Get Adobe Flash player

Regent a hastrman

Bažina blízko nově založeného rybníka nedávala spát velikému rybnikáři. Chtěl zbudovat na tom místě veliký rybník. Kolikrát už promyslil plán, kudy vésti hlavní stoku, kudy peruť — viděl už tarasy celé z kamene, ale to viděl, jen když přivřel očí a krásně si to představoval. Když se zase otevřel, měl před sebou bažinu se zrádnými místy, kam se člověk propadne, kde zmizí, a močál s porostem rákosu a zblochanu, kde hnízdila hejna kachen a lysek. Celé vidění stavby zmizelo jako kámen v bahně, které se zase zavře a trvá, věčně. Zdálo se mu dokonce, že se povrch toho bahna mění čas od času, když si přišel ten kousek země prohlédnout. Myslil na to, kudy chodil. Byl nakvašen a mrzut, protože regent jenom překážky lámal. Častěji jezdil k novému rybníku. Tam vystoupil z kočáru a šel po hrázi k močálu. A vždycky zase našel chybu ve výpočtu stavby. Když mu tak jednou zase myšlenka zapadla jako zapadne malý vodouš do neproniknutelné spleti rákosu a šáchoru, rozzlobil se pán, mrštil na zem tím, co měl v ruce, a hlasitě zaklel. Ozval se smích.

 Tady smích? Od koho, médie? Na bahně se udrží sotva motýl, vážka, jinak se všecko propadne až někam ke všem čertům. Pták? Racek? Čejka? Ne, pták to nebyl. Regent se rozhlíží. V krajině, kde se neohne ani stéblo rákosu, je každý pohyb znát. Tam ve vrboví se něco hnulo. Nesnadno rozeznat, tuze se to podobá těm starým vrbám. Ale už se to blíží. Hastrman je to. Vlasy má na záda, nazelenalé jsou, až do běla vybledlé, je to jako sítina a kostřavky, hlavu má jako zelený meloun, hubu bezzubou, pootevřenou jako kapr — a můj ty pane, podvázanou šáem, strakatým jako ta nejstarší žába z bažiny. Jako když bábu bolí zuby. A prsty, no ne, palec jako má puškvorec květ, další prsty jako má slimák tykadla a mezi tím plovací blánu. Hastrman se belhá mezí proutím a rákosím.

 "Nevede se něco, nevede?"

 Regent je celý brunátný. Stydí se. On se má přiznat, a téhle obludě? Ale rozum k tomu radí.

 "Nu, něco mi tu pořád schází."

 "A něčeho je moc, že je to tak?" Hastrman se asi směje, šklebí podivně hubu. Regent si něco bručí do vousů, ale najednou je v tom, co ho zajímá, ukazuje rukou a vyloží hastrmanovi svůj plán, který se mu nedaří.

 Hastrman pomrkává očkama a hledí si regenta. Usedli pod vrbu. A ted jako když tam sedí tři. Regent si horlivostí vjede co chvíli do vlasů a muchlá si vousy, hastrman je vyježený a vrba rozcuchaná jako čarodějná baba.

 Hastrman hovoří s pánem, zná ho a má ho rád. Odpustil mu už dost těch jeho kousků s těmi bažinami, které přetvořuje na rybníky. Umí to. A to je hlavní, rozumí vodě. A pán také není proti hastrmanům. Jako když mu je líto, když se některý stěhuje z míst, kde býval od nepaměti. A stěhovali se na ty menší rybníčky, na ty krcálky v okolí. Hastrman ukazuje tu svou pazouru sem tam, roztahuje plovací blány mezi prsty a huhňá něco, čemu pan regent naslouchá pozorně, velmi pozorně. Hastrman si utírá očí, pořád mu slzí nebo co to je, huhňá a kuňká, ale pan regent přitakává, vraští čelo, povstane a prohlíží bažinu, jako by ji viděl poprvé. A když už se dost napovídali, poseděli, dívá se regent vesele, jako by z něho spadla velká starost, a chystá se k odchodu.

 A ptá se: "Co ti dám za dobrou radu?"

 Hastrman vyhrkne, jako když to měl připraveno: "Přijď mne navštívit, ještě než tady začneš stavět rybník."

 Zprvu se regent zakaboní a myslí si: To je dovolenost, taková sběř — A hastrman proti němu, bedlivě ho pozoruje a myslí si: Vida pána, rozumy z něho tahat, na to je vodník dobrý, ale sapramechu, podívejme se.

 Regent povídá: "Přijdu. Snad nezapomenu!"

  A hastrman, ten ještě neskončil. "Až tu bude rybník, pozveš mne do města na návštěvu do svého domu."

 "Dobrá," povídá pan regent. "Přijdeš!"

 A odchází dlouhými kroky.

 Hastrman za ním volá šeplavě: "Připomenu ti."

 Regent to neslyší nebo slyšet nechce. Zmizel za stromy, pospíchaje ke kočáru.

 Od té příhody už mnohokrát pršelo. A krajina už byla skoro k nepoznání. Přišli proutkaři — ohnivci a les, který byl na druhém konci močálu, vypálili. Planili dno příštího rybníka. Pěchovali půdu. Už zakládali perutě, ta postranní křídla hráze. Zakládali už podvozy. To všecko a mnoho jiného ještě dělali robotníci z kraje a cizí lidé, kdoví odkud přišli, trháni, před nimiž se zavíraly krčmy a večer brány města.

 Už postupovali blízko k hastrmanovu obydlí. Křik a váda se přibližovaly, Hastrman obhlížel okolí v nejhustší spleti orobince a rákosu. Díval se už druhý den na cestu od rybníka. Jednou sebou prudce trhl, když uslyšel z dálky dupot koňských kopyt. Zmizel. Za chvíli kráčel regent. Zastavil se a hleděl po krajině. Najednou projel vzduchem úzkostný dívčí výkřik. Regent sebou trhl. Rychle se rozhlédl. Tamhle v močále! Mezi bělostnými leknínovými květy právě zmizela hlava krásné dívky. Její dlouhé zlaté vlasy se potopily mezi žlutými stulíky. Podobaly se jim barvou. Regent těká zrakem po hladině, po krajině. Nablízku je roháč. Vynořil se, v zobáku se ještě zaleskla bělička. Natřásl si pláštěnku jako nosívá také pan regent. Jeho čertí růžky se jen mihnou, jak rychle se umí ten pták rozhlédnout. Pan regent má oči přece vedle sebe — a ne po stranách hlavy jako ten roháč s bílou náprsenkou. Ale není času k marnému přemýšlení. Nikde nikdo. Rybnikáři jsou daleko, sotva slyšet rány beranidla, jak pěchují hlínu…

 Hlava ženy se znovu vynořila. Ztratila se s výkřikem nazad a zvolna se potápěla. Pan regent je muž. Starý muž, leč přece chlap. A srdce také nemá ledové. A je rytíř, šlechtic. Už je ve vodě, odhodil jen dlouhý kabát a vysoký klobouk. Už je ve vodě po pás. Krásná žena se znovu vynořila z vody a pan regent se už vrhl do vody, do té prohřáté vody močálu, do té zrádné vody, kde není vždycky jisté dno.

 Kam se to vrhá testarý roháč? Roháč se poděsil a potopil se. Ale člověk není roháč. Pan regent se už také potápí, vousy má ve vodě, všude je tady plno stulíku a leknínů, toho hastrmanova kvítí. Ale mají dlouhé šlahouny, pevné jako silné provazy. Z toho se člověk těžce vyplete. Stulík voní jako apatyka — pana regenta napadá plno myšlenek, které létají jedna přes druhou jako hejna komárů nad ním a bodají ho a protivně, drze bzučí u uší. Pan regent těžce oddychuje. Stoupí na nohy, ale ty se mu boří do bahna. Vousy má potopeny — vodní traviny vydávají sytou vůni. Na dosah ruky je krásné děvče ve vodě.

 Regent zaťal zuby, jak dělal jen v těch chvílích, kdy sbíral všecku sílu, aby zvítězil. Ale co to? Klamné mámení. Místo hlavy dívky se zlatým vlasem se noří z vody bobr. Čumák splesklý, malá očka, plochým masitým ocasem kormidluje ve vodě. Co je tohle za kouzla? Bobr! Ty měl pan regent rád, zachoval jim sídlo na velikém rybníku a zlepšil je. Zřídil tam bobrovnu, kde si mohli nerušené stavět ve hrázkách ty svoje umělé stavby. Pan regent tam leckdy zašel, byl-li poblíž. Potřásal hlavou, smál se a nejednou se ohnul, ba na kolena klekl, aby lépe viděl do doupěte. A někdy dal hrázku v půli rozkopat, aby viděl i to, co si zvíře samo pro sebe stavělo a nač slunce svítit nemělo. Ani nejedl pan regent jejich ocasy, které byly pokládány za pochoutku, bývaly zhusta na tabulích pánů a měšťanů a bobři mizeli. A bůhsámví, že bobři í pan regent, oba vodní stavitelé, měli krom té drahé duše něco společného.

 Jindy by se byl pan regent usmál. Ale teď ho popadla hrozná zlost, po krk ve vodě a místo pěkné dívčiny — bobr! Chtěl zaklít, ale už měl v ústech vodu; kalnou, teplou vodu. Zakuckal se, ale tu ho něco vyzdvihne nahoru, udělá vzmach a je v rákosí, na pevnější půdě. Oddychl si zhluboka, odplivl si a už vidí: naproti němu, kousek v rákosí se směje hastrman. Směje se, až se mu třesou cípy šátku, kterým má podvázánu hubu. Teď regent zahromoval, že lidem přitom vždycky naskočila husí kůže, ale hastrman, ten zámora, ten nic, na toho to neplatí, směje se dál, až se mu huba otvírá jako kaprovi.

 "Vítám tě, pane, mohl by ses u mne trochu vzpamatovat, šaty ti oschnou."

 "Dlouho jsem na tebe čekal — ale přece jsi přišel. Držíš slovo, to ctí muže. Regent chtěl vybuchnout, přetrhnout to švadronění, možná, že by byl tím paskřivcem pořádně zacloumal, ale ruce mu klesly, hlas mu selhal.

 "Projdeme tu stýli," brebentí hastrman. Regent jde za ním jako beránek.

 V hustém porostu zblochanu a rákosu je hastrmanovo obydlí. Vede tam několik schůdků dolů. Hastrman přichvátne napřed a foukne do vody. Udělá se bublina, vyroste za okamžik, je jako vůz, jako dům, pak už ani nikdo nepozná, je-li nějaká bublina nebo vzduch jako jinde. Regent sestoupil za vodníkem. Ten odšoupl nějaké dveře a vstoupili. Byla to trochu temná místnost, nizoučkým oknem bylo vidět hladinu a na ní lekníny a růžové květy rdesna v koberci okřehku. Podlaha byla ušlapaná červená hlína a stěny byly z nějakého bláta ze dna rybníka. V koutě sednice byla police. Na ní byly hliněné hrnečky, všecky překlopené! Nebyly všecky stejné. Baňaté, i s úzkými hrdly. Hastrman přistrčil regentovi stolici s podivnými řezbami žab a ptáků. Přes ni ležela stříbrobílá kožešina — peří z roháče.

 Regent usedl.

 "Ještě jednou — buď vítán, pane!"

 Regent pokývl. Se zájmem se díval na vyvařené hlavy štik a kaprů, které visely na spletených koňských žíních u stropu. Byly to chlapácké kousky, cenily zuby jako dravci.

 Hastrman něco kutí u police s hrnečky. Pak naleje z baňaté lahvice do pohárku zelenavý nápoj.

 "Je to z puškvorce, pane, dobré pro žaludek."

 Libá vůně puškvorce zavanula. Hastrman šeptá: "Je to lepší než být mezi puškvorcem jako utopenec."

 Regent obrátil na hastrmana oči a dal se do smíchu. Už mu zapomněl, že ho tak poděsil, a povídá nějak radostně: "Život je krásný."

 Hastrman řekne: "Každému se to nezdá. Spatně se to pracuje v bahně. Nemohou být čistí lidé. Sám to vidíš, pane, — ale jsou to lidé. A lidé mají stejnou duši."

 Regent se dívá na hastrmana a už je zas vážný.

 Hastrman drmolí dále. "Těžká je to práce, těžká —"

 "Vím to," řee regent, "přidal jsem jim také na tom bahnu pintu piva!"

 Hastrman se dívá do země a pak řekne: "Ale nesvírá se ti srdce, když ty lidi svírá kláda?"

 "Na hrubý pařez hrubá palice —"

 Chvilku bylo ticho. Pak začal regent sám: "Jak jinak, co by s nimi kdo svedl? Jsou neodbytní jako komáři. Uštípali by. Komáři se už také nebudou líhnout v bažinách."

 Hastrman šeplá: "Komáry se živí ptactvo a ptáky zase požírá —"

 Regent mu vskočil do řeči: "Nejsou jen oni. Což ti druzí? Závistiví, hloupí, roznesli by to, zničili by mé dílo."

 "Vím, hospodáři, dobré dílo děláš — pro budoucí."

 A regent se najednou naklání k hastrmanovi, k tomu matlafovi skrčenému, a říká mu, jako by ho hladil: "Vidíš, tak je to. Rozumíš tomu? Vodě rozumíš, ne jako ti tam. Na špičku nosu si nevidí."

 "Ale byl jsi zlý, hospodáři. Na zloděje ryb i zvěře, to je hrůza."

 Regent se mračí.

 "Musel jsem! Byli by to roznesli. Všichni! Pytláci jako panští služebníci. Až k poslední bábě, která má trávu v zátopách. Kolik jich všech bylo — a tak málo jich to postihlo. A co ty? zaútočí regent. Ty máš tak lidi rád, že je topíš. Tady máš pod hrnečky jejich duše. A pro další jsou připraveny."

 Hastrman plácá ve vzduchu tou svou ploutví a přerušuje zvučný hlas regentův svou šeplavinou: "Nedělám to pro sebe. Je to daň. Lidská daň vodě za její dary."

 A sesedli se ti dva staří dědousi, zkušení a moudří, povídali si, hastrman div neříkal pánovi — Jakube! Povídali si o vodě. Chvílemi ztišili hlas, jako by si vyprávěli něco posvátného, nebylo slyšet, až zase za chvíli, jako když přestane vanout vítr rákosím: "Ale voda je zde. Voda! Krásný živel. Příšerně mocný a drtivý. Bezohledný a pilný. Dere se šíleně. Musí. Je to živel, smete vše, co je jí v cestě. " Regent se chvíli odmlčel, jak vášnivě se rozhořel. "A zase živel mírný jako ovce, také tak do chundelatá vlnitý — a poslušný jako dobrý kůň a laskavý jako něžná milá."

 Hastrmanovi je málo rozumět.

 Regent mluví: Už jsem to před dávnem zkoušel. A ne jako to udělají stroje, které jako vodotrysky sem přivezli z ciziny. Chtěl jsem hnát vodu, kam jsem potřeboval. Smáli se mi, ale říkal jsem: "Teče i vzhůru, když jí lidský rozum poručí — jako služebník poslechne svého pána."

 Ticho plyne jako voda nahoře nad nimi a potom regent dokončuje: "Voda neteče vzhůru! Je to přirozenost, kterou jí daly první prášily při vzniku světa. Voda jen teče. Umělou řeku jsem zbudoval. Ta mi také přidala hojně šedivých vlasů. Ale celý kraj je zbaven zátop. To poznají až ti, kdož přijdou po nás. To už nám nebude hlava šedivět."

 Hastrman pokyvuje hlavou, až se mu pohybují cípky šátku, a regent říká zjihle: "Vlny, slyšíš, jak šplouchají? Běží — jedna za druhou, neorané brázdy, měchy varhan. Zpívají jednu píseň. I rejstřík je vyražen. Slyšíš? Slyšíš, jako voda šplouchá? Jak se valí? Je věčná a hodná. Vlny jdou za sebou — jako události světa. Jdou, jdou."

 Zase jsou chvíli tiší. Soumrak uléhá na vodu, lekníny se zavírají.

 "Pěkně jsme si popovídali," zašeplá hastrman.

 "Pěkně," řekne pan regent a dívá se vzhůru ke strůpku na štičí tlamy.

 Hastrman pozoruje pana regenta a řekne jen jako mimochodem: "Neživé jsou k obdivu, nikdo se jich už nebojí. Zaživa to bylo obráceně."

 Regent se podívá na hastrmana, potom se dívá na podlahu, na pokrývku ze sítin a z rákosu, posléze podá hastrmanovi ruku a stiskne mu tu jeho měkkou pazouru s plovacími blanami. Hastrmana to asi bolí nebo je tak dojat, z očí mu kanou slzy na hliněnou podlahu.

 Seděli tak spolu ještě chvíli a pak regent vstal a chystal se k odchodu. Hastrman se ochomýtal u police s hrnečky, jeden odtud vzal a zabalil do kabely ze sítiny a vstrčil to panu regentovi do rukou při odchodu.

 A v rákosí, když ho hastrman vyprovázel, loučili se ti dva jako sousedé, jako dva staří chalupníci, kteří si rozumějí v radosti i utrpení, jak už to život s sebou nese.

csarzh-TWenfrdeitjaplptruskthyi

Pohádkový přehrávač

  • Dlouhý,Široký a Bystrozr
  • Drak dvanáctihlavý
  • Hloupý Honza
  • Hrnečku,vař
  • Jak se Honzík učil latin
  • Kmotr Matěj
  • Král času
  • O Budulínkovi
  • O Popelce
  • O Smolíčkovi
  • O bílém hadu
  • O dvanácti měsíčkách
  • O kocouru,kohoutu a kose
  • O kohoutkovi a slepičce
  • O neposlušných kozlatech
  • O perníkové chaloupce
  • O Červené Karkulce
  • Otesánek
  • Tři zlaté vlasy děda Vše
  • Zlatovláska
  • Čert a Káča
  • Živá voda