Get Adobe Flash player

Král času II

Byli jednou muž a žena a ti se velmi lúbili. On by ji nebyl dal za všecek svět, a ona mu vše po vůli dělala; tak žili jako dvě zrnka v klásku. Jednou byl on na roli, a ona gazdovala doma; nemohl se ani večera dočkati, by se k ní vrátil. Ale cože, když přišel domu, ženy nebylo: — volá, hledá, pláče, darmo vše, ženu nenašel. — Neborák byl celkem ztrápen. Nic ho netěšilo, jen vždy na ni myslil a kam se mu poděla. Po několika dnech, nemoha žalem obstáti, vybral se na cestu do světa hledat ztracenou ženu.
Nevěda, kam se obrátiti, šel jen tak nazdařbůh, kam ho nohy nesly; smutný chodil tak mnoho dní, až se dostal na břeh velkého jezera, při němž stála chyže. „Tu si trochu oddýchněm, a muož byť, že sa aj dačoho dočujem,“ myslil sám u sebe a vešel dovnitř. — Ale žena, která v chyži byla, ven ho vyháněla. — „Čo tu hladáš, čo tu chceš, človeče?“ křičela naň, „tu musíš zahynuť, ak sa muojmu mužovi na oči ukážeš.“
„A kdože tvoj muž?“ — ptal se pocestný. — „A či něvieš? Muoj muž je král vody, ktorý všetko, čo je mokré, pod svojou mocou má. Utěkaj, pre boha, bo kädě náhle prijdě, tu ta naskutku zje!“ „Ej, veď sa už len smilujtě nado mnou,“ prosil ji muž, „skrytě ma dakdě. Kděže sa mám proti noci pustit. Keď som celkom dokonaný.“
I dala se Vodokrálovna uprosit a skryla ho za pec. Po chvíli přišel král vody, a ještě ani u dveří nebyl, už křičel: „Žena, človečina smrdí, sem ju naraz vystanov!“ — Něvolnica, darmo by se byla tajila, volky-nevolky musela nešťastníka vydati. Tento se chudák třásl jako osika a bázlivě začal se vymlouvat, „že on nič zlého něurobil a že sa len chcel zpýtat, či tu dač o jeho ženě něchyrovať.“ — „No, keď si taký statočný a ženu svoju tak lúbiš, už ti len odpúštam,“ řekl král vodný, „ale ti spomuoct němuožem, lebo o tvojej ženě něviem, kremä včera som po vodě pár kačíc viděl plávať; hádam medzi tými něbudě. Vieš ty čo, choď k muojmu bratovi, ten je král nad ohňom, ažda on ti budě vedět viac povedať.“ — Neboráček byl rád, že si po toliku strachu smí odpočinouti, poděkoval se králi vody a hned na druhý den vydal se na cestu ku králi nad ohněm. Ale mu ani ten nevěděl co říci, a jen ho zase dále poslal k bratrovi, co byl králem větrů. Ani ten, ač do každého kouta zadúchal, s jistotou mu o ženě pověděti nemohl, ale přece ho natolik potěšil, že mu řekl, takovou ženu že viděl pod Skleněným vrchem.
Jak to milý muž uslyšel, že jeho žena pod Skleněným vrchem, hned se pustil cestou nazpět, neboť jeho chyže byla právě nedaleko Skleněného vrchu. Když tam došel, nepodíval se ani domů, ale dal se hore potokem, který pod Skleněným vrchem tekl. — V potoku koupalo se mnoho kačic a ty volaly na něho: „Dobrý človek, dobrý človek, nějdi ta, bo tam musíš zahynút.“ — On se ale nedal odstrašit a jen šel. Trefil tu na mnoho chyží, které když řadou přešel, do největší z nich vstoupil. Tam ho ale náhle velký dav stryg a strygoňů obstoupil a všickni. naň křičeli, co tam chce.
„Přišiel som si moju ženu hladať, že je vraj tu dakdě“ odpověděl muž.
„Ej je tu, ej je tu!“ — křičely strygy obskakujíce pocestného, „ale ju skuor nědostaněš, len keď si ju medzi dve sto ženami poznáš!“
„Eh, akože by som jej něpoznal; — aha, lala, veď je tu!“ vykřiknul, ženu svou zachytil a objal. Aj žena ho objímala a láskala, a těšili se, že zase byli vedno. — Po chvíli mu pošuškala do ucha žena: „Milý muoj, teraz si ma len poznal, ale něviem, či ma poznáš zajtra, lebo nás tu budě vela rovnako poobliekaných. Ale vieš ty čo? — Choď v noci na Skleněný vrch, tam je král nad časom a má dvanástich sluhov. Zpýtaj sa ho, ako by si ma muohol poznat. Ak si dobrý, spomuožú ti, ale ak si zlý, sožerú ťa, že ani kuostky z těba nězostaně.“ —
„Dobre,“ povídá muž, „puojděm sa zpýtat; ale mi skuor povedz, ženička moja, prečo si mi tak něnazdajky zutěkala? Ach, veď ta už tak dávno všadě po svetě hladám!“
„Já som,“ poví ona, „nězutěkala, ale ma jedon lovec von na potuoček vyvábil, a Keď som ta prišla, len čo ma a seba vodou pofrkal, naraz mi aj jemu krídla narástly. On krídlom strepotal, a v tom okamžení sme sa oba na kačice obrátili. — Už som potom volky něvolky musela za ním ísť, až ma doviedol sem; a tu ma zase ženskou urobili. — Ale už teraz puojděm s těbou, ak si dobrý, lebo ma len tak buděš muoct poznať.“ —
S tím se rozloučili; ona šla mezi druhé a on se ubíral na Skleněný vrch. Na Skleněném vrchu hořela veliká vatra a okolo ní dvanácte mužů sedělo, to byli sluhové krále nad časem. K těm si muž zamířil. Jak k nim přišel, pěkně krásně je pozdravil. „Čo žiadaš?“ — ptali se ho. —
„Rád by som zveděl, ako by som mohol moju ženu medzi dve sto rovnako poobliekanými poznať?“ — „Jaj, dobrý človek, my ti v tom poradit neznáme, ale počkaj trochu, adaj náš král budě veděť.“ — O chvíli vyzdvihne se z plamene starý člověk s hlavou plešivou, bradou šedivou, a když mu pocestný svoji žádost vypověděl, takto mu pravil: „Vnuk muoj, všetky budú rovnako poobliekané, len tvoja žena budě mať na pravej nohe v krpci čiernú nitku!“ — Jak to dopověděl, zmizel. Potěšený muž poděkoval sluhům a pospíchal s vrchu. Na druhý den, když mezi dvěstě ženskými svoji ženu vybíral, nebyl by jistě ji poznal, kdyby nebyl viděl tu černou nit v krpci. Strygy mu jí odtajiti již nemohly. — I vzal si ji, pospíchaje s ní do své chyže, rád, že ji zase má. —

csarzh-TWenfrdeitjaplptruskthyi

Pohádkový přehrávač

  • Dlouhý,Široký a Bystrozr
  • Drak dvanáctihlavý
  • Hloupý Honza
  • Hrnečku,vař
  • Jak se Honzík učil latin
  • Kmotr Matěj
  • Král času
  • O Budulínkovi
  • O Popelce
  • O Smolíčkovi
  • O bílém hadu
  • O dvanácti měsíčkách
  • O kocouru,kohoutu a kose
  • O kohoutkovi a slepičce
  • O neposlušných kozlatech
  • O perníkové chaloupce
  • O Červené Karkulce
  • Otesánek
  • Tři zlaté vlasy děda Vše
  • Zlatovláska
  • Čert a Káča
  • Živá voda