Get Adobe Flash player

Světská krása

Byl jednou bohatý kníže a ten neměl žádných dětí; i modlíval se s svojí ženou každodenně, aby jim Bůh alespoň jednoho syna požehnal. — Vyslyšela Bůh jejich modlitbu a ženě požehnal. — Když čas její vypršel a porodit měla, přišli právě tu noc dva staří, šediví poutníci „nocku pýtať“. — „Veru by som vám vďačně dal,“ pravil kníže, „lebo vidím, že stě velmo ustatí, ale něbudětě mať noci pokojnej!“ — a král povídal jim, co očekává.
Poutníci ale nepřestali prosit, až jim kníže dovolil nocovati pod jeho střechou; když měli lůžko přichystané, uložili se. — Před půlnocí začne žena knížete stonat; poutníci se zbudili. — „Choď von a pozri, jaké sa znaky na něbi ukazujú,“ pravil starší poutník mladšímu. — Ten vyšel ven, podíval se na oblohu, a navrátiv se k staršímu poutníku, pravil: „Eh, ty znaky sa mi nepáča, samé šibenice sa ukazujú.“ —
„No, nach sa eště něnarodí, lebo by něšťastlivým človekom bolo“ — řekl starší, a zase lehli a usnuli. — Bylo po půlnoci, žena knížete ještě bolestněji stenala, poutníci se zbudili. „Choď von a pozri, jaké znaky sa na něbi ukazujú,“ pravil starší mladšímu. — Ten šel ven, podíval se na oblohu, a když se nazpět vrátil, pravil staršímeu druhu: „Veru som viděl samé dobré znaky; keby sa teraz narodilo, veru by šťastlivo bolo.“ — „No, nach sa narodí“ — přisvědčil starší, a kněžna porodila krásného syna se zlatou hvězdou na čele. Ráno bylo třeba jíti ke křtu. Uradovaný kníže prosil i poutniky, aby mu šli za kmotry. — „Keď stě boli při porodu, buďte i pri krstu,“ řekl jím, a oni přivolivše, šli s druhými do chrámu. — Bylo při křtu mnoho pánů a zemanů, a každý do križmy zlato, stříbro dával, jen poutníci zlata ani stříbra neměli.
„No,“ ohlásil se starší poutník, „zlata němáme, ale ta my inak obohatíme, dáme ti my za ženu Svetskú krásu, a tej pod celým širým něbom páru něbudě.“ — Slib ten zapsali do knihy a dítěti zavázali. — Po křtu odešli. — Chlapec rostl jako konopí a byl velice sličný. — Jednou, když v skříni otcově duloval, přišlo mu do rukou ono kmotrovské zavázání. — Když si to přečetl, ptal se otce: „Či to mně tú Svetskú krásu krstní otcovia do križmy darovali?“ —
„Eh, horká tvoja Svetská krása, to len tak písmo napísano“ — vymlouval se otec, nechtě, aby se mu tím synek splašil. — Ale již se stalo. — Synkovi ta Světská krása v hlavě vrtala, i ptal se ustavičně, kde je, cože je, a když se mu řeklo, že o ní neví nikdo, umínil si do světa jíti a vyhledati si ji. — “Všecko otcovo vymlouvání a prosby byly marné; přichystal se na cestu, rozžehnal se s rodiči z šel hledat Světskou krásu. — I hútal ustavičně po cestě, kdeže by měl tu Krásu hledati a koho se na ni optati, až mu tu napadlo, že by slunce o ní věděti mělo; a hned také umínil si jíti k němu a zeptati se ho. — Jel dlouho, dlouho, horami, dolinami, přes vrchy a vody, až se přitoulal k „Sluncovej matěri“. — „Ach, kdě si sa tu vzal, syn muoj drahý, veď tu ani ptáčka ani letáčka něvídať, něslýchať,“ přivítala ho matka Slunce.
„Ej, paní matka, prišol som sa Slunca zpýtat, či. něvie, kdě Svetská krása býva?“
„No počkaj, Keď muoj syn domov prijdě, zpýtam sa ho. Ale ty tu tažko nabudněš, lebo Keď muoj syn lačný prijdě, lahko by ta aj zedol, — pod, schovám ta!“ — I schovala ho pod koryto, aby ho Slunce nevidělo. — Večer, jak se Slunce domů vrátilo, hned na matku volalo: „Ej marno, marno, smrdí tu človečina, koho tu máš?“ — „Ach, kděže by sa ti tu človečina vzala, veď ti to eště páchně, čo si cez děň tuho svietil,“ krotila je matka; ale Slunce jí řeklo: „Len von s ním, matka, kdo je kolvek, nič mu něurobim.“
Na ta slova vylezl knížecí synek zpod koryta ven. — “Co si prišol sem, bračok?“ Slunce se ho ptalo. — “Prišol som sa ta zapýtat, či tu dačo něslýchať o Svetskej kráse.“
„O Svetskej kráse já nič něviem, ale choď k Vetríkovi, ažda ju ten dakdě vyduchal.“ — Sel tedy synek dále k Větru.‘, a když zase dlouho šel přes vrchy, doly, hory a veliké pustatiny, přišel k jedné veliké jeskyni, kde našel Větrovu matku. — „Kdě si sa tu, synok, vzal, veď tu ani ptáčka ani letáčka něvídať, něslýchať.“
„Prišol som sa, paní matka, Vetríka zpýtat, či něvie dačo o Svetskej kráse.“
„No čakaj, syn muoj, keď sa vráti; — ale len že si lahni pod koryto, lebo by sa ti zle mohlo vodit, keby sa Vetrík lačný vrátil.“ — O nedlouho přihnal se Vetrík do jeskyně takovou silou, že div koryto nepřekotil, a hned člověka zavoněl. „Ej marno, marno, voniam tu človečinu, koho tu máš?“
„Ach, kděže by sa tu vzala, ale sa ti to len tak vidí, že si sa tou duchotou po svetě nabral“ — vymlouvala matka. „Len von s ním, matka, nič mu něurobím“ řekl Vítr a synek zpod koryta vylezl.
„Čo si prišol, bračok?“ — ptal se ho Vítr. — Synek mu povídal, proč přišel. — „O tej Svetskej kráse něviem nič, a veru som dněs všecko zburtal, ale Mesiačok, ten by ažda muohol o něj vediet, Choď sa toho zpýtat.“ — Na tu radu vybral se knížecí synek opět na cestu k Měsíci. — Opět musel dlouho chodit, než došel k Měsíci. — „Čo si prišol bračok?“ — „Prišol som sa ta zpýtat, či něvieš o Svetskej kráse.“
„Ba veru viem o něj, predošlej noci som ju vysvietil. Keby si ju viděl, i rozum by si potratil; ale býva na druhom svetě,“ pravil Měsíc.
„A jako ju dostat?“ — zeptal se mládenec.
„No, keď už len tak chceš, já ta zavediem ku tej diere, kadě sa na druhý svet chodí, a tam najděš takých ludí, čo ta Balej upravia. — Ale to ti povedám, že jak si sa na dobrý znak něnarodil, darmo sa tam ustávaš.“ — Synek na to ale nic nedbal a jen prosil Měsíce, aby ho provodil. Po dlouhé chůzi přišli k mostu, přes nějž se na druhý svět chodilo, — tu radil Měsíc mládenci, aby s koně slezl, bičíkem ho pošlehl, by přes most napřed běžel. — Mladý kníže se divil sice, ale poslechl; s koně slezl a bičem ho pošlehl. — Kůň se rozběhl na most, a vtom zpod mostu se vyřítil ohromný šarkan, koně uchytil a s ním zase pod mostem se skryl. Tam ho sežral a jsa nasycen, schoulil se, kníže pak bez úrazu po mostě přešel. — „Hla, tak by sa bolo těbe stalo!“ řekl mu Měsíc, dále ho veda. Tu ale najednou Měsíček se mu ztratil, a on přišed mezi vrchy a grúně (strmé úbočí), brodil se bařinami po pás. Byl by již zahynul, kdyby ho byl Měsíček nedohonil a na pravou cestu ho nevyvedl. —
Poté šli vždy spolu šťastně až k jedné chaloupce v lese, kde byla ta díra do země. — Tam se mu Měsíček ztratil, ale z chaloupky vyšli dva staří šediví poutníčkové, radostně ho vítajíce: „Vítaj nám, vítaj, náš krstný, dávno ta my už čakáme!“ — Synek se divil, že ho stařečkové znají, když mu ale povídali, že oni jsou jeho kmotři a že oni mu tu Světskou krásu zavázali, tu pln radosti nevěděl, kterak jim děkovati má.
„No, synok, ty musíš ďalej ísť, tuto ti cesta!“ — při těch slovích ukázal starší poutník mládenci otvor do země a řekl mu, že ho tam dolů po provaze spustí. Synek byl volen. Dříve ale, než ho starečkové dolů spustili, dal jim bílý šátek a pravil: „No, Keď sa budě ten ručník červenat a krvou premokať, už muožtě vediet, že je so mnou zle, a prijditě mi na pomoc.“ — To mu kmotříčkové slíbili a přikázali mu, by opatrným byl, a když by se nahoru dostati chtěl, aby jen lanem zatáhl. Pak ho spustili dolů.
Když synek knížecí na zem se dostal a s provazu se vykroutil, odešel dobrý chlp cesty, až přišel k jedné chyži; ta chyže byla zrovna pod Skleněným zámkem. — Vešel do chyže a tam našel starou ženu, sedící za stolem. Byla to Múdra žena.
„Daj Boh šťastia, stará matka,“ pozdravil mladík. — „Pamodaj“ i těbe, synku, kdě si sa tu vzal?“ — ptala se ho žena.
„Ba veru som sa k vám prišol dovediet, či to eště daleko, kdě Svetská krása býva?“
„Jojže, Svetská krása?“ — povídala Múdra žena, „tá je tu na Skleněnom zámku, ale sa ty darmo k něj uberáš, lebo sa k něj nědostaněš.“
„Ej, stará matka, nože mi povedztě, jako by som já sa k něj dostal,“ prosil mladík ženu. — „Na darmo je, vela mladých ludí tam už zhynulo, čo sa o Svetskú krásu usilovali, ale darmo. — Na Skleněný zámok ty sa nědostaněš.“
„Nože vás pekně prosím, lenže mi poraďtě, buděm se vám chciet pekně odslúžit.“
Múdra žena dala se uprositi a takto mladíku pravila: „Keď si tak zdaleka prišol, tak ti já všetko vyzradím a poviem. Svetská krása býva tam hore na Skleněnom zámku, a tam sa něvydriapeš. — Ale vieš, ona sa chodí každý piatok so svojmi dvanásti dioučaty do jazera tu bližšie v jednej zahradě kúpať. Ak vieš dobre strielat, ta ict do tej zahrady a pozoruj, keď sa budě kúpať. Ona si s hlavy zlatú korunu do trávy složí; ako to spozoruješ, hněď pomedzi dioučatá strel, a hlad, abys tu najkrajšiu trafil. Svetská krása nad tým sa prelakně a budě nad ňou nariekat. Tu sa ty pomaly prikradni, korunu s trávy uchyt, na hlavu si polož a utěkaj, ako len muožeš, ale že sa něobzri nazpak za všecek svet, lebo by si všecko prehral.“ — Tak řekla Múdra žena mládencovi, a ten slíbil, že ji ve všem poslechne. — Když se určitého dne, totiž pátku, dočkal, vzal kuši a šel do zahrady k jezeru, aby střehl. O nedlouho přišla Světská krása s dvanácti děvčaty, by se v jezeře koupaly. Ona měla na hlavě korunku; — než do vody stoupila, tu korunku do trávy složila. — Mládenec zpod křoví na vše se díval, ale jak se na Světskou krásu a na dvanácte sličných děvčat podíval, zapomněl na střílení i na opatrnost a hlavu z křoví vytýčil. Světská krása, zhledši ho, vodou mu oči zastříkla, a v tom okamžení utíkal synek v jelena přeměněný do lesa.
Kmotříčkové jeho seděli nahoře a bílý šátek měli mezi sebou prostřený; — v tu dobu, když synek stal se jelenem, viděli, že šátek bílý červenem prokvítá. — „No, našemu krstnému zle sa vodi; němeškajme a len pojďme za ním“ — řekli stařečkové a jeden za. druhým spustili se dolů. Dole hodili šátek do povětří, a ten je vedl pod Skleněný zámek k Múdré ženě. — Ta dobře znala, co synkovi se přihodilo, a kmotrům jeho vše povídala. „A či by sme mu němohli pomuoct?“ ptali se jí. „Prečo nie,“ řekla Múdra žena, „on má zlatú hviezdu na čele, dla tej ho poznátě. Kebystě mali tolko zlata, čo bystě z něho uliat mohli gulu ako tá hviezda, a s tou gulou ho do tej hviezdy strelili, stal by sa človekom.“
Kmotrové jeho šli hned, zlato posbírali, ulili kuli a šli do lesa, kde se knížecí syn mezi druhým, též v rozličnou zvěř zakletými mladíky pásl. — Starší kmotr střelil mu do zlaté hvězdy v čele, jelen se překotil, a v tom okamžení skočil mládenec, přeměněn, na nohy a kmotrům za osvobození děkoval. — Kmotříčkové, napomenuvše ho, aby po druhé lépe poslouchal, odebrali se nazpět, on ale k Múdrej ženě pospíchal. — Ta ho nevlídně přivítala: „Ej, už si mi za strelca! Škoda ta, že ani len to vykonat něvieš, čo ti človek rozhúta!“ — zlobila se.
„Ach, lenže sa něhněvajtě; Keď som na Svetskú krásu pozrel, zabudnul som strielat“ — pravil synek, a Múdrou ženu jen zase prosil, aby mu poradila, co má dělati. — Poradila mu tedy žena, aby v pátek zase k jezeru šel a za jednu skálu vysokou se schoval, kde Světská krása korunku složí; ať ji pak uchopí a s ní utíká, ale se neohlíží, byt ho i Světská krása prosila.
Když nastal pátek, pospíchal knížecí synek k jezeru a za vysokou skálu se ukryl. — O nedlouho přijde Světská krása se svými děvčaty, korunku na břehu složí, a jdou se koupati. Tenkráte byl mladík pevnější, včas ještě zpomněl, proč přišel; opatrně ze záskalí vylezl, korunku uchytil a utíkal, co nohy stačily. — Jak ho Světská krása viděla s korunkou utíkati, vzala se na krídla a letěla za ním i s děvčaty. Jak ho již doháněla, volala sladkým hlasem: „Muoj drahý pán, obzriže sa, jaké krásne líčka mám, pozriže aspoň raz na mňa!“
Mládenec myslel, když korunku drží, že mu ji vzíti nemůže, a nemoha sladkému hlasu odolati, ohlídl se.
— V tom okamžení mu koruna z ruky zmizela a stal se z něho medvěd.
Opět kmotříčkové seděli, majíce bílý šátek mezi sebou prostřený, když jim tu náhle krví se — „Zle je, zle našemu krstnému!“ zvolali oba, pospíchajíce dolů. Šátek krvavý v povětří před nimi vlající vedl je opět k chyži Moudré ženy. — „Pani matka!“ ptali se jí, „čože sa to zase s krstným naším synom stalo, akože by sme mu pomohli?“
„Svetská krása zakliala ho na medveda, behá po hore, urobtě tak ako predtým“ — radila kmotrům. Ti zase kuli zlatou ulili, pak šli do lesa, medvěda se zlatou hvězdou vyhledali a do čela mu ji střelili, a jako prvé, stal se z něho člověk. — Když ho vysvobodili, začali holát, že Múdrou ženu neposlechl. — Mládenec ujišťoval kmotry, že se věru nemohl ztrímať, a prosil je, aby s ním šli k Múdrej ženě a zaň orodovali, by mu ještě jednou poradila, co by dělati měl. — „No, už si mi za parobka, keby som to já bola veděla, či by som sa já s těbou bola do reči dávala!“ Tak hřešila žena sklíčeného mladíka, ale konečně mu přece radu dala.
„No, synku, eště ti dač poviem; si-li na dobrý znak narodzený, šťastia něminie ťa. Choď eště raz tú Svetskú krásu striecť; u jazera leží koňská hlava, až k tej hlave prijděš, zpomeň na mňa, a spravíš sa chrobákom. — Ako chrobák skryj sa do tej hlavy, a Keď Svetská krása korunku složí, ty vylez, zpomeň na mňa, a budě z těba človek. Potom korunku uchyť a utěkaj, ale že sa mi po chlapsky drž! — Ale dajže pozor, keď buděš vyliezať, aby ťa nězazrela, lebo budě tú hlavu drviť, kým ju něpodrví a těba nězabije.“
Mladík ženě poděkoval vděčně a slíbil, že se tenkráte nedá ničím oklamati. — V pátý den šel zase zrána k jezeru, vynašel si koňskou hlavu, zpomněl na Múdrou ženu, a hned z něho stal se brouček, kterému lehko bylo do hlavy koňské skrýti se. — O nedlouho přišla Světská krása se svými děvčaty se koupati. Složila korunku do trávy, vstoupivši do jezera; mladík chtěl z hlavy vylézti, tu ho ale Světská krása zhlédla, a kdyby nebyl honem zpátky couvl, byla by ho zabila. Ale ona volala děvčata, a všecky tloukly do hlavy a drvily ji, až byla na malé kousky roztrolena; potom, domnívajíce se, že broučka zabily, do jezera se vrhly. Brouček ale přece našel v jedné dutině hlavy skrov, a když děvčata viděl se koupati, vylezl do trávy, přeměnil se v člověka, uchytil korunku a utíkal s ní, jak para stačila. — Ale Světská krása, zahledši utíkajícího; letmo za ním se pustila, a čím rychleji on běžel, tím rychleji ona letěla. — Když byla od něho na doslech hlasu, začala volati: „Obzriže sa, obzri, drahý muoj sladký šuhaj, — aké pekné hrudky mám!“ — Ale ho darmo vábila, darmo prosila, aby se na ni ohlédl, on se nedal tenkráte klamati. Utíkal jedním letem k otvoru, zatáhl lano, a kmotříčkové vytáhli ho nahoru i s korunkou, kterou nemínil více dáti z rukou. Sotva byl nahoře, přiletěla za ním i Světská krása se všemi dvanácti děvčaty; volky, nevolky musela za svojí korunou. — „Daj mi, daj moju korunu, veď já bez něj vrátit sa němuožem“ prosila Krása mladíka.
„Moja lubá Krása, nětráp sa za to, veď já ta rád vidím; korunku ti nědám, ale buděš moju žena“ — řekl mladý kníže, objímaje a líbaje ji. Když viděla Světská krása, že má mladý kníže hvězdu na čele, že je krásný, zůstala při něm i se svými děvčaty, on se hned hotovil domů si ji odvésti. — Když se s svými kmotry loučil, starší se nabídl, že je domů provodí, což bylo mladému knížeti velmi vítané. — Vydali se tedy na cestu. — Na noc přišli clo jednoho osamělého dvorce. Pán s paní šli spat do jizby, kmotr zůstal ležet na prahu, a těch dvanácte děvčat přeměnilo se v holoubky a sedly na střechu. — V noci začaly si holubičky mezi sebou takto rozprávět: „Ach, zlá něvola, čo na našeho pána a paniu čaká! Nášho pána pán otěc pošle poňho zlatý koč. — Keď na ten koč sadně, koč hněď s nimi do prepasti ujedě, aby sa na marné kúsky dotrieskali. Tak to urobit chce zlý šarkan, čo pod zemou býva a našu paniu i pána zmárniť chce. — Ale kto ty slova prerečie, nach oněmie.“ —
Kmotříček si ta slova dobře pamatoval, ale nezmínil se nikomu. — Druhý den cestovali dále a jako na první noc tak i na druhou přišli do osamotnělého dvorce. Pán s paní šli spat do jizby, kmotr zůstal na prahu, děvčata co holubičky posedaly na střechu. — V noci zase slyší kmotr, jak si povídají: „Ach, zlá něvola na nášho pána i paniu čaká! Nášho pána pán otče pošle paněj pohár vína, ale keď sa z něho napije, mrtva zostaně, lebo ho šarkan otrávil. — Kto ty slova prerečie, nach oněmie.“
Kmotr si to pamatoval, ale neřekl ani slova komu. Třetí den zase bylo tak jako prvnější dva dni; večír, když se zase holubičky usadily, začaly opět rozprávěti takto: „Ach, zlá něvola, čo nášho pána i paniu čaká! Ak náš pán s paňou prvú noc na svojom zámku nocovat budú, šarkan sa o pol noci do svetlice dobije a pána zabije. Kto ty slova prerečie, nach oněmie.“
Kmotr si všecky ty řeči dobře pamatoval, ale neřekl nikomu. — Když nebyli již daleko od rodinného města mladého knížete, poslal kníže otci poselství, že se vrací domů se svou nevěstou, Světskou krásou. Tu hned otec vyslal družinu četnou jim vstříc, krásné kočáry a pro nevěstu kočár zlatý. — Než kdy ku mladému knížeti dojeli a on si doň s nevěstou sedati chtěl“ kmotr ho zadržel: „Něsedaj do toho koča, lebo sa ti zle povodí; sadni do samého ostatného. „Něviem, prečo ty to žiadaš, ale si muoj dobrý priatěl, poslúchněm ta.“ — Poslechl; a zlatý kočár jako větrem nešen zpátky do zámku letěl, nevěsta ale s ženichem šťastně k zámku přijeli. Tam jim poslal otec zlatý pohár vínem naplněný na přivítanou. Ale kmotr opět prosil mladého knížete, aby se vína nedotýkal, nechce-li být v okamžení mrtev. — Kníže nerad poslechl, ale věda, že kmotr jeho největší dobrodinec, dal si říci, žádaje o jiný pohár vína. Když víno ze zlatého poháru na zem vylil, zem pod tím vínem zpráhla.
Přijeli do zámku, rodiče je s nesmírnou radostí přijali, i všecek lid, a celý zámek se od Svetskej krásy zajasal. I byla hned svatba. Když se pak večír ženich s mladoženkou do ložnice ubírali, přistoupil zase kmotr k ženichovi, prose ho, aby směl u jeho lože nocovati. Bylo to proti vůli mladému knížeti, než konečně svolil; on se ženou uložili se na lože, ale kmotr s obnaženým mečem stál jim u hlav. Oni usnuli, on bděl. Tu k půlnoci strhne se šum, v světlici objeví se ohavný šarkan a přímo k loži se plazí. Ale břitký meč strážce opatrného počal do něho sekat a nepřestal, dokud jediná hlava na něm byla. — Hlukem tím zbudili se spící, a kníže, vida v rukou přítele krvavý meč, zkřikl a s lože vyskočil; myslel, že mu ženu snad zabil. Kmotr ale mu ukázal na ohavné tělo šarkana a pak je vzal a oknem do propasti dolů vrhl. Tu teprv kníže ho odprošoval a ptal se ho, jak on to vše mohl vědět; ale kmotříček neřekl mu ani slova, jak se všeho dověděl, a věda, že jé nebezpečenství zbaven a šťasten. rozloučil se s ním a odešel ze zámku, nedaje se ob měkčiti prosbami mladých manželů, aby s nimi zůstal — Kníže ale nikdy nezapomněl na kmotřínky, kteří mu Světskou krásu za ženu dali, neboť jí nebylo v světě rovné.

csarzh-TWenfrdeitjaplptruskthyi

Pohádkový přehrávač

  • Dlouhý,Široký a Bystrozr
  • Drak dvanáctihlavý
  • Hloupý Honza
  • Hrnečku,vař
  • Jak se Honzík učil latin
  • Kmotr Matěj
  • Král času
  • O Budulínkovi
  • O Popelce
  • O Smolíčkovi
  • O bílém hadu
  • O dvanácti měsíčkách
  • O kocouru,kohoutu a kose
  • O kohoutkovi a slepičce
  • O neposlušných kozlatech
  • O perníkové chaloupce
  • O Červené Karkulce
  • Otesánek
  • Tři zlaté vlasy děda Vše
  • Zlatovláska
  • Čert a Káča
  • Živá voda