, lokajové otevřou dveře, trouby zazní, dvořané volají, princ přichází, bere ji za ruku a vede ke stolu. Mariana se dívá — Jan! Hlavička se jí zatočila, ale princ ji zachytil, na trůn posadil a všichni sborem zavolali:

„Ať žije naše princezna!"

 

csarzh-TWenfrdeitjaplptruskthyi

Pohádkový přehrávač

  • Dlouhý,Široký a Bystrozr
  • Drak dvanáctihlavý
  • Hloupý Honza
  • Hrnečku,vař
  • Jak se Honzík učil latin
  • Kmotr Matěj
  • Král času
  • O Budulínkovi
  • O Popelce
  • O Smolíčkovi
  • O bílém hadu
  • O dvanácti měsíčkách
  • O kocouru,kohoutu a kose
  • O kohoutkovi a slepičce
  • O neposlušných kozlatech
  • O perníkové chaloupce
  • O Červené Karkulce
  • Otesánek
  • Tři zlaté vlasy děda Vše
  • Zlatovláska
  • Čert a Káča
  • Živá voda