Get Adobe Flash player

Pták Ohnivák

Jeden král měl velikou krásnou zahradu. Bylo v ní mnoho krásného stromoví, ale nejvzácnější byla jedna jabloň, co prostřed zahrady stála. Měla každý den jedno jablko, a bylo zlaté: ráno odkvetlo, ve dne zrostlo a do noci dozrálo, a druhé ráno kvetlo zas jiné. Ale žádné to zlaté jablko nedočkalo se druhého rána, po každé se v noci se stromu ztratilo a nikdo nevěděl kam a jak? Král se proto velice rmoutil. Jednou k sobě zavolal svého nejstaršího syna a povídá: „Půjdeš, synu, dnes v noci hlídat; vypátráš-li, kdo mně ta jablka odnáší, pokladu svého nebudu šetřit, abych se ti odměnil: a podaří-li se ti toho zloděje chytit, půl království ti za to dám."

Králevic připásal k boku meč, vzal na rameno samostříl, zastrčil si za pás několik kalených střel a šel podvečerem do zahrady hlídat. Tam se posadil pod jabloň a čekal. Neseděl dlouho, přišla na něj dřímota, nikterak sejí nemohl ubránit; ruce mu klesly

29

do trávy, oči se zamhouřily a králevic, jako by ho do vody vhodil, spal až do bílého dne. Ráno, když se probudil, bylo jablko zas to tam. —„Což," ptal se král,„zdalis viděl zloděje?" — „Nepřišel žádný," odpověděl králevic, „samo se jablko ztratilo."

— Král zavrtěl hlavou, nechtěl tomu věřit. „Jdi dnes ty hlídat, synu můj!" povídá k mladšímu, „a dohlídáš-li se zloděje, bohatě sě ti odměním."

Druhý králevic ozbrojil se zase tak jako první a šel hlídat. Ale za nějakou chvíli taky pod jabloní usnul jako starší bratr, a když se probudil, bylo zas jablko pryč. Když se ho pak otec ráno ptal, kdo jablko vzal, odpověděl: „Nikdo; samo se ztratilo."

— Tehda ten nejmladší králevic povídá: „Otče, dnes já půjdu hlídat, abych věděl, ztratí-li se mi taky to zlaté jablko." — „Milé dítě," řekl jemu král, „ty myslím málo pořídíš; jsi ještě příliš mlád a nemoudrý. A když se starším nepodařilo zlatého jablka se dohlídat, tím méně tobě. Ale když chceš, jdi."

Večer, když už se stmívalo, šel nejmladší do zahrady hlídat. Vzal s sebou taky meč, samostříl a něco střel, ale mimo to taky ježčí kůži. V zahradě posadil se pod jabloň a prostřel si tu ježčí kůži na klín, když by na něj přicházela dřímota a ruce mu klesly, aby ho ta kůže probudila. O půlnoci přiletěl zlatý pták, sedl na strom a chtěl to jablko uzobnout. V tom okamžení lupl králevicův samostříl a kalená střela uhodila ptáka do křídla. Pták uletěl, ale jedno zlaté péro vypadlo mu z křídla na zem a jablko zůstalo na stromě.

„Nu, máš-li zloděje?" ptal se ho král ráno.

„Nemám," odpověděl králevic, „ale co není, může ještě být; zatím mám kus jeho kabátu." Tu vyndal to zlaté péro a vypravoval, co se mu přihodilo. Král byl tomu péru velmi rád: bylo tak krásné a takovou zář od sebe vydávalo, že v noci v síni královské ani světel potřebí nebylo. Dvořané, co tomu rozuměli, pravili, že to péro pochází z ptáka Ohniváka, a že je dražší nežli všecky poklady královy.

Od té doby pták Ohnivák už do zahrady nepřiletěl a jablka se neztrácela; ale krále už taky nic netěšila, myslil pořád jen na ptáka Ohniváka a velice se rmoutil, že ho nemá, až mu pak z toho zármutku počalo srdce vadnout. Jednoho dne zavolal k sobě své tři syny a povídá: „Milé děti, vidíte, že den ode dne více chřadnu; ale vím zajisté, kdybych uslyšel ptáka Ohniváka zpívat, že by mé srdce okřálo. Kdo mi z vás toho ptáka Ohniváka živého přinese, aby zpíval, polovici království mu hned postoupím a po mé smrti bude mým nástupcem."

Synové hned se vypravili na cestu, rozloučili se s otcem a jeli toho ptáka Ohniváka hledat. Nedlouho jeli, přijeli do lesa a v lese na křižovatku. „Kudy se dáme?" ptá se nejstarší bratr. — „Jsme tři a tu před námi tři cesty," odpověděl druhý, „dejme se každý jednou; když se na tři strany rozejdeme, snáze ptáka Ohniváka se doptáme." — „A kdo kterou stranou pojede?" —¦ „Jděte vy si každý, kterou cestou chcete," povídá nejmladší, „já pojedu tou, co mi zůstane." Bratři byli spokojeni a každý si zvolil jednu cestu, kudy pojede. Potom povídá jeden: „Dejme si tu na tom místě nějaké znamení, kdo se dříve vrátí, aby věděl, co se druhým podařilo. Zastrčme každý do země proutek: čí prut poroste, bude znamení, že ptáka Ohniváka šťastně dostal."

Bratřím se ta rada líbila, každý si vsadil podle své cesty do země proutek a pak se rozjeli.

Nejstarší králevic jel svou cestou pořád, až přijel na nějaký vrch. Tu skočil s koně, pustil ho, aby se pásl, a sám si sedl do trávy; potom vyndal, co měl k jídlu, a začal obědvat. Vtom přiloudila se k němu liška Ryška: „Prosím, prosím, panáčku, jsem tuze hladová, dej mi taky něco na zub." Ale králevic, jak ji uhlídal, vzal samostříl, a poslal za ní kalenou střelu. Chybil, nechybil, liška se mu ztratila.

Druhému bratrovi vedlo se taky tak. Když se na jedné široké louce do trávy rozložil a vyndal jídlo, přišla k němu taky hladová liška Ryška, aby jí něco dal; a jak po ní střelil, ztratila se mu s očí.

Nejmladší bratr jel pořád, až přijel k nějakému potoku. Byl unaven a hladov; i skočil s koně a posadil se na břehu do trávy, aby se posilnil. Když začal jíst, uviděl taky lišku Ryšku; přicházela pořád blíž a blíž a pak nedaleko něho zůstala stát. „Prosím, prosím, mladý panáčku, jsem tuze hladová, dej mi taky do něčeho zakousnout." — Králevic jí hodil kousek uzeniny a povídá: „Pojď sem, nic se mne neboj, liško Ryško! Vidím, že máš větší hlad nežli já, a na dnešek budeme mít oba dva dost." Potom rozdělil své jídlo na dva díly: sobě jeden, lišce jeden. Liška Ryška najedla se dosyta a pak povídá: „Dobřes mě nakrmil, dobře ti posloužím. Vsedni na svého koně a jed za mnou. Když uděláš, jak ti poradím, pták Ohnivák bude tvůj." Potom běžela napřed a huňatým ocasem dělala mu cestu: smetala hory, plnila doly a přes vody brody stavěla mosty. Králevic na koni za ní klusem, až nenadále se octl u měděného zámku. „Ptáka Ohniváka máš v tomhle zámku," řekla liška Ryška; „jdi tam v pravé poledne, to budou strážní spát, a nikde se nemeškej. V první síni najdeš dvanácte černých ptáků ve zlatých klecích, v druhé uhlídáš dvanácte zlatých ptáků ve dřevěných klecích a v třetí síni bude ten pták Ohnivák sedět na bidýlku. Podle něho uhlídáš dvě klece, zlatou a dřevěnou; nedávej ho však do zlaté, dej ho do dřevěné, sic nedobře pochodíš."

Králevic šel do měděného zámku a našel všecko tak, jak liška Ryška řekla. V třetí síni seděl pták Ohnivák na bidýlku, jako by spal. Byl tak krásný, že králevicovi srdce nad ním plesalo. Vzal ho a dal ho do dřevěné klece, ale pak se rozmyslil a povídá: „Kterak se to k sobě hodí, tak krásný pták a tak chatrná klec? Pták Ohnivák do zlaté klece náleží!" Nato ho ze dřevěné klece vzal a dal do zlaté. Ale sotvaže ho tam zavřel, pták Ohnivák se probudil a zapískal a hned se strhlo v těch dvou prvních síních takové pískání a krákání ode všech ptáků, až se lidé v bráně na stráži od toho probudili. Ti hned přiběhli, milého králevice jali a přivedli před krále.

Král byl velice rozhněván a řekl: „Kdo jsi, zloději, že ses opovážil mnohými strážemi projít, abys mi mého ptáka Ohniváka ukradl?"

„Nejsem žádný zloděj," odpověděl králevic, „ale přišel jsem pro zloděje, jehož ty přechováváš. Máme doma v naší zahradě jabloň, nese zlatá jablka: jen jedno za den vykvetlo, zrostlo a dozrálo, a tvůj pták Ohnivák nám je po každé v noci odnesl. A král, můj otec, těžce stůně, vadne mu srdce, a nepozdraví se, dokud neuslyší tvého ptáka Ohniváka zpívat. A proto tě prosím, dej mi ho." — „Můžeš ho mít,'' řekl na to král, „jestliže mi za něj přivedeš koně Zlatohřiváka."

„Proč jsi mě neposlechl a bral zlatou klec?" hněvala se liška Ryška. — „Věru, chybil jsem," řekl králevic, „ale už se pro to nehněvej, co se stalo, a pověz mi, víš-li o koni Zlatohřiváku?" — „Vím," odpověděla liška Ryška, „a ještě ti k němu pomohu. Vsedni na svého koně a jeď za mnou." Pak zas běžela napřed a huňatým ocasem dělala mu cestu. Králevic za ní klusem, až nenadále se octl u stříbrného zámku. „Tuhle v tom zámku je kůň Zlatohřivák," povídá liška Ryška. „Jdi tam v pravé poledne, když budou strážní spát, a nikde se nemeškej. V první stáji najdeš dvanácte bílých koní se zlatými uzdami, v druhé dvanácté bílých koní s černými uzdami a v třetí stáji stojí kůň Zlatohřivák u svého žlabu. Podle něho na stěně uhlídáš dvě uzdy, zlatou a koženou, ale měj se na pozoru, tu zlatou uzdu nech viset a dej mu jen koženou, sic nedobře pochodíš!"

Králevic šel do toho zámku a našel zase všecko tak, jak liška Ryška řekla. V třetí stáji stál kůň. Zlatohřivák u stříbrného koryta a žral z něho živý oheň. Byl tak krásný, že se na něj králevic ani dost nemohl nahledět. Pak vzal se stěny koženou ohlávku s černou koženou uzdou a dal jí tomu koni Zlatohřiváku. Kůň stál jako beránek. I vidí tu podle taky na stěně viset překrásnou zlatou ohlávku, se zlatou, drahými kameny vykládanou uzdou, a velice se mu zalíbila: „Kterak se to k sobě hodí, tak krásný kůň a tak chatrná uzda?" povídá sobě sám; „koni Zlatohřiváku náleží zlatá uzda!" — Nato mu tu koženou uzdu zase sňal a dal mu zlatou. Ale sotvaže kůň ucítil, že má zlatou uzdu, začal se vzpínat a silně zařehtal; a hned taky začali všickni koňové v těch prvních dvou stájích skákat a řičet, lidé na stráži se probudili, přiběhli, králevice jali a přivedli před krále.

„Kdo jsi, zloději," osopil se na něj král, „že ses opovážil mnohými strážemi projít, abys mi mého koně Zlatohřiváka ukradl?" — „Nejsem žádný zloděj," odpověděl králevic, „nerad jsem pro tvého koně šel, ale musil jsem." A pak vypravoval, jak se to všecko stalo a že mu král měděného zámku toho ptáka Ohniváka nechce vydat, dokud mu nepřivede koně Zlatohřiváka; i prosil, aby mu toho koně dal. „Můžeš ho mít," řekl na to král stříbrného zámku, „jestliže mi za něj přivedeš pannu Zlatovlásku ze zlatého zámku v černém moři."

Liška Ryška venku v lese na králevice čekala, a když viděla, že přichází bez koně, tuze se na něj rozhněvala: „Zdali jsem ti neřekla, abys tu zlatou uzdu nechal na stěně a vzal koženou? Daremná s tebou práce; komu není rady, není pomoci." ¦— „Nehněvej se, liško Ryško!" prosil králevic. „Věru, chybil jsem, a jen tehdáž mi ještě pomoz." — „Ještě jednou a naposledy ti pomohu," řekla liška Ryška, „a když mě poslechneš, můžeš ještě napravit, cos nemoudře pokazil. Vsedni na svého koně a jed za mnou." Poté běžela napřed a dělala králevici cestu, až přijel ke zlatému zámku v černém moři. „V tom zámku," povídá liška Ryška, panuje mořská královna; má tř1 dcery a nejmladší z nich je Zlatovláska. Jdi tam a pros ji, aby ti jednu dceru dala za manželku; a když ti řekne, abys sobě vybral, vezmi tu, která nejprostěji bude oblečena."

Mořská královna vlídně králevice přivítala, a když jí pověděl, proč přišel, vedla ho do pokoje, kde její tři dcery seděly a předly. Byly jedna ke druhé tak podobny, že by nikdo na světě jich nerozeznal, a tak krásny, že se králevicovi dech tajil, když jim hleděl do očí. Každá měla hlavu šátkem ovinutou, aby se nevidělo, jaké má která vlasy, a každá taky byla jinak oblečena. Jedna měla šátek a šaty na sobě protkávané zlatem a předla zlatým vřetenem; druhá měla šátek a šaty vyšívané stříbrem a stříbrné vřeteno v ruce; a třetí měla jen čistý bílý šátek na hlavě a bílé šaty a předla obyčejným vřetenem. — „Vyber sobě, kterou chceš," řekla mu královna, a králevic ukázal na tu bíle oblečenou pannu: „Tuhle mi dej!" —¦ „Hoho!" podivila se královna. „To ty sám ze sebe nemáš; počkej ještě až do zejtřka."

Králevic nemohl starostí spát, jak se mu zej tra povede, a jakmile se ráno na východě rozbřesklo, vyšel si do zámecké zahrady. Sotvaže tam vkročil, kde se vzala, tu se vzala, stála před ním ta bílá panna. „Chceš-li mě dnes poznat, dej pozor, okolo které z nás obletovat bude muška." A poté, jak přišla, tak zmizela. Potom po poledni vedla královna králevice zas do toho pokoje, kde její dcery byly. — „Jestliže poznáš, kterou jsi včera vyvolil, bude tvá; pakli nepoznáš, přijdeš o hlavu." Dcery tu stály vedle sebe; byla jedna jako druhá, všecky krásně a draze oblečeny, a všecky tři měly zlaté vlasy a ty se tak svítily, že králevicovi bleskem oči zacházely. Potom za chvilku, když se mu zrak otužil, zpozoroval, že okolo té jedné panny malá zlatá muška obletuje. „Tahle panna mi náleží," řekl, „tu jsem si vyvolil." Královna se tomu podivila, že ji poznal, a povídá: „Tak snadno ji přece nedostaneš; ještě mi zejtra musíš udělat, co ti uložím."

Potom ráno ukázala mu z okna veliký rybník u lesa, dala mu malé zlaté sítko a řekla: „Jestliže tím sítkem tamten rybník do večera vyleješ, Zlatovlásku ti dám; pakli nevyleješ, přijdeš o hlavu." Králevic vzal sítko a šel smutně k rybníku. Pohřížil je do vody a nabral, ale jak sítko zas vytáhl, vyběhla z něho všecka voda do kapky. Vida, že tak nic nepořídí, posadil se na hráz, sítko podle sebe, a přemýšlel, jak si pomůže. Nenadále, kde se vzala, tu se vzala, podle něho stála za ta bílá panna: „Proč jsi tak smuten?" — „Kterak mám být vesel," řekl králevic, „vida, že tebe nedostanu? Tvá matka uložila mi věc nemožnou." — „Bud bez starosti," řekla panna, „to všecko se dá udělat." Poté vzala sítko a vhodila je doprostřed rybníka. Tu se začala v celém rybníce najednou voda vařit a husté mraky valily se z rybníka a kladly se na zem, že ani na tři kroky nebylo před sebe vidět. Vtom slyší králevic dupot, a když se ohlédl, byla tu liška Ryška a za ní jeho kůň. „Nemeškej," povídá, „vem pannu před sebe na koně a ujížděj!" —

Kůň letěl jako šipka nazpátek po dělané cestě a liška Ryška ji za ním zas bořila: huňatým ocasem smetala mosty, dělala doly, stavěla hory, všecko tak, jak bylo dřív. Králevic byl rád, že získal zlatovlasou pannu, ale zas nerad, že ji má králi stříbrného zámku dát za koně Zlatohřiváka. Čím blíže přijížděl k tomu zámku, tím volněji jel a byl smutnější. — „Viď, že ti líto svou krásnou Zlatovlásku dát za koně Zlatohřiváka?" promluvila k němu liška Ryška: „Už jsem ti pomohla ve všeličem, ani v tom tebe neopustím." Tu skočila v lese přes vývratek, udělala kozelec a místo lišky Ryšky stála tu druhá panna Zlatovláska, právě taková, jako si ji vezl králevic. „Ať tvá panna zůstane tu v lese a mne dovez králi stříbrného zámku, aby ti za mne vydal koně Zlatohřiváka. A pak, až ho budeš mít, se svou pannou ujížděj."

Král byl té panně Zlatovlásce velice rád a bez prodlení dal za ni králevicovi koně Zlatohřiváka i s tou zlatou uzdou. Potom dal své krásné zlatovlasé panně ke cti slavné hody vystrojit a pozval na ně všecko panstvo. Když už se hodně napili a byli veselí, zeptal se král těch pánů, jak se jim líbí jeho zlatovlasá nevěsta? — „Krásná je," odpověděl jeden pán, „krásnější být nemůže; ale zdá se mi, jako by měla liščí oči." — Jak to slovo řekl, udělala se v okamžení z té panny Zlatovlásky zas liška Ryška a jedním skokem byla ze dveří venku a ta tam. Běžela za králevicem a za zlatovlasou pannou a bořila za nimi svou liščí cestu; huňatým ocasem smetala mosty, dělala doly, stavěla hory, všecko tak, jako bylo dřív. Když jich dohonila, byli už blízko měděného zámku, kde byl pták Ohnivák. Tu povídá mu liška Ryška: „Krásně to sluší Zlatovlásce panně na koni Zlatohřiváku. Není-li tobě, králevici, líto dát koně Zlatohřiváka za ptáka Ohniváka?" — „Ovšem je mi líto pro Zlatovlásku pannu," odpověděl králevic, „ale není mi líto pro mého otce, aby byl zase zdráv." — A na to liška Ryška: „Kde je Zlatovláska panna a kůň Zlatohřivák, ať je taky pták Ohnivák. Už jsem ti pomohla ve všeličem, a protož i v tom ti pomohu." Tu vyskočila v lese přes vývratek, udělala kozelec a místo lišky Ryšky byl tu druhý kůň Zlatohřivák, zrovna takový, jako co na něm seděla Zlatovláska. „Doved mne k tomu králi měděného zámku," povídá, „aby ti za mne vydal ptáka Ohniváka. A když ho budeš mít, ujížděj."

Král byl tomu velice rád, že dostal koně Zlatohřiváka, a bez prodlení dal za něj králevicovi ptáka Ohniváka i s tou zlatou klecí. Potom pozval k sobě mnoho pánů, chlubil se jim svým koněm Zlatohřivákem a ptal se jich, jak se jim líbí? — „Krásný je," řekl jeden pán, „krásnější být nemůže, ale zdá se mi, jako by měl liščí ocas." —Jak to slovo řekl, udělala se v okamžení z koně Zlatohřiváka zas liška Ryška a jedním skokem byla z brány venku a ta tam. Běžela za králevicem a za Zlatovláskou, bořila za nimi v běhu svou liščí cestu a dohonila jich, když už byli u toho potoka, kde se byla nejprve sešla s králevicem. „Ted už ptáka Ohniváka máš," povídá, „a máš i více, než jsi žádal, už mne nepotřebuješ. Jed domů s pokojem, a nikde se nezastavuj, sice nedobře pochodíš." A nato zmizela.

Králevic jel potom svou cestou dál, v ruce ptáka Ohniváka ve zlaté kleci, podle sebe koně Zlatohřiváka se zlatou uzdou a na něm krásnou Zlatovlásku pannu. Když přijel na tu křižovatku v lese, kde se rozloučil s bratry, vzpomněl si na proutky, co si tu každý z nich podle své cesty do země vsadil na znamení. Proutky jeho dvou bratrů byly suchy, ale z jeho proutku vyrostl u cesty krásný košatý strom. Králevic velice se z toho zaradoval, a že už oba byli dalekou cestou unaveni, chtěl, aby si tu pod tím stromem odpočinuli. Skočil s koně a pomohl také zlatovlasé panně s koně Zlatohřiváka; pak oba ty koně přivázal k tomu stromu a klec s tím ptákem Ohnivákem pověsil na větev. Netrvalo dlouho, přišla na ně dřímota a oba usnuli.

Vtom, co tu spali, vrátili se taky jeho bratři, jeden s jedné strany, druhý s druhé, oba dva s prázdnýma rukama, a sešli se tu zároveň. Tu viděli, že jejich proutky jsou suchy, a že z proutku nejmladšího bratra je krásný, košatý strom; viděli tu taky pod tím stromem bratra spát a podle něho krásnou zlatovlasou pannu a koně Zlatohřiváka a nad nimi v kleci ptáka Ohniváka. Tu zrodily se jim v srdci zlé myšlenky a řekl jeden druhému: „Bratr náš dostane nyní od otce půl království a po jeho smrti bude jeho nástupcem. Lépe bude, když ho zabijem, zlatovlasou pannu vezmeš si ty, koně Zlatohřiváka já a ptáka Ohniváka dáme otci, aby mu zpíval. O království se rozdělíme rovným dílem." — Jak si usmyslili, tak udělali. Tělo bratrovo rozsekali na mnoho kusů a zlatovlasé panně pohrozili smrtí, bude-li pravdu mluvit. Když přijeli domů, dali koně Zlatohřiváka do mramorové stáje, ptáka Ohniváka postavili s klecí do pokoje a zlatovlasé panně dali krásný pokoj a mnoho panen k posloužení. Starý nemocný král pohleděl na ptáka Ohniváka a ptal se synů svých, vědí-li co o nejmladším bratrovi? — „Neslyšeli jsem nic o něm," řekli bratří, „někde snad zahynul." — Otec zůstal zarmoucený, pták Ohnivák nezpíval, kůň Zlatohřivák věšel hlavu a Zlatovláska panna nepromluvila ani slova, nerozčesávala svých zlatých vlasů a neustále plakala.

Zatím co králevic na kusy rozsekaný v lese ležel, přiběhla k němu liška Ryška, sebrala ty všecky kusy a složila je tak, jak náležely, a ráda by byla vzkřísila králevice, ale nemohla. Tu vidí vránu se dvěma vráňaty nad tím tělem poletovat. I schovala se pod keřem do trávy, a když to jedno vráně sedlo na tělo, aby žralo, liška Ryška vyskočila a chytila je za křídlo a dělala, jako by je chtěla roztrhnout. Stará vrána strachem přiletěla blíž, sedla na keř a povídá k lišce Ryšce: „Kvá, kvá, nech mé ubohé dítě, však ti ničím neublížilo; odsloužím se ti, až ti toho bude potřeba." —

„Teď právě je mi toho potřeba," řekla liška Ryška. „Přineseš-li mi z černého moře živé a mrtvé vody, pustím ti tvé vráně na svobodu." Vrána slíbila, že přinese, a odletěla.

Letěla tři dni a tři noci, a když se vrátila, přinesla s sebou dva rybí měchýřky plné vody: v jednom byla voda živá, v druhém mrtvá. Liška Ryška vzala ty měchýřky a roztrhla vráně v půli: potom zase ty půle složila jednu ke druhé, pokropila je mrtvou vodou a v okamžení srostly k sobě; pak je pokropila živou vodou a vráně zatřepalo křídly a odletělo. Potom pokropila mrtvou vodou králevicovo rozsekané tělo a hned bylo zas celé, ani jizvy nezůstalo na něm, a když ho pak živou vodou pokropila, procitl králevic jako ze sna, vstal a povídá: „Ach jak jsem to tvrdě spal!" — „Ba věru, tvrdě jsi spal," řekla liška Ryška, „a kdyby mne nebylo, na věky bys byl se neprobudil! Zdali jsem tebe nevarovala, abys nikde se nezastavoval a jel přímo domů?" Potom mu vypravovala, co se stalo, doprovodila ho až na kraj lesa blízko královského zámku otce jeho, dala mu ještě pro potřebu sprostý oblek, rozloučila se s ním a zmizela.

Králevic šel do zámku a dal se do služby ke koním; nikdo ho nepoznal. Tu slyší dva pacholky od koní spolu hovořit. „Škoda toho krásného koně Zlatohřiváka, pojde nám, věší hlavu a nic nechce žrát." — „Dejte sem kus hrachoviny," povídá králevic, „chci se s vámi vsadit, že hned bude žrát." — „Hoho!" smáli se mu pacholci. „Takového chamradí ani naši koně od pluhu nežerou." — Králevic ale šel, vzal kus hrachoviny a dal ji tomu koni do mramorového žlabu, pak ho pohladil po zlaté hřívě a řekl: „Což jsi tak smuten, můj koni Zlatohřiváku!" Tu poznal kůň po hlase svého pána, poskočil si, odfrkl a vesele zařehtal a hned se dal do hrachoviny.

Hned se to rozneslo po celém zámku, až i k nemocnému králi to přišlo, že jeden jeho čeledín koně Zlatohřiváka uzdravil. Král si ho dal hned zavolat a řekl mu: „Slyším, žes koni Zlatohřivákovi pomohl; kéž bys taky ptákovi Ohnivákovi uměl pomoci, aby zpíval. Je smutný, chlípí křídla a nic nechce žrát. Zahyne-li, zahynu i já." — „Neboj se, jasný králi, nezahyne," řekl králevic; „poruč, aby mi přinesli trochu ječmene zadiny, a jistě bude žrát, rozveselí se a hned bude zpívat." — „Hoho!" smáli se sloužící, když pro ten ječmen šli. „Ten bude ptáka Ohniváka krmit zadinou, co ani naše husy nechtějí žrát!" Zatím musili přece toho ječmene přinést a králevic ho nasypal ptákovi do zlaté klece, pak ho pohladil po zlatém peří a řekl: „Což jsi tak smuten, můj ptáku Ohniváku?" Pták ho hned po hlase poznal, otřásl se, urovnal na sobě peří, počal skákat a žrát a tak krásně zazpíval, že starému nemocnému králi srdce hned okřálo. A když pták Ohnivák po druhé a po třetí zazpíval, byl už král tak posilněn, že z postele vstal a velkou radostí toho neznámého čeledína objal.

Potom povídá král: „Co si počneme s tou krásnou zlatovlasou pannou, kterou moji synové s sebou přivezli? Nemluví, nerozčesává svých zlatých vlasů, nic nejí a pláče neustále." — „Dovol, jasný králi," řekl ten čeledín, „promluvím k ní slovo, snad se rozveselí." — Král ho k ní hned dovedl a králevic ji vzal za bílou ruku a řekl: „Což jsi tak smutná, nevěsto má!" — Panna v okamžení ho poznala, radostí vykřikla a objala ho. Král se tomu velice podivil, že ji jmenoval svou nevěstou a že ho panna objala, a králevic jemu řekl: „Což neznáš, královský můj otče, svého nejmladšího syna? Nebyli to moji bratři, nýbrž já dobyl ptáka Ohniváka, koně Zlatohřiváka i této krásné Zlatovlásky panny." A potom vypravoval, jak se všecko přihodilo, a panna doložila, že jeho bratři jí hrozili smrtí, prozradí-li, co učinili. Bratři tu stáli, viděli, že jsou prozrazeni, a třásli se jako osika, ani slova nemohli promluvit. Král se na ně velice rozhněval a dal oba bez milosti odpravit. Potom vzal sobě králevic krásnou Zlatovlásku za manželku, dostal od svého otce hned jednu polovici království a po jeho smrti druhou.

csarzh-TWenfrdeitjaplptruskthyi

Pohádkový přehrávač

  • Dlouhý,Široký a Bystrozr
  • Drak dvanáctihlavý
  • Hloupý Honza
  • Hrnečku,vař
  • Jak se Honzík učil latin
  • Kmotr Matěj
  • Král času
  • O Budulínkovi
  • O Popelce
  • O Smolíčkovi
  • O bílém hadu
  • O dvanácti měsíčkách
  • O kocouru,kohoutu a kose
  • O kohoutkovi a slepičce
  • O neposlušných kozlatech
  • O perníkové chaloupce
  • O Červené Karkulce
  • Otesánek
  • Tři zlaté vlasy děda Vše
  • Zlatovláska
  • Čert a Káča
  • Živá voda