Get Adobe Flash player

O Jurovi a bratřích jeho

Jura, Jožka, Janko byli rodní bratří; všichni tři byli ženati a každý z nich měl již kolik dětí. Tu jim umřel starý otec a zanechal jim několik krav, aby si je na stejný díl rozdělili. Starší bratří, Jožka a Janko, měli bohaté ženy, měli statky. Jura vzal si chudé děvče, měl jen chaloupku a nejvíc dětí. Na to však bratří nedbali a nejraději by si byli krávy sami nechali a Jura aby utřel hubu. Nuž ale přece nemohli to tak zhola bratrovi říci a krávy si nechat, proto navrhli, aby se vyhnaly krávy na noc ven a každý aby svůj chlév otevřený nechal, a do kterého chléva která vleze, ta že bude toho, komu chlév patří. — Při tom zůstalo. — Jura nechal chlév otevřený, lehl a spal. Ne tak bratří, ti číhali, kam krávy půjdou, a když je viděli vejiti do chléva Jurova, šli a vyvedli mu je zase ven, nechal mu jen jednu starou. O ty druhé se rozdělili a do svých chlévů si je odvedli. Když Jura ráno vstal, bylo první jeho podívat se do chléva; vida tam stati jedinou starou krávu, náramně se rozhněval. „A copak já tě mám krmit, stará rachotino? Když nemám lepší mít, nechci žádnou," zvolal, a vzav sekyru, krávu zabil.

Když ji zabil a stáhl, prostřel kůži na střechu a maso žena uložila. I šel se Jura za několik dní podívat na kůži, a tu viděl na ní množství čmelíků sedět. I sebral kůži i s čmelíky, zašil ji a vezl na trh. Bylo již pozdě, když Jura s trakařem u mlýna jednoho se zastavil. „Tady požádám o nocleh," myslil si Jura. Klepal na dveře, nikdo mu nešel otevřít, v okně viděl ale zář světla. Sel tedy potichounku k oknu, a vida v okenici malou skulinu, přiložil oko a díval se dovnitř. I viděl tam mlynářku s nějakým panským člověkem u stolu sedět a hodovat. Víno bylo na stole, pečínka, halušky, zelí a milý párek si při tom hověl. Vtom slyší Jura, že někdo ke mlýnu přichází; i přitlačil se ke zdi, aby ho nebylo vidět, ale díval se ustavičně do skuliny v okenici. Přicházel to mlynář, kterého ve mlýně nečekali. Když silně na dveře zatloukl a zavolal, tu viděl Jura, jak ten panáček a mlynářka od stolu odskočili a jak ho mlynářka rychle do staré prázdné almary zavírá, víno pod lavici, pečínku za pec, zelí do trouby a halušky do almárky dává, jak rychle nádobí se stolu uklízí, světlo zháší a teprve otvírat jde. Slyšel ještě, jak mlynář ženě laje, že ho nechala tak dlouho čekat přede dveřmi. Za chvíli vzal Jura kůži na rameno, trakař nechal stati přede dveřmi a šel zaklepat na dveře. Mlynář mu přišel otevřít. „Dej pánbůh štěstí!" pozdravil ho Jura.

„I vám," odpověděl mlynář; „co žádáte, človíčku?"

„Nedal byste mi, pane mlynáři, nocleh? Jen někde v koutku, poněvadž časně ráno jdu dál."

„I rád, jen pojďte dovnitř." — Jura vešel do mlýna a pan mlynář vedl ho do sednice. „No, přines nám, ženo, večeři, i já jsem už hladový a unavený," řekl mlynář ženě, která ustavičně v jizbě okouněla a teprve na mužova slova ven vyšla. Za chvíli přinesla na stůl chléb a kyselé mléko.

„Copak nemáš jinou večeři? Věru by se nám bylo i kuřátko dobře hodilo. Však jich máš dost na dvoře!"

 „Dost, a každou noc kuna jedno zadáví."

„I pečínka by se nám byla dobře hodila," pravil pan mlynář.

„Eh, vždyť u nás není u pánů," mrzutě odpověděla paní mlynářka, nepřejíc muži svému to, co jinému přála.

,Já jsem také ve svém mlýně pánem, a můj žaludek jako panský," odpověděl mlynář ženě, a obrátil se k Jurovi, pobídl ho za stůl a k večeři, řka: „Když nemáme nic lepšího, snězme i to!" — Jura, přisednuv k stolu, kůži položil vedle sebe. „A copak to, človíčku, nesete v té kůži?" ptal se mlynář, povšimnuv si teprv Jurova břemena.

„Co to nesu? Nesu proroky, co všechno vědí," odpověděl Jura.

„Nepovídejte — a doopravdy všechno vědí?" divil se mlynář.

„Když mi nevěříte, tak vám ukážu, jestli vědí nebo nevědí," řekl Jura, a zaklepav dříve na kůži, přiložil potom k ní ucho. „Ehéé" šklíbl se.

„No, copak říkají?" ptal se mlynář dychtivě.

„Co říkají? To říkají, že je tamhle za pecí pečínka, v troubě zelí, tam v almárce že jsou halušky a pod lavicí plná holba vína," řekl Jura. Divil se mlynář náramně a mlynářka pustila se do smíchu a že kde by se to tam vzalo. „No, můžeme se podívat, jestli je to pravda nebo ne," řekl mlynář a hned vstal, dívaje se nejdříve do trouby. Vskutku tam bylo na misce zelí, dobře maštěné, za pecí našel pečínku a v almárce halušky s brynzou, a pod lavicí holbu vína. „To jsou doopravdy proroci!" zvolal pan mlynář, přinášeje všechna ta jídla na stůl i víno. „No, a ted budeme spolu večeřet, když nám to ti proroci tak zjevili, — a co ty, ženo, nechceš s námi jíst?" obrátil se mlynář k ženě, ta ale zlostně z jizby odešla. Jura se v duchu smál a dobře mu chutnalo, mlynář pak ustavičně mluvil o těch prorocích. — Když bylo po večeři, povídá mlynář Jurovi: „Jestlipak byste, človíčku, ty proroky neprodal?" „Věru nerad bych je prodal, protože s nimi mohu hodně peněz vydělat; no ale kdybyste je vy chtěl koupit, prodám vám je."

„A co za ně počítáte?" ptal se mlynář.

„No, padesát zlatých, a to jen bratru," pravil Jura.

„To je hodně peněz!" kroutil hlavou pan mlynář.

„Co budete povídat, pane mlynáři, že to je hodně peněz za takovou vzácnou věc, kterou nikdo nemá. Vždyť jsem vám ji nenabízel." Mlynář se rozmýšlel, rád by byl měl ty proroky a peníze měl také rád, ale když si vzpomněl, že bude v budoucnu o všem vědět a nikdo že ho nebude moci oklamat, oželel rád tu padesátku a řekl tedy Jurovi, že proroky koupí. Jura mu dal naučení, jak má na ně klepat a kdy jen, aby se nepodráždili, a pak, zaklepav na kůži, ještě jednou ucho na ni přiložil. Po chvíli pravil: „Chcete vědět, pane mlynáři co mi povídali?" „No copak?"

„Abyste tamtu starou almaru bud spálil nebo do vody hodil, jinak že nebudete mít v domě pokoje, poněvadž je v ní čert zakletý."

„No, když je to tak, hodíme ji zítra pod kola," řekl mlynář.

„Když ji máte hodit pod kola, dejte ji mně, já si při ní uvařím večeři," pravil Jura.

„Eh, vezměte si ji, když se chcete s čertem vozit," řekl mlynář. Po večeři tedy vysázel Jurovi padesát zlatých, vzal si proroky a šel spát. — Jura si trochu odpočinul, pak naložil almaru na trakař a za tmy vyjel z mlýna. Když ujel kus cesty, přišel na most; tu náhle šmejkl prudce s trakařem, a z tuky ho pouštěje na zem, pravil mrzutým hlasem: „Co bych já se s takovou tíhou měl dřít, vždyť já tě mohu, ty stará rachotino, tady odtud dolů do vody hodit i s tím čertem, co je do tebe zakletý!" Tu se ozve z almary hlas bědující: „Ach, dobrý človíčku, neházej mě do vody, pusť mě ven, já ti dám sto zlatých!"

„A ty si myslíš, že já pustím čerta za sto zlatých?"

„Nuže dám ti dvě stě zlatých!"

„Dej tři sta a pustím tě," řekl Jura.

„Ach, vždyť to je mnoho peněz," bědoval panáček v almaře.

„No, když je ti to moc dát za svůj život tři sta zlatých, nechci nic, ale hodím tě do vody."

„Neházej, neházej, vždyť já ti je dám, jen mě už pusť."

Jura otevřel almaru a panáčka pustil, ale peníze musel mu hned dát. „Ale že byla drahá ta hladová hostina, panáčku!" smál se Jura, schovávaje

si peníze. Panáček ho ale neslyšel, utíkal, co mu nohy stačily, aby čím dříve za větrem byl. Jura nehodil almaru do vody, ale domů si ji vezl. Když přijel domů a ženě vypravoval, co za kůži dostal, bylá žena velmi ráda. I poslal ji muž, aby šla vypůjčiti k bratru Jožkovi mírku, že by si rád ty peníze změřil. Zena šla a mírku si vypůjčila, nevšimla si ale, že švagr dno pomazal. Když si peníze odměřili, šla žena mírku odvést, a zase si nevšimla, že uvázl na dně jeden peníz. Jak to bratří viděli, tu se divili velice a hned šli k Jurovi a kde že vzal peníze.

„Kůži jsem prodal jednomu mlynáři, který mně za ni dal tři sta padesát zlatých!" řekl Jura. Tu bratři závistiví běželi hned domů, krávy zabili a s kožemi šli na prodej k onomu mlynáři, o němž jim Jura povídal. Ale nedobře pochodili. Mlynář zvěděl mezi tím časem, jaké to proroky koupil, když mu tedy přišli bratři kůže prodávat, svolal chasu a dal jim vyprášit tak, že sotva domů došli. — I zanevřeli pomstou na Juru, který jim to byl nadrobil, a nemohouce mu právě jinak škodit, poslali děti na seno mu neřádit. Jura je nechal, a když bylo seno všechno zaneřáděno, dal je do sudu a jel s ním na trh. I přijel do jedné dědiny, a tam se ho lidé ptali, co to veze. „Lék proti moru," odpověděl každému, kdo se ho ptal. Ihned se to rozneslo po celé vsi, že přišel jeden člověk, který má lék proti moru; a hned sešly se hlavy starší radíce se, jestli by ten lék koupiti měly. I usnesly se konečně na tom, aby se koupil, že dobře bude, když by měl mor přijít a lék už proti němu uchystán bude.

Šli tedy k Jurovi, kterého lidé zdrželi, a lék mu za drahé peníze odkoupili; Jura řekl jim, aby sud ale dříve nerozbednili, až mor přijde, potom teprve aby ten lék po vesnici pustili. Když jim to tak poradil, shrábl peníze a šel domů. I pochlubil se bratřím, co dostal za to zaneřáděné seno. Když to bratří slyšeli, velice se mrzeli, že mu sami k penězům pomohli, i prosili ho, aby v budoucnu zase on posílal svoje děti na jejich seno neřádit. „Proč bych neposílal, ovšemže pošlu, když to chcete," řekl Jura se smíchem. Také vskutku děti na seno posílal, když tomu bratři tak chtěli. Když bylo zaneřáděno, zabednili je bratří do sudu a vezli do oné dědiny, kamž Jura je odkázal. Ale jakmile do dědiny přijeli, sběhli se lidé a vypráskali jim notně, neboť mezi tím časem starší hlavy, nemohouce moru se dočkat, sud rozbednily a tu viděly, jaký lék koupily, a že to bylo na obecní útraty, proto také obec právo na bratřích vykonala. Zbili je, že sotva domů dolezli. I nepochlubili se Jurovi, jak pochodili, ale smluvili se, že ho za to utopí. — Jednoho dne si naň počíhali, chytili ho, do sudu zabednili, naložili na trakař, odvezli ho k Váhu a do vody hodili. Když po vodě plaval v tom sudě, křičel ustavičně: „Já nechci, já nebudu na Budíne pánem!" I slyšel ho jeden ovčák, který nedaleko břehu ovce pásl, a že mu to divné bylo, šel a sud i s Jurou k břehu přitáhl, ptaje se ho, co to křičí a proč je v tom sudě. „Ach, milý strýčku, proto, že nechci být na Budíne pánem. Přišli pro mne, a když jsem nechtěl s nimi jít, tak mě dali do sudu a pustili dolů po Váhu do Dunaje a tam mě pod Budínem chytí, a musím přece být pánem na Budíne. Ach, raději bych ovce pásal." „No, když bys raději ovce pásal, pas, a já budu na Budíne pánem," řekl ovčák a Jura hned ze sudu vyskočil, ovčák tam vlezl, a Jura pustil ho po vodě. — Když plaval dolů po Váhu, křičel ovčák zase ustavičně: „Já chci, já budu na Budíne pánem!" „No, ty blázne, my ti nebráníme," říkali lidé, kteří ho slyšeli tak křičet. Jura ale ovce hnal domů, pěkné to stádo. Když ho bratří viděli, ztrnuli leknutím. Jura jim ale povídal: „Nelekejte se, já vám děkuju, že jste mě

do Váhu hodili; kdybyste mi to byli neudělali, neměl bych takové stádo ovcí." „A kdo ti je dal?" ptali se bratří. „No, kdo mi je dal; když jsem plaval dolů po Váhu, viděl jsem louku zelenou a na ní hodně ovcí pěkných, krásných k pohledání; nebyl u nich ani ovčák, ani pes. Když jsem to viděl, tak jsem zamířil ke břehu, vylezl ze sudu, vzal toto stádo ovcí a hnal je domů. Ještě jich tam je dost."

Ulakomili se bratří na takové bohatství a hned spolu se umluvili, že si půjdou pro ovce a všechny je domů přiženou. Aby nikdo s nimi nechtěl jít, v tichosti si odvezli sudy k Váhu, sedli do nich a po Váhu se pustili. Jak se jim ale vedlo, nikdo se nedověděl, neboť se již nazpět nevrátili. — Jura ale žil se svou ženou a dětmi od té doby šťastně a spokojeně.

csarzh-TWenfrdeitjaplptruskthyi

Pohádkový přehrávač

  • Dlouhý,Široký a Bystrozr
  • Drak dvanáctihlavý
  • Hloupý Honza
  • Hrnečku,vař
  • Jak se Honzík učil latin
  • Kmotr Matěj
  • Král času
  • O Budulínkovi
  • O Popelce
  • O Smolíčkovi
  • O bílém hadu
  • O dvanácti měsíčkách
  • O kocouru,kohoutu a kose
  • O kohoutkovi a slepičce
  • O neposlušných kozlatech
  • O perníkové chaloupce
  • O Červené Karkulce
  • Otesánek
  • Tři zlaté vlasy děda Vše
  • Zlatovláska
  • Čert a Káča
  • Živá voda