Get Adobe Flash player

Král času I

Žili jednou v malé dědině dva vlastní bratří. Starší z nich byl velký boháč, ale přitom zlý a bezbožný. Mladšímu nebylo na statečnost páru v celé dědině. ale byl přitom tak chudý, že neměl mnohdykráte an on, ani rodina co do úst dáti. Jedenkráte, když nemohl již hladem vydržeti, šel k svému bohatému bratru prositi ho o kousek chleba — ale s špatnou se potázal. „Ty taký a taký,“ obořil se naň bratr, — „eště aby som takého oplana choval.“ — I ukázal na dveře ven ho vystrčil.
Když ho tak nemilosrdně odbyl, šel něborák a nevěděl, kam se obrátit. Lačný byl, sotvaže nohy vlekl, nemaje ani dostatečného oděvu, zimou se třásl. Boje se domů jíti, šel do hory (lesa). Našel tam pod hruškou -napadané plánky, a jakkoli byly tak kyselé, že mu od Tich zuby třply, byl rád, že je našel. Než pokrm ten nezahřál mu žaludek, zima jím třásla a ostrý vítr dul po hoře. „Ach, kděže sa já teraz podějem, hriešny človek,“ naříkal si, „doma niet chleba ani ohňa, a brat ma vyhnal.“ — I tu mu napadlo, že slýchal, na Skleněném vrchu že na veky oheň hoří. — „Puojděm ta,“ pomyslil si ubožák; „ažda sa mi dajň zohriať, keď už nič inšieho človek němá.“ — Šel tedy.
Zdaleka viděl už na Skleněném vrchu velkou vatru hořet a okolo vatry dvanáct mužů. — Jak ty nuže spatřil, strpnul, nevěda, co o nich souditi má.
„Co sa máš báť?” pomyslil pak; „aj tam pánboh s těbou.“ — Stoupal přímo k ohni. Přijda k ohni poklonil se, a pozdraviv jich prosil: „Dobrí ludie smilujtě sa nado mnou; som človek chudobný, nik sa o mňa něobozre, ani ohňa němám. Dovoltě sa mi pri tom vašom ohni zohriať.“ —
Všickni se po něm ohlídli, a jeden z nich pravil vážným hlasem: „Synok, sadni medzi nás a zohrej sa o daktorého z nás.“ — Sedl mezi ně, ohříval se o ně; ale an všickni mlčeli, bál se i on promluviti. Pozoroval ale, že si po řadě místa přeměňují; tak obešli oheň dokola, a když zase každý na tom místě se octnul, kde byli seděli, když nebožák k ohni přišel, tu se zdvihli zprostřed vatry starec s šedivou bradou a hlavou plešivou a takto k chudobnému promluvil: „Člověče nětrať tu takto život, ale choď domov, usiluj sa a statočně spravuj. Naber si z tohoto uhlia, veď ho beztoho všetko strovíme.“ Po těch slovech stařec zmizel. Těch dvanácte povstalo, nasypali chudobnému do měchu uhlí, zdvihli na plece a kázali mu, aby pospíchal domů — Poděkoval se jim pěkně, ale vrtalo mu to v hlav. jestli to uhlí měch nepropálí a kterak on je domů donese; než necítil pálení, a tak lehkým se mu to břemeno budou zdálo mít býti jako by v chýži samý teplo, když páper nesl. Těšil se, že budou mítv chýži aspn teplo, když nic jiného.
Sotva domů přišel, vysypal měch na krb, ale div voucí! Z každého uhlíčku, z každé jiskřičky stal se zlatý peníz! — I nevěděl chudobný, co má radostí dělal ani svým očím nevěřil, že ta hromada peňazstva jemu patří. I děkoval v duchu oněm dobrým lidem, kteří ho zbavili všechny bídy.
Už tedy měl peněz dost, až mnoho — že jim ani světu nevěděl —I chtěl si je přece přeměřit, aby věděl, mnoho-li jich má; poslal ženu, aby mu šla k bratrovi měřici vypůjčit. I rozesmál se bratr, řka: „Cože trhan budě v něj merať?“ — Žena pravila, že jim byl soused trochu žita dlužen, které jim oplatil, že si je chtí přeměřiti. Bratr to nevěřil, a by se přesvědčil, co budou měřiti, namazal měřici na dně smolou, pak ji teprv bratrovi požičal.
Mladší bratr přeměřil peníze a bylo jich mnoho. Když byl hotov, šel sám bratrovi měřici odvésti, nevšimna si ani, že na smole jeden peníz se přilepil. Jak to starší bratr viděl, tu hned myslil, že je bratr zbojník. Ihned s velkým křikem do něho se pustil, nadával mu a hrozil, jestli mu nepoví, odkud má tolik zlatých peněz, že ho obžaluje ze zbojnictva. — Co si měl nebožák počíti; nechtěl se přece s bratrem zgalibiť, tedy všecko raději mu vyrozprávěl, jak a co se mu na Skleněném vrchu stalo. — Starší bratr měl bohatství dost, on ale přece mladšímu toho štěstí záviděl; když si mladší krásného statku nakoupil, živnost si zřídil, již s rodinou statečně a svorně spravoval, takže si ho všickni lidé vážili, tu staršímu závist ani pospati nedala. — I umínil si jíti také na Skleněný vrch. „Co sa bratovi zviedlo, muože sa zviest i mně,“ mínil. — Šel tedy.
Přišel také na Skleněný vrch, kde ta vatra hoří, a hned se začal k těm dvanácti, co dokola seděli, prihovárať: „Dobrí ludie, dajtě sa mi, chudobnému, pekně vás prosím, pri tom vašom ohni zohriat, lebo ma z celkom zdrobila, takže něvládzem“ — Tu mu odpoví jeden z dvanácti: „Synok, ty si sa v šťastnú hodinu narodil, máš bohatstva dost, ale si skúpy, zlý človek. Pred námi lyhat něsmieš, a že si lyhal, za to ta trest náš něminie.“ Ohromen leknutím zůstal boháč mezi dvanácti státi; bál se jen jediného slova promluviti. — Těch dvanácte začalo zase místa přeměňovat, jeden vstal, sedl na místo druhého, ten na místo třetího, a tak to šlo, až se vypořádali všickni a každý zase na svém seděl. Tu se zdvihne opět uprostřed ohně onen starec s šedivou bradou a k boháči se obraceje praví mu: „Zle sa vodí luďom zlým. Tvoj brat je človek dobrý, preto som ho požehnal, ty si človek zlý, preto trestu mojemu něujděš!“ — Po těch slovech se těch dvanácte zdvihlo, jeden boháče chytil, udeřil a podal druhému, ten udělal též tak, podal třetímu, a tak to v kole šlo, až ten poslední podal ho starci a ten s ním v ohni zmizel.
Druhý den hledali v dědině boháče, ale nikdo ho více nespatřil. Mladší bratr tušil, kam se asi mohl dít, ale mlčel o tom jako němý. —

csarzh-TWenfrdeitjaplptruskthyi

Pohádkový přehrávač

  • Dlouhý,Široký a Bystrozr
  • Drak dvanáctihlavý
  • Hloupý Honza
  • Hrnečku,vař
  • Jak se Honzík učil latin
  • Kmotr Matěj
  • Král času
  • O Budulínkovi
  • O Popelce
  • O Smolíčkovi
  • O bílém hadu
  • O dvanácti měsíčkách
  • O kocouru,kohoutu a kose
  • O kohoutkovi a slepičce
  • O neposlušných kozlatech
  • O perníkové chaloupce
  • O Červené Karkulce
  • Otesánek
  • Tři zlaté vlasy děda Vše
  • Zlatovláska
  • Čert a Káča
  • Živá voda