Get Adobe Flash player

O nesytovi

Chalupník jeden neměl žádných dětí. Kolikráte říkal ženě: „Kdyby nám dal pánbůh jen jedno dítě, abych se měl čím potěšit a tu trochu nářadí komu odkázat; ani nevím, pro koho se starám." I vyslyšel pánbůh jeho prosbu, a žena mu porodila syna. Když bylo chlapci tři dni, již ho matka prsem uživit nemohla a musela ho krmit kaší. Snědl jí dvě tři misky, a přece křičel hladem. Nevěděla žena, co si má s ním počít. V úzkosti mu ukrojila chleba, a tím přišla klukovi vhod. V okamžení nezůstalo po krajíci ani drobtu.

Od té chvíle dávala mu všechno, co sami jedli, a hoch rostl jako buk. Co snědla máma i s tátou, to také snědl on sám, proto mu říkali Nesyta, a to jméno mu potom navždy zůstalo. Den ode dne ho přibývalo, ale ze sýpky ubývalo. Máma aby byla celý den nic jiného nedělala, než u krbu stála a pro Nesytu vařila.

Mrzelo to rodiče dost a často táta říkal: „Ženo, toho kluka nám pánbůh za trest dal; bude-li dlouho doma, nezůstane nám než hůl a mošna."

„A nač ho necháš doma? Pošleme ho do služby, silný je dost, může duby kácet; ať se jen vypraví." Tak přizvukovala žena svému muži. Když bylo Nesytovi dvanácte let, byl velký jako táta a vytrhnout jedli i s kořeny bylo mu hračkou. Poslali ho tedy rodiče na službu. Nesyta šel, ale koukal se, kde by byl hodný dvůr, neboť nechtěl do malého, boje se, že by dostal málo jíst. I vidí mlýn a do toho chutě zaměřil. Pan mlynář stál právě na záspi. „Ať slouží ke zdraví, pane otče," pozdravil Nesyta mlynáře. „Dejž to pánbůh! Co bys rád?" ptal se mlynář selského jonáka. „Jdu se ptát, jestli byste nepotřeboval pacholka. To vám ale napřed povídám, že sním za deset, ale také za deset práce udělám." „Nu jíst máme, chválabohu, dost, a když budeš pracovat, jak povídáš, nebudu se na sousto ohlížet," odpověděl se smíchem mlynář. Nesyta zůstal tedy u mlynáře ve službě. Bylo to zrána a mlynář poručil novému pacholku, aby zapřáhl a vzal potřebné nářadí, že pojedou do lesa. Ženě přikázal, aby ustrojila asi pro šest osob více. Když přišel k vozu, viděl, že tam není ani sekera, ani palice, ani jiné potřebné věci. Ptá se Nesyty, proč to nebere?

„Jen pojďte, hospodáři, není toho potřebí. Takové nářadí by bylo pro mne slabé."

Mlynář nevěděl, co si má pomyslit, ale sedl přece na vůz a jel do lesa. Tu se teprv divil. Nesyta popadl strom a překotil ho jako pařez, olámal větve a hodil na vůz, jako by to byly hůlky. To se mlynáři velmi zalíbilo; umínil si, že takového pacholka tak snadno nepustí. Přijeli domů, Nesyta složil a šel k obědu; mlynářka koukala, kde je těch šest osob, a když viděla jen pacholka, ptala se muže. Ten teprv vypravoval, jakého má dělníka. Mlynářka neříkala nic více a dala mu přede všemi se najíst. Když všecko slouskal, co bylo pro šest osob uchystáno, ptal se ho mlynář: „No, pacholku, najedl ses?"

„Tak trochu, ale hladu mám ještě, že bych vlka snědl," odpověděl Nesyta a ohlížel se po peci, kde stála mísa a na ní po věrteli vdolků, bochník chleba a pomazánka.

„Nu, máš-li ještě tak velký hlad, sněz támhleto, hospodyně chase znova zadělá." Přitom mlynář ukázal na vdolky. Nesyta si nedal dvakrát poroučet, čerstvě popadl mísu, a za chvilku nebylo po vdolkách ani čichu, i chléb a pomazánka zmizely. Potom teprv řekl, že se najedl. Ale mlynářka spínala ruce nad tím žroutem; po své vůli byla by ho hned vyhnala, ačkoli mlynář hned dokazoval, že udělá Nesyta za deset díla, že musí tedy za deset jíst. Pan otec byl však pánem v domě, právo své nezadal a žena musela konečně umlknout. Po nějakém teprv čase ozvala se znova, ovšem jen opatrně a zponenáhla. Mlynář byl s Nesytou jak náleží spokojen a nebyl by ho nikdy od sebe dal; ale ženino naříkání, čeládky poštívání tak jej omrzelo, že se rozhněval a Nesytu ze služby vypověděl. Ten se poděkoval a šel dále; ale přece ho to mrzelo, protože se měl ve mlýně dobře. Povídá si cestou: Kam jen jít, aby mně dali dosyta se najíst?

„Pojď ke mně, já ti dám jíst, co hrdlo stačí," ozval se za ním hlas. Nesyta se ohlédne a spatří čerta.

„Kdopak jsi?" ptá se zvědavě, protože o čertu nikdy neslyšel, jak vypadá, a tedy ho nepoznal.

„Já jsem čert, a nebojíš-li se, pojď ke mne sloužit; práce mnoho není, pohodlí dosyta a výsluha bohatá."

„K tobě nebo k jinému, to je vše stejné. Co se práce týče, té se nebojím, jen když se pořádně najím, a s platem budu spokojen, jaký mi dáš."

Když Nesyta svolil, že půjde do pekla na službu, vzal ho čert na záda, letěl s ním v povětří a postavil ho doprostřed velké síně, kde stály tři kotle.

„Pod tyto kotle musíš přikládat, to je tvá jediná práce," řekl čert. „Budeš-li u mne sedm let, dám ti za výsluhu, co budeš chtít. To ti však povídám, do kotlů se podívat nesmíš."

„Nestarej se o nic, já to všecko jak náleží udělám," odpověděl Nesyta, a začal hned oheň pod kotli spravovat. Čert nato odešel a za chvíli přinesli čertíci plné mísy jídla, tak dobrého, jaké co živ nejedl; k tomu v konvích dobré víno. Nesyta si myslil, bude-li to pořád takové, to se odtud ani nehnu; a ono to bylo vždy takové. Jídel na výběr, pití též tolik, k tomu práce málo, což divu, že Nesyta někdy samou bujností peklem třásl?

Dlouho ovšem byl již ve službě, ale kolik let, to nevěděl, protože se tam čas nepočítá. Až posud ho nenapadlo, aby se koukl, co v kotlích vězí, ačkoli často, když přikládal, úpění a vzdychání slyšel. Tu přijde zase jedenkrát čert a Nesyta se ho ptá, jak dlouho má ještě do sedmi let?

„Zítra bude už sedm let, co jsi u mne; ale myslil jsem, že tu ještě sedm let zůstaneš?"

„Inu vidíš, pane, já bych u tebe zůstal, kdyby bylo jen trochu víc práce, anebo kdybych směl někdy trochu se proběhnout. Při tom dobrém jídle a pití člověk zlenoší a zbujní; to není nic." „Já ti pomoci nemohu; když se ti tu nelíbí, musíš zpátky na svět." Po těch slovech čert odešel.

Nesyta přikládá, tu slyší v jednom kotli tak žalostné vzdychání, že ho u srdce bodlo. I nemoha odolat, nazdvihne trochu víko a dívá se, co to tam vzdychá. Neviděl ale nic, jen slyšel bolestný hlas: „Ach prosím tě, pusť mne z kotle, já jsem ubohá dušička a chci se ti vším dobrým odsloužit."

To když Nesyta zaslechl, otevřel víko docela, bílá holubička vylítla ven a sedla mu na rameno řkouc: „Nyní ti poradím, co ti bude k dobrému. Zítra, až se tě bude čert ptát, jakou chceš výsluhu, řekni, že nechceš žádnou jinou, než ten starý kabát s těmi dvěma kapsami, co onde na hřebíku visí. On ti ho nebude chtít dát, ale ty nic jiného nechtěj a neustupuj."

„To je všecko dobré, já ti za to děkuji, ale jak, koukne-li se čert do kotle a tebe tam nenajde? Tu mně dá místo výsluhy notný výprask?"

„On se před tebou do kotle nepodívá; až budeš na světě, nemá k tobě žádného práva. Jen se neboj a buď spánembohem!" „Počkej ještě, holubinko," zadržel ji Nesyta, „pověz mi přece, co je v těch druhých dvou kotlích?"

„V tom jednom jsou nemilosrdná a v tom druhém pyšná srdce," odpověděla holubička a zmizela.

Nesyta přikládal pod prázdný jako pod plný kotel, a když druhý den čert přišel ptaje se, zdali do kotlů se nepodíval, zapřel všecko. „Co žádáš tedy za výsluhu?" řekl čert, když chtěl Nesyta zpátky domů.

„Já nežádám nic jiného, než támhleten starý záplatovaný kabát, co na hřebíku visí."

„Copak bys s takovým starým kabátem dělal, ten nech viset; dám ti raději peněz, co chceš," začal čert a živou mocí nechtěl kabát dát. Ale Nesyta stál na svém, že kabát dostati musí, protože věrně sloužil, a čert že mu přislíbil výsluhu, ať je to cokoliv. Co měl čert dělat, musel mu, ač dosti nerad, přece kabát s dvěma kapsami přinést. „Abys ale věděl, co to máš za kabát, tedy ti to povím. Kdykoliv do pravé kapsy sáhneš, i kdyby to bylo tisíckrát za den, a řekneš, ať je plná tolarů, bude plna; a kdykoliv do levé sáhneš a řekneš, ať je plná dukátů, bude plna. Máš to bohatou výsluhu za sedm let." „Bláhový, zato jsem ale také v pekle sloužil," odpověděl Nesyta, oblékl kabát a chytil se okolo krku čerta, který ho na svět donesl, na to samé místo, odkudž ho byl prve odnesl. Čert pak zmizel, a Nesyta se obrátil rovnou cestou k domovu. Rodiče jeho byli ještě živi, jenže se jim zle vedlo. Kolikráte si již myslili, kde se asi Nesyta potlouká, jestli někde hladem nezemřel. Tu ho najednou čert přinese, černého, rozcuchaného, v krátkých kalhotách, propálených škorních, v záplatovaném kabátě kroje praletého. Sotva ho poznali.

„I bodejž tě pan fráter!" uvítal ho tatík. „Tak se chodí ze služby? Strach a hrůza z tebe jde, hned mi jdi z očí."

„Jen se nezlobte, tatíčku, voda s mýdlem to všecko spraví, a nade-všecko tyto." Přitom sáhl do pravé kapsy, myslil si, aby byla plna, a v tu chvíli začal házet plnou hrstí tolary na stůl, až to řinčelo. Táta vyvalil oči a již ani necekl. Nouze a bída se z chalupy vystěhovaly, štěstí a radost se přistěhovaly. Hned druhý den dal Nesyta starou chalupu rozházet a vystavět nový pěkný zámek. Potom kázal, aby se stalo provolání, že se mají všichni chudí řemeslníci, sedláci a žebráci z daleka široka k němu sejiti, poněvadž jim chce z nouze pomoci. Jaký to byl shon, to si můžeme pomyslit! — Tenkráte nebylo prý ještě mnoho měst ani vesnic, a byly velké lesy, pastviště a luka, kde by se byly mohly úrodné role rozkládat. Toho Nesyta použil. Každému sedláku dal tolik peněz, aby si mohl stateček vystavět, a vykázal mu místo tam, kde si mohl pole založit. Řemeslníci měli místa k stavění vykázána blíže Nesytova zámku. Pro chudé žebráky, kteří nemohli pracovat, dal Nesyta vystavět dům, a když bylo vše v něm uspořádáno, všecky do něho ubytoval. K tomu stavění bylo potřeba mnoho lidu, neboť se před časy tak nádherné domy nestavěly, a tedy se množství lidstva tam sešlo a pracovalo. Pan Nesyta nedělal nic jiného, než jedl a pil a po jídle vyhazoval z kapes peníze a dával nuzným. Ačkoli se teď myl a česal, byl přece dost ošklivý. Navzdor tomu ale měli ho lidé rádi, a když se přicházíval podívat, jak se jim daří, byli by mu ruce, nohy samou vděčností zlíbali. Jediný tatík nad počínáním synovým hlavou kroutil a připomínal: „Synu, synu, já nevím, jak ti to projde; až se o tom král doví, bude s námi se všemi zle!"

„Nevídáno, král může být rád, když se mu pomůže, kde on nevidí. Ostatně ať jen přijde; nelíbí-li se mu to, já se ho nebojím." Každý hleděl, aby měl co nejdříve byt vystavěn a od čeho živu býti. Než se Nesyta nadál, byl jeho zámek obklopen veselými domky. Zdáli bylo vidět řady statků a čistě zoraná pole; vesele zpívající skotáci hnali stáda na tučná luka. Nesyta měl z toho radost a poručil, aby se nazvalo toto místo Výsluhov. Proto snad, že to vystavěno bylo z výsluhy.

Jak tatík předpověděl, tak se stalo. Král se to dověděl a velmi se rozhněval, že se poddaný osmělil bez jeho dovolení zemi rozdávati, která králi patřila. I poslal na něho pluk vojáků. Nesyta slyše o tom, když byli vojáci ještě daleko, poručil, aby se přistrojily skvostné hody pro všecky důstojníky, a šel jim naproti, aby je pozval k sobě na hostinu. Vojákům dal každému po tolaru na den, dokudž by u něho byli, a chleba a vína, co vypijou. To se líbilo vojsku, které od svého krále skrovně placeno bylo. Milerádi přijali návrh štědrého hostitele a po přátelsku s ním táhli. Po prázdných polích rozbily se stany, ale nebylo v nich válečného chystání. Celý den ozýval se zpěv a hudba a v Nesytově zámku pili na zdraví hospodářovo královští důstojníci, jimžto se nadevšecko líbilo, že denně každý z nich našel dukát pod talířem.

Když se doneslo ke králi, jak se jeho vojsko drží, rozhněval se ještě více a poslal za ním jiné dva pluky. Ale nač by se za skrovný plat s tak štědrým pánem bili, u kterého se kamarádi dobře měli? Nechali toho a následovali příklad svých předchůdců. Nyní si již nevěděl král jiné rady, než jiti k tomu čarodějníkovi a s ním se smířit. Jakmile se Nesyta dověděl, že k němu sám král jede, hned kázal připravit ještě skvostnější hody, vvjel mu vstříc a s uctivostí jej k sobě pozval. Tu viděl král, jak je Nesyta mocný a jaké asi má bohatství, že tolik peněz každodenně vyhází. Spatřil také, jak ho mají všichni rádi, vojsko i rolníci i řemeslníci, a že se stěží od něho odtrhnou, a konečně, že by jej snadno o království připravit mohl, umínil si tedy, že mu nabídne svou jedinou dceru za manželku, tím že zlému zakročí cestu a své zemi že pomůže.

Jak si byl umínil, tak udělal. Nabídl Nesytovi princeznu svou jedinou a přislíbil udělat jej králem. Nesytovi to bylo vhod; nedlouho nato jel se s králem na nevěstu podívat. Obdarované od něho vojsko táhlo nazpátek, Nesyta sedl ve svém záplatovaném kabátě ke králi do kočáru a jel do hlavního města.

Princezna Milina byla krásná jako jarní růže a měla se dostat dob-' rému sice, ale ošklivému muži. Skoro se král obával, aby se mu záměr jeho nepokazil. A věru by se bylo tak stalo, kdyby nebyla Milina příliš dobrá a svého otce ze vší duše nemilovala. Sotva slyšela od něho, že mu hrozí neštěstí, již neváhala a slovo své dala. Slzy jí stály v očích a ruka se třásla, když ji ženichu podávala, ale přece nevzala slovo nazpět.

Nesytovi se panna líbila, přitom však viděl dobře, že on sám svou krásou spatně se jí zavděčil, a srdce ho zabolelo. Již druhý den se s nevěstou a králem rozloučil pravě, že musí doma vše uspořádat a k svatbě se připravit. Truchliv jsa, vrátil se domů. „Nu, jak se ti nevěsta líbí?" ptali se rodiče.

„Což je o to; ona je krásná jako rozkvetlá konvalinka a mně se líbí zrovna dost, ale já se jí nelíbím."

„A když si nedáš říci," bručela matka, „povídala jsem ti již mnohokráte, proč ten žebrácký kabát nosíš. K čemu v tom vyhlížíš, a dokonce máš-li se tak vzácné nevěstě zalíbit. Šaty dělají člověka, to je staré přísloví. Však bys ty se jí zalíbil, jen se přistroj." „Vy můj kabát nechte; kdyby ho nebylo, nebylo by ničeho. Ten mi krásy neujme."

„Máš pravdu, synu," řekl otec, který se s jistotou domníval, že ten starý kabát syn od čaroděje dostal. „Ostatně si z toho nic nedělej; ženská se mění ruky obrácením."

Nesyta kroutil hlavou, byl smuten celý den, a když jej máti k jídlu volala, pravil, že nemá žádný hlad.

„Já nevím, ten chlapec se mi nelíbí," řekla ulekaná matka k svému muži, vidouc, že ztratil chuť k jídlu.

„I jen ho nech," těšil ji povážlivý ta tik, „až se ožení, však on bude jíst"

Nesyta seděl u okna ve své sedničce, nestaral se o nic a myslil jen na Milinu, která mu hlavu a srdce pomátla. Rád by svůj záplatovaný kabát byl za trochu krásy dal.

Najednou ho klubne něco do ruky, a když se podívá, co to, vidí vedle sebe bílou holubičku, která k němu takto promluvila: „Já jsem ta dušička, kterous z pekelného ohně vysvobodil. Tvé přání se má vyplnit za to, žes tak mnoho dobrého chudým učinil. Od této chvíle budeš mít krásnou tvář a slušnou postavu. Zůstaň vždy dobrý!"

S těmi slovy se holubinka ztratila.

Nesyta pln radosti vyskočil, koukl do zrcadla a viděl svou ošklivou tvář v krásnou proměněnou; i začal zpívat a samou veselostí po sednici tancovat. Rodiče to slyšeli a myslíce, že se snad syn zbláznil, přiběhli strachem se třesouce nahoru k němu, ale nepoznali ho dříve, až k nim promluvil. Radovali se s ním. Druhý den si dal udělat deset kovaných truhel. Když byly hotovy, postavil je do sednicky, kde spal, zavřel dveře a začal do nich oběma rukama z kapes tolary a dukáty házet a dříve nepřestal, dokud nebyly truhly plny. Potom otevřel okno, kabát se sebe svlékl, vyhodil ho oknem a křičel: „Tu máš svou výsluhu zpátky, již ji nepotřebuji!" Čert si kabát popadl, strčil hlavu do okna a zle se na Nesytu osopil: „Ty se chraň, abys nám do klepet nepřišel, sice tě proženem, jakos nás s penězi prohnal. Co peklo peklem stát bude, takového šibalského služebníka do něho nepřivedu."

            Nesyta se smál a přál čertu šťastnou cestu. Nyní naložil peníze na vozy, nakoupil pro nevěstu drahého šperku, pro sebe šatů, krásně se přistrojil a jel s rodiči na svatbu. Jak se vyjasnily nevěstiny snivé oči, když ji objal místo ošklivého tak sličný ženich! Král byl se svým zetěm a s jeho bohatstvím spokojen a udělal ho králem. Dělal-li dříve dobrodiní lidem, dělal je potom ještě více. Čert nedostal za všecky ty peníze náhradu a byl tenkráte přece ošizen.

csarzh-TWenfrdeitjaplptruskthyi

Pohádkový přehrávač

  • Dlouhý,Široký a Bystrozr
  • Drak dvanáctihlavý
  • Hloupý Honza
  • Hrnečku,vař
  • Jak se Honzík učil latin
  • Kmotr Matěj
  • Král času
  • O Budulínkovi
  • O Popelce
  • O Smolíčkovi
  • O bílém hadu
  • O dvanácti měsíčkách
  • O kocouru,kohoutu a kose
  • O kohoutkovi a slepičce
  • O neposlušných kozlatech
  • O perníkové chaloupce
  • O Červené Karkulce
  • Otesánek
  • Tři zlaté vlasy děda Vše
  • Zlatovláska
  • Čert a Káča
  • Živá voda