Get Adobe Flash player

O studnaři a třech pramenech

V kraji, kde bylo vždycky vody dostatek, ba více, než lidé chtěli, obzvláště na jaře, když z říčky a potoka vystoupila až na pole a rozlehlé louky, v tom kraji byla najednou o vodu nouze.

 Řeka i potůček byly téměř vyschlé, jenom malý pramének se tam prodíral mezi kamením a starými hrnci a nepotřebnostmi, které tam lidé házeli, když tady tekla voda proudem. A ještě z toho maličkého pramínku, v němž by se ani myška neutopila, ještě z něho lidé nabírali kalnou vodu do puten a nosili na zádech domů. Dobytek se žalostně ozýval ve chlévech. Květiny a stromy byly uprášené a skleslé. Látkové koše na vodu, putny a kbelíky, připravené v podstřeší proti ohni, byly vyschlé. Jen v putně, kterou držel svatý Florián na bráně, v té putně byla voda, ale jenom proto, že byla zhotovena ze dřeva a visela nehybně z obrácené putny jako vous starce.

 Lidé spínali ruce: "Co s námi bude? Kdyby přišel požár, Bože nedopouštěj, jsme žebráci." A jiní byli zachmuření ještě více:"Chraň nás, Pane, moru!"

 Městečko bylo jako vymřelé. Kdo nemusel, ani nevycházel, jenom v krčmách seděli muži, upíjeli nápojů, ale neveselili se, nezpívali. Podpírali si mlčky hlavy, plné starostí. Málo toho spolu namluvili, nebylo o čem, protože o tom nejdůležitějším si už řekli všecko do posledního slova. Klímali a tupě hleděli na stěnu proti sobě.

 Tak to vypadalo v krčmě, do které vešel jako čerstvý vítr cizinec. Mel nezvyklý šat a za kloboukem dlouhé pero.

 Udeřil pěstí na stůl a hlaholivě si poroučel pití: "Tak holá, kde jste kdo, což jste i tady vyschli na kůži?"

 Vzbudili se z polospánku a udiveně se dívali na pocestného. Krčmář, který se nemohl probrat z dřímoty, natáčel nemotorně ze soudku do korbele. Postavil jej před příchozího a přivítal ho: "Z daleka jdeš?"

 "Zdaleka," řekl cizinec. "Jsem celé léto na cestě. A zase půjdu brzy po svých, protože ten váš mok je asi jako ta vaše voda z potoka. Zde pro mne není práce."

 "Jaké je tvoje řemeslo?" přispěchal krčmář s otázkou.

 A cizinec odpověděl: "Jsem studnař."

 Všichni se vzchopili na lavicích, všichni ožili. Krčmář byl až u pocestného, opřel se lokty o stůl a díval se mu zblízka do tváře, jako by neviděl nikdy člověka. Po chvílí mu řekl: "Práce pro tebe by tu byla, spíše než jinde."

 "Myslíš?" usmál se studnař. "A vy zde nemáte studnaře?"

 "Je starý —" odpověděl hospodský. "Nemůže už vlézt do hlavní, velké studny, která napájela celé město. Tolik vody dříve dávala — a dobré vody!"

 "Věru, to slyším poprvé, že krčmář chválí vodu —" smál se vesele cizinec. "Nemáš snad v tom prsty, že voda neteče, nezhřešil jsi?"

 Krčmář se zamyslil a po chvilce:. . * "Někdo jiný — mistře studnaři."

 "Co v tom vězí, povídej, jsem zvědav!"

 Krčmář se rozhlédl po hostech. U každého se zastavil chvíli zrakem a přemítal. Bylo slyšet jenom mouchy bzučící u stropu. Pošinul si čapku na hlavě a začal: "Máme purkmistra, kterého posedl ďábel pýchy. Zvolili jsme ho, protože byl horlivý v práci pro obec. Byl chudý, máme v dobré paměti jak přišel do městečka. Je zlatník a obratných rukou; zhotovuje pěkné drobnosti. Přáli jsme mu. Ale on obloudil naše ženy tak, že nemyslí už na jiné, než jak by získaly ty ozdoby. Co různic a nebývalé vády to způsobilo. A nejen to, že peníze naše plynou do jeho pokladny. I obecní blaho trpí. Prodal městský les a louky, jíž jsme užívali. A jiné neplechy natropil ten —" krčmář mávl rukou.

 "Takové to tedy je," řekl studnař. "Nus snad se dá něco dělat!"

  Krčmář vyskočil: .

 "Mohl bys, pane? Bůh nám tě poslal."

 Studnař se směje: "Počkat, zvolna jeti, abychom nezvrhli —!"

 Všichni ožili. Napili se, otřeli si vousy a dívali se veseleji.

 Jeden promluvil: "Ožebračil nás. Podívej se, pane, na tu kašnu, je odtud vidět. Tu dal postavit z peněz za luka. Dříve jsme měli kašnu prostou, jako je celé naše městečko, a ted tohle, — ani vody pro dobytek z toho nedovolil vzít chlévskou putnou, a teď — není tam vody ani pro člověka do žejdlíku."

 "Svatá pravda je to všechno —" říkali ostatní. Pravda pravdoucí. Studnař se díval do země. Přemýšlel o něčem. Potom zvolal: "Nechám si zde svůj vak, krčmíři. Přichystej mi lože. Nasadil si klobouk s perem a pokynul přítomným. Vystoupil po schůdcích, šel dlážděným průjezdem a všichni v krčmě seděli a poslouchali jeho kroky. Vyšel na ryneček a dal se napříč ke kašně.

 Hvízdl překvapením.

 Podstavec veliké mušle byl ozdoben výjevy z lovů vodního ptactva. Kachny, potápky, a roháči a jiná menší pernatá zvěř, žijící v krajině, byla věrně vytesána do drahého kamene z cizích krajů. Na podstavci stála mušle. Obrovská mušle, takový malý rybníček. Okraj byl ozdoben vodními květinami z průzračného kamene. Byly tam lekníny z úběle a mezi nimi seděly strakaté žáby s vyvalenýma očima. Uprostřed kašny seděl vodník, který svýma rukama s plovacími blanami objímal nohu prchající vodní zinky s rozpuštěným vlasem. Vedle těchto postav stála vrba, která byla podstavcem další mušíe, postavené na spodní velkou. Na okrají menší, horní mušle byly do kamene vytesány ryby. Nad tím jako vrchol kašny byla postava rybáře. Polosedě, nahnut nad hladinou, táhl síť, plnou ryb. Vedle něho byl koš, rovněž naplněný rybami. Studnař se díval okouzlen. Málokde se mohou pochlubit takovou krásou — a on přece prošel mnohými městy.

 Přistoupil k němu občan, který ho již chvíli pozoroval.

 "To je poklad, že ano?"

 "Souhlasím," řekl studnař. "Vzácná věc!"

 "A nejvzácnější je ten nahoře! Ten rybář je podoba našeho purkmistra. Dal se tak zobrazit. Ty ryby, které táhne, to jsme my, hloupí lidé, které obalamutil. My nebo naše statky, náš majetek, který k sobě táhne nebo už má v pokladnici, jako má na kašně vedle sebe ryby v koši. Darebák, ožebračil nás a pro něho zahyneme."

 Studnař se podíval pronikavě na hovorného muže: "Kdo ryby nachytá, je chytřejší než ty ryby."

 A otočiv se na patě, odešel do krčmy.

 "Kdo je ten muž," zeptal se krčmáře, ukazuje okénkem na občana, s nímž mluvil u kašny.

 "To je pernikář ze sedmi koutů — purkmistrův náměstek, první konšel."

 Studnař si hvízdl. Krčmář pokračoval: "Chtěl dát purkmistrovi za ženu svou dceru."

 Studnař tleskl do dlaní: "A purkmistr nechtěl? Proč nechtěl tu dívku?"

 Krčmář se škrábal ve vlasech: "Nu, abych pravdu řekl, ta pernikářova dcera má víc peněz než chytrosti, a purkmistr, po pravdě přiznat, není na hlavu padlý. Přivezl si potom, když už tady zbohatl, nějakou cizí, kdoví odkud."

 Studnař uhodil dlaní do stolu: "Přiveďte vašeho studnaře, chci se podívat dolů, do hlavní studně!"

 Zanedlouho přišel. Staroch, sotva sestoupil po schůdcích do šenku.

 "Posaď se, příteli, řekl mladý studnař. Vypiju korbel na tvé zdraví a ty na to, aby bylo zase v městě dostatek vody. Rozumím svému řemeslu, jsem studnař. " Stařec si sedl, prsty se mu třásly.

 "Půjdeš se mnou a ukážeš mi vstup do hlavní studně. Chci se tam podívat."

 "Nemohu, pane, vlézt do studně, nohy mi už neslouží. Ale zde je klíč od vrat, které tam vedou. Do studné vede žebřík a na jeho končí jsou dvě chodby, vedoucí pod městem. Dej se pravou chodbou, až přijdeš ke stěně, která zdánlivě chodbu tarasí. Ale uvidíš v levém rohu otvor. Tím se protáhneš a sejdeš sedmdesát schodů. Tam je hlavní studně a ved ní ještě dvě menší. Přinesu ti své nářadí a lucernu, která mí tam svítila. Budu na tebe myslit, aby se ti zdařilo vyvést ze země vodu, aby tekla jako dříve."

 "Díky, starý příteli, mám své, ale chci je vzít od tebe,pojďme" — Došli k starcovu domku a brzy odešli s nářadím do radnice. Na dvorku bylo několik zanedbaných keřů. Za těmi byly dveře, celé zrezivělé. Odhrábli hlínu, otočili velkým klíčem a dveře zavrzalyve veřejích. Vyvanul chlad. Starý studnař rozžal lucernu a podal mladému ruku.

 Mladý si přivázal lucernu k opasku, uchopil nářadí a sestoupil po žebříku. Staroch se díval dolů, jak mizí v hloubce zář světla. Vzdychl si a usedl na dvorku.

 Mladý zatím už sestoupil po žebříku a svižně kráčel chodbou. Bylo tam velmi chladno. Se stropu kapala voda a stěny byly obrostlé podivným mechem. Provlékl se otvorem jako kočka a počal sestupovati po schodech. Tady byl chlad mrazivý a občas zavál ostrý vítr, který se zařezával až do kostí.

 Hvízdalo tam až běda, světlo v lucerně se chvělo jako ptáče v nepohodě, ale nezhaslo. Byla to vyzkoušená lucerna starého stud-naře.

 Mladý už sestupoval po posledních schodech. Zdvihl lucernu nad hlavu, aby se rozhlédl. Napřímil se v údivu.

 Dole pod schody se zaleskly oči, svítící ze tmy jako podivná světýlka.

 Přistoupil blíže a prohlédl si to bedlivě. Nemýlil se. Byly to oči, oči hada, štíra a žáby. Všechna tahle zvířata byla mnoho a mnohonásobně větší, než jak bývají obyčejně. Žába seděla uprostřed a poulila své oči na příchozího, ale jakmile se přiblížil lucernou, ošklivě mrkala. Její tlusté tělo bylo strakaté zeleně a rezavě. Had, který byl po pravé straně žáby, měl černošedou kůži a ve zploštělé hlavě zelené, skelné, nehybné oči. V otevřené hubě bylo vidět jedovaté zuby a mrštný rozeklaný jazyk. Třetí byl štír. Rozvíral kusadla, kroutil se.

 Studnař si odplivl.  Čistá společnost! Vy jste se hledali, než jste se našli. Hloupost, nadutost, zlost, závist, úskočnost, pomluva — už dost, to věru stačí.

 Studnař si povídá pro sebe otočen zády. Pojednou cítí za zády podivný svit. Otočí se. Hadí jazyk se kmitá u hlavy a jeho zelené, uhrančivé oči zírají nehybně, upřeně do studnařových očí. Štírova kusadla jsou blízko, na dosah a svírají se a otvírají jako račí chapadla. A žába, ta už je jako měch, mžourá, lalok se jí kývá, lalok se chvěje, nafukuje, žába se rozrůstá jako několik velkých peřin, strakatá kůže se napíná. Tělo je slizké a odporně měkké. Nafukuje se jako bublina. Studnař se odvrátil odporem, ale sebral nářadí.

 Takové s sebou nemám, jaké potřebuji.

 Ještě si posvítil na ty ohavné potvory a stoupal po schodech. Starý studnař ho radostně vítal. Byl dychtiv.

 "Neměl jsem nářadí, mistře," řekl mladý. "Musím si přinést jiné, však je mám s sebou. Žába, had a štír sedí na pramenech. Na prostředním je žába. Je větší než já a ty dohromady." Starý studnař zaslzel: "Takové ohavy!"

 "Neboj se, odstraním je. Zase poteče voda z pramenů. Všecko bude znovu v pořádku.

 "Dej to pámbu," řekl stařec, "a tobě zaplať."

 "Budiž," usmál se mladý — "beztoho za tu práci tady nic nedostanu."

 Šli ještě do krčmy, popili a pojedli; staroch odešel do svého domečku a mladý studnař šel spát do komory, kterou mu krčmář pečlivě přichystal. Brzy ulehl, ale nespal. Zhasil svíci a přemýšlel. Když už dole z krčmy odešli poslední návštěvníci a celý herberk spal, vstal studnař, sáhl do vaku, dal si na obličej černou larvu, masku, z postele vzal prostěradlo a přikryl se jím. Pomalu se vysoukal okénkem. Vedlo na střechu. Jako kočka plížil se studnař po hřebenech střechy. Chvílemi se rozhlédl, ale hned pokračoval v té krkolomné cestě. Přelezl střechy dvě nebo tři a schoval se za komín. Po obloze plynuly mraky a na protější šindelové střeše zamňoukala kočka. Studnař se spustil k oknu. Vydal ze sebe podivný hlas. Uvnitř něco zašramotilo a potom se ozval srdcelomný ženský výkřik. Byla to purkmistrova paní. Jako děvčátko, v čepečku, ustrašena a vyděšena spínala ruce. Studnař stál—ozářen měsícem—mezi dvěma střechami: "Jsem mor" — řekl. "Ničeho nešetřte — nebo zahynete. A do hrobu si nikdo s sebou nic nevezme."

 Žena zděšeně vykřikla.

 Strašidlstálo ještě chvíli, a jak měsíc zašel, zmizelo. To studnař shodil prostěradlo, sbalil je a hbitě jako kočka se vrátil do své komůrky. Spal až do bílého rána. S chutí pojídal a potom šel do purkmistrova domu. Purkmistr byl bledý, zachmuřený. Uvedl příchozího do bohatě vyzdobeného pokoje a naplnil poháry.

 "Je to jediné, co zde zbývá pít —" řekl přitom.

 "Mohlo by být bídě odpomoženo," řekl studnař. "Zbavím té kletby a pomluv, které na tebe kydají tvoji spoluobčané, a uvedu vodu do tvé krásné kašny na rynku — když —"

 "Když —?" opáčil purkmistr. "Řekni, co chceš, pane, obětuji to.ťt Studnař neodpověděl hned. A purkmistr chmuří svou pobledlou, nevyspalou tvář. Málo se vyspal v noci. Žena ho vzbudila všeckauděšena. Viděla strašidlo, na kolenou ho zapřísahala, aby všecko učinil pro spásu jejich duší.

 "Nežádám nic pro sebe —" mluvil zvolna návštěvník. "Ale musíš dát do obecní pokladny hned tolik peněz, kolík z nich bylo vynaloženo na zbudování kašny. A později hleď vykoupit obecní pozemky a vrátit je k užívání, jako dříve bývalo. Slíbíš-li mi to rukoudáním, poteče voda v kašně a bude ve všech studnách v městečku. Pamatuj na oheň, který může strávit tvůj statek, a na nemoci, které mohou vzniknout z nedostatku pitné vody. Jsi odpovědný za rodinu i za obec, purkmistře."

 Purkmistr pokročil k návštěvníkovi a podal mu ruku: "Přísahám, že tak učiním. Ještě dnes budou peníze v pokladně. Svolám radu a přede všemi konšely peníze odevzdám obci."

 "Ve svůj prospěch tak uděláš." Studnař se chystal k odchodu.

 Odpoledne se scházeli vážným krokem konšelé k radnici. Lámali si hlavu, co tak důležitého přimělo purkmistra k svolání rady. Bylo to důležité. Ani nechtěli svým očím věřit, když purkmistr vložil do obecní pokladny několik měšců se zlatem a dal napsat zápis. Podali mu všichni ruce. I první konšel, kterému se trochu při tom třásly. Odešli do purkmistrova domu a při naplněných mísách a pohárech si stiskli potom ruce ještě několikrát. Z oken se ozývaly veselé hlasy a lidé, kteří šli okolo, ze zastavovali. A do večera věděl v městečku kdekdo, že purkmistr vlastně obci kašnu daroval, protože uhradil ze svého majetku peníz, který kašna stála. Hospody byly plné, mluvilo se a pilo.

 Studnař si v herberku vytáhl z vaku podivné pouzdro. Bylo jako obal na pergamenový svitek. Nic jiného s sebou nevzal na cestu do podzemí městečka, jen lucernu, kterou nesl starý studnař. Na radničním dvorku před železnými dveřmi rozsvítí! starý studnař lucernu.

 "Přejí ti štěstí, hochu —" zašeptal dojatě.

 I ten mladý zjihl. Poklepal starci na rameno a kývl. Za chvíli zmizelo světlo lucerny a starý se nemohl ani za ním podívat dolů, protože trpěl závratí.

 Když studnař přišel do chodby, postavil lucernu a roztáhl pouzdro, které vypadalo jako svitek pergamenu. Potom na něm něco kutil, a drže je v ruce, udělal pohyb, jako když jím mrštil dopředu. Vyskočila tenká ocel. Byl to tenký kord. Studnař uchopil jeho koš a vykročil. Na konci schodů se zastavil. Svítil si, ale neviděl to, co předtím. Přistoupil blíže. Žába byla mnohem menší a měla splasklou kůži. Její lalok visel jako pytel. Had se díval nehybnýma očima ztrnule a jeho jazyk se nepohyboval, ale visel z tlamy jako kousek tkaničky. Štír se točil jako přišlápnutý na zemí.

 Studnař udělal výpad jako při souboji a zasmál se. Žába se už nenafukovala. Jenom ustrašeně mrkala.

 Šlo to rychle, řekl si studnař. Jak jsou změněné ty potvory!

 Bodl tu ohavnou scvrklou žábu pod lalok. Otevřela hubu a ozvalo se zachrochtění. Vyšel z ní vzduch jako z dud. Studnař přikročil k hadovi. Usekl mu hlavu. A štíra, který se kroutil jako čamrda, toho přesekl. Tekl z nich ošklivý slizký pramínek. Studnař jej nechal odtéci. Potom uchopil koště a vědérko, které tam včera zanechal. Nabral maličko vody, rozteklé u pramene, na němž seděla žába, polil zemi a řádně vymetl. Těla těch zvířat napíchl na kord a odhodil daleko do kouta. Bylo to všecko jako nějaké staré smradlavé hadry. Potom odmetl čistě ještě okolí. Zakryl si oči a šeptal něco. Na otvorech pramenů se udělala bublina, roztrhla se a voda vyrazila.

 "Teč, vodo, dobrá vodo, k užitku —" těmi slovy studnař doprovázel. Zatáhl kord do pouzdra a ukryl pod kazajkou. Vesele pospíchal po schodech. A v chodbě si zpíval. Starý studnař ho slyšel. Sepjal třaslavé kloubnaté ruce a jeho bezkrevné úzké rty šeptaly modlitbu. Objal mladého, když se objevil na dvorku. Vyšli z radnice. Na náměstíčku bylo lidí jako o trhu. Lidé hlučeli. Starý se belhal, mladý studnař ho podpíral. Lidé bylí jako u vytržení. Ukazovali na kamenné žáby na okraji mezí lekníny. Z hub jim vytékala voda. Do rybářova kamenného koše se také natáhla. Lidé se dívali a živě si povídali. Navečer přinesli pochodně, zapálili je a připevnili ke kašně. Voda tryskala, přelévala se z horní mušle do spodní. Ryby vypouštěly vodu skřelemi a žáby hubami. Z vodníkova šosu kapaly kapky vody jako odměřené.

 Při světle pochodní byla voda živá, jako tekuté zlato a stříbro.

 "Hleďte, teče mu zase zlato" — řekli jedni.

 ,;Ať teče," řekli jiní. "Nám teče zase voda — bohu chvála!"

 "To zlato teče pro nás také" — řekli poslední.

 Studnař slyšel ty řeči a nic neříkal, jenom se chvíli usmál. Starý, ten slzel radostí, kapaly mu slzy z očí jako hrachy, ba větší, skoro takové, jako kapaly krůpěje hastrmanovi z šosu na kašně.

 Lid se veselil a zpíval. Purkmistr dal vyvalit poslední bečky pívá na ryneček. Pil, kdo měl ústa.

 Studnař se také napil. Poslal si starého do herberku pro vak. Nikdo si ho ani nevšiml, měli tam plné ruce práce. Potom se mladý studnař rozloučil se starým. Starý ho objal a plakal. Políbili se jako otec se synem. A mladý vykročil z brány městečka.

 Za branou, za hradbami bylo ticho. Studnař se zastavil a díval se k městečku. Doléhal až k němu hluk a zpěv. A bylo vidět záři. Studnař se usmál, přitáhl si vak na záda a zahleděl se k hvězdám. Setrval tak chvíli, snad sí také něco v tu chvíli šeptal, protože se mu rty zachvěly. Hvězdy zářily, bylo vidět na cestu. Studnař se otočil k městečku a zamával kloboukem.

 Potom vykročil do noci.

 Chytrý Filip

 Lidi na poli i ve vsi zdvíhali hlavy od práce. Jel kočár. Nebyl zrovna krásný ten kočár a kočí také ne — a ten zbrojnoš, který seděl vedle něho, ten už teprve ne, na toho se bylo lépe nedívat, ale v kočáře, zato v kočáře byla princeznička jako růžové poupě.

 Lidé, jací jsou, dívali se spíše jen na kočár, na pohublé koně a ty dva holomky, a tak se ani dlouho nezastavovali. Ale Filip, ten měl štěstí. Byl otočen zády a zamyšlen, a tak, než se otočil, padla mu do očí princeznička.

 Zíral za kočárem jako za zjevením a šel se poptat k hospodě, kde kočár na chvíli zastavil.

 Dověděl se, co chtěl, a nemeškal, upletl si torbu a střevíce ze sítiny, napekl si placky a šel.

 Dvakrát se vyspal a už přišel k cílí. Bylo to malé město jako vymřelé. Jenom nějaký malý psík Filipa zvědavě očichával, nikdo ani nepřešel po ulici. Nebylo se však třeba nikoho ptát. Hrad na malém kopečku bylo dobře vidět. Nu, nebyl to ani hrad, tvrz stará a hodně sešlá. Nad branou znak v kameni nebylo možno rozeznat a na dlážděném nádvoří byl by si Filip při pozdravu překousl jazyk. Kouty zarostlé kopřivami.

 Filip přišel k zemanovi. To byl otec princezničky? Veliký a tlustý, na hlavě měl štětičku vlasů. Ta hlava byla jako hlávka zelí, toho zelí, které tam pěstoval kdekdo. Ale málo je vozili na prodej z kraje. Bylo poslední léta špatné, ožrané, musili je spotřebovat sami. A tu to bylo. Z každé chalupy táhl pach naloženého zelí. Na zimu je nakrouhané dali do kadečky, přidali kmínu, obuli si bílé punčochy a šlapali. Potom víko kadečky zatížili kamenem a měli postaráno na zimu. Jenomže v posledním létě byla zde záplava bělásků, kteří zničili skoro celou úrodu.

 Zeman se díval na Filipa podezíravě. Byl už tak zvyklý. Sám nic neplatil, o ničem nerozhodoval, to dělala všechno jeho sestra. Seděl doma celé hodiny u okénka a zíral do kraje. Ale nemohl by být ani hlásným, nic nevyhlížel a o nic se kale nestaral.

 Jenom tak posedával a — zemanil.

 Potřebujeme člověka — povídal Filipovi, potřebujeme, ale takového, který by nás zachránil před zkázou. A takovému bych dal svou dceru a polovinu všeho, co je tady mého, a po smrti všecko.

 Filip hned, co by měl dělat, aby tu zkázu odvrátil.

 Zeman podá: "To já sám nevím, ale musel bys vykonat tři těžké úkoly. První je odvrátit zkázu zeli, která je způsobena bělásky."

 Filip se zamyslil: "To vyžádá mnoho času, řekl — dej mi ještě druhý úkol."

 Zeman se podrbal na lysé hlavě: "Máme velké soužení s mouchami. Jsme tou havětí už celí utrápení."

 "Nu," řekl Filip, "pustím se do toho."

 A pustil, opravdu. Rozptýlil mezi zelná pole konopí. Vůni konopí bělásci nesnášejí, a tak nad tvrdými hlávkami zelí třepetal se jenom ve výši tu a tam motýl bělásek, ale zase brzy odlétl, aniž usedl. Hlávky rostly a kulatily se. Filip nelenil. Smýčil všecky kouty, ale ty, kde byly pavučiny, nechá val. V chlévech namazal na mnohých místech zdí ptáčnickým lepem a do okének dal větvičky černého bezu.

 Neděly se zázraky, ale něco bylo přece vidět. Zelí rostlo utěšeně, dobytek, neobtěžovaný hmyzem, vyhlížel lépe. Tu a tam bylo vidět chléb s pomazánkou. Tváře lidi tím byly tlustší a spokojenější, když neměli v každé polévce utopenou mouchu. Opatrovali konopí a těšili se na nové košile.

 Zemanská dcera již připravila kolovrat a často se z okna usmála na Filipa.

 Filip se jednoho krásného dne odebral k zemanovi a žádal ho, aby dané slovo splnil. Ale ten se kroutil. Vrtěl svou lysou kebulí a celý se vrtěl. Nechtěl Filipa propustit. Povídá: "Něco jsi udělal, ale ještě zbývá odvrátit zlou věc od našeho domu. Víš sám, jak to zde chodí. Teta — jako moje sestra—"a zeman si vzdychl — "má houf koček. Obtěžují nás všecky. Znečišťují dům, tropí neplechy, hluk, až se to ven rozléhá, všecko smlsnou, mléko vypijí, jakýpak je to život."

 "Dobrá," řekl Filip, "ale když je odstraním, splníš slovo."

 "Splním, jako že jsem muž," řekl zeman.

 No, no, pomyslil si Filip, ale přemýšlel, jak by vykonal třetí úkol.

 Vzal koště a hadr a Šel do části hradu, kde bydlela zemanova sestra. Začal tam čistit, mést a otírat. Netrvalo dlouho a vyhlédla rozcuchaná baba.  "Co tu děláš?"

 "Ach, čistím zde, aby byl pěkný ten vchod k milostivé paní."

 Baba údivem zakoulela očima a pozvala Filipa dále: "Až budeš hotov, máš práci tady."

 "K vašim službám, milosti," řekl Filip sladce a pomyslil si své.

 Špína v bytě se mohla krájet. Filip si vykasal rukávy a pustil se do toho. Baba začala ječet: "Nepoškoď mi nic, to jsou vzácné staré věci. Zacházej s tím jemně."

 Je to ale herdekbaba, řekl si Filip, musím držet jazyk za zuby.

 Okolo ní skákalo, otíralo se a plížilo tolik koček, že je ani nemohl spočítat.

 Některé očichávaly koště a překážely mu v práci.

 "Ach, jaké jsou to hezké, milé kočičky —" řekl Filip.

 Baba se na něho podívala a řekla: "Jsi nějaký hodný hoch, kde máš rodiče?"

 "Jsem sirotek," odpověděl Filip.

 Škrabal, drhl, omýval, leštil a oprašoval. Okna prohlédla, nábytek se leskl, z rámu se dívaly ztrnulé tváře předků ve škrobených, nákrčnících; ale kočky se pranic nepřizpůsobily změně, lezly, kde se jim zlíbilo, a nový kočičí neřád přibýval, než poklidil na jednom miste, bylo už znečištěno druhé a třetí. Kočky byly po stole při obědě a paní je nechávala žráti z mísy, z které sama jedla, takže zbytků užívat nemohl, nechtěje to jísti.

 Ale věděl, co má dělat. Využil nepřítomnosti paní a vlákal kočky do komory. Mezitím co pomlaskovaly mléko z mísy, svázal je za ocasy. Potom silným hlasem pronášel: Ve jménu Otce — a ve vzduchu naznačoval rukou znamení kříže. Potom je práskal bičem, kam trefil, tam trefil. Každá dostala svůj díl, některá snad i víc — a Filip se jim sám omlouval: "Co je to platné, — té babě princmetálové to udělat nemohu —"

 Kočky mňoukaly a prskaly a rozběhly se, jako když je vystřelí, jakmile rozřízl provaz, kterým je spoutal za ocasy.

 Udělal to několikrát, aby si to pamatovaly.

 Babě se líbila Filipova pracovitost a úslužnost a dívala se na něho trochu příjemněji. A on čekal na svůj den. Přišel. Paní s nírn hovořila vlídněji, než byl od ní zvyklý, a Filip si dodal kuráže — jednou to být musí — a domlouval paní, aby kočky u sebe nechovala, protože kočka do čar chodí.

 Paní se divila: "Není možná —"

 "Kdyby bylo jenom to," mluvil dále Filip. "Ale slýchával jsem, že se dábel pekelný v kočku proměnil. Když před jídlem nahlas kříž děláme, tuábelská nebo čarodějná kočka to nemůže snést a rychle uteče.

 Paní se zhrozila, ale chtěla, aby Filip své tvrzení dokázal.

 Po malém zdráhání to slíbil.

 Když kočky při obědě byly všechny shromážděny na stole, vešel a silným hlasem doprovázel naznačování kříže rukou ve vzduchu. Kočky se zděsily. Bály se bití a rozprchly se do všech koutů, takže na stole nezůstala ani jediná. Paní byla tak překvapena, že se chvěla a z očí se jí řinuly slzy. Měla ty kočky ráda, ale bála se. Prosila Filipa sepjatýma rukama, aby jí zbavil toho ďábelského neřádstva.

 Staneš se zde pánem za odměnu, všecko ti bude patřit a svou neteř ti dám za manželku."

 Filip ochotně slíbil.

 A tak na hradě byl klid, bylo více mléka a smetany a bylo tam čisto.

 Lidé měli veselejší tváře; hradní teta byla také hodnější: "Jste mladí," řekla, "vládněte si zde, my musíme myslit na nebe." Její bratr, ten vladyka, který nic neporoučel, se usmíval. Měl smetanu a nebyla v ní ani moucha.

 Princeznička byla jako májové poupě v rozpuku, a tak se dlouho nerozmýšleli a strojili svatbu. Filipovi to slušelo, měi košili z konopí, které zasel proti běláskům, nevěsta mu ji sama upředla a ušila. Ona sama byla jako obrázek, lidé na ní mohli oči nechat — a dokonce jí ani děvčata nezáviděla. Všichni byli spokojeni a po svatbě byla hostina. Byly zelné knedlíky a zelné pekáčky, to nejchutnější ze všeho. To byla veselka! Lidé zpívali, výskali a vyhazovali čepíce do výšky. To se rozumí, že tančili až do bílého rána. Tři dudáci hráli a houdek.

csarzh-TWenfrdeitjaplptruskthyi

Pohádkový přehrávač

  • Dlouhý,Široký a Bystrozr
  • Drak dvanáctihlavý
  • Hloupý Honza
  • Hrnečku,vař
  • Jak se Honzík učil latin
  • Kmotr Matěj
  • Král času
  • O Budulínkovi
  • O Popelce
  • O Smolíčkovi
  • O bílém hadu
  • O dvanácti měsíčkách
  • O kocouru,kohoutu a kose
  • O kohoutkovi a slepičce
  • O neposlušných kozlatech
  • O perníkové chaloupce
  • O Červené Karkulce
  • Otesánek
  • Tři zlaté vlasy děda Vše
  • Zlatovláska
  • Čert a Káča
  • Živá voda