Get Adobe Flash player

Mořská ženka

Daleko na širém moři je voda tak modrá jako lístečky nejkrásnější chrpy a tak jasná jako nejčistší sklo. Ale je velmi hluboká. Žádné kotevní lano by nedosáhlo ke dnu a na dně by se musilo postavit na sebe mnoho kostelních věží, než by se dotkly hladiny. Tam dole bydlí mořské bytosti podobné lidem, a přece tak docela jiné. Jednají a cítí jako lidé, ale jejich tělo se podobá přece jen více rybám.

Ale ne abyste si myslili, že tam je jenom holé, písčité dno; nikoli, rostou tam nejpodivnější stromy a rostliny, které mají tak ohebné stonky a listí, že se při nejmenším pohybu vody hýbají, jako by byly živé. Všechny ryby, malé i velké, rejdí mezi větvemi jako u nás ptáci ve vzduchu. Na nejhlubším místě v moři stojí zámek mořského krále. Má korálové zdi, dlouhá, špičatá okna z nejjasnějšího jantaru a střechu ze samých mušlí, které se otvírají a zavírají podle toho, jak se voda hýbe. V každé z těchto mušlí leží živá perla a jediná taková perla by byla největší ozdobou koruny královské.

Král moře tam dole byl již mnoho let vdovcem a jeho stará matka mu vedla domácnost. Byla to chytrá žena, ale velmi hrdá na svůj vznešený rod. Proto nosila dvanáct mušliček na ocase, kdežto ostatní urození u dvora jich směli nosit jenom šest. Jinak zasluhovala hodně chvály, protože měla tuze ráda malé mořské princezny, své vnučky.

Princezen bylo šest a byly to roztomilé děti. Nejmladší, nejhezčí ze všech, měla pleť jasnou a jemnou jako růžový lístek a oči modré jako nejhlubší moře. Jako všechny její sestřičky měla však místo nohou rybí ocas.

Celý dlouhý den směly si princezny hrát dole v zámku, ve velkých sálech, kde ze zdí vyrůstaly živoucí květiny. Veliká jantarová okna zámku se otvírala a jimi vplouvaly dovnitř ryby, jako u nás vlétají vlaštovky do stavení, když otevřeme dveře. Jenomže ryby pluly klidně až k samým princeznám, braly jídlo z jejich rukou a nechávaly se od nich hladit.

Před zámkem byla veliká zahrada s ohnivě rudými a temně modrými stromy. Plody stromů zářily jako zlato a květiny svítily jako hořící oheň a stále pohybovaly stonky a lupínky. Země byla z nejjemnějšího písku, ale modrá jako sirný plamen.

Nad tím vším dole spočívalo podivuhodné modravé světlo. Spíš bys myslil, že stojíš vysoko nahoře a vidíš jenom nebe nad sebou a pod sebou, nežli že jsi na dně mořském. Za bezvětří bylo vidět slunce, které se zdálo purpurovou květinou, z jejíhož kalichu proudí veškeré to světlo.

Každá z malých princezen měla své místečko v moři, kde mohla hrabat a sázet, co sama chtěla. Jedna dala své květnici podobu velryby, druhé se zdálo lepší, bude-li se její květnice podobat mořské žence. A nejmladší princezna udělala svou zahrádku docela okrouhlou jako slunce a měla v ní jen květiny, které zářily červeně.

Tato princezna byla podivuhodné dítě. Bývala mlčenlivá a zamyšlená. Její sestry se zdobily nejroztodivnějšími věcmi, které dostaly ze ztroskotaných lodí, ona si však vybrala růžové květiny, které se podobaly slunci tam vysoko nahoře, a pak jenom krásný mramorový sloup. Tento sloup představoval krásného chlapce, který byl vytesán z bílého jasného kamene, a spadl při ztroskotání lodi až na dno mořské. — Princezna zasadila u sloupu růžovou smuteční vrbu, která pak vyrostla v krásný strom a svými čerstvými větvemi splývala přes sloup až dolů k modrému písečnému dnu. Tam se její stín jevil fialový a pohyboval se jako větve. Vypadalo to, jako by si vrchol a kořeny spolu hrály a navzájem se líbaly.

Princezna neznala větší radosti než poslouchat o lidském světě tam nahoře. Stará babička musela vypravovat všechno, co věděla o lodích, městech, lidech a zvířatech. Zvláště se princezně zdálo podivně krásné, že nahoře na světě květiny voní, neboť na dně mořském nevoněly, a že lesy jsou zelené a ryby, které tam létají ve větvích, dovedou zpívat tak hlasitě a krásně, až milo poslouchat. To babička nazývala rybami naše ptáčky, jinak by jí vnučky neporozuměly, když ještě nikdy ptáka nespatřily.

„Až vám bude patnáct let," říkala babička, „budete se smět vynořovat z moře, sedět při svitu měsíce na skalních útesech a dívat se na veliké lodi, které tudy plují. Uvidíte i lesy a města!"

Následujícího roku bylo jedné ze sester patnáct let. Protože pak byla vždycky

jedna o rok mladší než druhá, bylo nejmladší z nich jenom deset, a scházelo jí tedy ještě plných pět let, nežli si bude smět vyjít nahoru z mořského dna a podívat se, jak to u nás vypadá. Sestry si však navzájem slíbily, že každá bude ostatním vypravovat, co spatřila a nalezla nejkrásnějšího v prvý den svého pobytu nad vodou. Jejich babička jim toho totiž ještě nevypravovala dost a bylo ještě velmi mnoho, o čem by se byly rády dověděly.

Žádná však nebyla tak dychtivá jako nejmladší, právě ta, která ještě měla nejdelší dobu čekat a byla tak nemluvná a zamyšlená. Mnohou noc prostála u otevřeného okna a dívala se vzhůru temně modrou vodou, v níž ryby mrskaly ploutvemi a ocasy. Viděla měsíc a hvězdy, jejichž zář ovšem byla skrze vodu hodně bledá, zato však se zdály mnohem větší, než jak se jeví našim očím. Když pak se pohybovalo něco jako Černý mrak nad nimi, tu věděla, že je tu buď velryba, plovoucí nad vodním palácem, nebo také snad loď s mnoha lidmi, kteří zajisté ani nepomyslili, že dole spanilá mořská ženka vztahuje bílé ruce k lodnímu trupu.

Když tedy bylo nej starší princezně patnáct let, směla vystoupit nad hladinu mořskou.

Když se vrátila, vyprávěla o tisícerých věcech. Ale nejkrásnější, jak pravila, bylo ležet v měsíční záři na mělčině v klidném moři a dívat se na veliké město na samém pobřeží, kde se třepotala světélka jako tisíce hvězd, naslouchat hudbě a hluku a hřmotu vozů i lidí a dívat se na množství kostelních věží a bání, v nichž hlaholí zvony.

A právě proto, že tam nahoru nesměla, toužila nejmladší sestra nejvíce po tom všem. Ach, jak naslouchala vyprávění o světě! A když pak navečer stála u otevřeného okna a dívala se nahoru skrze temně modrou vodu, myslila na veliké město s veškerým jeho hlukem a hřmotem, a tu se jí zdálo, jako by slyšela kostelní zvony zaznívat až sem dolů.

Rok nato směla druhá sestra vystoupit vodou vzhůru a plavat, kam bude chtít. Vynořila se právě, když slunce zašlo, a co spatřila, pokládala za nejkrásnější.

Nebe vypadalo jako zlato — tak vypravovala — a mraky, ano, jejich krásu ani nedovedla popsat! Byly červené a fialové a pluly nad ní. Ale daleko rychleji nežli ony letělo přes vodu hejno labutí jako dlouhý, bílý závoj tam, kde stálo slunce. Ona k němu rovněž plavala, ale slunce již zapadlo a růžová zář pohasla na moři i na mracích.

A opět za rok vystoupila vzhůru třetí sestra. Byla nejodvážnější ze všech, proto plavala proti proudu široké řeky, která vtékala do moře.

Spatřila krásné zelené výšiny s révovím, viděla zámky a dvorce, jež vyvstávaly mezi nádhernými lesy. Slyšela, jak všichni ptáci zpívají, a slunce zářilo tak teple, že se musela často ponořovat pod vodu, aby si ochladila rozpálený obličej.

V jedné malé zátoce spatřila zástup lidských dětí. Běhaly docela nahé a šplouchaly se ve vodě. Chtěla si s nimi hrát, ale ony utekly poděšeny a pak přiběhlo černé zvíře — byl to pes, ale ona ještě nikdy neviděla psa — a štěkalo na ni tak strašlivě, až se polekala a opět se vrátila na širé moře. Ale nikdy nedovedla zapomenout na nádherné lesy, zelené výšiny a roztomilé děti, které dovedly plavat po vodě, třeba neměly žádných ploutví.

Čtvrtá sestra nebyla tak odvážná; zůstala venku uprostřed širého moře a vypravovala, to že bylo nejkrásnější.

Bylo vidět na mnoho mil kolem dokola a nebe se klenulo nahoře jako veliký skleněný zvon. Viděla lodi, ale jen ve velké dálce; vypadaly jako rackové. Veselí delfíni dělali přemety a velryby stříkaly nozdrami vodu, takže to vypadalo, jako by kolem bylo tisíce vodotrysků.

Pak došla řada na pátou princeznu. Její narozeniny připadaly na zimu, a proto spatřila, co ostatní napoprvé neviděly.

Moře bylo docela zelené a kolem dokola pluly veliké ledové hory. Každá vypadala jako perla — tak vyprávěla princezna —, ale přece byla mnohem větší než kostelní věže postavené lidmi. Měly nejpodivuhodnější tvary a zářily jako diamanty. Posadila se na jednu z největších, ale všichni plavci se zděšeně křižovali, když pluli okolo místa, kde ona seděla a nechávala vítr pohrávat svými dlouhými vlasy.

K večeru se však nebe zatáhlo mraky, blýskalo se a hřmělo a černé moře zvedalo kry do výše, až zářily při oslňujících blescích. Na všech lodích stáhli plachty; zavládla na nich úzkost a hrůza. Ona však klidně seděla na své plovoucí ledové hoře a dívala se, jak modré blesky klikatými paprsky sjíždějí do pěnícího se moře.

Když některá ze sester vystoupila poprvé nad vodu, byla vždy u vytržení nad novými a krásnými věcmi, které spatřila. Ale když nyní už byly dorostlými dívkami a směly vystupovat, kdy chtěly, byly lhostejnější a opět toužily po domově. Po krátké době dokonce říkaly, že dole u nich doma je přece jen nejkrásněji.

Často navečer chopilo se všech pět sester za ruce a vystupovaly řadou nad vodu.

Měly krásné hlasy, půvabnější než člověk, a když se stahovalo k bouři a ony se domnívaly, že ztroskotají lodi, pluly před loďmi a zpívaly krásně, jak pěkně je na dně mořském, a prosily plavce, aby se nebáli tam sestoupit. Leč ti nemohli porozumět jejich slovům a myslili, že je to bouře. Proto nesestoupili dolů, aby se podívali na ty krásy, a když se jejich loď ponořila, utopili se všichni a dostali se jen jako mrtvoly do zámku mořského krále.

Když sestry tak ruku v ruce vystupovaly mořem vzhůru, tu zůstávala malá sestřička docela sama dole, dívala se za nimi a bylo jí, jako by se měla dát do pláče. Leč mořské ženy nemají slz, a tak trpí ještě mnohem více.

„Ach, kdyby mně již bylo patnáct let!" říkala. „Já vím, že bych měla velmi ráda ten svět tam nahoře i lidi, kteří na něm bydlí a pracují!"

Konečně jí bylo patnáct let.

„Hleď, nyní jsi již dospělá," řekla její babička, stará královna vdova. „Pojď ke mně, ať tě ozdobím jako tvé ostatní sestry!"

I položila jí věnec bílých lilií na vlasy, ale každý lístek květu byl polovina perly. A stařena rozkázala osmi velikým ústřicím, aby se pevně zakously do princeznina ocasu na znamení jejího vysokého stavu.

„Ach, to bolí!" volala mořská ženka.

„I, pro parádu již něco musíme snést!" namítla stařena.

Oh, jak ráda by byla princezna setřásla ze sebe všechnu tu nádheru a ten těžký věnec! Její červené květiny v zahradě by jí mnohem lépe slušely, ale netroufala si to změnit.

„Sbohem!" řekla a vystupovala lehká a jasná jako bublina vodou vzhůru.

Slunce právě zapadlo, když vynořila hlavu nad vodu, ale všechny mraky ještě zářily jako růže a zlato a uprostřed bledě modré oblohy svítila překrásně jasná večernice. Vzduch byl jemný a svěží a moře v bezvětří docela klidné.

Kolem plula veliká loď se třemi stožáry. Jen jediná její plachta byla vytažena, neboť ani větérek se nehýbal. V lanoví a na ráhnech seděli námořníci, zněla tam hudba a zpěv. Když pak nastala tma, rozžehlo se na lodi na sta barevných světel, takže to vypadalo, jako by vlajky všech národností vlály vzduchem.

Mořská ženka plula až k oknu kajuty, a kdykoli ji voda zvedla do výše, mohla se dívat dovnitř čisťounkými skleněnými tabulkami, jasnými jako zrcadlo. Tam stálo mnoho vyšňořených mužů, ale nejkrásnější byl přece mladý princ s velkýma černýma očima. Nebylo mu jistě mnoho přes šestnáct let a měl dnes narozeniny, a proto se pořádala veškerá ta oslava. Námořníci tančili na palubě, a když mladý princ vystoupil vzneslo se na sta raket do vzduchu; zazářily, že bylo jasno jako za dne, až se mořská ženka polekala a ponořila se ke dnu.

Ale brzy opět vynořila hlavu, a tu jí bylo, jako by všechny hvězdy padaly k ní dolů. Ještě nikdy neviděla takové ohňostroje. Veliká slunce se točila dokola, nádherné rakety se vymršťovaly do modrého vzduchu a všechno se odráželo od jasného, klidného moře.

Na lodi bylo takové světlo, že bylo vidět nejmenší ráhno, neřkuli člověka. Jak byl mladý princ krásný a jak tiskl mužům ruce a jak se usmíval, zatímco hudba zněla do jasné noci!

Připozdívalo se, ale naše mořská ženka nemohla odvrátit oči od lodi krásného prince.

Barevná světla zhasínala, rakety již nelétaly do vzduchu, nezněly již rány děl, ale hluboko dole v moři to hučelo a šumělo. Mořská ženka si chvílemi lehala na vodu a houpala se nahoru — dolů, takže mohla vidět dovnitř kajuty.

Ale loď se dala do rychlejší jízdy, plachta za plachtou se rozvinovala; vlny se zvedaly výše, veliké mraky vystupovaly, blýskalo se ve velké dálce. A to se rozpoutala strašlivá bouře! Proto se lodníci chopili plachet. Veliká loď se houpala v letmé jízdě po divokém moři, voda se zvedala jako veliké černé hory, které jako by se chtěly převalit přes stožáry, ale loď klesala jako labuť dolů mezi vysoké vlny a dávala se opět zvedat na vzdouvající se vody.

Mořské žence se zdálo, že je to náramně zábavná jízda, ale lodníci byli jiného mínění. Loď sténala a praštěla, tlusté fošny se prohýbaly pod silnými nárazy, jimiž moře vráželo do lodi. Stěžeň se přelomil v polovině, jako by to byla třtina, loď se zmítala z boku na bok a voda vnikala do jejích útrob.

Tu viděla mořská ženka, že lodi hrozí nebezpečí, a sama se musila mít na pozoru před trámy a lodními troskami, které pluly po vodě. Jeden okamžik byla tak veliká tma, že neviděla téměř nic. Ale když se pak blýskalo, rozjasnilo se zase tak, že poznávala všechno, co se dálo na vodě. Každý pracoval na záchraně lodi, jak nejvíce dovedl, ale ta se přece jen rozbila. Obzvláště pátrala mořská ženka po krásném princi a viděla, jak klesá do mořské hlubiny.

Zpočátku se velmi zaradovala, že se princ dostane dolů k ní. Ale potom si vzpomněla, že člověk nemůže žít ve vodě a že se princ nemůže dostat dolů do zámku jejího otce jinak nežli mrtvý.

Ne, nesmí zemřít!

I plavala k němu mezi trámy a břevny, které pluly po moři. Zapomněla nadobro, že by ji mohly zabít, ponořovala se hluboko do moře a vystupovala na vlnách opět vzhůru mezi trosky, až se konečně dostala k mladému princi. Ten již skoro nemohl plavat v bouřlivém moři, a nohy mu začaly umdlévat, krásné oči se zavíraly a byl by jistě zemřel, kdyby se mořská žínka k němu byla nedostala. Držela mu hlavu nad vodou a nechávala vlny, aby ji hnaly s ním, kam chtějí.

K ránu bouře minula; z lodi nebylo vidět ani třísky.

Slunce vycházelo růžové a jasné a zdálo se, jako by princovy líce tím nabývaly života. Ale oči zůstávaly zavřeny.

Mořská ženka líbala jeho vysoké, krásné čelo a odhrnula mu mokré vlasy dozadu. Připadalo jí, jako by byl podoben mramorové soše tam dole v její zahrádce. Líbala jej opět a přála si, aby jen zůstal naživu.

Pak spatřila před sebou pevninu. Byly tam modré, vysoké hory a na jejich vrcholcích zářil sníh jako bílé labutě. Dole na pobřeží se zelenaly krásné lesy a v popředí stál kostel nebo klášter, to nemohla rozeznat, ale byla to nějaká budova. Citrónové a pomerančové stromy tam rostly v zahradě a před branou stály vysoké palmy. Moře zde tvořilo malý záliv, klidný a jako zrcadlo hladký, ale velmi hluboký, vroubený skalními útesy, na nichž byla vrstva bílého, jemného písku.

Tam tedy plula s krásným princem, položila ho do písku, ale opatrně, aby měl hlavu výše, v teplé sluneční záři.

Vtom se rozezvučely zvony na velké, bílé budově a již přicházelo zahradou mnoho mladých dívek. I odplavala mořská ženka dále za několik vysokých kamenů, které vyčnívaly z vody, pokryla si vlasy a prsa mořskou pěnou, aby nikdo nemohl vidět její malý obličej, a dávala pozor, kdo přijde k ubohému princi.

Netrvalo dlouho a přišla tam mladá dívka. Zdála se náramně polekána, ale jen na okamžik. Potom přivedla více lidí a mořská ženka viděla, jak princ oživl a jak se usmíval na všechny kolem dokola. Ale na ni se neusmíval, vždyť ani nevěděl, že ona jej zachránila. I pocítila nesmírný smutek, a když jej odnesli do veliké budovy, ponořila se truchlivě do vody a zamířila domů do zámku svého otce.

Bývala vždy mlčenlivá a zamyšlená, ale od nynějška byla zasmušilá ještě více. Sestry se jí tázaly, co spatřila napoprvé nahoře na zemi, ale ona nic nevypravovala.

Často navečer i za jitra vystupovala tam, kde zanechala prince. Viděla, jak ovoce v zahradě dozrálo a jak je očesali; viděla, jak sníh tál na vysokých horách. Ale prince nespatřila, a proto se vracela pokaždé domů ještě více zarmoucena.

Její jedinou útěchou bylo sedět ve své zahrádce a objímat mramorovou sochu, která se podobala princi. Svých květin však nedbala, i rostly divoce, přerůstaly stezičky a proplétaly svými dlouhými stonky a lístky zeleň stromů, že tam bylo docela tma.

Konečně to už nemohla snést a svěřila se jedné ze svých sester. Od té se to dověděly hned všechny ostatní. Ale nikdo víc o tom neuslyšel, jenom ony samy a několik mořských žen, které to také neřekly nikomu, jenom svým nejbližším přítelkyním. Jedna z nich pověděla ostatním, kdo ten princ je. Viděla také onu slavnost na lodi, věděla, odkud princ je a kde je jeho říše.

„Pojď, sestřičko!" pravily ostatní princezny, a držíce se okolo krku, vystoupily dlouhou řadou z moře tam, kde věděly, že stojí princův zámek.

Byl vystavěn ze světle žlutých, lesklých kamenů, s velkými mramorovými schody, z nichž jeden sahal až do moře. Nádherné, pozlacené kupole se zvedaly nad střechou a mezi sloupy, které obklopovaly celou budovu, stály mramorové sochy, jež vypadaly jako živé. Jasným sklem vysokých oken bylo vidět do nádherných sálů, ověšených drahocennými hedvábnými závěsy a tapetami a vyzdobených velkými malbami po všech stěnách, že bylo rozkoš na to pohledět. Uprostřed největšího sálu šplouchal velký vodotrysk, jehož paprsky vystřikovaly vysoko až ke skleněné kupoli ve stropě, kterou svítilo slunce na vodu a na krásné rostliny, jež pěstovali ve velkém vodojemu.

Nyní věděla, kde princ bydlí, i přicházela sem ještě častěji navečer a nejednou i na noc. Plula mnohem blíž k zemi, než by si která z jejích sester troufala, ba pustila se proti proudu úzké struhy až pod nádhernou mramorovou besídku, která vrhala na vodu dlouhý stín. Tady sedávala a hledívala na mladého prince, který se domníval, že je v jasné záři měsíční docela sám.

Spatřila jej často večer, jak pluje za zvuků hudby ve svém nádherném člunu s třepetavými vlajkami. Dívala se skrze rákosí, a když vítr vzdul její dlouhý, stříbrně bílý závoj a někdo z pozemských lidí to spatřil, domníval se, že to je labuť, která zvedla křídla.

Slyšela často v noci, když rybáři prodlévali s osvětlenými čluny na moři, jak si

vypravují mnoho dobrého o mladém princi, a měla radost, že mu zachránila život, když byl polomrtvý zmítán vlnami. Vzpomínala, jak pevně jeho hlava spočívala na její hrudi a jak vroucně jej líbala.

Princ o tom však neměl tušení.

Stále více si oblibovala mořská ženka lidi, stále více si přála, aby mohla vystoupit mezi ně; jejich svět se jí zdál mnohem větší než její. Oni přece mohou plout na lodích po moři, vystupovat na vysoké hory, vysoko nad mraky! Země, která jim patří, se rozprostírá svými lesy a poli daleko, mnohem dále, než mohla dohlédnout.

Tak mnohé by byla ráda zvěděla, ale sestry jí nedovedly na všechno odpovídat. Proto se ptala své staré babičky. Ta znala dobře vyšší svět, jak zcela správně nazývala země nad mořem.

„Když se lidé neutopí," ptala se mořská ženka, „zůstanou naživu a neumírají, jako my zde dole v moři?"

„Ne," řekla stařena, „oni musí rovněž zemřít, ba jejich život je dokonce kratší nežli náš. My se dožijeme tří set let, ale když přestaneme žít, stane se z nás jenom pěna na vodě a nemáme ani hrob zde dole mezi svými drahými! My nemáme nesmrtelnou duši, my se nikdy neprobudíme k novému životu! Jsme jako to zelené rákosí, které se nikdy již nezazelená, když je sestříháš. Lidé však mají duši, která žije stále, žije, i když se tělo proměnilo v zem. Tato duše vystoupí nahoru jasným vzduchem ke všem zářícím hvězdám. Jako my se vynořujeme z moře a díváme se na lidské země, tak oni se povznášejí k neznámým, krásným místům, která my nikdy nespatříme."

„Proč se nám nedostalo nesmrtelné duše?" otázala se mořská ženka smutně. „Já bych dala všech těch tři sta let, která mám prožít, kdybych mohla jenom jediný den být člověkem a sdílet potom s lidskými dušemi nebeskou říši!"

„Na to ani nemysli!" napomínala ji stařena. „My jsme na tom mnohem lépe, jsme šťastnější než lidé tam nahoře."

„Já tedy zemřu a budu plout jako pěna na moři, nebudu slyšet hudbu vln, nebudu vidět krásné květiny a rudé slunce! Což nemohu nějak získat nesmrtelnou duši?"

„Ne," řekla stařena, „ledaže by tě nějaký člověk měl rád tak, že bys mu byla víc než otec a matka, že by všemi svými myšlenkami a celou láskou lpěl na tobě a vložil svou pravici do tvé se slibem věrnosti zde i na věčnosti. Pak by přešla jeho duše do tvého těla a ty bys také byla účastna lidského štěstí. On by ti dal duši, a přece by svou podržel. To se však nikdy nestane! Právě to, co je krásné zde v moři, tvůj rybí ocas, pokládají nahoře na světě za ošklivé. Tam si nedovedou představit nic jiného, než že musíš mít, chceš-li být krásná, dva nemotorné sloupy, kterým říkají nohy."

Tu si povzdechla mořská žena a dívala se truchlivě na svůj rybí ocas.

„Tak jen buďme raději veselé," dodala stařena, „skákejme a tančeme těch tři sta let, která smíme prožít! Vždyť je to dost času a potom se nám bude tím příjemněji odpočívat na vlnách. Dnes večer budeme mít dvorní ples!"

To bylo nádhery, jaké není nikdy vidět na světě!

Stěny a strop velkého tanečního sálu byly z tlustého, ale jasného skla. Několik set ohromných lastur, růžových a zelenavých, stálo v řadách po obou stranách, každá s modrým plamenem. Osvětlovaly sál, ale také prosvítaly stěnami, takže moře kolem dokola bylo úplně ozářeno. Bylo vidět všechny nespočetné ryby, veliké i malé, které sem pluly ke skleněným stěnám. Na některých zářily šupiny purpurově, na jiných se zdály být ze stříbra a zlata.

Prostředkem sálu tekla široká, šplounavá řeka a na ní tančili mořští mužové a mořské ženky a sami si k tanci krásně zpívali. Tak pěkné hlasy nemají lidé na světě.

Naše mořská ženka zpívala nejkrásněji ze všech a družky jí tleskaly. I pocítila na okamžik radost v srdci, neboť věděla, že má nejkrásnější hlas ze všech tvorů na zemi i v moři. Ale hned se zase zamyslila nad sebou a nad světem; nemohla zapomenout na krásného prince a na svou žalost, že nemá nesmrtelnou duši jako on. I vyplížila se z otcova zámku, a zatímco všichni uvnitř zpívali a se veselili, seděla smutně ve své zahrádce.

Vtom zaslechla skrze vodu zvuk lesního rohu, i pomyslila si: Nyní pluje jistě tam nahoře princ, kterého miluji víc nežli otce a matku, k němuž se upínají všechny mé myšlenky a do jehož ruky bych chtěla vložit štěstí svého života. Všechno bych podnikla, abych získala jeho lásku a jeho nesmrtelnou duši! Zatímco mé sestry budou tančit v zámku mého otce, půjdu já k mořské čarodějnici, které jsem se vždycky tolik bála. Ta mi snad dovede poradit a pomoci.

I vyšla mořská ženka ze své zahrádky a zamířila k hučivému mořskému víru, za nímž bydlila čarodějnice. Ještě nikdy nešla touto cestou. Nerostly zde žádné květiny, žádná mořská tráva, jenom holé, šedé mořské dno se prostíralo až k víru, kde voda, šumíc jako u mlýnského kola, prudce se točila a strhovala s sebou do hloubky všechno, co zasáhla.

Těmito prudkými proudy musila princezna jít, aby se dostala do končin, kde bydlila čarodějka. Ale ještě na ni čekal velký kus cesty, tentokrát však příjemné, totiž po teplém, dmoucím se bahně, které nazývala čarodějnice svým rašeliništěm. Za tím stál její dům uprostřed podivného lesa.

Místo stromů a křovin byli tu samí polypi, půl zvířata a půl rostliny, a vypadali jako stohlaví hadi, vyrůstající ze země. Místo větví měli dlouhé, slizovité ruce s prsty jako pohybliví červi, a úd za údem se pohyboval od kořene až k nejvyššímu vrcholku. Okolo všeho, čeho v moři dosáhli, pevně se omotali a nikdy se toho již nepustili.

Naše mořská ženka stanula polekána před tímto lesem; srdce jí bušilo strachem a málem by se byla vrátila. Ale tu si vzpomněla na prince a na lidskou duši, a tak opět nabyla odvahy. Dlouhé, vlající vlasy pevně si ovázala kolem hlavy, aby ji polypi nemohli za ně chytit, ruce zkřížila na prsou a uháněla, jak jen ryba dovede proletět vodou, mezi ohyzdnými polypy, kteří po ní vztahovali pohyblivé ruce a prsty. Viděla, jak každý z nich, když něčeho dosáhl, zachytil to sty malých chapadel jako silnými železnými svěráky. Lidé, kteří zahynuli na moři a spadli hluboko dolů, zírali jako bílí kostlivci z rukou polypů. Vesla a bedny drželi polypi pevně, rovněž kostry pozemních zvířat, ba i malou mořskou ženku, kterou chytili a utýrali. To se naší mořské žence zdálo nejstrašnější.

Došla k velikému bahnitému místu v lese, kde se svíjeli velcí, tlustí vodní hadi a ukazovali svá ohyzdná běložlutá břicha.

Uprostřed toho místa byl postaven dům z bílých kostí utonulých lidí. Tam stála mořská čarodějnice a krmila ze svých úst zmiji, jako podávají lidé kanárkům cukr. Ohyzdné, tlusté mořské hady nazývala svými kuřátky a nechávala je válet se po svých velikých slizovitých prsou.

„Však já vím, co chceš," řekla mořská čarodějnice, „je to však od tebe hloupé! Přesto se ti stane po vůli, ale uvede tě to do neštěstí, má spanilá princezno! Ty by ses ráda zbavila svého rybího ocasu a místo něho měla dvě klády, abys po nich mohla chodit jako lidé, aby se do tebe mladý princ zamiloval a tys jej dostala, i jeho nesmrtelnou duši!"

Přitom se čarodějnice smála tak hlasitě a ohyzdně, až zmije a ostatní hadi spadli na zem a tam se svíjeli.

„Přicházíš právě včas," pokračovala čarodějnice. „Zítra, až slunce vyjde, nemohla bych ti už pomoci, leda zase až po uplynutí jednoho roku. Připravím ti nápoj a s tím popluješ před východem slunce k zemi, posadíš se na břeh a vypiješ to. Vtom ti zmizí tvůj ocas a místo něho budeš mít to, co lidé nazývají hezkýma nůžkama. Ale bolet to bude, jako by tě probodával ostrým nožem! Každý, kdo tě spatří, řekne, že jsi nejkrásnější lidské dítě, jaké kdy viděl. Budeš chodit lehce a pružně, žádná tanečnice se ti nevyrovná. Ale každý krok, který učiníš, zabolí tě, jako bys šlápla na ostrý nůž a jako by ti měla vytrysknout krev. Chceš-li tohle všechno vytrpět, tedy ti pomohu!"

„Chci!" vykřikla mořská ženka třesoucím se hlasem a myslila na prince a na to, že získá nesmrtelnou duši.

„Ale pamatuj si," dodala čarodějnice, „že jakmile dostaneš lidskou podobu, nemůžeš se již nikdy opět stát mořskou ženkou! Nemůžeš již nikdy sestoupit vodou ke svým sestrám a k zámku svého otce. Nezískáš-li lásku princovu, nebude-li tě mít tak rád, aby pro tebe zapomněl na otce i matku, aby lpěl na tobě všemi svými myšlenkami a dal knězem spojit vaše ruce, takže byste se stali mužem a ženou, tedy nedostaneš nesmrtelnou duši! První jitro po jeho sňatku s jinou ženou pukne ti srdce a ty se staneš pouhou pěnou na vodě!"

„Chci tomu," řekla mořská ženka a zbledla jako smrt.

„Ale mně musíš také zaplatit," zaskřehotala čarodějnice, „a nežádám věru málo. Máš nejkrásnější hlas ze všech tvorů zde dole na dně mořském a tím míníš očarovat prince. Ten hlas však mi dáš. To nejlepší, co máš, chci mít za svůj drahocenný nápoj.

Vždyť ti do něho musím dát svou vlastní krev, aby nápoj byl ostrý jako dvojsečný mec!

„Ale když mi vezmeš můj hlas," pravila mořská ženka, „copak mi potom zbude?"

„Tvá krásná postava," odvětila čarodějnice, „tvá pružná chůze a tvé výmluvné oči, těmi přece můžeš okouzlit lidské srdce. No, copak jsi ztratila odvahu? Vyplázni jazýček, já si jej ustřihnu v odměnu za svoji práci a ty dostaneš onen silný nápoj!"

„Budiž!" prohlásila mořská ženka.

Čarodějnice hned chystala kotel, aby vařila čarovný nápoj. „Čistota půl zdraví!" řekla a vymetala kotel hady svázanými v uzlu. Potom se škrábla sama do prsou a nechávala do kotle kapat svou krev, jejíž výpary tvořily nejpodivnější postavy, až z toho šla hrůza a děs.

Každý okamžik házela čarodějnice do kotle nové věci, a když se to hodně vařilo, bylo slyšet zvuky, jako když krokodýl pláče. Konečně byl nápoj hotov; vypadal jako nejčistší voda.

„Tady jej máš," řekla čarodějnice. Pak vystřihla jazyk mořské žence, která nyní oněměla a nemohla ani zpívat, ani mluvit.

„Kdyby tě chytili polypi, až se budeš vracet lesem," radila čarodějnice, „tedy je pokrop jenom jedinou kapkou tohoto nápoje a jejich ruce a prsty se rozlétnou v tisíc kusů!"

Ale mořské žence toho nebylo třeba, neboť polypi před ní poděšeně ustupovali, když spatřili jiskřivý nápoj, který svítil v její ruce, jako by to byla zářivá hvězda. Tak prošla brzy lesem, bažinou a hučícími víry.

Viděla zámek svého otce. Pochodně ve velkém tanečním sále byly již zhasnuty; zajisté všichni uvnitř spali. Ale netroufala si je vyhledat, když nyní byla němá a chtěla od nich navždy odejít. Bylo jí, jako by se jí srdce mělo rozskočit žalem. Vplížila se do zahrady, utrhla po jednom květu z květnice každé sestry, poslala prsty tisíce polibků směrem k zámku a vystoupila temně modrým mořem nahoru.

Slunce ještě nevyšlo, když spatřila princův zámek a vystupovala po nádherných mramorových schodech. Měsíc překrásně svítil.

Mořská ženka vypila palčivý, ostrý nápoj a bylo jí, jako by dvojsečný meč projel jejím jemným tělem. Bolestí omdlela a ležela jako mrtvá.

Když slunce zazářilo nad mořem, probudila se a cítila palčivou bolest. Ale tu již stál před ní krásný, mladý princ a upíral na ni své jak uhel černé oči, až sklopila zrak. Tu spatřila, že její rybí ocas zmizel a že má rozkošné, bílé nožky, jaké jen může mít mladá dívka. Ale byla úplně nahá, i zahalila se do svých dlouhých, hustých vlasů.

Princ se jí tázal, kdo je a jak sem přišla. Dívala se na něj laskavě, a přece velmi smutně svýma temně modrýma očima; mluvit však nemohla.

I uchopil ji za ruku a vedl ji do zámku. Při každém kroku, který učinila, bylo jí, jak čarodějnice předpověděla, jako by šlapala na špičatá sídla a ostré nože. Ale snášela to ráda. Po boku princově vystupovala lehce jako pírko a princ a všichni jeho dvořané se podivovali její rozkošné, pružné chůzi.

Přinesli jí drahocenné hedvábné a mušelínové šaty, i byla nejkrásnější ze všech žen v zámku. Ale byla němá a nemohla ani zpívat, ani mluvit. Krásné otrokyně, oblečené v hedvábí a zlato, přicházely a zpívaly před princem a jeho královskými rodiči. Jedna z nich zpívala krásněji nežli všechny ostatní a princ tleskal rukama a usmíval se na ni. Tu se mořská ženka zarmoutila, neboť věděla, že ona sama kdysi zpívala mnohem krásněji. Pomyslila si: Ó, kdyby tak věděl, že jsem se vzdala navěky svého hlasu, abych jenom mohla být u něho!

Potom tančily otrokyně půvabné, vzdušné tance k líbezné hudbě. Tu zvedla mořská ženka krásné, bílé ruce a tančila na špičkách nohou, jen se vznášejíc, jak dosud ještě nikdo netančil. Každým pohybem se její spanilost ještě více projevovala a její oči mluvily k srdci vroucněji nežli zpěv otrokyň.

Všichni byli nadšeni, zvláště princ. Ten ji nazýval svým malým nalezencem a ona tančila stále víc a více. Kdykoli však se její noha dotkla země, bylo jí, jako by stoupla na ostré nože. Princ ji vyzval, aby zůstala stále u něho, a bylo jí dovoleno, aby spala před jeho dveřmi na sametové podušce.

Dal jí ušít mužský oblek, aby mohla s ním jezdit také na koni. Jezdili vonnými lesy, kde se zelené větve dotýkaly jejich ramenou a ptáčkové zpívali za svěžími lupeny. Vystupovala s princem na vysoké hory, a ačkoli její jemné nohy při tom krvácely, až si toho ostatní povšimli, jen se tomu smála. Šla pak za ním dále, až viděli mraky plout hluboko pod sebou, jako by to bylo hejno ptáků, kteří táhnou do cizích zemí.

Doma v princově zámku, když ostatní spali, vycházela po širokých mramorových schodech a ochlazovala si v mořské vodě nohy, které ji nesmírně pálily. A tehdy myslila na ty, kteří jsou tam dole v hlubinách.

Jedné noci přišly její sestry; vedly se za ruce a zpívaly velmi žalostně, plujíce pod vodou. I pokynula jim a ony ji poznaly a vypravovaly, jak je všechny zarmoutila. Potom ji navštěvovaly každou noc. Jednou v noci spatřila ve velké dálce i starou babičku, která již mnoho let nebyla nad vodou, a mořského krále s korunou na hlavě. Vztahovali po ní ruce, ale netroufali si přiblížit se k zemi jako její sestry.

Den za dnem byla princi stále milejší. Měl ji rád, jako můžeme mít rádi hodné, milé dítě, ale učinit ji královnou ho nenapadlo. A přece se musila stát jeho ženou, jinak nedostane nesmrtelnou duši a promění se den po jeho svatbě v pěnu na moři.

„Cožpak mě nemáš nejraději ze všech?" zdálo se, že hovoří oči mořské ženky, když ji bral do náručí a líbal její krásné čelo.

„Ano, ty jsi mi nejmilejší," říkal princ, „neboť máš nejlepší srdce ze všech, jsi mi nejvíce oddána a podobáš se mladé dívce, kterou jsem jednou spatřil, ale kterou sotva kdy opět naleznu. Byl jsem na lodi, jež ztroskotala; vlny mě zahnaly do země k posvátnému chrámu, kde konalo bohoslužbu více mladých dívek. Nejmladší mě nalezla na pobřeží a zachránila mi život. Spatřil jsem ji jenom dvakrát, a ona je jediná, kterou bych mohl milovat na tomto světě. Ale ty se jí podobáš, ba zastiňuješ téměř její obraz v mé duši. Ona patří posvátnému chrámu, a proto mi poslal můj dobrý osud tebe a nikdy se spolu nerozloučíme!" —

Ach, on neví, že já jsem mu zachránila život, myslila si mořská ženka, že jsem jej přenesla přes moře k lesu, kde stojí chrám, že jsem seděla za pěnou vln a dívala se, nepřijde-li nějaký člověk. Viděla jsem tu krásnou dívku, kterou miluje víc nežli mne!

A mořská ženka vzdychla zhluboka. Plakat nemohla, ale v duchu si říkala: Dívka patří posvátnému chrámu, řekl princ, ona nikdy nevyjde do světa. Nesetkají se spolu. Ale já jsem u něho, vidím jej každý den. Budu jej opatrovat, milovat jej, obětuji mu svůj život!

Ale tu se proslechlo, že se princ ožení se spanilou dcerou sousedního krále, a že proto vystrojuje nádhernou loď. Říká se prý sice, že princ odcestuje, aby spatřil země sousedního krále, leč děje se tak, aby uviděl dceru sousedního panovníka. S ním prý pojede velká družina.

Ale mořská ženka potřásala hlavou a smála se; znala princovy myšlenky mnohem lépe než všichni ostatní.

„Mám odjet," řekl jí, „mám spatřit krásnou princeznu. Moji rodiče si toho žádají, ale abych si ji odvezl domů jako svou nevěstu, mě nutit nemohou. Nemohu ji milovat; nepodobá se krásné dívce v chrámu, které se ty podobáš. Kdybych si měl jednou vyvolit nevěstu, byla bys to spíše ty, můj němý nalezenečku s výmluvnýma očima!" A líbal její červená ústa, hrál si s jejím dlouhým vlasem a kladl jí hlavu na srdce, které snilo o lidském štěstí a nesmrtelné duši.

„Ty se přece nebojíš moře, moje němé dítě!" pravil, když stáli na nádherné lodi, která jej měla odvézt do zemí sousedního krále. A vypravoval jí o bouřích a klidném moři, o podivných rybách v hloubce a o tom, co tam potápěči spatřili. A ona se usmívala jeho vypravování, neboť se lépe než kdokoli jiný vyznala v mořském dně.

Za měsíční noci, když všichni spali, sedávala poblíže kormidelníka, který řídil loď, a dívala se přes zábradlí dolů do jasné vody. Zdálo se jí, že vidí otcův zámek. Tam nahoře stála její babička se stříbrnou korunou na hlavě a zírala vzhůru skrze divé proudy na spodek lodi. Tu vystupovaly její sestry nad vodu, dívaly se na ni smutně a spínaly bílé ruce; kynula jim, usmívala se a chtěla vypravovat, že se jí vede dobře a že je šťastna. Ale plavčík se k ní blížil, a sestry se ponořily, takže se domníval, že to bílé, co spatřil, je pěna na moři.

Příštího jitra vplula loď do přístavu u nádherného města sousedního krále. Všechny zvony v kostelích vyzváněly, z vysokých věží bylo vytrubováno na pozouny a vojáci stáli s vlajícími prapory a lesknoucími se bodáky.

Každý den byla nějaká slavnost. Ples a společnosti se střídaly, ale princezna tu ještě nebyla. Říkalo se, že je vychovávána daleko odtud v posvátném chrámu a že se tam učí všem královským ctnostem.

Konečně přijela.

Mořská ženka byla žádostivá spatřit její krásu, i musela přiznat, že ještě nikdy nespatřila krásnější zjev. Měla velice jemnou pleť a za dlouhým, tmavým obočím usmívaly se dvě temně modré, věrné oči.

,,Ty jsi to," zvolal princ, „která mne zachránila, když jsem ležel jako mrtvý na pobřeží!" A přivinul svou zardívající se nevěstu do náručí. „O, jak jsem nesmírně šťasten!" pravil k mořské žence. „Nejlepší, v co jsem nikdy nedoufal, se mi splnilo. Budeš se radovat nad mým štěstím, neboť mě máš ze všech nejraději!"

A mořská ženka mu políbila ruku a připadalo jí, jako by již cítila pukat své srdce. Jitro po jeho svatbě jí mělo přinést smrt a proměnit ji v pěnu na moři.

Všechny kostelní zvony zněly, hlasatelé projížděli ulicemi a oznamovali zasnoubení. Na všech oltářích hořel vonný olej v drahocenných stříbrných lampách.

Kněží mávali kadidelnicemi a nevěsta a ženich si podali ruce a biskup jim požehnal.

Mořská ženka tu byla v hedvábí a zlatě a držela nevěstinu vlečku. Ale její uši neslyšely slavnostní hudbu, její oči neviděly posvátné obřady; myslila na svou smrtelnou noc, na vše, co ztratila na tomto světě.

Ještě téhož večera šli nevěsta a ženich na palubu lodi. Děla duněla, všechny vlajky vlály. Uprostřed lodi byl postaven královský stan ze zlata a purpuru a s nejkrásnějšími poduškami, na nichž měli snoubenci spát v tiché, chladné noci.

Plachty se vzduly a loď se snesla bez velkého kolísání na širé, jasné moře.

Když se stmívalo, rozžehli pestré svítilny a námořníci tančili veselé tance na palubě. Mořská ženka vzpomínala, jak se poprvé vynořila z moře a spatřila touž nádheru a radost, i vmísila se do tance, vznášejíc se, jako se vznášejí vlaštovky, jsou-li pronásledovány. Všichni jí projevovali jásavě obdiv, neboť nikdy posud netančila tak krásně. Bylo jí však, jako by ji někdo bodal sterými noži do jemných nohou, ale necítila to; větší bolest se jí zařezávala do srdce. Věděla, že je to poslední večer, co vidí toho, pro nějž opustila své příbuzenstvo a svůj domov, dala svůj krásný hlas a denně snášela nekonečné utrpení, aniž on to tuší. Byla to poslední noc, co dýchala týž vzduch jako on a viděla hluboké moře a modré, hvězdnaté nebe. Očekávala ji věčná noc bez myšlenek a snů, neboť neměla duši, ani ji nemohla získat.

A všichni se veselili a radovali na lodi až dlouho přes půlnoc; ona se smála s nimi a tančila s myšlenkami na smrt v srdci. Princ líbal svou spanilou nevěstu, ona si hrála s jeho černými vlasy a ruku v ruce odebrali se pak oba k odpočinku do nádherného stanu.

Nastalo ticho a klid na lodi, jenom kormidelník stál u kormidla. Mořská ženka

položila své bílé lokty na zábradlí a dívala se na východ k červánkům; věděla, že prvý sluneční paprsek ji usmrtí.

Tu spatřila své sestry, vystupující nad mořem; byly bledé jako ona. Jejich dlouhé, krásné vlasy již nepoletovaly vánkem, byly ustřiženy.

„Daly jsme je čarodějnici, aby pomohla, abys nemusila této noci zemřít. Dala nám nůž, tady je! Vidíš, jak je ostrý? Než slunce vyjde, musíš jej vrazit princi do srdce. Až jeho teplá krev zkropí tvé nohy, srostou v rybí ocas a ty se staneš opět mořskou ženkou, můžeš sestoupit k nám do vody a žít svých tři sta let, nežli se staneš mrtvou, slanou mořskou pěnou. Pospěš si! Jeden z vás musí zemřít, než vyjde slunce! Naší staré babičce vypadaly smutkem bílé vlasy, jako naše padly pod nůžkami staré čarodějnice. Usmrť prince a vrať se! Pospěš si, což nevidíš ty bílé pruhy na nebi? Za chvíli vyjde slunce a ty musíš jinak zemřít!" A vyrazí vše podivný, hluboký povzdech, zmizely ve vlnách.

Mořská ženka odhrnula purpurovou záclonu ve stanu a spatřila krásnou nevěstu, jak spí, hlavu majíc položenu na princových prsou. Sehnula se, políbila jej na krásné čelo, vzhlédla k nebi, kde se červánky víc a více rozsvětlovaly, podívala se na ostrý nůž a upřela opět zrak na prince, který ve snu volal jménem svou nevěstu. Jenom ona byla v jeho myšlenkách, a nůž se zachvěl mořské ženě v ruce. Leč vtom jej odhodila daleko do vln, které červeně zazářily v místě, kam padl; vypadalo to, jako by vytryskly kapky krve z vody. Ještě jednou se podívala ztrhaným zrakem na prince a vrhla se z lodi do moře.

Cítila, jak se její tělo rozplývá v pěnu.

Vtom vystupovalo slunce z moře. Jeho paprsky dopadaly mile a teple na smrtelně chladnou mořskou pěnu. Mořská ženka ani necítila, že umírá, viděla jasné slunce a nahoře nad ní se vznášelo mnoho set průhledných, krásných tvorů. Mohla skrze ně vidět bílé plachty lodi a rudé mraky na nebi, jejich hlasy byly melodické, ale tak jemné, že žádné lidské ucho je nemohlo slyšet, právě jako žádné pozemské oko je nemohlo spatřit. Bez křídel se vznášely vlastní svou lehkostí vzduchem.

Mořská ženka spatřila, že má tělo jako ony, že se víc a více zvedá nad pěnu.

„Ke komu to přicházím?" pravila a její hlas zněl jako hlas ostatních tvorů, tak křehce, že žádná pozemská hudba by ho nedovedla napodobit.

„K dcerám vzduchu!" odpovídaly ostatní. „Mořská žena nemá nesmrtelnou duši a nemůže ji nikdy získat, leč by získala lásku člověka! Na cizí moci závisí její věčné bytí. Dcery vzduchu sice nemají věčnou duši, ale dovedou si ji opatřit dobrými skutky. My letíme do teplých zemí, kde horký, morový vzduch usmrcuje lidi; těm přivějeme ochlazení. Síříme vzduchem vůni květin a posíláme osvěžení a lék. Když jsme se po tři sta let snažily konat dobro podle své možnosti, dostáváme nesmrtelnou duši a účastníme se lidského věčného štěstí. Ty, ubohá mořská ženko, celým srdcem jsi dychtila po témž co my, trpěla jsi a snášela bolest, povznesla ses do světa nadzemských duchů, i můžeš si sama dobrými skutky získat nesmrtelnou duši za tři sta let."

A mořská ženka zvedla světlé ruce vzhůru k božímu slunci a poprvé ucítila slzy.

Na lodi nebylo ani ruchu, ani života. Viděla jen, jak princ se svou krásnou nevěstou ji hledají; bolestně zírali na šumivou pěnu, jako by věděli, že se vrhla do vln.

Neviditelná políbila čelo ženichovo, usmívala se na něj a vystoupila s ostatními dcerami vzduchu na růžový mrak, který plul vzduchem.

„Za tři sta let se takto vzneseme do království božího!"

„Ještě dříve se tam můžeme dostat!" šeptala jedna. „Nepozorovaně vnikneme do lidského obydlí, kde jsou děti. Za každý den, v kterém najdeme dobré dítě, jež dělá svým rodičům radost a zaslouží si jejich lásky, zkrátí Bůh naši zkušební dobu. Dítě neví, kdy se vznášíme ve světnici, a když se radostí nad ním usmějeme, tu se odečte jeden rok z oněch tří set. Ale spatříme-li nezpůsobné a zlé dítě, tu musíme ronit slzy žalu a každá slza prodlužuje naši zkušební dobu o den!"

csarzh-TWenfrdeitjaplptruskthyi

Pohádkový přehrávač

  • Dlouhý,Široký a Bystrozr
  • Drak dvanáctihlavý
  • Hloupý Honza
  • Hrnečku,vař
  • Jak se Honzík učil latin
  • Kmotr Matěj
  • Král času
  • O Budulínkovi
  • O Popelce
  • O Smolíčkovi
  • O bílém hadu
  • O dvanácti měsíčkách
  • O kocouru,kohoutu a kose
  • O kohoutkovi a slepičce
  • O neposlušných kozlatech
  • O perníkové chaloupce
  • O Červené Karkulce
  • Otesánek
  • Tři zlaté vlasy děda Vše
  • Zlatovláska
  • Čert a Káča
  • Živá voda