Get Adobe Flash player

Šternberk

Byl jeden rybář, ten měl mnoho dětí a byl tuze chudý. Jednou zrána vyšel si na lov. Dlouho již seděl s udicí v ruce, a ještě ani rybičky neulovil. Tu vidí najednou z blízkého rákosí velikánského ptáka letět a v povětří se vznášet. Honem zatočí loďkou k rákosí, mysle, že tam hnízdo najde. Když tak sem tam hledá, slyší nad sebou volat: „Najdeš, ale nekaz!" S podivením obrátí se po hlasu, a vidí ptáka, který křídly třepá a dále letí. Hledá tedy dále, až najde hnízdo plné velikých vajec. Bez průtahu vezme jedno po druhém a položí do loďky. Bylo jich devět. Rád by byl také ještě několik ryb ulovil, ale vejce zaujímala skoro celou loďku, takže v ní sotva stati mohl; obrátil se tedy domů. Děti jeho stály na břehu; když loďku zahlídly, křičely na mámu, že veze tatíček večeři. Jak se však děti i s mámou podivily, když tatík ke břehu přirazil, a místo ryb vejce z loďky vyndával. „I propánaboha, kdepak jsi ta vejce ulovil, tatí-ku?" ptala se rybářka muže. Tu jí rybář povídal o příhodě s velikánským ptákem. Z večeře nebylo nic, a vejce se uložila za kamna na pec.

Druhý den si rybář přivstal a vyjel na lov, by vynahradil, co den předtím zameškal. Když přijde na místo, vidí toho samého ptáka z rákosí vylítnout a volat: „Najdeš, ale nekaz!" I zajede do rákosí a najde v témž hnízdě opět devět vajec. Naloží je na loďku a jede domů. Rybářku to již mrzelo, že muž místo lovení ptačí hnízda vybírá; ze zlosti vzala vejce a každým za kamna notně práskla, ačkoliv jí rybář nařídil, aby s nimi zvolna zacházela. Ale kupodivu vejcím se ani dost málo nestalo.

Třetí den jel rybář zase na lov, a nevěda ani jak, octnul se opět u rákosí. Tu vylítne týž pták a volá: „Najdeš, ale nekaz, a budeš šťastný." I jde k známému již místu, a najde zase devět vajec. Vezme i ta a jede domů. Po cestě si myslí, co se z nich asi vylíhne. Tu ho ale žena divně přivítala; kdyby je nebyl sám na pec zanesl, byla by je zlostí o zem roztloukla. Co měl dělat, aby ji udobřil? Den nato vyjel si ještě jednou, a vrátiv se za několik hodin, přivezl plnou loďku ryb. Tu se na domácím nebi vyjasnilo, jako když slunce vzejde.

První čas chodili se přes tu chvíli na vejce dívat, brzo ale na ně zapomněli, jako by jich v sednici ani nebylo. —

Jednoho dne seděl rybář a opravoval sítě, rybářka chodila po domácí práci a děti si venku hrály. Tu něco za kamny praskne, jak by vystřelil, a než rybář vyskočil, aby se podíval, co se kde stalo, shoup-nul se z pece roztomilý klučina. S úžasem hledí rybář na hosta, který, jak se mu aspoň zdálo, vůčihledě před ním rostl; tu to praskne podruhé, potřetí, počtvrté, a tak sedmadvacetkrát po sobě; po každém bouchnutí skočí s pece kluk jako buk. Rybář spínal ruce nad hlavou, když tu chasu okolo sebe obskakovat a jako hřiby růsti viděl. „To je to zpropadené štěstí, co mně ten pták přislíbil?" zabědoval ubohý tatík. „Měl jsem to vědět, co v těch vejcích vězí, oč, že bych je byl všecka do vody vházel."

„To bys nebyl moudře udělal, tatíčku!" ozval se jeden z nejčipernějších; „my ti přece štěstí přinesem. Jdi do města, dej se u krále ohlásit a řekni mu, že přijdeme k němu, aby nám jen poslal šat a jídla dost, a potom nějakou práci uchystal."

„A když to pěkně vyřídím, dá mne král ze dveří vyhodit?"

„O to se nestarej; jdi jenom a vyřiď to, co jsem řekl."

Rybář se oblékl a šel. Venku stála rybářka s dětmi celá ustrašená; bouchání a praskání ve světnici nedalo jí tam vejiti. Když jí muž vypravoval o božím nadělení, začala sice trochu hubovat, ale šla přece na ty nezvané syny se podívat. Rybář se bral k městu.

Když přišel do zámku, dal se u krále ohlásit, a byl hned předpuštěn.

„Co žádáš?" ptal se král.

„Milostivý králi! Mám sedmadvacet synů, ti mě k vám posílají, abyste jim dal šaty a stravu a práci pro ně uchystal, že přijdou k vám do díla." „A proč ty se o ně nestaráš?"

„Já mám svých vlastních pět a nemám jim dát co jíst, těch sedmadvacet jsem teprv dnes dostal." Tu začal králi celou příhodu vypravovat, kterýžto se tomu náramně podivil, a hned poručil, aby sedmadvacatero šatů a hojnost jídla na vůz se naložilo a do rybářovy chalupy dovezlo. Rybáři však přikázal, by k němu syny hned poslal, což onen mile rád přislíbil.

Když se hoši oblékli a jídla z královské tabule na stole viděli, zavolali rodinu rybářovu, by s nimi pojedla. U stolu ptal se rybář:

„Kterýpak z vás je nejmladší?"

„Já," ozval se ten nejhezčí a největší ze všech.

„Tys tedy mě poslal ke králi?"

„Ano, to jsem učinil."

„Za to budete všichni nejmladšího poslouchat," doložil rybář, „a vždy dle slov jeho se řídit; neboť vidím, že on z vás všech má nejbystřejší rozum."

Ten příkaz se bratrům tuze nelíbil, než přece z poslušnosti synovské tatíkovi přislíbili, že vždy nejmladšího poslouchat budou. Nato se rozloučili a do královského zámku odešli. Druhý den vykázal jim král velkou louku, by ji pokosili, seno usušili a do kup urovnali. Hoši vzali kosy a šli. Když sedmadvacet tak hbitých sekáčů seče, jde to rychle od ruky, a protož byla také do večera louka posečena. By jim však nějaký škůdce na seno nepřišel, zůstali na louce přes noc a nejmladší poručil, aby jeden z nich hlídal.

Ten ale místo hlídání spal, a do rána bylo seno po celé louce rozházeno a rozdupáno, že měli celý den co dělat, než je opět do kup urovnali. Večer poručil nejmladší, aby čtyři hlídali, ale aby se spaním přemoci nedali, nýbrž dobrý pozor na to měli, kdo jim seno rozhazuje. Než když se blížilo k půlnoci, přišla na ně dřímota, a v malém okamžení chrápali jako druzí. Do rána bylo seno opět po celé louce rozcucháno a rozdupáno. Tu se všichni mrzeli na škůdce, který jim tak zbytečnou práci činí, nejmladší ale ještě více mrzel se na hlídače, a protož když přišel večer, poslal je všechny spát, řka, že bude sám hlídat, a také šťastně až do půlnoci od spaní se zdržel. Tu se přihnalo celé stádo vraných koňů a začalo po seně dupat a na kopytech po louce je roznášet. Než ale k bratrům doběhl, by je vzbudil, přitočil se k němu hubený malý běloušek a lidským hlasem k němu promluvil: „Vítám tě, Šternberku, dlouho jsem již na tebe čekal."

„Jaké jméno mně to dáváš? Jak mě znáš a kdo jsi?" „Já tvoje jméno dobře znám, a kdo já jsem, to ti povědět nesmím. Chceš-li však mé rady uposlechnout, budu tvým ochráncem." „Budeš-li mi dobře radit, proč bych neposlechl." „Hleď, tam běhá šestadvacet bujných vraných koňů; já sedmadvacátý mezi nimi jsem bělouš, malý a vyzáblý. Vzbuď bratry své a řekni, ať si každý jednoho koně vezme, ty si ale podrž mne, a neboj se, že budeš ošizen." Běloušek domluvil a vběhl mezi stádo. Šternberk (tak ho budeme nyní jmenovat) šel k bratrům, vzbudil je a poručil, aby si každý jednoho koně vybral. Vyzáblého bělouše nechtěl žádný, a on zůstal tedy Šternberkovi. Ráno srovnali seno, a protože usušeno bylo, vrátili se ke králi, koně však před městem uschovali. Král jim dal hojně peněz a prozatím je domů poslal, čemuž oni tuze rádi nebyli.

Za městem sedli zase na koně a jeli k rybáři. Ten se jich zpočátku lekl, když mu ale každý hrst zlatých peněz do klína vysypal, byl spokojen. V noci když viděli bratři, že Šternberk tvrdě spí, vykradli se všichni ven a tam se umluvili, že mu ujedou, neboť se jim nelíbilo rozkazy nejmladšího bratra déle poslouchán. Jak řekli, tak udělali; sedli na koně, a než slunce vyšlo, byli daleko od chalupy vzdáleni. Když se Šternberk probudil, myslil, že jsou bratři již vzhůru a koně si chystají, i vyběhl ven, ale běloušek tam stál sám a sám, a bratrů tu nebylo.

„Kde jsou moji bratři?" ptal se bělouše. „Ujeli ti, milý pane, a budou už hezky daleko." „Ó ti falešníci!" zvolal Šternberk hněvivě.

„Nic si z toho nedělej, najez se a pak sedni na mne, však my je dohoníme."

Po snídani rozloučil se Šternberk navždy s dobrým rybářem, a sednuv na koně, pustil se s ním do světa.

V jednom velkém lese seděli bratři na trávě a obědvali, povídajíce s plným smíchem, co asi bratr řekl, když vstal a herku samotnou tu stati viděl. Najednou zařehtají pasoucí se koně a běží všichni na jedno místo. A koho viděli bratři na té straně přijíždět? Vyzáblého bělouška, a na něm bratra Šternberka. Plni strachu vyšli proti němu a za odpuštění ho prosili, čehož když dosáhli, jeli svorně dále. Již urazili hodný kus cesty, tu spatřili u stromu přivázaného a hladem zmořeného chrta. „Jdi někdo z vás a odvaž toho psa," řekl Šternberk bratrům.

„I kdopak by psa odvazoval, nech ho být, kdož ví, proč je uvázán?" Skočil tedy Šternberk sám z koně a chrta z vazby vysvobodil. „Až ti bude nejhůř, vzpomeň si na mne," řekl chrt a v houští zmizel. V duchu podivil se Šternberk neobyčejnému zvířeti, bratrům ale o tom ani necekl.

Zase ujeli hodný kus cesty, tu spatřili za nohu uvázaného orla s hlavou svislou a s křídly schlípenými. „Jdi někdo z vás a odvaž toho orla, aby hladem nepošel."

„I copak je nám do toho dravce, jsi-li tak dobrv blázen, odvaž ho sám."

A Šternberk skočil dolů a orla odvázal. „Až ti bude nejhůře, vzpomeň si na mne," řekl orel a zmizel v houští. Podivil se Šternberk nadobyčejnému ptáku, bratrům ale nic neřekl. Když se z lesa dostali, přijeli k rybníku; tu viděli velikánského kapra, jak sebou v blátě sem tam hází. I skočil Šternberk z koně, vzal kapra a pustil ho do vody. „Až ti bude nejhůře, vzpomeň si na mne," zašeptal kapr a hbitě odplul.

„To jsou divná zvířátka," pomyslil u sebe Šternberk. Zase jeli dále, až přijeli k velikému městu, kdežto slyšeli, že král proti nepříteli potáhne. „Tomu bude sedmadvacet tak statných vojáků vítaná pomoc," řekl Šternberk k bratrům, „a protož bych myslil, abychom se dali u něho ohlásit." Bratrům se rada líbila, a uposlechnuvše, jeli za bratrem do zámku a u krále se ohlásit dali. Jakmile král tu řadu mladých, jako jedle urostlých hochů přehlídl, s radostí je do služby přijal. Šternberk se mu ale nejvíce zalíbil, a protož ho ihned důstojníkem jmenoval. Bratry to tuze mrzelo, ale co měli Šternberkovi říci, když viděli, že on se k té důstojnosti nijak nenabízel; i umluvili se tedy, že se na králi pomstí.

Druhý den táhli do pole: když přišlo k bitvě, vyhrávala nejvíce strana, kde Šternberk na svém běloušku bojoval; kde bratři stáli, tam se prohrávalo. Král zpozorovav jejich nedbalost, přihnal se k Šternberkovi a vedl stížnost. Předobře znal ten bratry své, by si příčinu nebyl vysvětlil, a protož králi odpověděl: „Milostivý pane, kdyby oni byli důstojníky jako já, jistě by s lepší chutí bojovali." „Myslíš opravdu, jak pravíš?" „Jen to učiňte, a seznáte, že jsem pravdu mluvil." Král odejel k bratrům Šternberkovým a řekl jim, že je udělá všecky důstojníky, jestli budou udatně bojovat. Ta slova jim dodala chuti, a oni vyhrávali tak, že se jejich přičiněním válka šťastně skončila. I děkoval král Šternberkovi, a chtěje ho u dvora zadržeti, udělal ho nejvyšším dvořenínem a také bratry na prosbu Šternberkovu k důstojnostem povýšil. Než to přece mnoho plátno nebylo, oni mu

štěstí jeho záviděli a jenom na příležitost čekali, jak by se ho zbavit mohli. Ta se jim záhy vyskytla. Král měl překrásnou obrazárnu, kterou bratři posud neviděli; poprosil tedy Šternberk krále, by jim ji okázal, což ten milerád učinil. Mezi obrazy byl také jeden, představující pannu co anděl krásnou. I ptal se Šternberk krále, čí to obraz jest. „To jest dcera jednoho mocného krále; já si ji chtěl vzít za manželku, avšak před svatbou se ztratila a žádný neví, kam se poděla, ačkoliv jsem hory doly sliboval tomu, kdo by ji vynašel, ale každý s nepořízenou se navrátil."

„Kdyby se o to Šternberk pokusil, jistě by ji vynašel," řekl jeden z bratrů a druzí mu přisvědčili.

„Půl živobytí dal bych za to, kdybych se o nevěstě dověděl, ale proto bych Šternberka přece nerad ztratil."

„Milostivý králi, ať je tvá nevěsta třeba kraj světa, zde máš mou ruku, že ti ji přivedu nazpět, a byť by to můj život stálo." Tak řekl Šternberk králi, nechtě se nechat před bratry zahanbit, ač věděl, jak při tom návrhu srdce jejich cítilo. Král vzdoroval, ale naděje, že krásnou pannu opět spatří, přemohla náklonnost i přátelství, a on svolil k odjezdu Šterberkovu.

Dříve však, než se Šternberk na cestu přichystal, šel se poradit se svým nejlepším přítelem a rádcem, s vyzáblým bělouškem, který, ač stál v krásné stáji a jídla od stolu pána svého dostával, přece nebyl o nic tlustší než dříve.

„Milý pane," řekl bělouš, když mu Šternberk důvěrně se svěřil, „mnoho jsi naložil na svá ramena, než neboj se ničeho, pomocí mou všecko vykonáš, a ti bezbožní bratři trestu neujdou. Dříve však dej udělat zlatý pantoflíček, a ten vezmi s sebou. Na cestě ti povím, kde princezna bydlí."

Když si Šternberk zlatý pantoflíček zaopatřil, dostal od krále peníze a vydal se s běloušem na cestu. Věda, že ten nejlépe uhodne, kam se obrátit má, nechal ho jít podle libosti. Kolik dní jezdili kříž na kříž přes hory a doly, až přijeli k jednomu velkému neprůhlednému jezeru. Tam se běloušek zastavil. „Nyní slez," řekl k Šternberkovi, „a čekej, princezna se bude po jezeru projíždět, a když tu člověka uvidí, popluje až sem. Bude-li se tě ptát, co zde hledáš, řekni, že jsi kupec z cizích zemí a že vezeš všelijaké drahé klenoty, mezi jiným že máš zlatý pantoflíček. Ona ho bude chtít vidět, ty jí ho ukaž, a když si ho bude oblibovat, uchop ji v náruč, sedni na mne a já vás unesu."

Šternberk posadil se na břeh, a bělouš se pozdálečí pásl. Za malou chvíli videi loďku po jezeru plouti. V několika minutách přirazila k samému břehu a krásná panna vyskočila na pokraj, v níž Šternberk v prvním okamžení tu krásnou andělskou tvář poznal, jižto byl v královské obrazárně spatřil. Vstal hned a přistoupil k ní. „Co tu v té pustině hledáš, člověče?" ptala se ho libým hlasem. „Jsem kupec z cizích zemí a cestuji už dlouhý čas po světě. Dnes jsem s mým bělouškem zbloudil z cesty, a když jsem přijel až sem, chtěl jsem si trochu odpočinout." „A co máš v tom uzlíku ?"

„Drahé klenoty, krásná panno, mezi jiným ale nade všecko krásně pracovaný zlatý pantoflíček." „Nemohl bys mi ho ukázat?" „Milerád; mám však jen jeden."

„Já nepotřebuji než jeden, protože jsem jeden ztratila, jen jestli ho obuji."

„Můžeš si ho přiměřit, krásná paní," řekl Šternberk, a vyndav skříň s pantoflíčkem, podal ji princezně. Co si ho obouvala, přišoural se běloušek blíže, a Šternberk vzav náhle princeznu kolem těla, posadil ji na něj; bez pohodnutí ujížděl s nimi běloušek, jak by prášil. Princezna se nezlobila, že ji hezký kupec unáší; ale čarodějnice, u které zavřena byla a která to viděla, ta zuřila a všecky hrůzy za nimi posílala. Uleknutá princezna obejmula pevné Šternberka a tvář na jeho prsou schovala, když najednou před nimi modré blesky křížem šlehati začaly, hromem roztříštěné stromy padaly a ukrutné potvory ze všech stran hlavy vystrkovaly a je pronásledovaly. Ale Šternberk se nebál; těsně přivinul k srdci drahou svou kořist a důvěřoval ve svého přítele. A běloušek ho neošidil! Skrze všecky hrůzy je šťastně přenesl a teprv daleko za čarodějným lesem si odpočinul.

Na cestě k domovu povídal Šternberk princezně Velence, od koho byl pro ni poslán a kam ji veze. Velenka neřekla nic; v srdci ji to ale hnětlo, neb bývalého ženicha v přílišné lásce neměla, tím více ale Šternberka si zamilovala. Když přijeli do královského města, byli od krále s velkou slávou a radostí přijati. Od té chvíle byl Šternberk jeho nejlepší přítel a spoluvládce. To bylo bratrům tuze proti mysli; ti ve dne v noci vymýšleli, jak by se na něm pomstili, avšak to nijak nešlo. Jednou vejde král se Šternberkem do Velenčiných pokojů, v kterých co nastávající královna bydlela. Smutně seděla tato u okna a zpívala. Král usednuv k ní, ptal se po chvilce, kdy se bude jejich svatba slavit. Šternberka u levého boku bodlo, s úzkostí čekal na odpověď.

„Já nemohu dříve svatbu slavit, dokud zde truhlu se svatebním šatem míti nebudu, a ta je tři sta mil dále, než já jsem byla, u jedné čarodějnice schována!"

Bolestně hleděl král na Šternberka, jako by jej o pomoc prosil, a ten pohledu rozuměl.

„Já půjdu pro truhlu, paní moje!" řekl, k Velence přistoupiv.

„Ne, ne, králi, neposílej Šternberka, on zahyne!" prosila princezna.

Ale co záleželo králi na tom, že příteli nebezpečenství života hrozí, vždyť mu to všecko zlatem a slávou chtěl odměnit!

Vesel, že Velence něčím posloužiti může, běžel Šternberk k bělouškovi a ptal se o radu.

„Budeš-li moudrý a opatrný," řekl bělouš, „šťastně všecko vykonáš. Jen se brzo chystej na cestu a pojedem." Šternberk si nabral peněz, a rozloučiv se s králem a s krásnou Velenkou, opustil město ještě toho dne. Dlouho jeli, než tři sta mil ujeli; konečně zůstal bělouš nedaleko jednoho černého zámku stati a řekl Šternberkovi: „Zde je ten zámek, kde ta čarodějnice zůstává, která truhlu princezninu chová. Jdi tam a požádej ji, ať ti ji vydá. Ona to nebude chtít učinit, dokud na třech koních nepojezdíš. Ti tři koně budou její dcery. Nic se neboj, a buď opatrný. Až toho třetího k ní přivedeš, uvidíš, že má v ruce proutek, kterým tě bude chtít švihnout, to ale nedopusť. Hbitě se uhni, proutek jí odejmi a rychle ji švihni, pak uchop truhlu a pospěš ke mně."

Potěšen slovy zkušeného rádce, šel Šternberk do zámku. Když na vrata zaklepal, otevřela stará baba vrata a ptala se, co tam chce. „Princezna Velenka, nevěsta mého krále, má zde truhlu se svatebním rouchem a posílá mě pro ni," odpověděl Šternberk. „To je pravda, že tu má truhlu, já ti ji však dříve nevydám, dokud na třech koních nepojezdíš."

„Jen přines dříve truhlu a pak přiveď ty koně." Za malou chvíli přinesla čarodějnice na dvůr ozdobnou truhlici a pak se štrachala do stáje. První kůň byl ryzák. Když na něj Šternberk sedl, začal až hrůza vyhazovat a kopat. Šternberk ho ale dobře sebral a nedal se shodit, ani když s ním ze zámku vyletěl a po poli jak zběsilý se vztekal. Náhle vsak po ním ryzák zmizí a v podobě zajíce přes hony utíká. „Kýž tu mám chrta!" zavzdychne uleknutý jezdec, a sotva to slovo z úst vypustí, žene se za běhounem chrt rychlý jako vítr, lapne ho za hřbet, a zpátky s ním utíkaje, položí ho Šternberkovi k nohám řka: „To máš za to, že jsi mne v lese odvázal." Nato zmizí. Šternberk popadl potměšilého ryzáka za sluchy a donesl ho škaredé babě nazpět. Ta celá rozzlobená šla do stáje a vyvedla hnědého. Dělal-li první zle, dělal druhý ještě hůř. Šternberk byl ale již chytřejší; když se kůň s ním po poli prohnal a najednou pod ním zmizel a v podobě krkavce do povětří se vznesl, pomyslil rychle na orla. V tom okamžení žene se hejno orlů jako mračno za krkavcem; největší z nich popadne ho do drápů a donese ho k Šternberkovi, řka: „To máš za to, že jsi mne v lese odvázal." Nato zmizel. Baba mohla vztekem puknout, když jí Šternberk krkavce pod nohy hodil; i běží a přivede vraného. To byl ten nejhorší; jako zlá saň vyletěl se Šternberkem ze zámku, soptil a zuřil, hrabal a kopal, až hroudy na tři sáhy lítaly, a konečně u blízkého rybníka do vody skočil. Šternberk vzpomněl si na rybu, a v malé chvíli vyplul kapr a vyhodil v rybu proměněného vraníka, řka: „To máš za to, že jsi mě nenechal zahynout." Šternberk vzal rybu a vrátil se k babě.

S jiskřícíma očima vyběhla mu tato vstříc a pravila: „Pusť rybu a vezmi si truhlu!"

Šternberk zahlídl ale proutek, který čarodějnice zastrkovala. Jak se shýbá, by truhlici zdvihl, chce baba přiskočit a proutkem ho šlehnout. On se ale rychle uhne, a proutek jí vytrhnuv, notně ji šlehne. Baba zkameněla; Šternberk ale proutek schoval, a popadnuv truhlu, běžel k bělouškovi, který již u vrat čekal a pána radostně přivítal. Oba se šťastně beze vší nehody domů dostali.

„Milý Šternberku!" řekla Velenka, když jí truhlici dával, „co mi je truhlice platná, když k ní nemám klíč?"

„A kde je ten klíč?" ptal se král, novou překážkou celý rozmrzen. „Ten klíč je ještě tři sta mil dále v jednom zámku." — Král se bál Šternberkovi to říci, ten se ale sám nabídl, že pro klíček pojede, z čeho se král a ještě více bratři nemálo radovali. Zase šel Šternberk k bělouši na poradu.

„Milý pane, jen se uchystej, já tě tam donesu, proutek ale doma nezapomeň."

Druhý den, když si Šternberk trochu odpočinul, sedl na milého bělouše a jel pro klíč. Zase přišli, když tři sta mil ujeli, k jednomu hradu. „U vrat spatříš čtyři spící lvy, postav se hezky šikovně, bys je všecky čtyři jedním rázem přes oči proutkem šlehnul, oni zkamení, a ty můžeš směle dovnitř vejít. V prostřed dvora spatříš jen jediného lva, ale ten je silnější než ti první čtyři vespolek, ten má klíč od té truhlice v tlamě. On bude také spát, přitoč se zvolna a proutkem přes oči ho šlehni; když zkamení, vezmi klíč z tlamy a přijď ke mně. Dej ale pozor, ať se žádný neprobudí, sice je po tobě veta." Šternberk vzal proutek a šel. Když přišel k vratům, spatřil tam čtyři ukrutné spící lvy, kteří jednou ranou zkameněli. Potom šel Šternberk do dvora. V prostředku ležel veliký lev, jemuž z tlamy zlatý klíček čouhal. On si ho zlehoučka obešel a náhle přes oči ho mrštil. Lev zkameněl a klíč mu z tlamy vypadl. Šternberk ho zdvihl a pospíšil k běloušovi. Měl ale také čas, neboť se strhla ukrutná bouře a blesky mu okolo očí šlehaly jako ohnivé šipky. Bělouš uháněl a brzo byli za čarodějnou hranicí, kde se ničeho více obávat nemuseli. Za několik dní přijeli domů. Když Šternberk Velence klíč odevzdával, vzala ho a poručila mu, aby s králem za ní kráčel. Když vešla do pokoje, kde truhlice stála, otevřela ji zlatým klíčkem, ale na místě šatu vytáhla z ní široký meč. „Nyní klekněte," pravila k užaslým mužům, „já vám oběma hlavy setnu; který je krve šlechetné, ten zas obživne a toho si vezmu."

Šternberk neměl co ztratit, a proto také bez rozmyslu před Velen-kou klekl; král ale s velkou nechutí na kolena klesal, a jen smělá důvěra v šlechetnou krev jeho byla s to, aby ho k tomu pohnula. Avšak nastojte, co se stalo! Šternberk obživl a král zůstal mrtev. — Za chvíli vedla Velenka Šternberka z pokoje ven, a tam ho lidu co svého manžela a nastávajícího krále prohlásila. V celé zemi bylo jen šestadvacet srdcí, která se neradovala, a to byli bratři Šternberkovi. Nesmírná zášť proti šťastnému bratru se v nich uhnízdila; i přísahali mezi sebou, že pokoje nedají, dokud bratra nezničí. Aby ho zabili, k tomu neměli dost srdce. Brzy se ale našlo, čeho si žádali; slyšeli totiž, že několik hodin cesty čarodějná baba zůstává. K té došli a o pomoc ji žádali, mnoho peněz jí připovídajíce. Ta se nenechala dlouho prosit a pomoc svou jim přislíbila. Nedlouho nato vylákali bratři Šternberka na lov. Škoda že tenkráte bělouška doma nechal, neboť jej nerad zbytečně sužoval, ano pro samé spěchání ani se s ním nerozloučil, což vždy jindy dělával. Chybilť velice.

Večer přišli lovci, jak se zdálo, těžce zarmouceni nazpátek. Šternberka mezi nimi nebylo. Ztratil prý se, tak bohaprázdní bratři královně vypravovali, a ač ho skoro celičký den hledali, přece prý po něm stopy nalézt nemohli. Tu bylo nářku a pláče ode všech dvoře-nínů. Největší ale hoře měla Velenka. Ta rozeslala posly na všecky strany, by se po miláčkovi poptávali a jej hledali, ale všichni se vrátili s nepořízenou. Bratři mysleli, když Šternberka odstraní, že budou moci dělat, co se jim uráčí, ale v tom se zmýlili. Velenka, nenávidíc je, pražádné moci jim nenechala.

Jednoho dne vyjde na dvůr celá zarmoucená, a tu vidí bělouška a jednoho z bratrů, který poroučí, aby tu herku ze zámku vyhnali, že plodí v stáji jenom ostudu. Ač Velenka nevěděla, jak mnoho dobrého bělouš Šternberkovi prokázal, měla ho již proto ráda, že miláčka z tolika nebezpečenství šťastně odnesl. Rozhněvaná pokárala bratra za ten nevlídný rozkaz a sluhovi poručila, by bělouše zpátky do stáje odvedl. Potom se vrátivši do zámku, nabrala sladkých pamlsků, šla do konírny a položila je bělouši do čistého žlabu. Ale koník nežral; smutně se na Velenku ohlídl a pravil: „Děkuji ti, paní moje, že jsi mne nedala ze zámku vyhnat. Dlouho jsem na tebe čekal, ale tys nepřišla a v zármutku na mne jsi zapomněla. Mám ti mnoho co říci."

Velenka se trochu podivila, když k ní bělouš promluvil, v okamžení se ale vzpamatovala a řekla: „Ovšem, milý běloušku, že jsem dlouho již u tebe nebyla, ale vždyť víš, že od té nešťastné chvíle, co se Šternberk ztratil, zármutkem ani nevím, co dělám." „Věřím ti, milá paní, věřím, mně se také stýská, a proto jsem po tobě toužil, abychom pro něho jeti mohli."

„Co pravíš? — Pro něho jeti! — Ty víš, kde je? Ó pojď rychle a dones mne k němu!"

„Upokoj se a sečkej až do noci. Ve dne by nás bratři jeho viděli, a stíhajíce nás, mohli by všecko pokazit. Až se setmí, přikaž služkám, aby žádnému nezjevily, že doma nejsi, pak přijď sem a pojedeni." Potěšena vyšla Velenka ze stáje, aby se k večerní jízdě přichystala. Jakmile noc černé roucho rozestřela, poručila věrným služkám, by ji každému zapřely, a pospíšila k bělouškovi. Tiše ho vyvedla ze zámku, sedla na něj, a již v jednom letu tmavou nocí uháněli. Když svítalo, byli u jednoho lesa, kde se bělouš zastavil a Velence pravil: „Co tě v tom lese nejdříve potěší, to si vezmi. Do noci tě donesu k jedné studánce, tam slezeš, půjdeš k ní a to, co si z lesa vezmeš, třikráte vodou postříkneš. Nechť vidíš cokoliv, na nic se neohlížej a předtím i potom ani jediného slova z úst nevypouštěj. Potom přijď ke mně a ujedem."

Když Velenka do lesa vešla a pod stromem odpočívala, zaslechla nad sebou smutný, ale velmi lahodný zpěv. Hluboko do srdce loudily se touhyplné zvuky, a byloť jí, jako by slyšela sladký hlas Štern-berkův. Potěšena ohlíží se po pěvci a spatří nad sebou slavíka, který byl tak krotký, že se dal lehce chytit, a přítulně ruku Velenčinu zobaje, takořka za to děkoval. Pamětná slov běloušových, vzala ho Velenka s sebou. Jeli až do pozdní noci, než k studánce přijeli. Najednou zůstal bělouš stát, Velenka slezla, šla asi sto kroků a přišla k malé studánce. Bylo jasně jako ve dne; jak ale do vody sáhne a slavíka poprvé postříkne, začne blýskat a hřmít a vichr divoce burácet; ona si však nic z toho nedělá a směle podruhé do vody sáhne; tu se na ni ze studánky šklebí ukrutná dračí tlama a oheň plivá. Bez bázně Velenka ale vody potřetí nabere a slavíka jí postříkne. Náhle se vyjasní, slavík zmizí a před ní stojí Šternberk. Málem byla by radostí vykřikla, ale vzpomenuvši na slova bělouš-kova, položí prst na ústa, vezme Šternberka za ruku a mlčky bez ohlídnutí pospíchá s ním k něžnému koníku. Vpravo vlevo pronásledovaly je ošklivé potvory, ale blažení manželé toho nedbajíce, sedli na bělouše, který se s nimi druhého dne šťastně do království vrátil.

Bezbožní bratři se zatím o všem dověděli; že však snadno soudit mohli, jak se jim povede, měli za to, že bude nejlépe, když se s Vánkem poradí. Dříve ještě než se král Šternberk do svého zámku vrátil, byli všichni za horami. I tázal se bělouše, zdali by je dohonil, a když ten přisvědčil, vzal svůj čarodějný proutek, sedl opět na koně a za uprchlými se pustil. Zastihl je na jedné louce, kde umdleni kolem velkého ohně seděli. Když je třikrát objel, vzal proutek a každého jím švihnul, a v okamžení sedělo tu šestadvacet kamenných soch. Čarodějný proutek hodil pak do praskajícího ohně, a tu chvíli vyrostla z něho vysoká skála a přikryla nevděčné bratry. Když se nazpátek vracel a ke královské rezidenci přibližoval, pravil k němu bělouš: „Nyní slez, milý Šternberku, a učiň, oč tě žádat budu."

„Tys můj dobrodinec, a protož milerád žádost tvou vyplním."

„Od té chvíle nebudeš mne více potřebovat, vezmi tedy meč svůj,

a za všecka dobrodiní, co jsem ti prokázal, utni mi hlavu."

„Jak můžeš něco tak ukrutného ode mne žádat?"

„Jestli mi to neuděláš, musím se opět sto let trápit, nežli nového vysvoboditele najdu."

I vzal tedy Šternberk svůj meč a s pláčem bělouškovi hlavu sťal. Z mrtvého těla vyletěla bílá holubička, třikráte nad hlavou Šternberkovou křídly zatřepetala a do modré oblohy se vznesla. Smuten kráčel domů. Radostné jásání lidu a laskavé objetí drahé milenky vyjasnilo ale brzy smutnou jeho tvář. On panoval dlouhá léta moudře a spravedlivě, ode všech jsa milován. A když co starý dědeček vnoučátka na kolenou houpal, tu jim nejraději povídával o upřímném bělouškovi.

csarzh-TWenfrdeitjaplptruskthyi

Pohádkový přehrávač

  • Dlouhý,Široký a Bystrozr
  • Drak dvanáctihlavý
  • Hloupý Honza
  • Hrnečku,vař
  • Jak se Honzík učil latin
  • Kmotr Matěj
  • Král času
  • O Budulínkovi
  • O Popelce
  • O Smolíčkovi
  • O bílém hadu
  • O dvanácti měsíčkách
  • O kocouru,kohoutu a kose
  • O kohoutkovi a slepičce
  • O neposlušných kozlatech
  • O perníkové chaloupce
  • O Červené Karkulce
  • Otesánek
  • Tři zlaté vlasy děda Vše
  • Zlatovláska
  • Čert a Káča
  • Živá voda