Get Adobe Flash player

Pohádka, která se stala

Břízkou proběhla ze země míza a její bílá kůra se odloupla, aby zavlála v jarním větříku jako šáteček k uvítání jara. Brzy potom vyrostly něžné větévky a na jejich konci lístečky. Bylo to jako hříva mladé bílé kobyly; je spletena do copánků a na konci jsou třapečky. Kobylka hází hlavou, hříva se chvěje. I poodloupnutá kůra se chvěje jako kůže nad svalstvem hříběte. Taková byla na jaře bříza.

 To by asi v stejné době, kdy nad hladinou rybníka se vynořily zelené hroty. Nebyl to ježatý hastrman, který vystrkuje zelené prsty nad vodu, snad aby mu je slunce zahřálo, když je měl jen a jen ve vodě v takové zimě. Ale ne, byly to špičky puškvorce, který roste z oddenku až z bahna, ale má léčivou sílu. Zdálo se, že voda opadává, jak rychle se tyčil nad hladinu do výšky. Malí vodní pa-voučci si natáhli vlákna od jednoho hrotu na druhý, a když ráno na vláknech zůstaly kapičky rosy, podobalo se to těm jiskřivým šňůrkám s drahými kaménky, které nosí lidé, chtějíce zachytit tu krásu přírody pro sebe. Ale jenom je napodobí; ta přírodní krása je ovšem krásnější. Je ryzí.

 Ale jednoho večera přišli lidé s kosami, vykasali si nohavice, rozmáchli se kosami a šli vodou. Když sečou lidé trávu, zasviští kosa, tráva naposled vzdychne, ale zde nebylo slyšet ani nejmenšího šelestu. Ti dva lidé se pohybovali jako panáčci před domečkem, když předpovídají počasí. Rozpřahovali se kosami. Kosy byly ve vodě. Pod vodou. Tam je všecko zakleto, tam je věčné ticho, všecko tam mlčí: ryby, kameny, rostliny. Ani zvuk se neozval. Na vodu padaly zelené meče, ty byly veliké, jak se tak položily na vody. Byly usečeny až dole, blízko bahna, tam byly světlejší. Proč to ti lidé dělali, vždyť léčivá moc je v kořenu — a ten zůstal v bahně? Plavaly, a potom je lidé shrabovali a vytáhli na břeh. To bylo asi v stejnou dobu, kdy přišli lidé k břízám. Byly v hájku jako lesní ženy. Zavzdychaly, zachvěly se.

 Lidé chodívají v tu dobu k břízkám, aby ranili jejich kmeny. Hluboko, až zapláčou — a lidé sbírají jejich slzy. Z jejich bolesti si dají obklad na svou ješitnost. Ale ti lidé, kteří tentokrát přišli do hájku, nenavrtávali kmeny břízek. Měli sekery a pilky a oddělovali větve od kmenů.

 Nakládali je na vůz. Dovezli je do městečka. Vozy zajely někam do dvora. Sotva bylo po svítání, přišli lidé zase. Břízky zastrkali za dřevěné oltáře, zbudované pod nebem. Brzy byly oltáře jako kytice. Nakonec jel vůz, naplněný zeleným puškvorcem, který lidé házeli na hrbolatou dlažbu. Vydechoval svou omamnou vůni a toužil po vodě. Netřpytily se na něm kapičky rosy, možná jen, že byl někde v něm schován pavouček, šedý nebo zelený, se svým potrhaným vláknem. Ale rosa nezářila. Jen vůně, ta vůně plnila ulice, kde se už začali shromažďovat lidé. Lidé se vyhýbali puškvorci, aby jej nepošlapali a říkali: "Ten rákos voní!"

 Potom zazvonily zvony a přicházel průvod s hudbou. Muzikanti šli v čele průvodu a ani se nedívali, šlapali po těch vodních zelených listech, jak foukali do svých trub a píšťal. Za nimi nesli baldachýn a potom se hrnuli lidé v pořádku, v nepořádku a šlapali po puškvorci. Listy se lámaly a vydávaly vůni. Kadidlo mezi ní téměř zaniklo. Všude bylo cítit puškvorec.

 Od oltáře se valil průvod k oltáři, a sotva vymizely obláčky kadidla, které byly u obrazů svatých, namalovaných také v oblacích, vrhli se lidé na břízy podél oltáře a rvali je, oškubávali a odnášeli. Vypadalo to, jako by se byli lidé na ty ubohé stromečky hrozně rozezlili.

 Průvod odešel z náměstí — a hned přišli zase ti lidé, kteří přivezli puškvorec z chladné vody a břízky se stránky, kde vál vítr. Zametli pošlapaný uválený puškvorec a odrbané březové stromky přihodili na vůz. A shodili to všecko ve dvoře na smetišti.

 Vedle zbytků slámy starého slamníku se dostal puškvorec a odrané břízky byly hozeny blízko k něčemu, co se podobalo stromku z lesa. Skutečně, byla to jedlička, kterou měli lidé o svátcích v zimě ve svém domově. Stromek — ověšený skleněnými ozdobami, pestrými papírky a papírovými řetězy. Teď byl chudák skoro celý holý a vrškem, na kterém byla dříve hvězda, tím vrškem byl obrácen do kouta, takže se nemálo podobal někomu, kdo se tak odvrátil ode všech, aby skryl svůj pláč.

 Mezi smetím a starými rezatými plechovkami ležel věnec. Nevelký, nemalý, takový se nedává na hřbitůvek, byl to věnec z jeřabiny, která své plody na podzim zabarví, jako se barví listí stromů, jako bývá nebe, když slunce zapadá. Jeřabinové malvice, ty kuličky jsou jako krůpěje krve na obraze, kde je namalováno krvácející srdce. Jako kulky růžence.

 Věnec pověsí hospodář na štít domu. Na památku. Na památku zázraku, který se prý stal kdysi dávno. Stíhali člověka, který věřil ve svou víru, ale ta byla potlačována. Skryl se ve tmě večera těm, kteří ho chtěli odvésti do vězení. Schoval se do kteréhosi domu. Ale jeden z nich uviděl jeho stopu a označil dům červeným znamením jeřabinovým, A přes noc se stal ten zázrak. Všecky lidské příbytky v městečku měly nad vchodem takové znamení. Pronásledovatelé byli bezradní. Stíhaný byl zachráněn.

 Malvice jeřabin září na štítě domu na památku legendy. Jednoho dne jim dá podzimní slunce poslední pozdrav, ozáří je ještě naposledy a schová se za mraky na dalekou cestou. Věnec už tolik nezáří.

 A ještě později zbledne jako stařecké rty a svraští se jako prsty výměnkářů, kteří mezi nimi pouštějí kuličky růžence.

 Později ještě severní vítr, který někdy i jeřabinovým věncem zacloumá, ostrý severní vítr přinese sníh. Netrvá dlouho a přiletí pták jíkavec, náš host ze severu. Opouští smutné, nehostinné kraje a u nás to má ještě za vlídnou krajinu, kde lze najíti sousto. A najde si je. Když není nikde ždibečku potravy, ještě jsou věnce na štítech chalup. Ve scvrklých kuličkách jsou semínka. Pták jíkavec si vyzobává z malvic svoje soustečko.

 Z jara, když hospodář trochu pospraví dům, shodí věnec se štítu. To už je severský pták zase daleko. Věnec je zvadlý, nažloutlý . a rezivý. Co s ním? Hodí se na smetiště.

 A tak ležely všecky tyto někdy živé a užitečné rostliny na odlehlém, smutném místě, aby byly zapomenuty, aby ztratily svou dřívější podobu, když pozbyly význam; aby zašly.

 Bylo tam závětří, ani trochu se tam vzduch nehnul. Páchlo tam. Odrané břízky ležely pohozeny, nehnul se na nich ani ten některý zbylý lístek. To už není stráň, kde se proháněl vítr.

 Puškvorec toužil po vodě. Na rybníku se čeří vlnky. Od jednoho kraje se vlnka dokolébá na druhou stranu té velké vody k rákosí, přátelsky na ně nalehne, když se k němu dostane, šťuchne do rákosí — a to se trošinku zakymácí a něco zašeptá. Šeptne na uvítanou a zase je tu jiná vlnka.

 Slunce pražilo, ale do koutku smetiště už si lehal stín od zdí vedlejšího domu. Na blízku se ozvaly hlasy dětí. Děti přišly. Snědý kučeravý chlapec hned si vzal puškvorec do ruky jako šavli a napodoboval tak toho pána s chocholem, který ráno šel před mnohými.

 Puškvorec bažil po vodě, ale bylo mu dobře Í tak, že zase byl vzpřímen a vzduch se o jeho hranu roztíná. Druhý hoch sebral jednu břízku a nesl ji před sebou, jako tambor nesl v průvodu hůl před hudebníky. Břízka se chvěla radostí. Bylo s nimi také děvčátko. Očistilo jeřabinový věnec a nastrčilo si jej na loket, jak to ráno při průvodu měli mnozí lidé. A chvílemi dívka utrhla zažloutlou kuličku, jako ráno to dělala s květy. Jeřabinový věnec visel teď, jako kdysi byl na štítu domu, a matně se domníval, že přiletěl pták ze severu, aby zobal seménka.

 A jedlička také změnila místo. Děti ji odhodily stranou. A tak, když se snesl večer a vyšla první hvězda, byla právě nad vrcholkem stromku. Chvěla se tam, zářila a jedlička ještě prožívala bývalé šťastné chvíle., kdy se na ní třpytily a leskly ozdoby. Jakou tenkrát to dítě mělo radost! Nejvíce se mu líbila hvězda na vrcholu stromku. Plácalo rukama natahovalo je po hvězdě. Stromek se zachvěl štěstím, spadlo s něho několik jehliček a hvězda nad ním se zatřpytila.

 Když už byla tma, přišoural se starý muž. Snad tulák. Upravil si na tom chráněném místě z pytle a uzlíku chudé lůžko. Prohrábl si šedé vousy a zabručel do nich: "Není tu zima."

 Potom zívl, díval se chvíli k obloze a řekl: "Hvězdy je odtud vidět také."

 Za chvíli usnul.

 U rybníka v té době šplounaly vlnky nad usečeným puškvorcem, který už v té chvíli rostl, aby jeho hroty vyčnívaly z vody. Lístky břízek na stránce ševelily na větříku, větévky se protahovaly, Jeřabinové květy byly bílé jako družičky a v lese voněly jedličky o závod s pryskyřicí.

 Potom vyšel měsíc a všechno ozářil a postříbřil. Vlnky v rákosí, lístky břízek, květy jeřábů a jedličky. Starému muži bílé vousy. Něco si do nich ve snu tiše šeptal.

 Tak to se všechno přihodilo.

 A pak to a není pohádka.

csarzh-TWenfrdeitjaplptruskthyi

Pohádkový přehrávač

  • Dlouhý,Široký a Bystrozr
  • Drak dvanáctihlavý
  • Hloupý Honza
  • Hrnečku,vař
  • Jak se Honzík učil latin
  • Kmotr Matěj
  • Král času
  • O Budulínkovi
  • O Popelce
  • O Smolíčkovi
  • O bílém hadu
  • O dvanácti měsíčkách
  • O kocouru,kohoutu a kose
  • O kohoutkovi a slepičce
  • O neposlušných kozlatech
  • O perníkové chaloupce
  • O Červené Karkulce
  • Otesánek
  • Tři zlaté vlasy děda Vše
  • Zlatovláska
  • Čert a Káča
  • Živá voda