Get Adobe Flash player

O černé princezně

V jedné zemi bydlel na břehu mořském velmi chudý rybář. Malá chaloupka, loďka, několik sítí byly celé jeho jmění. Než navzdor své chudobě žil se svou ženou pokojně a svorně. Jediné jeho přání bylo, aby mu bůh jedno dítě dáti ráčil, což se ale posud nevyplnilo. Jednou poručil mu král — neboť musil královskou kuchyni potřebnými rybami zásobovat —, by co nejrychleji možná hojnost ryb nalovil, a sice těch největších, že bude míti mnoho hostů. Přislíben mu byl výdělek, jestli brzo přinese, pakli ale ne, přísný trest. Znalť rybář krále, že ve všech případnostech slovo držívá, a proto nemeškaje, vzal sítě, skočil do loďky a pustil se na moře. Plul již několik hodin, ale síť ještě ani jednou plnou nevytáhl. Něco málo malých rybiček, to bylo všecko, čeho se dopídil. Mrzutě jimi do moře hodiv, nechtěl je ani pro sebe k večeři podržet.

Již dostával strach; večer se schyloval, a on ani jednu velkou rybu neměl, a přece, jako by mu to navzdor dělaly, množství se jich okolo něho hemžilo; roztáhl-li pak síť na ně, byly tytam, až zase všecky na druhé straně vypluly.

„Toť jste všecky jako očarovány," řekl skoro s pláčem, když opět prázdnou síť vytáhnul. „Lovím již hezká léta, ale to se mně ještě nikdy nestalo. Co si počnu? Doufal jsem, že něco vydělám, ale jak vidím, budu spíše potrestán."

„Snadná pomoc, příteli," řekl někdo za ním, a když se celý poděšen ohlídl, viděl za sebou stati člověka celého černého. Dech se v něm zatajil a mráz mu přejel tělo, když se na muže podíval, který se na loďce octnul, jako by z nebe byl spadl.

„Proč se mě bojíš?" řekl tento, leknutí rybářovo zpozorovav; „já ti nic neudělám. Přišel jsem, bych ti pomohl, ale jen pod tou výjimkou, jestli i ty žádost mou vyplníš."

Rybář jsa rád, že je zlý duch, za něhož nového hosta držel, v tak dobrém rozmaru, přislíbil, že všecko, co bude v moci jeho, udělá, když mu pomůže.

„Dobře," odpověděl černý, „v okamžení budeš míti těch nejchutnějších a největších ryb, co se ti jich do loďky vejde, dáš-li mi, o čem doma nevis."

„I toť vám rád dám," řekl bez přemýšlení rybář, neboť měl velmi málo nářadí, a tedy lehko o všem věděti mohl. ,Já si tedy za dvakrát sedm let pro to přijdu."

Nato vzal černý pán síť, a sotva ji do moře pustil, již ji plnou těch nejlepších ryb vytáhl. Tak to třikrát udělal a zmizel. Rybář potěšen, že tak lehce z nouze vyvázl, radoval se z dobrého výdělku a pospíchal k domovu.

Žena ho již očekávala, a jakmile zdáli loďku uviděla, přichystala chutnou večeři, by se manžel její po práci posilnil. „To byl požehnaný lov/* řekla, když rybař k břehu přirazil a ona mu ryby vyndávat pomáhala. „Však jsem měla dost strachu, jak pochodíš; neboť dvakrát již poslal se král ptáti, kdy přijdeš."

„Bylo mi krušno, milá ženo; myslím však, že bude král spokojen." Nato si všecko zařídil, a když se navečeřel, lehl na lože, chtěje časně ráno s rybami ke dvoru jiti. — Král, který se již obával, že se mu nejlepšího jídla k hostině nedostane, měl velkou radost, když se rybář ráno s tak pěknými rybami přihnal, a propustil ho s dobrým výdělkem. Rybář pak, chtěje ženě své také jednou radost udělat, koupil jí na pěknou sukni, s kterou ji nemálo překvapil. „Že jsi na mne tak laskavě pamatoval, musím i já tě něčím potěšit," řekla rybářka, sukni prohlížejíc, načež muži vyjevila, že se dávnoleté přání její vyplnilo. Ale nezaradoval se rybář nad tím tak, jak se žena jeho domnívala; vzpomnělť si na včerejší den. a poznal teprv nyní, co černý na něm vymámil. By však nebohou matku nezarmoutil, nechtěl se ani slovem o tom zmíniti, a přemáhaje se, smutek v srdci ukryl.

V krátce uběhl určený čas a rybářka porodila syna. Klučík byl tak roztomilý, že se i rybář nad ním zaradoval a na svůj smutek poněkud zapomněl. I netrvalo to dlouho, výrostek chodil s otcem k moři a sbírával pěkné mušle, které na břehu ležely. Když byl větší, pomáhal plést sítě, a již se mu i kolikráte poštěstilo, že sám večeři matce obstaral. Tak uběhlo dvakrát sedm let, a rybář to ani nepozoroval. V samé radosti nad čiperným synem pozapomněl na černého hosta. Však ten naproti tomu nebyl tak zapomnětlivý.

Jednou ráno volala rybářka syna k snídani, ale darmo. Myslí, že se pustil na lov, i ptá se otce; než ten také o něm neví. Vyběhne tedy ven, by se po něm ohlídla, daleko široko však není o něm ani zmínky. Tu teprv připadne otci na mysl černý; tu běduje a sám sobě vinu dává, že lepší pozor na hocha nedal, a s bolestí velikou vypravuje ženě smutnou příhodu. Ubozí rodičové vedou nářek, ale syna se více nedovolají, za nějž jim černý velký pytel zlata do chaloupky položil. Nepohrdli jím, ačkoli věděli, že by to byla špatná náhrada za milené dítě. —

Daleko a daleko od rybářské chaloupky byl pod zemí zlatý zámek, v němž zakletá princezna bydlela. Ona byla nadmíru krásná, ale černá jako uhel. Jedenkrát prý ji spatřil jeden mocný čarodějník, který se do ní zamiloval; ona ho ale odbyla, začež ji tento zaklel, by se v mouřenínku proměnila a tou tak dlouho zůstala, dokud by si ji mladík tak nezamiloval, aby z lásky k ní domov opustil a všelijaké nesnáze strpěl. To by ještě nebylo bývalo tak těžké, jen kdyby ji i s jinými lidmi do podzemního kraje nebyl zaklel. Co si tam měla počít? Kdo ji měl tamodtud vysvobodit?

Jednoho dne chodila po zahradě a plakala; tu se k ní přitočí malý trpaslík a ptá se jí, proč pláče. Princezna se zastavila a hleděla upřeně na podivného mužíčka; že se jí ale tak přívětivě ptal, pověděla mu svou nehodu.

„Jen si proto tak nenaříkej," pravil, když všecko vyslechl. „Jedná-li se tu jen o mladíka, o toho se ti postarám. Což ale, nebudeš-li se mu líbit, a on tu nebude chtít zůstat?"

„Pak mně nebude žádné pomoci a já se upokojím." —

„Aj, pak si vezmeš mne?" —

„Tebe?" řekla princezna, úsměšně na mužíčka dolů hledíc. „Nu, cožpak jsem ti tak k smíchu?"

Princezna, bojíc se, by si trpaslíčka nerozhněvala, a tak jedinkou naději svého vysvobození od sebe neodstrčila, vlídně mu odpověděla: „Jestli sem mladíka přivedeš a nikdy se ke mně dotíravě chovat nebudeš, ať si dělám co chci, tedy ti slibuji, nebude-li chtít mladík tady zůstat, aniž mě milovat, že si tebe pak vezmu." Trpaslík takto udobřen, všecko princezně přislíbil a pak odešel. I byl to ten černý člověk, co rybáře omámil. Víme tedy, jak dlouho musela princezna čekat. Jí se to ale nezdálo tak dlouho: pod zemí léta rychleji ubíhala, a ona zůstala vždy mladá.

Jednoho dne zjevil se opět trpaslík, přípověď svou vyplnil a mladíka jí přivedl. On ho nevzal mocí, ale lákal ho tak dlouho, až s ním hoch dobrovolně odešel. Radovidovi (tak se jmenoval rybářův syn, protože ho rodiče rádi viděli) se to v zlatém zámku líbilo. Bylo tu všecko tak jako na zemi, jediné moře mu chybělo. Zámek byl z ryzího zlata, krásně okrášlen, takže když slunéčko (které také tam vycházelo, jenže když byla na zemi noc, tam byl den a tak naopak) nad ním svítilo, žádný na něj pro lesk ani pohlídnout nemohl. Kolem zámku byla zahrada, v níž kvítka, jakých nikdy nebyl viděl, milostně se houpala, ptáci pestrobarevného peří poletovali po vonných stromech, jejichž větve se tíží lahodného ovoce k zemi skláněly. Kam jen pohlídl, bylo vše krásné; dělat nemusel nic: chtěl-li co, hned se mu to udělalo. Což divu tedy, že po domovu netoužil. Vzpomněl si ovšem často na matku i na otce; ale sotvaže to na něm princezna, která vždy okolo něho byla, zpozorovala, hned se všemožně přičinila, by jej povyrazila. Ona mu zpívala libé písně, ona ho vodila po zahradě, povídala mu všelijaké příběhy, takže se s ním ani matka tak neobírala, aniž ho více než ona milovati mohla. Avšak i Radovid ji navzdor její černotě velice miloval. Tam mu tedy  samé rozkoši léta ušla, že ani nevěděl, kam se poděla. Jedině to cítil, že princeznu vždy více a více miluje a bez ní živ býti nemůže. A tak míjeli dnové v samé radosti.

Jednou pozorovala princezna na milencově tváři temné mráčky;  ptala se ho, co to znamená. A on jí řekl: „Ty víš, jak tě miluji, a proto mně prosbu mou odpustíš. Jediný syn svých rodičů, byl jsem od nich nadmíru milován; já si nikdy nepředložil, co to pro ně za ztrátu býti muselo, když jsem se od nich vzdálil. Nyní ale, přicházeje k rozumu, teprv nahlížím, a tuze mě to bolí, že jsem o ně málo dbal. Proto dovol, bych se k nim zase jednou podíval. Potom se navždy k tobě vrátím." — Nemilé bylo princezně to slyšeti, ale nemohla prosbu jeho oslyšeti, chtěla-li, by se všecky výminky jejího vysvobození vyplnily.

„Nuže svolím tedy; musíš mně však něco slíbiti, v čem tvé i moje štěstí aneb neštěstí záležeti bude." I učinil Radovid, jak žádala.

Nato řekla k němu: „Nesmíš žádnému, ať je kdokoliv, ani slovem se zmíniti, kde jsi ten čas byl; nesmíš žádnému říci, že máš ženu, ale také žádné jiné lásku slíbiti. Dostojíš-li slovu, budeme šťastni; jestli nedostojíš, budeš nešťasten, a mne pak nikdy snad více neuhlídáš, jelikož i já všecku naději na vysvobození ztratím." Nato zatroubila třikrát na stříbrnou trubku, a trpaslík stál před nimi. „Doprovoď Radovida, odkud jsi ho přivedl." — Políbivši ještě jednou Radovida, dala mu stříbrnou trubku a řekla: „Pamatuj na má slova; až se ti bude stýskat, zatrub na tuto trubku a trpaslík tě ke mně přivede." Nato odešla do svých zlatých pokojů a Radovid s trpaslíkem ubíral se do pozemských krajů. Na cestě byl tak zamyšlen, že ani nezpozoroval, kudy ho trpaslík vede, a dříve než se z myšlenek probral, byli u moře, kde někdy rybářská chaloupka stála. Tam ho jeho provoditel opustil.

V chaloupce ptal se po rybáři. „Milý mládenče, ten je již kolik let odtud pryč a zůstává v městě v krásném domě a má mnoho peněz; jak jich ale. nabyl, to posud žádný neví." Takto mu řekli v chaloupce. Ubíral se tedy Radovid k městu a tam mu ukázali skvostný dům, jenž bývalému rybáři patřil. — Tenkráte nebyl ještě jako nyní každých třicet kroků hostinec, tenkráte byl cizinec rád, když kdekoliv pohostinsku přijat byl, a směle i k nejchudšímu vešel, neboť věděl, že nikdo, byť by se i dlužit musil, hosta hladového nepropustí. Bez dlouhého rozmýšlení vešel Radovid do otcovského domu a prosil o nocleh. Starý rybář, nyní bohatý pán, přijal ho vlídně a ke stolu pozval. Radovid byl hladový a pozvání mu přišlo vhod. Když vkročil do síně, viděl tam svou matku a mladou ženštinu, s nížto jako s dcerou zacházela. U stolu seděli všichni pohromadě, jedli a rozmlouvali; ale že to tehdáž způsob nebyl, by se hosta na jméno, stav a zaměstnání vyptávali, nevěděl posud žádný, jak se cizinec jmenuje.

,Je to vaše dítě?" ptal se Radovid matky, ukazuje na dceru. „Ano, ale ne vlastní; my měli jen jediného syna, kterého jsme však v čtrnáctém roce ztratili." „A jak se to stalo ?"

„Nechtějte to, pane, ani věděti, je to smutná věc." „Jestlipak byste ho poznali, kdyby k vám přišel?" „Ba nepoznali, musil by již hezky vzrostlý být, asi tak jako vy." „Uhodlas, matičko, neboť tvůj syn jsem já!"

Rodičové vzkřikli a padli synu okolo krku a líbali jeho ušlechtilé tváře. Schovánka zatím roznesla to po domě, a tak se v okamžení všichni domácí do síně přihnali, chtíce syna svých dobrých pánů viděti. Radosti nebylo ani konce. Když se to poněkud utišilo, ptali se rodiče syna, kde byl a co se s ním dělo. Ale Radovid měl dobře v paměti slova milenčina a ničeho rodičům nevyzradil, prose je, by se spokojili tím, že se k nim vrátil.

Dokud stará matka syna za ztraceného pokládala, byla spokojenější. Sotva však se krásný mladík co syn její zjevil, již jí tisícero myšlenek hlavu lámalo — jak by ho nejlépe oženila. Konečně se usnesla na tom, že mu dá schovanku, neohlížejíc se na to, zdali on ji bude také chtít; neboť s jistotou myslila, že se musí mu zalíbit. Bylo to ale děvče jako jabloňový květ; kdo ji viděl, tomu se líbila. Radovid uznal sice také sličnost její, proto ale na svou černou krásku nezapomněl.

Jednoho dne, chtěje návrat syna svého slavit, sezval starý rybář mnoho hostů k hlučným radovánkám. Byltě on bohatý soused a přívětivý hostitel, k tomu všemu měl hezkého syna, a ještě hezčí schovanku — což divu, že každý s radostí jeho pozvání přijal? Bylo tedy hostů plno. Jedli, pili a tancovali celý boží den. Radovid byl vesel a choval se k ženským velmi uctivě, nejvíc se však bavil s krásnou schovankou. K večeru vyšel s ní do zahrady a tam, ohnivým nápojem rozehřát, slíbil více, než slíbiti měl; sotva však nepředložené slovo z úst vypustil, již ho smyslové opustili a on padl na zem. Tu mu bylo, jako by černá princezna nad ním stála; v její někdy tak usměvavé tváři ležel hluboký smutek, planoucí černé oči byly slzami zakalené. „Co jsi to učinil, Radovide?" pravila hlasem bolestným. „Nyní nesmíš ke mně, leč bys sám a sám na cestu se odvážil a v mém zlatém zámku mne opět nalezl; musel bys ale tyto železné škorně s sebou vzít. Máš-li tolik lásky ke mně, vše to podstoupit, tedy mne vysvobodíš a budeme blaženější než kdy jindy; jinak ale zůstaneš žebrákem navždy." Radovid se probudil a byl by to všecko za pouhý sen měl, kdyby škorně u sebe nebyl viděl a sám sebe v oškubaném šatě daleko od města. Byla to strašná změna za těch několik hodin; tu byl ctěn co nějaký kníže, bavil se s rodiči a s krásným děvčetem, a nyní pro těch několik slovíček musel tak přísný trest podstoupit. Když si všecko rozmyslil, proklínal sám sebe, že se škodného nápoje nechránil. Od té doby, co svou milenku ve snu viděl, přišly mu na paměť všecky ty blahé chvíle, které s ní prožil, i pevně si umínil, že ji vynajde, kdyby kraj světa byla. Sebral se tedy a železné škorně, které na nohou unésti nemohl, uvázal k sobě, hodil je přes rameno a pustil se do světa.

Zatím ubozí rodičové nevěděli, co se to se synem stalo, že se ze zahrady ztratil, schovanka však netajila, co jí řekl a jak najednou od její strany zmizel. I čekali vespolek, že se snad vrátí, on se ale ani druhý, ani třetí den nevrátil. Konečně mysleli, že je nějaký duch v podobě syna šálil a že to ani on nebyl. Tím se upokojili a žili jako prve. Ztrápený Radovid zatím chodil se svým těžkým břemenem od města k městu, ode vsi ke vsi, přes hory a doly, až přišel k černému moři. Tam se dal převézt na druhou stranu; i ptá se převozníka, zdali neslyšel nikdy o zlatém zámku.

„Nikdy," odpověděl ten, „ale na druhé straně na ostrově je obr, a ten mnoho ví, možná že vám také to povědět může." Radovid přistav k ostrovu, hledal obra, a také ho vskutku našel. Ptá se ho tedy, zdali on o zlatém zámku ví.

„Ba nevím, člověče, a povědět ti o něm nemohu; ale až půjdeš sedmkrát sedm dní a nocí, přijdeš k jedné hoře, a tam zůstává můj bratr, ten ti to snad poví."

„Ach já nebohý, co ještě zkusím, dříve než tam přijdu; ale dobře tak na mne, proč jsem neposlechl."

S takovým nářkem kráčel Radovid dále; cesta ho vedla utěšenými krajinami, přes krásné ostrovy; nikde však nevábil ho travnatý koberec k pohovění, nikde netoužil po šťavnatém ovoci, aby se občerstvil, aneb vůní rozličných květin se napojil; touha po černé milence poháněla ho vždy dále a dále a nedopřála mu oddechu. Když pak sedmkrát sedm dní a nocí šel, přišel k jedné hoře, na které mocný král země svůj stan měl. Šel k němu a ptá se ho, zdali o zlatém zámku ví.

„Já nevím," zněla odpověď, „ale to ti nejlépe poví můj bratr, který je králem ptactva a daleko široko své posly rozesílá, snad že některý z nich o něm tobě zprávu dá. Až půjdeš ještě sedmkrát sedm dní, přijdeš k zelenému moři, za ním je veliký černý les, v němž bratr kraluje."

Radovid poděkoval obrovi a odešel. — Opravdu přišel za sedmkráte sedm dní k zelenému moři, přes něž se převézti dal. Potom spěchal k černému lesu a hledal v něm krále ptactva. Když ho našel, vyřídil pozdravení od bratra krále a prosil, by mu pověděl o zlatém zámku. Král svolal hned všecky své poddané a ptal se jich, zdali by kdo z nich o takovém zámku věděl. Chvilku ptáčkové přemýšleli, pak vylítla ze shromáždění jedna vlaštovička, a ke králi přistoupivši, šveholila: „Já, králi, o něm vím." „Kudy jsi tam letěla?"

„V sedmeru řekách jsem se koupala, v sedmeru lesích se houpala, ze sedmero hor se koukala, pak jsem přišla k zlatému zámku, kde černá princezna přebývá."

To když Radovid uslyšel, králi poděkoval a opět se na cestu vydal. Co nesnází zkusil, dříve než těch sedm řek přeplaval, sedm lesů přešel a sedmero hor přelezl, nedá se ani vypsati, a přece mu to všecko nebylo zatěžko. Maje železné škorně na zádech, bral se neúnavně svou cestou dále.

Když to konečně všechno přetrpěl, uviděl jednoho dne zdaleka zlatý zámek. Ach, jak bohu děkoval, že je u cíle své tak trpké cesty! Unaven, hladem a žízní zemdlen, přišel až do zahrady, tam sedl pod strom a usnul. Právě v tu dobu procházela se černá princezna po zahradě a přišla až k tomu stromu, kde Radovid spal. S podivením se zastavila a hleděla, co to tam za člověka leží; ale jak se zaradovala, když poznala, že je to Radovid! Viděla na té osmahlé tváři, na tom oškubaném kabátě, na vyschlém těle, že musel mnoho přetrpět. Nemohla se zdržet, aby ho nevzbudila. Ten pak, když procitnuv svou milenku u sebe spatřil, hned ji za odpuštění prosil a věrnou lásku až do smrti sliboval. Ona mu ráda odpustila. Oba se na smíření vroucně políbili. Ale sotva se ústa úst dotkla, počala její černá tvář bělet, a v malém okamžení stála před ním ta nejkrásnější bílá paní s černýma očima. Avšak kdyby i černou byla zůstala, on by ji byl stejně miloval.

csarzh-TWenfrdeitjaplptruskthyi

Pohádkový přehrávač

  • Dlouhý,Široký a Bystrozr
  • Drak dvanáctihlavý
  • Hloupý Honza
  • Hrnečku,vař
  • Jak se Honzík učil latin
  • Kmotr Matěj
  • Král času
  • O Budulínkovi
  • O Popelce
  • O Smolíčkovi
  • O bílém hadu
  • O dvanácti měsíčkách
  • O kocouru,kohoutu a kose
  • O kohoutkovi a slepičce
  • O neposlušných kozlatech
  • O perníkové chaloupce
  • O Červené Karkulce
  • Otesánek
  • Tři zlaté vlasy děda Vše
  • Zlatovláska
  • Čert a Káča
  • Živá voda