Get Adobe Flash player

Poselství po čápech

Byla tmavá noc. Obloha jako zatažena černou plachtou, ani hvězda se neprodrala. — Na takovou noc dlouho čekal drvoštěp Ondřej. Ten se usmíval nad pěkným pařezem, když jej dobyl ze země, ale když vytáhl síť s rybou, blýskaly mu oči a srdce tlouklo rychleji. Pez nemluví, i ryba je němá, ale Ondřej si s nimi povídal, že kdyby mu byly rozuměly, ani by mu nemohly mít za zlé, že je vytahuje odtud, kam patří. Ale strážce rybníků, baštýř, ten by mu asi nic nedal na takové řeči. To by bylo zlé. Byl by krutě potrestán, i ruku by mu mohli odnít za několik rybek. Jenom za nejtmavších nocí mohl jít se sítí k vodě, ale pak nebylo vidět ryby v síti, a to bylo půl radosti pryč, když se netřpytily jejich šupiny v měsíční záři jako stříbrné.

 Vítr se proháněl rákosím, které šustilo. V místě, kde byla nastražena síť, se chvílemi ozvalo rybí plesknutí. Ryba se táhla k síti. Ale najednou sebou Ondřej škubl, jako když ho bodne. Z dálky se ozval nějaký hluk. Poslouchal napjatě. Byly to mužské hlasy. Schoval se do vrboví. Dva muži nesli břemeno. Přišli k rybníku a břímě položili na zem. Jeden z nich tápal rukama na břehu a potom přiklekl zase k ležícímu předmětu.

 Kámen, problesklo Ondřejovi hlavou. Váže kámen k pytli! Oči měl docela navrch hlavy, ale nepoznal z toho všeho nic.

 "Už je to. Tak pojďme —" řekl jeden z nich, a když zdvihli pytel, řekl: "Hej rup — a odhodili to do vody." Drsně se zasmáli a zvolna odešli.

 Ondřejovi bušilo srdce až v hrdle. Sotva zanikl ohlas jejich kroků, vyběhl Ondřej z houští a hnal se k místu, kde byli oba muži. Shodil se sebe svůj vrchní kabátec a vrhl se do vody. Potopil se, ještě jednou a namáhavě ploval ke břehu. Klesl na kolena a táhl ven nějaký pytel, vak. Potom si otřel obličej, přes který mu stékala voda s vlasů. Ohmatal pytel a vyjekl hrůzou. Cítil pod drahou látkou vaku lidské tělo. Třesoucí se rukou vytáhl nůž.

 Rozřízl měch a honem ohrnul látku. Byla tam krásná dívka v bezvědomí. Dýchal jí do úst. Hladil jí vlasy, křísil ji. Pomalu otevřela oči.

 Má krásné brvy a velké oči. Nechápe, kde je, a bojí se. Ondřej ji odnesl do nejbližší chaloupky, kde bydlel jeho přítel, borkař. V prostém a útulném obydlí se zotavila a vyprávěla svůj zlý osud. Je princezna z daleké země a velmož ji přivezl, když byl v její zemi s vojskem. Nechtěla být jeho ženou. Dal ji obléci v krásné šaty, měla služebnice a skvělé komnaty, ale chvěla se, když ji velmož uchopil za ruce a krev se jí zastavila, ucítila-li dotyk jeho vousů na své tváří. Hněval se — a jednou se tak rozběsnil, že nařídil uvrhnout ji do jezírka.

 Ať jde mezi ryby, mlčenlivé a chladné, jako je sama.

 Tak křičel a nepříčetně pobíhal v zámku. Princezna má v očích hrůzu. Zakrývá si je rukou a pláče. Ondřej jí hladí vlasy a ona se jíž usmívá skrze slzy. Lehce vyprostí své ruce z jeho a snímá prsten. Navléká mu jej. Ondřej nikdy neviděl takový prsten, je měnivý jako ledňáček. A tu si vzpomene na svou síť ve vodě. Brzy tam ubíhal, ačkoliv ho princezna prosila, aby neodcházel. Byl šťasten. A do sítě se mu natáhly velké ryby. Odešel s nimi na trh do meta. Rozložil je na dláždění v síti.

 Lidé se zastavují, podivují se rybám — a pojednou ustupují, přichází správce knížecí kuchyně s prvním kuchařem, kteří právě nakupují na trhu. Prohlížejí ryby — a už má dostati Ondřej peníze na dlaň, když správce vzkřikne a cloumá rybářem: "Kde jsi ukradl ten prsten, ničemo?"

 Ondřej byl odveden do hradu a uvězněn do podzemního vězení. Byla tam tma a vlhko. Kamenné zdi jsou slizké jako ryby. Chlad studí.

 Do sklepení přišli soudcové a biřici. Vyslýchali rybáře, jak přisel k prstenu.

 Odpověděl jím, že našel prsten v rybě, kterou vylovil. Soudcové se dívali jeden na druhého a potom poodešli stranou. Šeptali si mezi sebou. Potom rozkázali pochopům, aby potrestali rybáře za to, že chytal ryby. Prsten odnesli. Biřicové vyplnili rozkaz, pod pruty, kterými ho bili, naskočily červené pruhy. Zatínal zuby a myslil: Je to lepší, než kdyby mi vypíchali oči. Nikdy bych už nespatřil krásnou princeznu, která na mne čeká v borkařově chýši.

 Ale rány se zahojily a on stále byl ve vězení. Zapomněli na něho. Někdy ho dávali také do klády s ostatními, aby nezahálel. To bývalo venku, na nádvoří. Bolely údy, ale díval se na hvězdy. Jednou, když tak seděl v trdlici, uviděl pastýře, kterého znal. Mluvili spolu tiše, když biřic spal. Pastýř mu slíbil, že ho vysvobodí, jak seám dostane ze žaláře.

 "Mám kouzelnou květinu," — svěřoval mu tiše. "Otvírá všecko zavřené. Její seménko je rohovaté jako měsíc. Seménko otvírá i bylina. Jednou na pastvě zatloukli pastevci klínem datlovo hnízdo. Datel odlétl a vrátil se s bylinou v zobáku. Držel ji nad klínem — a ten vypadl. Přinesu ti tu bylinu, —" sliboval.

 Čas ubíhal. Pastýře už neviděl. Vzpomínal na princeznu a bylo mu nesmírně smutno. Princezna v borkařově chýší vzpomínala na něho také, chodila jako bezduchá a často plakala. Blízko chýše byl starý dub, přeražený bleskem. Na něm hnízdili čápi. Přilétali na jaře, opravili hnízdo a pak seděla na něm čapíce na vejcích; potom vystrkovali hlavy mladí čápi a staří odletovali na blízké mokřiny, sáhovali tam dlouhýma červenýma nohama a přinášeli mladým potravu.

 Princezna pásla borkařovu kozu a dívala se na mraky, jak plynou do daleka, a toužila. Vzpomínala na rybáře, který jí zachránil život, a vždycky si představila, jak by byli spolu v její domovině. Čápi si na ní zvyklí a přicházeli blízko. Jednou, když přišel starý čáp až k ní, div nevykřikla. Čáp měl stopy spálení na noze. Jeden z čápů, kteří bývali na střeše jejich dvorce, ten měl také takovou stopu ohně. Všimla si toho doma nejednou. Borkař jí vyprávěl o čápech. Nejsou tu na dubu dlouho. Bývali na střeše nedalekého špýcharu, který vyhořel. Pří požáru se starý čáp vrhal odvážně do ohně a zachránil mladé.

 Princezna byla rozechvěna.

 Mohl by to být ten starý čáp nebo jeden z mladých — a podivné myšlenky jí přicházely na mysl. Viděla svůj domov i ve snu, z něhož se vzbouzela. A jednoho dne, když mladí už si létali sami na močály ukořistit žáby a zkoušeli svou sílu k dalekému letu, připevnila princezna starému čápovi na krk hedvábný míšek; v něm byl svitek per gamenu. Psala na něm rodičům o svém osudu. Starý čáp stál vážně na jedné noze, když mu připevnila na krk poselství. Potom zaklapal zobákem. Když odlétali, zakroužil starý čáp nad chýškou a princezna se slzami v očích jim mávala na rozloučenou.

 Ondřej v žaláři vzpomínal smutně na princeznu — a ani si už nevzpomněl na pastýře, když jedné noci uslyšel slabé, táhlé zahvízdnutí, které se opakovalo. Potom se ozvala tlumeně pastýřská píšťala. Ondřej vyskočil ze slámy, na které spal, a vyšplhal se k maličkému okénku.

 Uviděl pastýře.

 Radostně se pozdravili. Mluvili spolu jenom několik slov šeptem a pastýř mu hodil klubíčko nití. Po spuštěné niti vytáhl pak Ondřej bylinu.

 Strážný spí, řekl ještě pastýř s rukou u úst. — Hlavní vrata nechám otevřena. S prudce bušícím srdcem držel Ondřel čarodějnou bylinu u těžkých, železem pobitých dveří a nevěřil svým očím, když se počaly otvírat. Zavrzaly jen málo, že se žalářník neprobudil. A když prošel těmi posledními, hlavními vraty, která byla pootevřena ještě od pastýře, rozběhl se, jako když mu za patami hoří, a utíkal až k borkařově chýšce. Před ní seděla princezna a vítala nastávající den. Byl pro ni šťastný. Vrhla se Ondřeji okolo krku a div neskákala radostí. Povídali si a bylí šťastni jako děti, když se najednou ozval dusot koňských kopyt. Ondřej se ulekl: "Stíhají mne, jsou zde —"

 Princezna zaúpěla a přiskočila k oknu. Vzápětí vykřikla radostí: "Ne, drahý, to je od nás —"

 Vyběhla ze dveří a vítala se radostně s dvěma zbrojnoši, kteří před ní padli na kolena.

 Vyptávala se, švitořila, sháněla něco na pohoštění, byla jako vyměněná. A když vybalila list od svých rodičů, měla v očích slzy štěstí.

 Udivenému Ondřeji vypověděla celou pravdu o tom, jak napsala list a uvázala jej čápovi na krk. Byl to opravdu čáp, který býval u nich na dvorci, když nebyl zde. Lidé u nich sebrali čápovi s krku svitek a přinesli jej jejímu otci. A rodiče jsou šťastni, že je dcera živa a zdráva. Vyslali bez meškání rychlé posly, kteří nyní právě přijeli a přinesli zprávu, že byla pro ni vyslána výprava. Poslové ujišťovali, že přijede co nevidět.

 Ondřej byl smuten a nerozveselil se ani příliš, když princezna se mu vysmála, že si mohl myslit, že ona odejde bez něho. Nechtělo se mu najednou odtud. Princezna mu vypravovala o své zemi — a Ondřej si nakonec řekl, že je to tam trochu podobné jako zd ryby jsou tam, mokřiny s vodním ptactvem a čápi zrovna ti, kteří zde hnízdí. K tomu dobré živobytí a krásná a hodná princezna.

 Slíbil, že odejde s tou podmínkou, že pojede také s nimi jeho přítel borkař. Princezna, která mu byla vděčná za pohostinství, radostně souhlasila.

 Připravili se a jednoho dne přijela výprava. Podivně oblečení lidé na krásných koních přijeli pro princeznu. Usadili ji do kočáru, vedle ní si sedl Ondřej a borkař si sedl vedle kočího. Ještě se otočil po chaloupce a zamáčkl slzu, ale potom si všichni povídali, těšili se, dělali plány pro nový život a smáli se. Hajduk, který seděl na kočáře za nimi, nic nerozuměl, co povídali, ale smál se také. Kočí práskal bičem, jen se to rozléhalo. Když přijeli do země, kde byly jiné domy i stromy a jinak oblečení lidé, uviděli často čápy. Princezna jim vždycky mávala a volala na ně. A oni na ni nezapomněli.

 Když už se vrátili ti staří známí čápi zase z hnízda na dubu blízko borkařovy chaty zpět na dvorec, kde už byl Ondřej pánem a borkař prvním šafářem, přinesli princezně děťátko, které tleskalo do ruček, když čápi klapali červenými zobany.

 A Ondřej s princeznou žili šťastně, měli několik synů — a ani se nikdy nedověděli o velmoži, který ji odvezl z domova.

 Skončil špatně. Pomátly se mu myšlenky, běhával v zámku, volal různá jména a jednou skočil do jezera. Jeho rod jím vymřel. V zámku straší — a on v jeho okolí v tmavých nocích vláčí těžké řetězy a pláče.

csarzh-TWenfrdeitjaplptruskthyi

Pohádkový přehrávač

  • Dlouhý,Široký a Bystrozr
  • Drak dvanáctihlavý
  • Hloupý Honza
  • Hrnečku,vař
  • Jak se Honzík učil latin
  • Kmotr Matěj
  • Král času
  • O Budulínkovi
  • O Popelce
  • O Smolíčkovi
  • O bílém hadu
  • O dvanácti měsíčkách
  • O kocouru,kohoutu a kose
  • O kohoutkovi a slepičce
  • O neposlušných kozlatech
  • O perníkové chaloupce
  • O Červené Karkulce
  • Otesánek
  • Tři zlaté vlasy děda Vše
  • Zlatovláska
  • Čert a Káča
  • Živá voda