Get Adobe Flash player

O vítězkovi

Byla jedna matka; když byla matka, měla syna. - Toho syna kojila dvakrát sedm let. Když ho dvakrát sedm let kojila, vzala ho do lesa a kázala mu vytrhnouti smrk se vším. - Ale chlapec smrku vytrhnouti nemohl. "Ještě jen přece nejsi dosti silný", řekla matka a kojila ho ještě sedm let. Když ho již třikrát sedm let kojila, zavedla ho zase do lesa a kázala mu vytrhnouti buk se vším. - Chlapec buk popadl a se vším jej také vytrhl. "No, nyní jsi dosti silný, nyní jsi Vítězko! Už se můžeš o mne starati!" řekla matka.

"Oj, věru že budu - jen rozkaž, co dříve pro tebe mám dělati ?"

"Nejdříve mi najdeš pořádné stavení a potom mne tam dovedeš", kázala matka a šla domů. - Vítězko vzal vytržený buk se všemi větvemi do ruky místo palice a tak ozbrojen dal se na pochod hledat matce stavení. - Šelť po větru, starými cestami a lesními stezkami, až přišel k jednomu hradu. V hradu tom bydleli draci.

Když Vítězko k hradu přišel, nechtěli ho vpustiti, než Vítězko dlouho se jich neptal, rozdrtil vrata, vešel do hradu a draky porubal, jich těla přes zeď vyházel a potom teprv se šel projíti po hradě. - Všude se mu líbilo; pokoje pěkné, a bylo jich tam devět, desátý zavřený. - Když Vítězko prošel devět pokojů otevřených, vešel ještě i do desátého zavřeného. I viděl tam seděti draka, přikovaného ke zdi třemi železnými obručemi.

"Copak ty tu děláš ?" ptá se Vítězko.

"Sedím; přikovali mě moji bratři. Odkovej mě, a budu se ti hleděti bohatě odměnit." - "Ach, ty musíš být ničemný chlap, když tě bratři museli přikovati. Ani já tě neodkovám, jen tu sed'!" odpověděl Vítězko, bouchl dveřmi a šel pro matku, aby ji zavedl do nového bytu. Když si ji přivedl, všecko jí ukázal, jen ten desátý pokoj neotevřel a přikázal matce, aby tam nechodila, že by se jí zle vedlo. - Potom si vzal svůj kyj a šel na lov, aby přinesl matce pečínku. - Sotva Vítězko vytáhl paty z domu, už to nedalo matce pokoje, až tam vešla. - Koho tam viděla jako draka.

- "Copak tu děláš, kdo jsi?" ptala se ho.

"Já jsem drak; bratři moji mě sem přikovali. Byli by mě i odkovali, ale tvůj syn je porubal. Odkovej mě, budu se ti hledět odměniti, a jestli chceš, vezmu si tě za ženu!" prosil drak.

"Ale co by řekl Ví těžko!" mínila matka.

"Eh, co by říkal, sprovodíme ho se světa a ty budeš sama paní!"

Dlouho se matka rozmýšlela, až konečně na to přistoupila a draka se otázala, kterak jej má odkovati. "Jdi do sklepa a dones mi z nejposlednějšího sudu pohár vína." - Matka šla do sklepa, natočila z nejzadnějšího sudu pohár vína a donesla drakovi. Jak první pohár vypil, prask, - spadla jedna obruč. - Prosil, aby mu přinesla ještě jeden pohár, a jak jej vypil, hle - praskla druhá obruč. - Prosil, aby mu ještě třetí pohár donesla, a když mu i třetí donesla

- praskla i třetí obruč a drak byl na svobodě.

"Ale co povím synovi, až se vrátí nazpět", obávala se matka.

"Poslyš", radil jí drak, "tvař se nemocnou, a až se tě bude ptáti, co ti pomůže, řekni, že podsvinče od zemské svině; - až pro ně půjde, svině ho roztrhá."

Dobře, ale ne velmi. - Vítězko přišel z lovu a přinesl matce srnce. Ale matka hekala, vzdychala, řkouc: "Ach, sladký můj synku, darmo ses namáhal, darmo mně nosíš lahůdky, nemohu jich jíst, když jsem na smrt chorá."

"Ach, matko moje, neumírej, jen mně pověz, co by tě vyléčilo, vždyť ti to donesu, byť to bylo i z pekla!" staral se dobrý Vítězko, který matku velice miloval.

"Já se uzdravím jen tehdy, když budu míti od zemské svině podsvinče", povídala matka.

Vítězko nemeškal, vzal buk a šel hledat zemskou svini. Chodil, nebožák, křížem krážem, nevěda kam se obrátiti, až tu přijde v lese k jedné věži a v té věži našel svatou Nedělku.

"Kampak jdeš, Vítězko ?" ptá se svatá Nedělka. - "Jdu k zemské svini pro podsvinče; matka mi ochuravěla a tím prý se uzdraví."

"Milý synku, bylo by ti těžko to podsvinče dostat, ale já ti budu k dobré pomoci, musíš mne však ve všem, co ti budu kázati, poslouchat." - Vítězko slíbil, že poslechne. - Nejprve mu dala svatá Nedělka dlouhý, ostrý rozen a potom mu kázala: "Jdi do konírny, sedni na mého koníka, ten tě donese, kde zemská svině bývá zarytá v zemi. Až tam přijedete, píchni rožněm jedno podsvinče; ono kvikne; jak to svině zaslechne, zvedne se rozezlena a rázem oběhne celý svět. - Ale tebe neuvidí, ani koho jiného, a tu poví podsvinčatům, jak ještě jednou kviknou, že jich roztrhá. Když to řekne, lehne k spánku, a tehdy musíš podsvinče po druhé píchnouti a rychle utéci. Podsvinče se bude báti kviknout, svině se nepohne a okřídlený koník Tátošík tě odnese." - Vítězko slíbil, že na slovo všecko vykoná. Vzal rozen, sedl na koníka a ten ho letmo donesl daleko, daleko, až kde byla zemská svině zaryta v zemi.

Vítězko bodl rožněm prase, až strašně zakviklo. Tu se svině vzchopí všecka rozzuřena a jedním rázem oběhla celý svět, ale koník se s místa nehnul a svině ho neviděla, ani koho jiného, a plna hněvu přikazovala podsvinčatům: "Jak ještě jednou které kviknete, hned vás roztrhám", a pověděvši to, zase se zahrabala.

Tu chvíli Vítězko podsvinče nabodl; mlčelo, ani nepiplo, a koník se pustil v let a byli doma hned.

"Nu, Vítězko, jak bylo?" ptala se svatá Nedělka.

"Nu, tak bylo, jak jste pravila - a tu je podsvinče", řekl Vítězko.

"No dobře, vezmi si je a dones své matce." Vítězko odevzdal rozen, koníka odvedl do konírny, svaté Nedělce poděkoval a přehodiv prase přes buk, pospíchal domů k matce.

Matka s drakem hodovali, Vítězka se nenadali - a on tu. Ulekli se a radili, kam s ním. "Až ti dá podsvinče, stav se ještě více nemocnou", radil jí drak, "a když se tě bude ptát, co ti pomůže, řekni, že jen živá a mrtvá voda. Až pro ni půjde, jistě zahyne."

Vítězko se s radostí přihnal do hradu a matce podsvinče dal, ale ona ještě hekala, vzdychala, že musí zemříti, že ji ani to podsvinče neuzdraví.

"Ach, jen neumírej, matko, a pověz, co jen tě uzdraví, abych ti to mohl co nejdříve donésti", staral se Vítězko.

"Ach, milý synku, mne nic jiného neuzdraví, leč živá a mrtvá voda, a kdepak bys takovou dostal!" stěžovala si mu matka. - Ale Vítězko se nerozmýšlel, vzal buk do ruky a přímo k svaté Nedělce. - "Kampak jdeš, Vítězko ?" ptala se ho svatá Nedělka.

"K tobě jdu, svatá Nedělko, poradit se, kde bych našel živou a mrtvou vodu, neboť je matka ještě nemocná a jen po ní se uzdraví."

"No, jistě by ti bylo těžko, milý Vítězko, dostati té vody, ale chci ti býti k dobré pomoci. - Tu máš dva džbány, sedni na mého koníka a on tě donese ke dvěma břehům. Pod těmi břehy vyvěrá živá a mrtvá voda. Pravý břeh se otvírá o poledni a pod ním vyvěrá živá voda; levý břeh se otvírá o půlnoci a pod ním stojí mrtvá voda. - Jak se břeh otevře, rychle přiskoč se džbánkem a naber vody, a potom tak udělej i při druhém; až budeš mít vodu z obou břehů, vrať se nazpět. Poslechni ve všem, co jsem ti kázala." - Tak řekla svatá Nedělka, dala Vítězkovi džbány, ten s nimi sedl na koníka a v okamžení byli ve větru.

Daleko až kdesi stály ty dva velikánské břehy a k těm koník donesl Vítězka. Když bylo poledne, zdvihl se pravý břeh, živá voda vyvřela, a třesk - spadl dolů, div paty neurazil Vítězkovi, který rychle na koníka vysednuv, s místa uháněl k levému břehu. Tam čekali do půlnoci, až se břeh zdvihl; pod břehem stála voda mrtvá. Vítězko rychle přiskočil a nabral vody, a vtom třesk - břeh spadl, div mu nepřerazil ruku. Tu jen už s chutí skočil na koníka a koník se dal v let a byli doma hned. - "Nuže, Vítězko, jak se ti vedlo ?" ptala se ho svatá Nedělka.

"Ach, dobře se vedlo, svatá Nedělko, a tu je voda", řekl Vítězko a dal jí vodu. - Svatá Nedělka vodu schovala a Vítězkovi dala dva džbány vody obyčejné, pak mu kázala, aby ji donesl matce. - Vítězko se poděkoval a šel. - Matka s drakem hodovali nenadějíce se, že se Vítězko kdy vrátí - a on za humny. Velice se ulekli, když ho viděli přicházeti, a zase se o něho radili, kterak a co mu udělati.

"Stav se ještě nemocnou a řekni, že se neuzdravíš, dokud nebudeš míti ptáka Pelikána; až ho bude chtít získati, zhyne", radil drak.

Vítězko s radostí přinesl vodu, ale matka přece jen hekala, vzdychala, že jí ani to nepomůže a že musí umříti.

"Ach, jen neumírej, matko sladká, a pověz, co tě uzdraví, vždyť já ti všecko rád donesu", staral se dobrý chlapec.

"Mně nebude pomoci, leč když uvidím ptáka Pelikána. Ach, synku, kdepak bys ty ho dostal ?" hekala matka.

Vítězko vzal zase svůj buk a neomrzele šel k svaté Nedělce.

" Kampak jdeš, Vítězko ?" ptala se ho svatá Nedělka.

"Nu kam jdu, jdu k tobě, abys mi poradila. Matka je ještě pořád nemocná, ani po té vodě se neuzdravila, že prý musí vidět ptáka Pelikána. - A kde je ten pták Pelikán ?"

"Ach, milý synku, už by ti bylo velmi těžko ptáka Pelikána dostati, ale chci ti býti k dobré pomoci. - Pelikán je velikánský pták, má velmi dlouhé hrdlo, a když křídloma třepetá, takový vítr udělá, že se stromy kácí. Tu vezmi pušku, sedni na mého koníka, on tě donese, kde bývá pták Pelikán. Dej dobrý pozor: s které strany světa vítr na tebe zafouká, na tu stranu namiř pušku, a jak uznamenáš, že kohoutek spadl, zatluč pušku nabijákem a spěšně se vrať nazpět. Do pušky se nedívej!"

Vítězko vzal pušku, vsedl na koníka, ten se vznesl na křídla - a letěli po povětří až daleko na veliké pustiny, kde býval pták Pelikán. Tam se koník zastavil. Tu znovu pocítil Vítězko, že mu vítr silně zafoukal na pravé líce. V tu stranu namířil, a klap - kohoutek spadl. Vítězko rychle nabijákem pušku zatloukl, přehodil přes plece, koník dal se v let a byli doma hned. - "Nuže, jak se ti vedlo, Vítězko ?" byla vždy první otázka Nedělky.

"Nevím, zda dobře či zle, ale udělal jsem, jak jste mi rozkázala", odpověděl Vítězko, podávaje jí pušku.

"Dobře, dobře jsi udělal, je tu!" zvolala svatá Nedělka, nahlédnuvši do pušky. Pak i ptáka Pelikána schovala a Vítězkovi dala jinou pušku a s tou ho poslala zastřelit orla. Odešel do lesa a zanedlouho se vrátil se zastřeleným orlem, kterého mu svatá Nedělka dala pro matku místo ptáka Pelikána.

A zase drak s matkou hodovali těšíce se, že Vítězko se již nevrátí, a on nedaleko. - Velmi se ulekli a hned zase se radili, co mu zase uložiti.

"Stav se ještě nemocnější a pověz, že ti jistě nic nepomůže, než zlatá jablka z drakovy zahrady. - Jak tam půjde, drak ho roztrhá, neboť se hněvá, že mu pobil bratry." -

Vítězko s radostí dal matce ptáka, ale matka hekala, vzdychala, že to všecko nic není, že by jí pomohla jen jablka z drakovy zahrady.

"Máš je mít, matko moje", řekl Vítězko a bez oddechu zase přímo k svaté Nedělce.

"Kam ještě jdeš, Vítězko ?"

"Ach, ani to nepomohlo, matka je dosud chorá; prý ji uzdraví jenom jablka z drakovy zahrady."

"Ach, synu můj, už se musíš bíti", pravila mu svatá Nedělka, "a byť bys i silnější byl, přece by se ti zle vedlo. Ale chci ti být k dobré pomoci. - Tu máš prsten, dej si jej na prst; až ti bude zle, pomysli na mne, zatoč prstenem okolo prstu a budeš mít za sto chlapů sílu. A nyní sedni na koníka, ten tě tam donese."

Vítězko poděkoval svaté Nedělce, vsedl na koníka a ten ho nesl daleko až k jedné zahradě, okolo níž byla vysoká ohrada. Kdyby Vítězko nebyl měl okřídleného koníka, nikdy by se do zahrady nebyl dostal, ale ten ohradu přelítl jako pták. V zahradě Vítězko s něho seskočiv, hned se ohlížel po jabloni, nesoucí zlatá jablka. - Tu ho potká krásná dívka a ptá se ho, co tam hledá. - I povídá jí Vítězko,~že hledá zlatá jablka pro svoji chorou matku, a prosil, aby pověděla, kde by měl hledati. -

"Tu jabloň já hlídám a nesmím s ní nikomu dáti jablek, sice by mne drak roztrhal. Já jsem královská princezna, od draka sem do té zahrady unesená, abych jich střehla. - Vrať se, šohajku, vrať se, neboť drak je velmi silný; jak tě tu uvidí, zabije tě jako mouchu", domlouvala mu dívka. - Ale Vítězko se nedal přemluviti a jen dále do zahrady pospíchal. - Tu stáhla princezna s prstu drahý prsten a podala jej Vítězkovi řkouc: "Vezmi ten prsten, a když si na mne pomyslíš a tím prstenem otočíš, budeš mít za sto chlapů síly, jinak bys nad drakem než vítězil!" - Vítězko vzal prsten, navlékl na prst a krásné děvě se poděkovav, kráčel dále do zahrady. Uprostřed zahrady stála jabloň se zlatými jablky a pod ní ležel ukrutný drak.

"Co tu chceš, ty vrahu mých bratrů!" zařval drak.

"Jdu si pro zlatá jablka s tohoto stromu", řekl Vítězko neohroženě.

"Ach, nebudeš'ty těch zlatých jablek třásti, ale budeš se se mnou bíti", zvolal drak rozzuřen.

"Když ti libo, budu. Pojď!" řekl Vítězko, otočil prstenem na pravé ruce, vzpomněl na svatou Nedělku, rozkročil se a začali zápasit. Po prvé drak s Vítězkem trochu pohnul, ale Vítězko vrazil draka po kotníky do země. - Tu zašumí nad nimi křídla, a kde se vzal, tu se vzal, přiletěl černý havran volaje dolů. "Komu mám pomáhati, tobě, draku, či tobě, Vítězko ?

"Mně pomáhej!" křičí na něj drak.

"A copak mně dáš ?"

"Dám ti zlata, kolik ti libo!"

"Mně pomáhej", volal Vítězko, "dám ti všecky koně, co se tamto na louce pasou!"

"Tobě budu pomáhati", volal havran, "ale jak ti mám pomáhati ?"

"Ochlaď mne, až mně bude horko", řekl Vítězko. - Bylo mu horko, neboť ten drak naň pouštěl ohnivý svůj dech. - Zápasili dále. - Drak chytil Vítězka a vrazil jím do země nad kotníky. Vítězko zatočil prstenem, vzpomněl zase na svatou Nedělku, a chytnuv draka kolem pasu, zaryl ho do země po kolena. - Oddechli si.

Havran si okoupal křídla v studánce, potom sedl na Vítězkovu hlavu a otřepal chladící krůpěje na jeho rozpálenou tvář. - Tak ho ochladil. - Vítězko otočil druhým prstenem, vzpomněl na krásnou dívku a zase se s drakem popadli. Drak zaryl Vítězka nad kotníky, ale Vítězko chytil draka, zaklínil ho do země po samu plec, a rychle chopiv se meče, který mu byla dala Nedělka, uťal mu hlavy. - Tu přišla také hned princezna a sama mu dvé zlatých jablek utrhla, pěkně mu děkujíc, že i ji vysvobodil, a pověděla mu, že se jí líbí, že by'za něho šla. "I ty se mi líbíš", přiznal se jí Vítězko, "a kdybych mohl, tu chvíli bych šel s tebou. Než ale když mne miluješ a chceš do roka a dne na mne čekati, přijdu za tebou!"

Princezna mu na to dala ruku, že bude na něho do roka čekati; tak se rozžehnali. Vítězko vsedl na koníka, přeskočil s ním přes zeď, pobil na louce stádo koní havranovi a letmo ujížděl domů.

"No, jak se ti vedlo ?" ptala se svatá Nedělka. - "Dobře se vedlo", odpověděl Vítězko, "ale kdyby mi princezna nebyla dala druhý prsten, bylo by se zle vedlo", odpověděl Vítězko a svaté Nedělce všecko vypověděl. - I kázala mu svatá Nedělka, aby šel domů, zlatá jablka vzal s sebou, ale také koníka. - Vítězko ji poslechl.

Drak s matkou hodovali a přenáramně se ulekli, vidouce Vítězka přijížděti; toho se nenadali, že by se i ze zahrady vrátil. - Matka se ptala, co má dělati, ale drak již nevěděl žádné rady, jen rychle pospíchal do desátého pokoje, aby se skryl.

Když dal Vítězko matce jablka, stavěla se, jako by se pohledem na ně byla uzdravila, a vstávši s lože, začala syna hostiti, laskala se s ním jako někdy, když býval malý, a Vítězko měl velikou radost, že je matka zdravá. - Tu pojednou vezme matka dlouhou, tlustou, vlněnou šňůru a povídá Vítězkovi se smíchem: "Lehni si, synu můj, nech tě obtočím touto šňůrou, jako jsem obtočila tvého tatíka; ráda bych věděla, jsi-li tak silný, jak byl on, a šňůru roztrhneš. " - Vítězko se usmál, lehl a nechal se od matky tlustou šňůrou poviti. Když ho povila, náhle se opřel a šňůru na kousky potrhal. - "Jsi silný!" řekla matka. "Ale počkej, ještě tě obtočím touto tenoučkou hedvábnou šňůrou, jestli i tu potrháš." - I povila ho šňůrou hedvábnou. - Vítězko se vzpíral, ale čím více se vzpíral, tím hlouběji se mu tenounká šňůrečka zařezávala do masa. Nemohl si pomoci a ležel jako dítě v povijanu; tu přiběhl drak, uťal mu hlavu, tělo na kusy rozsekal a srdce pověsil k stropu. Matka svázala mrtvé tělo do šatu, naložila na koníka Tátošíka, který dole čekal, a pravila: "Když jsi ho nosil za živa, nos ho i po smrti, kam, ti libo." - Koník nemeškal, dal se v let a byli doma hned. - Svatá Nedělka už na ně čekala: vědělať, co se s ním bude díti. Ihned tělo namazala nejprve mrtvou vodou, potom je složila, polila vodou živou, a Vítězko si zívnuv vstal živ a zdráv.

"Aj, dlouho jsem spal", povídal si. - "A byl bys spal na věky, kdybych tě já nebyla vzbudila. - Nuže, jak ti je?"

"Nu, dobře - jen divno, jako bych srdce neměk.

"A věru, že ho nemáš", odpověděla Nedělka.

"A kde je mám?" s podivením se tázal Vítězko. - "Kde by bylo, visí v hradě na šňůrce, přivázáno u trámu", povídá svatá Nedělka a začne mu vyprávěti o všem ostatním, co se s ním dělo. Ale Vítězko se nemohl zlobiti, ani plakati, ani na nic mysleti - protože neměl srdce. - Musel si pro ně jíti. Svatá Nedělka mu dala žebrácké šaty, dala mu dudy, poslala ho do hradu dudat, a kázala mu, aby za odměnu žádal srdce, s ním pak aby se hned k ní vrátil. Vítězko šel a vida, že se matka dívá z hradu, postavil se pod okno a začal pěkně, krásně dudati. - Zalíbila se matce ta hudba, i zavolala starého (jakým ho Nedělka spravila) dudáka do hradu, že prý aby zahrál. Vítězko hrál a matka s drakem tancovali od země a nemohli přestati, až byli oba unaveni. Dala potom matka dudákovi jísti i píti, i peníze zlaté mu dávali, ale dudák jich nechtěl. - "Načpak by mně bylo tolik peněz, když jsem už tak starý", odpověděl.

"Nuže ale, co ti dám, požádej sám!" matka na to.

- "No, co mi dáte?" a Vítězko se rozhlížel po pokoji

- "dejte tam to srdce, co visí od stropu dolů."

"Když ti libo, to ti můžeme dáti", přisvědčil drak a matka je sundala a dala Vítězkovi. - Vítězko se pěkně poděkoval a z hradu pospíchal k svaté Nedělce.

"No dobře, jen když je máme", pravila svatá Nedělka, srdce vzala, umyla v mrtvé a živé vodě a pak dala do zobáčku ptáku Pelikánovi. - Ten natáhl dlouhé, tenké hrdlo a zasadil srdce Vítězkovi na pravé místo. Vítězko hned cítil, jak mu vesele poskakuje. Za tu službu dala svatá Nedělka ptáku Pelikánovi svobodu.

"A nyní", pravila Vítězkovi, "ještě jednou půjdeš do hradu, abys vykonal právo. - Udělej se holubem, a když si na mne pomyslíš, uděláš se člověkem." - Jak to řekla, stal se Vítězko holubem a letěl do hradu. Matka se právě s drakem laskala, když tu na okno sedne holub; jak holuba zhlédla, poslala draka, aby ho zastřelil, ale než drak dobyl kuše, snesl se holub do pokoje, udělal se člověkem a chytiv meč, drakovi náhle hlavu srazil.

"A co tobě, ničemná matko, mám udělat ?" obrátil se k matce, která strachem padla na kolena, prosíc o smilování. - "Neboj se, nic ti neudělám, nech Pánbůh soudí!" - Vzal matku za ruku, vedl na náhradí, a vytáhnuv meč pravil: " Pozři, matko, tento meč hodím do povětří; když jsem já vinen, trefí mne, jestli jsi vinna ty, trefí tebe. Nechť soudí Bůh!" Zafičel meč v povětří, zatřpytil se a okolo hlavy Vítězkovy přímo vjel do srdce matčina.

            Vítězko matku s pláčem pochoval, pak se vrátil k svaté Nedělce, pěkně, krásně jí za všecko dobrodiní poděkoval, opásal se mečem, do ruky vzal buk a odešel k své krásné princezně. - Ta byla již u svého otce, měla nejednou jíti za krále a prince, ale ona žádného nechtěla a že se do roka a do dne nevdá. - A ještě rok neuběhl, když tu jednoho dne Vítězko do královského hradu přišel prosit svou děvu za ženu. - "Ten je můj zvolený snoubenec!" zvolala princezna radostně, když ho spatřila, a hned k němu přiskočila. Strojilo se bohaté veselí, otec jim dal království, a pohádce konec - na vrbě zvonec.

csarzh-TWenfrdeitjaplptruskthyi

Pohádkový přehrávač

  • Dlouhý,Široký a Bystrozr
  • Drak dvanáctihlavý
  • Hloupý Honza
  • Hrnečku,vař
  • Jak se Honzík učil latin
  • Kmotr Matěj
  • Král času
  • O Budulínkovi
  • O Popelce
  • O Smolíčkovi
  • O bílém hadu
  • O dvanácti měsíčkách
  • O kocouru,kohoutu a kose
  • O kohoutkovi a slepičce
  • O neposlušných kozlatech
  • O perníkové chaloupce
  • O Červené Karkulce
  • Otesánek
  • Tři zlaté vlasy děda Vše
  • Zlatovláska
  • Čert a Káča
  • Živá voda