Get Adobe Flash player

Světýlka

Do ticha noci se nesl hluk a zpěv. Za dřevěnými okenicemi krčmy U tří srdíček bylo veselo. Louče svítily nadbytečně, aby bylo vidět na stůl, kde hráli kostkami. Kostky zvonily v poháru, jímž ruce třásly, a to snad byla jediná chvíle, kdy nebylo hlučno, V tu chvilku všichni mlčeli, plni očekávání, jak se kostky na stůl vyklopí a kolik ok sedne. Potom hned bylo nalito do tolika sklenic, kolik bylo ok. Než pili, zdvihl se někdo a pronesl přípitek. Odpovídali mu všichni najednou, takže nebylo rozumět slovům, ale hluku bylo dost. Tím vším pronikala pištcova píšťala a přidal se hluboký hlas, který připomínal sklepní šenk s řadou sudů a hladomornu, kde lidé touží spatřit denní světlo. Možná, že to byl jeden z hráčů, jejichž peníze se přestěhovaly do kapes druhých hráčů, těch, jejichž ruce byly hbitější a oči bystřejší.

 Někdo zabušil na dveře. Všechno ztichlo a páry očí se tázavě otáčely po sobě. Krčmář odtáhl závoru a do šenku vešel muž. Pozdravil a rozhlédl se.

 Jeho šat byl starý a vybledlý.

 Usedl za stůl poblíž dveří. Než mu krčmář přinesl talíř a korbel, přistoupil k němu jeden z těch, kteří zapíjeli ztrátu svých zlaťáků a kdovíčeho ještě, že tak smutně zpívali a vůbec byli smutni tak, že chystali každé chvíle taškařicí, která by rozveselila. A tak tento smutný bratr připil příchozímu ppitkem, kterému se říkalo kočičí trunk. Zdvihl korbel a připil mu, vchrstnuv mu pivo mezi oči. Příchozí stíral tekutinu s tváře. Nezabouřil zlostí, ani se neusmál. Jeho srostlé obočí, skropené pivem, se ani nepohnulo. Prohlédl si všechny pozorně, už se nesmáli. Ten, který způsobil ten nevhodný žert, odplížil se od stolu a usedl k příchozímu zády. Pištec hrál, a tak zanedlouho už se nikdo nepodíval ke stolu, kde neznámý sedel, a bylo všecko jako dříve.

 Ale jeden z hostí nespustil s pocestného oči. Byl to hrbáč, který hrál falešně v kostky. Vyhrál dnes více než jindy. Zlaťáky mu cinkaly v misku. Předstíral, že je opilý, aby nemusil hrát dále. Obával se, že by prohrál, že by ti zlatí ptáci přelétli k jinému. Zpíval drsným hlasem a tloukl do stolu pěstí. Hráči s tím nebyli spokojeni. Vržená kostka se vždy pod úderem do desky stolu převrátila, ačkoliv už ležela na hraně, a ukazovala jiný počet ok. Hrbáč se zdvihl a kodrcal se ke stolu, kde seděl pocestný. Sedl si zády k hrajícím, a jako by mu spadla larva s tváře. Upřel na něho své pronikavé, úskočné oči.

 Změna jeho chování a výrazu obličeje pocestnému neušla. — Hrbáč dal nalít nové korbele. Nutil pocestného k pití a připíjel mu. Pili hezkou chvíli, pocestný nahlížel na dno nádoby, jako se hrbáč snažil proniknout jeho ledví. Ve vhodný okamžik začal: "Vidím na tobě, že se nebojíš. A pro takového nebojsu byl by dobrý výdělek." Pocestný se klidně zeptal, oč jde.

 "Nedaleko odtud je poklad v bažině. Je to vojenská pokladna ze starých válek. Nikomu nepatří. Můžeme mít hojně peněz."

 Pocestný se dívá na korbel, na jeho ozdobu, jako by tam počítal tečky a čárky. Nepodívá se na hrbáče, ale vidí ho celého, ba on vidí do jeho černé duše. Vidí, aniž se podívá, a ví, ačkoliv se neptá. Ví, že hrbáč si v té chvíli promýšlí plán, aby měl poklad sám, aby se nemusel dělit. Po neznámém světoběžníku se nikdo nezeptá a bažiny jsou mlčenlivé jako hrob. — A teď se podívá hrbáčovi do očí a řekne: "Najedl jsem se a napil, nechce se mi po dlouhé pouti jít do noci."

 Hrbáč odporuje: "Proč? Nedej se nutit, cizince, dobře s tebou smýšlím. Čekám už dlouho na odvážného člověka. Máš strach?"

 Pocestný se napil a pomalu mluví: "Jsem voják. Byl jsem v zemích, kde lidé mluví podivnou řeči a nevěří v Krista Pána. Má ruka tam zůstala, pohleď. Nebojím se, nic mne netíží, ale tebe, tebe tíží svědomí."

 Chamtivec se pohněval. Rozesmál se drsně: "Jsi zloděj, pytlák zvěre nebo ryb, pod šibenicí ti ji usekli, ty udato!"

 Pocestný zůstal klidný: "Ledajak jsem se životem protloukal a jsem už šedivý. Proč bych se nepřiznal, kdyby to byla pravda. Ani ta šibenice mi strachu nenahání. Nestál jsem pod ní jenom jednou, ale jinak, než si myslíš. Mám odtud něco, co by se ti hodilo. Podívej se. Prst z oběšence. Kdo jej nosí při sobě, ten nemívá strach. A také ho nepovedou bludičky, světýlka. Nemají k němu mocí. Prodám ti jej. Já to nepotřebuji. Spal jsem na slámě po mrtvém a — nejednou. A moje kapsy netíží zlato. Mne bludičky nezavedou. Ale ty musíš rozdat všecky peníze, alespoň ty, které máš u sebe."

 Hrbáč se ošil.

 "Proč to, nestačil by ten prst? Koupím jej !"

 Bezruký vrtí hlavou: "To nestačí. Alespoň nějak musíš usmířit svou vinu."

 Hrbáč se vrtí na lavici, nechce se mu rozloučit se zlaťáky. A padá na něho podivná bázeň. Ten člověk mu vidí do svědomí. Ale poklad ho láká. Kdy se zase naskytne taková příležitost. — Svrhne ho do bažiny, až bude mít poklad v rukou. Ani kohout po něm nezakokrhá. Poklad mu nahradí peníze, které dnes vyhrál!

 Hrbáč se zvedl a pomalu šel k hráčům. Hodil na stůl hrst zlatých a stříbrných peněz. Podivili se jen na okamžik a zajásali. Každý shrnul k své hromádce nějaký peníz z hrbáčova daru.

 Bezruký cizinec se díval. Když se vrátil hrbáč ke stolu, upřel na něho němě pohled, který hrbáče zamrazil. Ví ten bezruký, že v hrbáčově kapse zůstalo přece několik zlaťáků?

 "Půjdeš?"

 Cizinec pokývl. Prst z oběšence měl ted hrbáč a bezruký zaplatil své jídlo a piti. Dopili korbele a odešli. Zašli do hrbáčova stavení pro lucerny, lopaty a provazy. Vyšli z vesnice.

 Hrbáč jde první po úzké pěšině, bezruký za ním, lucerny jsochvílemi vedle sebe jako veliké, žluté kočičí očí.

 Za vesnicí se vítr proháněl po lukách a bažinách. Lucerny pomrkávaly. Světlo poskakovalo po močálu, jíti bylo možno jen krok za krokem — a také tak se v hrbáčově mysli vynořoval jeden za druhým obraz příštích chvil. Tisíckrát tudy šel, potmě mohl najít místo, kde ležel poklad. Blízko silníce, cesty, po které jezdily vozy. Z té sjeli prý kdysi splašení koně i s vozem do bažiny, když tudy táhlo vojsko. Nezastavili se, neměli času — a ze zdejších lidí to viděl jenom hrbáčův otec, protože lidé byli v lesích i s dobytkem. Na cestě stojí omšelá boží muka.

 Tam, kde je v slunečním dnu v poledne stín božích muk, tam je poklad v bažině. Z pěšiny vede k tomu místu pruh pevnější země, i když se hodně houpá pod kroky. Na konci toho výběžku roste bříza. Za tu se může člověk přivázat a pracovat. — A může se také ve vhodné chvíli provaz přeříznout — myslí si hrbáč — až bude pokladna v bezpečí, může říci tomu tulákovi, že je tam ještě něco — hrbáčovo srdce bije prudce.

 Nebudu se s ním dělit, říká si v duchu, musím dostat poklad sám. Já jediný o něm vím. A co on, co mi pomůže se svou jedinou rukou. Nu, musím ho mít, sám nemohu. Vystřídáme se, než se rozední, bude poklad z bažiny venku, zase po dlouhé době bude na něj svítit slunce. Aíe na ty, kteří s ním jeli, na ty už ne, ti ať tam spí, ať tam zůstanou na té zastávce mezi zemí a peklem, když se tam jede k satanáši. Hrbáč se zasmál a vítr odnesl ten zvuk. Ten vzadu se s nimi může svézt. Natahal se nohou po světě také dost. Hrbáč se chechtá, proniká tmu očima, zdvíhá lucernu, je odhodlán k nejhoršímu činu, ale v zádech ho mrazí. Ten podivný chlap má něco nevysvětlitelného ve svém pohledu. Ohlédl se a zděsil se. Nikdo. Zaklel vztekle. Ale hned si uvědomil, že se tam pěšinka několikrát zatáčí a podle ní jsou keře košaté vrby.

 Zavolal, ale vítr mu vzal slovo u úst a odnesl jinam, než kde byl ten bezruký, zcela na jinou stranu, kam letěl sám. Hrbáč shodil s ramen nářadí a otřel si pot. Už brzy budou na místě. Ten bezruký tulák se asi zpozdil, světlo za křovím nevidět, ale jistě už vyjde. Tak to je, myslí si hrbáč, tuze jsem spěchal napřed. A opravdu, už vidí světlo, — aíe kde to je, kam to ten člověk sešel? Světlo se pohybuje, blíží se. Hrbáč se sehnul pro lopatu a provazy. Konec provazu mu spadl, šlápl naň a byl by upadl. Obrátil se a zdvihl provaz ze země. Rozhlédl se. Světélko se klidně blíží. Tak už se může jít. Bezruký ho brzo dojde. Udělal několik kroků a znovu cítil dole u nohy provaz, který mu spadl s ramen. Znovu zlostně zaklel, mrštil lopatou a postavil lucernu. Zkroutil provaz, zavázal na konci, nastrčil si jej na paži a shýbl se pro lopatu. V tom okamžiku foukl prudce vítr a plamének v lucerně zhasl. Hrbáč zakřičel zlostí. Ted, na takovém větru má křesat? Jak dlouho by to trvalo? Ne, půjde za světlem lucerny, kterou nese tulák. Však nešlápne vedle do močálu, je tu přece doma!

 V té chvíli zdvihl bezruký svou lucernu, kterou postavil na zemi, aby si srovnal nářadí, které nesl. Se svou jednou rukou nemohl jinak. A nejen proto se zastavil. Zde byla bažina, to cítil — bludičky, světýlka zde provozují své rejdy. A on má v kapse ještě několik penízků, které mu vrátil krčmář. Obrátil kapsu. Mince se kutálely a žbluňkly do vody v bažině.

 "Tak," — řekl spokojeně bezruký. "Je to lepší, než abych tam žbluňkl já."

 Zasmál se, když obrátil druhou kapsu. Byla žalostně prázdná a ještě roztrhaná.

 "O tohle jsem nikdy neměl starosti" — zabručel si do vousů. "Peníze mne nikdy netížily. Když budou, dobrá, mám je kam dát, a když ne, tak dlouho jsem to bez nich vydržel, vydržím zas. Už to nějak do té smrti doklepu, — jen když mám svědomí čisté. — A to mám, řekl si spokojeně.

 Tak do toho, — a vykročil.

 "Ale," řekl hned po prvním kroku, "vždyť to světlo zmizelo. Kde je ten skrček?"

 Cekal chvíli. Nic neuzřel, ani nejmenší světýlko, byla noc tmavá, ani jedna hvězdička se neukázala. Vítr rozháněl mraky, aíe tma byla jako v pytli, jeden černý mrak se převaloval přes druhý. Rákosí a sítí šelestilo, ale jinak bylo ticho. Bezruký postavil lucernu, shodil náčiní ramene a dal tu svou jednu ruku k ústům: "Hej, holá, kde jsi? Hahou, ozvi se!"

 Ale nikdo se neozýval, krajina byla tichá, jako byla snad před věky, když se rodil svět. Ani žába nekuňkla.

 Bezruký byl zachmuřen. Pročesával si vousy na bradě. Co dělat? — říkal si. Kde je? Čekat ještě, objeví-li se jeho lucerna, nebo běžet pro pomoc do vsi, do krčmy?

 Rozhodl se. Zdvihl lucernu a obrátil se ke vsí. Šel rychle. Lucerna vydávala slabou záři, ale přece jenom to bylo jediné světlo, které bylo v celé té smutné bažině. Jediné, které bezruký sám viděl, protože v těch chvílích byl nablízku ještě člověk, který viděl jeho světlo a ještě jiné a několik jiných.

 Nevěděl už, které bylo světlo z lucerny, protože před ním poskakovala světýlka na bažině. A už to bylo vlastně stejné, už mu to jistě mohlo být jedno, které světýlko je lucerna bezrukého, ta ostatní jsou světýlka, bludičky, které ho zavedly. Zavedla ho potměšilá bludička, když šel bez vlastního světla za domnělým světlem bezrukého. Do bažiny, do bezedného močálu se žlutou vodou, kde se udrží na bahně jenom barevná vážka, sídlo nebo motýl. Všecko jiné se propadá do hloubky, kterou nikdo neměří, někam k samým ďasům nebo blízko k nim.

 Hrbáč byl po pás v bahně. Lopata, kterou si chtěl pomoci, nebyla nic platná. Provaz, kterého se křečovitě držel, nezaklesnutý na druhém konci, mohl být jenom růžencem při poslední modlitbě za odpuštění hříchů. Divoce jej odhodil od sebe v zoufalé bezmoci. A potom ho napadlo, že si měl provaz přece nechat. Až by ho lidé našli, vytáhli by ho snad. Zařval zoufalým vztekem. Rozhodil rukama a přitom nahmátl lopatu. Už čouhala jenom za polovinu násady. Chopil se jí a rval se s bahnem a s celým světem í peklem v té chvílí. Řval, syčel, chrčel a hýbal sebou v bahně, až přihrábl konec provazu. Ten konec, který ho tloukl do nohy, když sem šel. Zdálo se mu to už nesmírně dlouho. Tak nějak daleké, jako je vzdálen ted od lidské pomocí. Zemře zde. Teď, nad pokladem, po kterém bažil. Zařval, jako řve zvíře, chycené do pasti. Tohle byl lapák, z něhož se nedostane. Když ne živ, tedy alespoň po smrti. Otočil si provaz okolo ruky, za zápěstím. Dotočil až k lokti a ustal. Hlava mu poklesla. Padl do bahna a řval, zdvíhal ruku proti nebesům. Ale ta byla tmavá, černá, nekonečná! Vlasy měl slepeny bahenním blátem, jeho obličej, znetvořený hrůzou, byl zamazán žlutým bahnem. Pojala ho nová hrůza. Ten bezruký člověk ho musí přece slyšet, vždyť byl blízko. Ale jen byl-li to člověk! Byl tak podivný! Hrbáč sebou zacloumal v bahně. Už tam byl po prsa, až po ta svá slepičí prsíčka. Oválen v blátě ze všech stran, potřísněn v obličeji, vyhlížel jako z bláta uhnětená koule. Jen oči tohoto člověka, který člověku teď ani nebyl podoben, vyděšené strachem ze smrti, se dívaly do černé tmy. Jinak to bylo, jako by se rodil z bahna, z hlíny člověk na počátku světa. Bahno otvíralo svůj hrozivý chřtán, sahalo hrbáči ke krku. Za chvíli bude mít límec větší, než mají páni okolo krku, celou bažinu, celý svět. Hrbáč sebou házel, příliš života bylo v tom znetvořeném tělíčku. Teď zavřeštěl hrůzou. V té líté tmě najednou je tu strýc, jeho starý kulhavý strýc, bratr otcův. Co ten tady dělá teď, vždyť je už tolik let nebožtík? Hrůza. Strýc výměnkář stojí opřen o hůl, ústa se mu chvějí, když mluví: "Tady jsi tedy! To je tvůj poslední příbytek? Moje komůrka, kde jsem chtěl umřít, byla větší, třebaže byla tak malá. Musel jsem odtud, potřeboval jsi ji! Měl jsem tam v okénku šafrán, krásnou květinu, měl jsem ji tolik rád, nahrazovala mi celý kvetoucí svět, který mi byl vzdálen. Ani to jsi mi nedopřál na konci života, musil jsem do stáje, na palandu, štípaly mne tam mouchy a viděl jsem jen černý strop, než jsem umřel."

 Strýc zakýval hlavou a ještě otevřel rozechvělé, třaslavé rty: "Vidíš, vidíš — Pámbů peče oplatky. .."

 Zmizel jako pára nad vodou a na jeho místě stála drobná dívka s cůpky jako ze slámy. Podívala se uplakanýma očima — a řekla tiše: "Peníze nás rozdělily, zničily můj život — a ty pro ně takto končíš."

 A náhle se zaplnila velká prostora močálu lidmi, kteří se pohybují a mluví jako lidé, ale nemoh to být živí lidé, ti nemohou chodit po řídkém blátě močálu. Hrbáč je poznává. Jsou to všichni, kterým nějak ukřivdil. Lidé, které okradl, ošidil, lidé, které přivedl do bídy, do neštěstí. Ten dav mátoh stál proti němu, civěl naň a otvíral ústa, z kterých nevycházela slova.

 A pak všecko rázem zmizelo. Ale místo těch postav byla v dálce světýlka.

 Hrbáčovi zněla v uších, zalepených blátem, slova smutného děvčete: "Peníze zničily můj život a ty pro ně takto končíš."

 Hrbáč ječí. Končí. Je konec. Blízko něho tady je pokladna s penězi, nikdy ji už nebude mít. Už se nebude prohrabávat zlaťáky a stříbrňáky. Ale několik jich ještě má. U sebe. Zase ho obešla hrůza. Ten bezruký mu kladl na srdce, aby je rozdal všecky. Proč je nehodil všecky na stůl v krčmě? Proč? To už je pozdě — proč? Ulakotil se na několik penízů a hyne. Bludička ho zavedla. Světýlko.

 Hrbáč vyje jako meluzína v komíně. Za těch několik penízů mohlo být v krčmě dobré popití. V teple při světle. A teď tady! Tma, chlad a v ústech chuť páchnoucího bahna. A ty mince, ty peníze ho táhnou dolů. Tíží jako centnýře. Nemůže do kapsy rukou. Jen zapadá hlouběji. Hrbáčova brada se dotýká bahna. Třeští očí. Na obloze ani hvězda, ale na bažině je plno světýlek. Mnoho je jich, jako bylo těch lidí v tom davu.

 Světýlka se pohybují. Tančí.

 Po močále se přehnal vítr, zašustily skřípiny a lístky břízky, která stála na pevnější půdě. V duchu vztahuje hrbáč ruce k bříze. Marno všecko. Závan větru jest ještě prudcí. Řídké bláto mu stříklo do otevřených úst. Vyplivl je a přitom si vzpomněl na korbel v krčmě. Ani nedopil docela, jak chvátal.

 V té chvíli došel bezruký do hospody. Trvalo mu to dlouho, třebaže se hnal jako splašený. Zhasla mu lucerna. A potom musel jít jako osleplý v neznámé krajině krok za krokem. V krčmě to vyhlíželo skoro tak, jako když odcházeli. Hrubě si nepovšimli jeho příchodu. Ale on všecko řekl v udýchané rychlosti, všichni ztichli pod tou zprávou, že v téhle tmavé noci zmizel člověk u velkého močálu. Bezruký naléhá, aby šli, aby pomohli, ale oni nepospíchají, snad mají mozky zamlženy pitím. Bezruký pobízí, oni hledí stranou, někam do kouta a pod stůl, krčmář se škrábe na hlavě. Někteří si prohlížejí ozdoby na korbelech a pintách. — "Copak to se dělá, když se má pomoci člověku?"

 Nu, nedělá se to, ale noc je tmavá, venku bys ani bratra nepoznal, a než by se sehnaly žebříky a provazy — a vůbec — to už je ted pozdě. Nemůže se udržet na povrchu takovou dobu. A potom — kde je? Jak je možné hledat? Ani nekřičel, nevolal o pomoc? Všichni se dívají na bezrukého. On poslouchá, síyší, ale nějak málo, skoro nic a v uchu ho něco Šimrá. Sáhl si do ucha a vyndal takové pírko, snítko nebo co to je. A jen je to venku z ucha, slyší všecko jako dříve, každý hřmot, každý šust. Co to je, je to už zežmoulané, jak to lovil z ucha. Krčmář se dívá: "Měl jsi v uchu seménko z orobince, z paliček, jak se říká. Když se palice roztrhne, semínka létají, a komu vletí do ucha, ten ohluchne."

 Bezruký sedí na lavici, má hlavu v rukou, přemýšlí. Slyší všecko dobře, slyší, jak sí povídají, že je to beznadějné jít do noci ven, byli se podívat přede dveřmi. Bezruký mne seménko mezi prsty a myslí si: "Proto jsem tedy neslyšel, když asi volal o pomoc. Snad se to muselo stát."

 Napil se a ohřál si ruku u ohně. Na stůl padala kostka, vržená z poháru rozmanitě, když padla na hranu, zakolísala, kolík má ukázat ok, každému padla jinak, to jinak nejde, to je osud. Hráči se dychtivě dívali a počítali oka, jenom byli trochu zamlklejší. Každému padne kostka osudu jinak. Zůstanou a budou zkoumat své štěstí až do kuropění. Potom půjdou na močál, jak se trochu rozední, ale v noci nebo ve dne — co tam uvidí?

 Za rozvidnění, za prvního rozbřesku šel hlouček lidí k močálu. S1Í zvolna jako při pohřbu. Když došli k vrboví, zastavili se a rozdělili a někteří se přiblížili k bažině u břízy. Tam uviděl jeden z nich provaz na blátě v bažině. Zavolal ostatní. Přišli a dívali se. Konec provazu bylo už sotva vidět. Než přinesli žebřík a jiný provaz, ten konec provazu zmizel v bezedném bahně. Viděli to, jak zmizel, jako zmizí ocaskdyž myš sklouzne do díry. Podívali se po sobě a zamlčeli se.

 Pak řekl jeden z nich: "Bylo by všechno marné. Nevytáhli bychom jeho mrtvolu, protože tečí sjela do řídkého bahna."

 "A sjede až do pekla," řekl druhý.

 "Pod tíhou hříchů —" dodal třetí.

 Ještě chvilku stálí a někdo zase povídal: "Už ho drží čerti." — Lidé se pokřižovali.

 "Nechtě toho —" řekli a obrátili se do vsí. — Brzy se tam na vížce rozcinkal umíráček. Lidé se zastavili, zamyslili se a snad se i pomodlili za zbloudilou duši. A zase šli po své práci. Umíráček dozněl. Zvoník stáhl provaz, který měl omotán okolu ruky a pověsil jej na skobu ve zdi. Srdce zvonu se ještě trochu zachvělo a zastavilo se V bažině však, hluboko v černém bahně sjížděl někam do temnot, které ho pohltily, někam do černého pekla k ďasu člověk, jehož srdce už za živa bylo chladné a nezachvělo se lidským soucitem. Blízko toho kamenného srdce byl provaz, omotaný okolo ruky, ale ten provaz nekončil u lidského srdce na zemi a nedosáhl také k nebi. Přetržený provaz v ruce příšerného zvoníka, sraženého do temnot.

csarzh-TWenfrdeitjaplptruskthyi

Pohádkový přehrávač

  • Dlouhý,Široký a Bystrozr
  • Drak dvanáctihlavý
  • Hloupý Honza
  • Hrnečku,vař
  • Jak se Honzík učil latin
  • Kmotr Matěj
  • Král času
  • O Budulínkovi
  • O Popelce
  • O Smolíčkovi
  • O bílém hadu
  • O dvanácti měsíčkách
  • O kocouru,kohoutu a kose
  • O kohoutkovi a slepičce
  • O neposlušných kozlatech
  • O perníkové chaloupce
  • O Červené Karkulce
  • Otesánek
  • Tři zlaté vlasy děda Vše
  • Zlatovláska
  • Čert a Káča
  • Živá voda