Get Adobe Flash player

Neználek na Měsíci

      Kapitola 1 JAK VŠEZNÁLEK POKOŘIL PROFESORA HVĚZDOSLAVA

  Od Neználkovy cesty do Slunečního města uplynul rok, druhý a ještě půl. Pro nás je to samozřejmě jako nic, ale pro mrňavé človíčky je půltřetího roku celá věčnost. Když tak malíčkové poslouchali, co všecko Neználek, Knoflenka a Špinda Strakáček viděli a zažili, hurá taky do Slunečního města; a sotva se vrátili, hned se dali do práce. Kvítečkov se od té doby změnil k nepoznáni: objevilo se mnoho velkých krásných budov, ve Zvonečkové ulici byly podle plánů architekta Vrtišpunta postaveny dva otočné domy, jeden čtyřpatrový věžového typu se spirálovou klouzačkou a s plaveckým bazénem kolem, takže se dalo vlétnout rovnou do vody, a druhý pětiposchoďový s houpacími balkóny, padákovou věží a čertovým kolem na střeše; po ulicích se prohánělo spousta aut, spiráloběžek, truboletů, hydroplánomotokár, pásových motocyklů a jiných vozidel. Ale to nebylo zdaleka všechno. Obyvatelé Slunečního města viděli, jak se človíčkové z Kvítečkova zdatně ohánějí, a pomohli jim postavit několik důležitých továren. Podle projektu inženýra Špuntíka byl vybudován oděvní závod, kde se vyráběly nejrozmanitější obleky od plovacích vest až po zimní kožíšky z umělého vlákna. Teď už se nikdo nemusel hrbit celé hodiny s jehlou v ruce, aby si ušil nejobyčejnější kalhoty nebo kabát: v továrně to všecko za človíčky udělaly stroje. Hotové výrobky se stejně jako ve Slunečním městě rozvážely po obchodech a tam si každý vzal, co zrovna potřeboval. Ale ani to nebylo to hlavní. Šlo především o to, že se do Slunečního města vypravil i Všeználek. Seznámil se tam s učenými malenkami Petůnkou a Ančovičkou, které se právě chystaly k druhé cestě na Měsíc, horlivě se s nimi pustil do práce, a když byla raketa hotová, účastnil se taky kosmického letu. V oblasti měsíčního moře Jasu prozkoumali naši odvážní kosmonauti jeden z menších kráterů, vnikli tam do jeskyně a zkoumali změny přitažlivé síly. Na Měsíci je totiž, jak známo, přitažlivost o hodně menší než u nás na Zemi. Pobyli tam asi čtyři hodiny, ale pak museli honem zpátky: zásoby vzduchu se jim povážlivě tenčily. Po návratu do Kvítečkova Všeználek dopodrobna vyprávěl o své cestě, a toť se ví, že to kdekoho nesmírně zajímalo. Nejvíc hvězdáře Okulárka. Často pozoroval svým dalekohledem kotouč Měsíce a už dávno poznal, že jeho povrch není rovný, ale hornatý, a že měsíční hory nejsou jako u nás na Zemi, ale kruhové, nebo ještě lépe: prstencové. Tahle prstencová pohoří nazývají učenci měsíčními krátery. Je jich na Měsíci tise: malé, tak dvoukilometrové, ale i obrovské, až třeba sto čtyřicet kilometrů v průměru. Spoustu vědců zajímá otázka, jak vlastně vznikly. Ve Slunečním městě se o to hvězdáři dokonce pohádali a rozdělili se na dva tábory: jedni tvrdili, že měsíční krátery vznikly ze sopek neboli vulkánů, druzí prohlašovali, že to jsou stopy po velkých meteoritech. Prvním se proto říkalo stoupenci vulkánové teorie, zkrátka vulkanisti, druhým stoupenci meteorické teorie neboli meteoristi. Jenomže Všeználek nesouhlasil ani s vulkanisty, ani s meteoristy a ještě před cestou na Měsíc vytvořil svou vlastni teorii vzniku měsíčních kráterů. Jednou pozoroval s Okulárkem Měsíc a vtom mu padlo do oka, že povrch Měsíce je náramně podobný dobře vypečenému lívanci. Často potom chodil do kuchyně a pozoroval, jak se pečou lívance: všiml si, že dokud je lívanec řídký, je jeho povrch úplně hladký; ale jak se na pánvi opéká, objevují se na povrchu bubliny ohřáté páry, praskají a do lívance se dělají malé mělké dírky, které nezmizí, ani když se těsto jaksepatří propeče a ztuhne. Všeználek dokonce sepsal knihu, ve které uváděl, že povrch Měsíce nebýval vždycky tvrdý a chladný jako teď. Kdysi dávno byl prý Měsíc řídká, do tekuta rozžhavená koule. Pak jeho povrch postupně chladl, až se změnil v tvárné těsto. Uvnitř měl však ještě pořád plno ohně a obrovské bubliny rozžhavených plynů vyrážely na povrch a praskaly. A že nebyl povrch dostatečně tuhý, stopy prasklých bublin mizely, jako mizí bubliny na vodě, když prší. Když pak ale povrch Měsíce vychladl a zhoustl jako opékaný lívanec, stopy po bublinách se už neztrácely a vytvářely prstence trčící nad okolí. A když zchladly ještě víc, ztvrdly úplně. Zpočátku byly hladké a stejnoměrné, jako by zkameněly kruhy na vodě, ale časem rozpraskaly a rozdrobily se, až se nakonec změnily v dnešní rozeklané krátery, jak nám je ukáže každý pořádný dalekohled. Všichni hvězdáři - vulkanisti i meteoristi - se tomuhle Všeználkovu nápadu jen smáli. Vulkanisti říkali: "Prosím vás, k čemu tahle lívancová teorie, když je tak jako tak jasné, že měsíční krátery jsou obyčejné sopky?" Všeználek namítal, že sopka je přece vysokánská hora s poměrně nevelkým otvorem neboli kráterem na vrcholu, a že kdyby jeden jediný měsíční kráter měl být kráterem sopky, pak že by sopka sama musela být velká div ne jako celý Měsíc - a ten by pak vypadal docela jinak. Meteoristi říkali: "Samozřejmě že měsíční krátery nejsou sopky. Ani lívance. Každý přece dávno ví, že to jsou stopy po dopadech meteoritů." I na to měl Všeználek odpověď: Meteority přece nemohly padat na Měsíc vždycky jenom kolmo, ale i všelijak šikmo a ze strany. V takovém případě by po nich nezbyly jen samé kulaté stopy, jako jsou všechny měsíční krátery, ale i protáhlé, elipsovité nebo oválně - a takové na Měsíci nenajdeme. Jenomže vulkanisti i meteoristi si už natolik zvykli na své milované teorie, že nechtěli o té Všeználkově ani slyšet a pohrdavě ho nazývali lívancistou. Ale po svém pobytu na Měsíci a po podrobné prohlídce jednoho z měsíčních kráterů opustil Všeználek svou lívancovou teorii sám. Podařilo se mu totiž zjistit, že prstencová hora kolem kráteru není vůbec hora, ale zbytky obrovitánské cihlové zdi, rozhlodané zubem času. Přestože cihly už dávno zvětraly a ztratily svůj původní tvar, přece jen bylo vidět, že to jsou doopravdy cihly, a ne jen kusy obyčejné horniny. Zvlášť zřejmě to bylo tam, kde se zeď zbortila teprv nedávno a cihly se dosud nerozpadly v prach. Když si to Všeználek pořádně rozmyslel, pochopil, že takovéhle zdi mohli postavit jedině nějací rozumní tvorové, a po svém návratu vydal další knihu: Kdysi dávno žily prý na Měsíci rozumné bytosti, takzvaní měsíční človíčkové neboli Měsíčani; v těch dobách byl prý ještě na Měsíci, stejně jako dnes na Zemi, vzduch a Měsíčani žili na povrchu své planety právě tak jako my na povrchu naší Země; jenomže vzduch postupně unikal do vesmírného prostoru a Měsíčani, aby nezahynuli, nastavěli kolem svých měst silné cihlové zdi a nad nimi vyklenuli obrovské skleněné kopule; tuze dobře ovšem věděli, že to takhleěčně nepůjde, vzduch že časem zmizí do poslední trošky a měsíční povrch, nechráněný mohutnou vrstvou atmosféry, budou zahřívat sluneční paprsky tak silně, že tam život nebude moci existovat ani pod sebesilnějšími kopulemi; proto se začali stěhovat do nitra Měsíce, neboť Měsíc je ve skutečnosti dutý jako gumový míč a na vnitřním povrchu jeho pláště se dá žít stejně dobře jako na vnějším. Všeználkova kniha způsobila nesmírný rozruch. Někteří učenci ji sice chválili, že je prý napsána velice zajímavě, ale všichni svorně ji vytýkali, že není vědecky podložená. A řádný člen Akademie hvězdářských věd profesor Hvězdoslav dočista soptil rozhořčením a prohlašoval, že to není žádná kniha, ale zrovna kosmický nesmysl. Ne že by byl profesor Hvězdoslav nějaký nerudný protiva, vůbec ne, byl to dobrák od kosti, jenže měl tuze veliké nároky, na každé práci si ze všeho nejvíc vážil přesnosti a pořádku a nesnášel žádné fantazírování, zkrátka výmysly. Když se vysoptil, navrhl Akademii hvězdářských věd uspořádat o Všeználkově knize veřejnou diskusi a rozcupovat ji, jak se vyjádřil, do poslední nitky, aby se už nikdy nikdo neopovážil psát podobné hlouposti. Akademie souhlasila a poslala Všeználkovi pozvánku. Všeználek přijel a diskuse mohla začít. A to, jak se při takových příležitostech sluší a patří, důkladným referátem, který se uvolil vypracovat sám profesor Hvězdoslav. Když se všichni pozvaní človíčkové shromáždili v prostorném sále a pohodlně se usadili v křeslech, přistoupil profesor Hvězdoslav k řečnickému pultu a pravil: "Drazí přátelé, dovolte mi, abych prohlásil zasedání věnované posouzení Všeználkovy knihy za zahájené." Pak si hlasitě odkašlal, pečlivě se vysmrkal a ujal se slova. Nejdříve stručně vyložil obsah knihy a pochválil ji za živý a zřetelný sloh, načež prohlásil, že podle jeho názoru se Všeználek dopustil omylu, jestliže považoval za cihly to, co ve skutečnosti byla jen jakási vrstevnatá hornina; a jelikož tedy nejde o cihly, nemůže být řeč, jak z toho vyplývá, ani o žádných Měsíčanech; neboť i kdyby existovali, nemohli by v žádném případě žít na vnitřním povrchu Měsíce, protože každému je přece známo, že všechny předměty jsou na Měsíci stejně jako na Zemi přitahovány ke středu planety, takže v případě, že by byl Měsíc skutečně dutý, okamžitě by to každého přitáhlo doprostřed dutiny a tam by bez pomoci poletoval v prázdnotě, dokud by neumřel hlady. Všeználek to všecko vyslechl, zvedl se a posměšně řekl: "Mluvíte, jako byste už někdy poletoval uvnitř Měsíce."

 "A vy snad ano?" odsekl profesor Hvězdoslav. "Nepoletoval jsem bez pomoci," řekl Všeználek, "ale zato jsem letěl v raketě a zkoumal předměty ve stavu beztíže."

 "Prosím vás, co s tím má společného nějaký beztížný stav?" broukl Hvězdoslav. "Hned uvidíte,"usmál se Všeználek. "Jistě račte vědět, že během letu jsem měl na palubě rakety láhev s vodou. Ve stavu beztíže plavala láhev volně v prostoru, jako ostatně každý předmět, který jsme nepřipevnili. Dokud byla láhev plná, šlo všechno normálně; ale sotva jsem půlku vody vypil, stala se divná věc: zbylá voda se nedržela ani na dně láhve, ani v jejím středu, ale roztekla se rovnoměrně po stěnách a uprostřed se utvořila vzduchová bublina. Vodu to tedy, jak vidíte, nepřitahovalo do středu láhve, ale k jejím stěnám - což je koneckonců naprosto pochopitelné, protože vzájemně se může přitahovat jen a jen hmota, kdežto prázdnota k sobě nepřitáhne nic."

 "To jste tedy šlápl vedle!" zabručel rozzlobeně profesor Hvězdoslav. "Srovnávat láhev s planetou - to je podle vás vědecké?"

 "Proč by ne?" odpověděl rázně Všeználek. "Když se láhev volně pohybuje v meziplanetárním prostoru, je přece ve stavu beztíže a podobá se ve všem všudy planetě. A uvnitř bude všecko zrovna jako v nitru planety, v našem případě Měsíce - samo sebou, jestli je Měsíc doopravdy dutý."

 "No právě:" vpadl mu do řeči profesor Hvězdoslav, "vysvětlete nám laskavě, proč jste si vzal do hlavy, že tomu tak je." Posluchači se zasmáli, ale Všeználka to nevyvedlo z míry. "Dospěl byste k tomu i vy, kdybyste trochu uvažoval. Jestliže byl Měsíc nejdřív žhavý a tekutý, nezačal ladnout zvnitřku, ale od povrchu - právě ten je přece ve styku s mrazivým prostorem vesmíru. Tak tedy vychladl a ztvrdl ze všeho nejdřív měsíční povrch a z Měsíce se stala jakási obrovská kulovitá nádoba, uvnitř které zůstalo - co?"

 "Ještě nevychladlá roztavená hmota!" křikl kdosi. "Správně," přikývl Všeználek, "zkrátka a dobře: tekutina."

 "Nu prosím, sám říkáte: tekutina," ušklíbl se Hvězdoslav. "Kde by se tedy vzala v Měsíci dutina, když tam je ta žhavá tekutina, vy moudrá hlavo!"

 "Na to není tak těžké přijít," klidně odvětil Všeználek. "Rozžhavená tekutina obklopená tvrdou slupkou Měsíce chladla přece dál, a jak chladla, zmenšovala svůj objem. Předpokládám, že víte, že se každé těleso ochlazováním zmenšuje?"

 "Předpokládám, že vím," odsekl zlostně profesor Hvězdoslav. "Pak je vám tedy dozajista všecko jasné," zaradoval se Všeználek. "Když tekutá hmota zmenšila svůj objem, musel v nitru Měsíce nutně vzniknout prázdný prostor - jako ta vzduchová bublina v láhvi; ten se čím dál víc zvětšoval, protože řídká hmota byla přitahována k tvrdé měsíční kůře - jako zbytky vody k stěnám láhve, a když časem tekutá hmota vychladla úplně a ztvrdla, vznikla vnitřní dutina, kterou pak mohl docela dobře vyplnit vzduch anebo jiný plyn."

 "Správně! Chlapík, Všeználku! Sláva!" ozvalo se ze všech stran. Všichni zatleskali. Někdo vykřikl: "Pryč s Hvězdoslavem! Človíčkové odtáhli profesora z pódia a na jeho místo přistrkali Všeználka. "Ať mluví Všeználek!" ozývalo se odevšad. "Pryč s Hvězdoslavem!"

 "Drazí přátelé," řekl Všeználek, když se octl za řečnickým pultem, "přednášet nemohu, na to nejsem připraven."

 "Tak nám aspoň povídejte o letu na Měsíc!" volali človíčkové. "A o beztížném stavu!"

 "Dobrá," souhlasil Všeználek, "tak třeba o stavu beztíže. Jistě víte, že aby mohla kosmická raketa překonat přitažlivost Země, musí dosáhnout obrovské rychlosti - jedenáct kilometrů za vteřinu. Když raketa nabírá tuto rychlost, je kosmonaut vystaven strašnému přetížení. Váha jeho těla jako by se několikanásobně zvětšila a tiskla ho k podlaze kabiny; není schopen zdvihnout ruku, nepohne nohou, zdá se mu, jako by měl tělo z olova, jako by mu na prsa nalehla nějaká strašná tíha a nedala mu ani vydechnout. Ale sotva se zrychlování rakety zastaví a kosmická loď začne svůj volný let meziplanetárním prostorem, přetížení ustane, ba přestanete pociťovat tíži vůbec, zkrátka a dobře jako byste ztratili svou váhu."

 "A povězte nám, co jste cítil? Jak to na vás působilo?" zavolal kdosi z posluchačů. "Můj první pocit ve stavu beztíže byl, jako by mi někdo podtrhl sedadlo a já neměl na čem sedět. Začala se mi trochu točit hlava, zdálo se mi, jako by mě někdo obrátil vzhůru nohama, a zároveň jsem cítil, že se ve mně všecko zastavilo a ztuhlo jako při úleku, ačkoli jsem se přece ničeho nepolekal. Chvilku jsem počkal, a když jsem se přesvědčil, že se mi nic zlého nestalo, že dýchám a vnímám jako dřív, přestal jsem si těch nepříjemných pocitů všímat - a ony postupně zmizely. Rozhlédl jsem se, koukám, že je všecko na svém místě, sedadlo že je taky jako předtím řádně pode mnou a hned se mi přestalo zdát, že jsem vzhůru nohama. A hlava se mi už taky netočila. Když jsem se tedy přesvědčil, že je všecko v pořádku, chtěl jsem se opřít nohama o podlahu, ale udělal jsem to tak zprudka, že jsem zčistajasna vyletěl vzhůru a pořádně jsem se uhodil do hlavy o strop kabiny. Neuvědomil jsem si, že jsem ztratil váhu a že teď stačí docela málo síly, abych vyskočil do obrovské výšky. Mohl jsem klidně viset uprostřed kabiny v libovolné poloze, jen jsem nesměl udělat žádný prudší pohyb. Kolem mne právě tak volně plavaly předměty, které jsme před startem nepřipevnili. Voda z láhve se nevylila, ani když se láhev obrátila dnem vzhůru, a sotva se mi podařilo vodu vytřást, nadělaly se z ní kuličky a také se vznášely v prostoru, dokud nepřilnuly ke stěnám kabiny."

 "A mohl byste nám, prosím, povědět," zeptal se jeden malíček, "to jste měl v té láhvi opravdu jen vodu, nebo nějaký jiný nápoj?"

 "V láhvi byla obyčejná voda," odpověděl Všeználek, "copak jiného?"

 "No to já nevím," rozhodil malíček rukama, " myslel třeba limonáda nebo, dejme tomu, petrolej…" Všichni se zasmáli. A další malíček se zeptal: "A přivezli jste si odtamtud něco?"

 "Já jsem si přivezl přímo kousek Měsíce," přiznal Všeználek. Vyndal z kapsy nevelký kamínek modrošedé barvy a řekl: "Na povrchu Měsíce se povaluje spousta všelijakých kamenů, a velice krásných, ale ty jsem si brát nechtěl, mohly to být třeba meteority, spadlé na Měsíc odněkud z vesmíru. Tenhle kámen jsem však odštípl vlastnoručně kladívkem ze skály, když jsme lezli do měsíční jeskyně. Takže je to zaručeně pravý kousek Měsíce." Kámen koloval z ruky do ruky. Každý si ho chtěl prohlédnout zblízka. Všeználek zatím vyprávěl, jak s Petůnkou a s Ančovičkou putovali po Měsíci a co tam viděli. Všem se Všeználkovo povídání tuze líbilo a všichni byli náramně spokojeni, jen profesor Hvězdoslav ne. Sotva Všeználek skončil a odešel od řečnického pultu, vyskočil na pódium a prohlásil: "Vážení přátelé, všichni jsme se zájmem vyslechli vyprávěni o Měsíci a o všem ostatním a já jménem svým i všech přítomných dovoluji si vyjádřit srdečné diky věhlasnému Všeználkovi za jeho zajímavé a obsažné vystoupení. A však-" pokračoval profesor Hvězdoslav a přísně zvedl ukazovák. "Pryč s ním!" ozvalo se ze sálu. "Avšak, opakoval zvýšeným hlasem profesor Hvězdoslav, "my jsme se nesešli proto, abychom poslouchali povídačky o Měsíci, ale abychom posoudila Všeználkovu knihu; a jestliže jsme tuto knihu neposoudili, znamená to, že jsme nesplnila to, co jsme si předsevzali; a jestliže jsme nesplnili, co jsme si předsevzali, budeme to stejně muset splnit; a jestliže to budeme stejně muset splnit, pak to tedy splníme a nezbude nám než podrobit zkoumání . . ." Nikdo se už nedověděl, co vlastně chtěl profesor Hvězdoslav podrobit zkoumání: zdvihl se takový rámus, že nebylo slova rozumět. Ze všech stran se ozývalo jedno jediné: "Pryč s ním!" Dva malíčkové se znovu vrhli na pódium, jeden popadl Hvězdoslava za límec, druhý za nohy a vyvlekli ho rovnou na ulici. Tam ho posadili v parčíku na trávník a řekli mu: "Hele, až jednou poletíš na Měsíc, klidně si dělej přednášek, kolik budeš chtít, ale zatím seď pěkně tady a mlč." Takové nešetrné zacházení profesora Hvězdoslava natolik popletlo, že ze sebe nevypravil ani slovo. Konečně se trošku vzpamatoval: "To je neslýchané! Budu si stěžovat! A dám to do novin! Vy ještě poznáte, kdo to je profesor Hvězdoslav!" Dlouho křičel a hrozil pěstmi, ale když viděl, že se už všichni dávno rozešli, prohlásil: "A tím, váženi přátelé, považuji naše zasedáni za skončené." Načež vstal a šel taky. 

 

Kapitola 2 ZÁHADA MĚSÍČNÍHO KAMENE

  Druhého dne se v novinách objevila obšírná zpráva z diskuse o Všeználkově knize. Přečetli si ji snad všichni obyvatelé Slunečního města. Každý se chtěl dovědět, jestli je tedy Měsíc doopravdy dutý a jestli je pravda, že uvnitř Měsíce žijí človíčkové. Ve zprávě bylo podrobně uvedeno, o čem se v diskusi hovořilo, ba dokonce i to, o čem se nehovořilo vůbec. Stránky novin se strakatily legračními obrázky. Na jednom byl třeba namalován Měsíc, uvnitř chodili vzhůru nohama človíčkové a chytali se za všecko možné, jen aby je to nepřitáhlo do středu planety; na jiném byl vyobrazen človíček, kterému přitažlivá síla stáhla kalhoty i boty, a teď se jen v klobouku a v košili držel jako klíště větve stromu. Všeobecnou pozornost vzbudila karikatura Všeználka, jak bezmocně poletuje ve středu Měsíce a tváři se tak vyděšeně, že se tomu musel kdekdo smát. Tohle všechno noviny samozřejmě otiskovaly jen pro obveselení čtenářů. V jedněch však byla uveřejněna naprosto vážná a vědecky podložená stať profesora Hvězdoslava, který přiznal, že ve sporu s Všeználkem nebyl tak docela v právu, a omlouval se za ostré výrazy, kterých použil. Napsal, že existence vnitřního prostoru Měsíce neodporuje fyzikálním zákonům a že je tedy plně reálná, takže Všeználek není tak dalek skutečnosti, jak se snad mohlo zpočátku zdát; zároveň však prý lze těžko předpokládat, že by ta dutina byla uprostřed Měsíce, neboť centrální část této planety je přece zaplněna tuhou hmotou, která vznikla dávno před tím, nežovrch zchladl a ztvrdl, a tedy i před tím, než se uvnitř začal tvořit prázdný prostor; stejně jako teď, i v dávných dobách byly totiž vnitřní vrstvy Měsíce vystaveny obrovskému tlaku vrstev vnějších, které váží mnoho tisíc, ba miliónů tun, takže zcela ve shodě se všemi fyzikálními zákony nemohly zůstat v tekutém stavu, ale musely být stlačené a tuhé; což tedy znamená, že už v době, kdy byl Měsíc ještě žhavý a tekutý, měl již uvnitř tvrdé středové jádro, a že když se začala tvořit vnitřní dutina Měsíce, nedělo se tak v jeho středu, ale kolem něho - přesněji řečeno: mezi tímto tvrdým centrálním jádrem a poměrně nedávno ztuhlým povrchem; z čehož tedy nezvratně vyplývá, že Měsíc není vlastně dutá koule jako třeba gumový míč, jak mylně předpokládal Všeználek, ale koule s ještě jednou kouli uvnitř, obklopenou mezivrstvou vzduchu nebo jiného plynu. Pokud jde o existenci měsíčních človíčků a živých tvorů vůbec, to už patří zhola do oblasti fantazie, psal profesor Hvězdoslav. Neexistují žádné vědecké důkazy o životě Měsíčanů, a jestliže to, co Všeználek objevil na povrchu Měsíce, byla skutečně cihlová zeď postavená kdysi nějakými rozumnými bytostmi, nikterak to ještě nedokazuje, že se tyto rozumné bytosti zachovaly až do dnešních dnů a zvolily si za své sídlo vnitřní dutinu své planety. Věda vyžaduje hodnověrná fakta, a ta nám nenahradí sebekrásnější pusté výmysly. Když si Všeználek přečetl článek profesora Hvězdoslava, přepadl ho mučivý pocit studu smíšený s roztrpčením: to, co profesor Hvězdoslav napsal o tuhém jádru uvnitř Měsíce, bylo naprosto nezvratné. Každý, kdo zná jen trochu základy fyziky, s tím musí souhlasit - a Všeználek je znal znamenitě. Jak to, že jsem nepřišel na takovou jednoduchou věc? ptal se nechápavě. Samo sebou, že uvnitř Měsíce musí být tuhé jádro a že ta dutina se mohla tvořit jedině kolem něho, a ne uprostřed. Já osel! Já mezek! Já hlava zabedněná! Takhle se zesměšnit! Jak jsem mohl nepochopit takovouhle samozřejmost! Ta ostuda! Všeználek si znovu přečetl článek od a do zet, začal se procházet po pokoji a co chvíli potřásal hlavou, jako by z ní chtěl vytřást ty nepříjemné myšlenky. "Pusté výmysly . . .!" brumlal dopáleně. "Jak mám teď dokazovat, že to nejsou žádné výmysly, když jsem nepřišel ani na to, že ve středu Měsíce musí být tuhé jádro! Taková blamáž!" Nakonec ho to věčné chození unavilo, se vzteklým vrčením padl na židli a vytřeštěně koukal do prázdna. Ale hned zas vyskočil jako uštknutý a znovu běhal sem a tam. "A zrovna dokážu, že to nejsou žádné pusté výmysly!" křičel. "Človíčkové na Měsíci jsou! Není možné, aby nebyli! A věda - to nejsou jen holá fakta! Věda je i fantazie. Fantazie nám pomáhá přemýšlet. Pouhá holá fakta, to ještě nic neznamená! Každému faktu je třeba dát smysl. A já to dokážu!" Vtom mu padl pohled na karikaturu v novinách, kde byl nakreslen uprostřed Měsíce s tak pitomým výrazem, že se na to nedalo klidně koukat. "No prosím!" řekl otráveně. "A pak zkus něco dokazovat - když ti udělají takovýhle obličej!" Ještě toho dne odjel ze Slunečního města a celou cestu se dušoval: V životě se už nebudu zabývat vědou! I kdyby mě na kousky krájeli! Ne a ne a ne! Jenomže když se zas vrátil do Kvítečkova, pozvolna se uklidnil a začal znova toužit po vědecké práci a po nových cestách: Postavit takhle velikánskou meziplanetární loď, vzít si pořádnou zásobu vzduchu a potravin a uspořádat dlouhodobou výpravu na Měsíc! Ve vnějším obalu musejí být přece nějaké otvory, trhliny nebo krátery vyhaslých sopek. Proniknout tak jimi do nitra Měsíce a spatřit jeho vnitřní jádro! Jestli existuje - a to bezpochyby ano! - pak měsíční človíčkové určitě žijí na jeho povrchu. Mezi vnějším pláštěm a středovým jádrem se jistě zachovalo dost vzduchu a životní podmínky tam mohou být docela vyhovující. Jak si to tak Všeználek všecko představoval, užuž se chtěl pustit do přípravy nové expedice; ale vtom si vzpomněl, co se mu přihodilo, a znovu si řekl: Ne! Musím být důsledný. Jednou jsem se rozhodl, že nechám vědu být, a tak to taky dodržím! Ať si letí na Měsíc někdo jiný, ať si tam najde někdo jiný měsíční človíčkypak aspoň všichni řeknou: Tak vida, Všeználek měl pravdu, to je pane chytrý malíček, ten předpověděl, co nikdy nikdo netušil. A my se mýlili! My jsme mu nevěřili! My jsme se mu smáli! A psali o něm všelijaké posměšné články a kreslili karikatury! A všichni se pak budou stydět. A profesor Hvězdoslav taky. A pak za mnou přijdou a řeknou: Hele, odpusť nám to, Všeználku, my jsme se spletli. A já jim řeknu: To nic, kamarádi, já se už nezlobím, já vám to odpouštím. I když mě to hrozně mrzelo, že jste se mi všichni smáli. Ale já nejsem pomstychtivý, já jsem dobrák. Protože co je pro mne ze všeho nejhlavnější? Nejhlavnější je pro mne pravda. A když pravda zvítězí, pak je všecko v pořádku, jaképak zlobení. Takhle tedy Všeználek uvažoval, a když si všecko jaksepatří rozmyslel, rozhodl se, že na Měsíc zapomene a už na něj v životě nepomyslí. Jenže to nebylo tak lehké. Potíž byla v tom, že měl doma ten kousek Měsíce, ten měsíční kámen, který odštípl ze skály, když slézali s Petúnkou a s Ančovičkou do měsíční jeskyně. Měsíční kámen neboli lunit, jak ho pojmenoval, ležel v jeho pokoji na okně a chtě nechtě mu vždycky padl do oka. A jak ho Všeználek zahlédl, hned si vzpomněl na Měsíc a na všecko, co se přihodilo - a zas měl po náladě. Jednou v noci se probudil, zrak mu sklouzl na okno, a spatřil, že lunit ve tmě světélkuje jakýmsi měkkým modravým svitem. Všeználka ten neobvyklý jev udivil, vstal a šel k oknu, aby si měsíční kámen jaksepatří prohlédl. A tu si všiml, že na obloze září jasný úplněk. Měsíční světlo padalo přímo do okna a osvětlovalo kámen tak, že se zdálo, jako by lunit svítil sám. Všeználek se pokochal tou krásnou podívanou, uklidnil se a šel si zase lehnout. Podruhé seděl Všeználek dlouho do večera nad knížkou a když se konečně rozhodl, že půjde spát, byla už hluboká noc. Svlékl se, zhasl - a opět mu náhodou padl pohled na měsíční kámen na okně. A znovu se mu zdálo, že lunit svítí: tentokrát dokonce nějak obzvlášť jasně. Ale protože věděl, že je to úkaz způsobený jen odrazem měsíčního světla, přestal si toho všímat a už se chystal usnout - jenže vtom si uvědomil, že tuhle noc je přece novoluní a měsíc nesvítí. Vylezl z postele, vykoukl ven - a opravdu: noc byla tmavá, bezměsíčná; na obloze, černé jako uhel, blikaly jen hvězdy, měsíc nikde. A přesto zářil měsíční kámen tak jasně, že osvětloval kousek okna kolem. Všeználek vzal lunit do ruky - a ruku mu ozářilo slabé mihotavé světlo: linulo se z měsíčního kamene. Čím déle se na ten kámen díval, tím svítil lunit jasněji. Dokonce jako by už v pokoji nebylo tma jako dřív: rozeznal stůl, židle, knihovničku . . . Vzal z poličky knížku, otevřel ji a položil na ni měsíční kámen; lunit ji osvětlil, že Všeználek mohl přečíst jednotlivá písmena i slova. Pochopil, že měsíční kámen vyzařuje jakousi světelnou energii. Užuž chtěl běžet k ostatním a povědět jim o svém objevu, uvědomil si však, že všichni dávno spí. Ale hned druhého dne jim řekl: "Víte co, kamarádi? Přijďte dneska večer ke mně, ukážu vám něco, že budete koukat."

 "A co?" zajímali se človíčkové. "Přijďte a uvidíte." Všichni byli náramně zvědaví, co to asi bude, a Čiperka nemohl nedočkavosti ani obědvat; nakonec to už nevydržel, běžel za Všeználkem a tak dlouho ho trápil, až mu to tajemství musel vyklopit. Tak se to sice malíčkové dověděli dřív, o to větší však byla jejich zvědavost. Každý chtěl na vlastni oči vidět, jak ten zvláštní kámen potmě svítí. Sotva slunce sklouzlo za obzor, do jednoho byli u Všeználka. "Přišli jste moc brzo:" přivítal je, "teď kámen svítit nebude, ještě je moc světlo. Svítí, až když je úplná tma."

 "To nic, my počkáme:" řekl Sirupčík. "My máme čas."

 "Tak dobrá, čekejte," přikývl Všeználek. "A abyste se zatím nenudili, něco vám o tom povím." Malíčkové se usadili kolem stolu, Všeználek před ně položil měsíční kámen a začal. Vykládal, že se v přírodě vyskytuji látky, které mají schopnost ve tmě světélkovat, když byly předtím vystaveny účinku světelných paprsků, a že se takové záření nazývá luminiscence; některé látky prý vyzařuji viditelné světelné paprsky dokonce i vlivem neviditelných ultrafialovýca infračervených paprsků nebo kosmického záření, a je prý tedy docela možné, že z takové luminiscenční látky je i měsíční kámen. Zatím se v pokoji setmělo. Človíčkové usilovně upírali zrak na měsíční kámen, ale světlo nikde. Čiperka, nejdivočejší ze všech, se celou dobu třásl netrpělivostí a chvilku neposeděl. "Tak proč nesvítí? A kdy už bude svítit?" dorážel v jednom kuse. "Počkej chvilku. Ještě je moc světla uklidňoval ho Všeználek. Nakonec už bylo tma jako v pytli, nebylo vidět ani kámen, ani stůl, na kterém ležel, ale Všeználek pořád jenom opakoval: "Tak počkej přece, ještě je moc světlo."

 "Vážně, kamarádi, dokonce by se dalo malovat," poznamenal Tubička a někdo se potichounku zasmál; ale v té tmě se dalo těžko rozpoznat, kdo to byl. "Všecko je to nesmysl!" prohlásil Čiperka. "Já myslím, že už svítit nebude."

 "A proč taky, když je stejně světlo," řekl Šroubek. Znovu se někdo uchichtl, tentokrát však hlasitěji. Nejspíš Neználek, to byl největší smíšek. "Když ty, Čiperko, pořád někam pospícháš. Ty chceš všecko moc rychle," řekl Sirupčík. "A ty ne?" odsekl zlostně Čiperka. "Jakýpak spěch," odpověděl Sirupčík. "Copak je nám tady zle? Teplo je tu, světlo je tu, mouchy nás neštípou . . ." A to už to nikdo nevydržel a všichni se rozchechtali na celé kolo. Všem se tuze zalíbilo to Sirupčíkovo rčení o mouchách a opakovali je do omrzení. Nakonec řekl Strunka: "Jaképak mouchy! Všecky mouchy dávno spi."

 "Správně!" vpadl doktor Pilulkin. "Mouchy už spí a my půjdeme taky. Konec představení."

 "Nezlobte se, kamarádi, bude v tom nějaká chyba," omlouval se Všeználek. "Včera kámen svítil, čestné slovo!"

 "Nic si z toho nedělej, nevadí, zítra přijdem zas," řekl Vroubek. "To se ví, že přijdem: teplo je tu, světlo je tu, mouchy nás neštípou . . .," dodal někdo. A všichni se smáli a strkali se a šlapali si ve tmě na paty a tlačili se z pokoje. Všeználek naschvál nerozsvítil, protože mu bylo hanba podívat se kamarádům do očí. Sotva odešli, vrhl se na postel, zabořil obličej do polštáře a chytil se za hlavu. "Patří mi to, hlupákovi, dobře mi tak!" naříkal zoufale. "Nemohl jsem držet jazyk za zuby - teď to mám! To mi nestačilo, co se stalo ve Slunečním městě? Teďka se mi budou smát i tady." Byl by si vzteky vlepil pár pohlavků. Pak si ale uvědomil, že už je pozdě, a aby neporušoval svůj denní řád, svlékl se a šel do hajan. V noci se však přece jenom vzbudil, a když se náhodou podíval na stůl, viděl, že kámen svítí. Zabalil se do přikrývky, vklouzl do pantoflí a šel ke stolu. Vzal měsíční kámen do ruky a začal si ho pozorně prohlížet. Lunit zářil modrým světlem, jako by byl z tisíce mihotavých jiskřiček. Světlo bylo čím dál jasnější, ne už světle modré jako zpočátku, ale mělo docela zvláštní barvu: trochu dorůžova, trochu dozelena. Když dostoupilo největší jasnosti, pomalu haslo, až přestalo svítit docela. Všeználek položil mlčky lunit na okno a v hlubokém zamyšlení se vrátil do postele. Od té doby často pozoroval světélkování měsíčního kamene. Někdy začal lunit svítit později, jindy dřív; někdy svítil dlouho, třeba celou noc, podruhé vůbec ne. A ať se Všeználek snažil sebevíc, nemohl zjistit v záření lunitu pražádnou zákonitost. Nikdy se nedalo říci předem, jestli se v noci rozzáří, nebo ne. Proto si Všeználek řekl, že o tom bude zatím mlčet jako hrob. Aby mohl lépe prozkoumat vlastnosti lunitu, rozhodl se podrobit záhadný kámen chemickému rozboru. Jenže ani tohle nebylo jen tak. Lunit ne a ne se sloučit s jinou látkou: nechtěl se rozpouštět ani ve vodě, ani v lihu, ani v kyselině sírové nebo dusičné; dokonce ani směs čisté kyseliny dusičné a solné, lučavka královská, která rozpouští i zlato, na měsíční kámen nepůsobila. A tak Všeználek dočista ztratil naději, že lunit rozpustí. Pokoušel se ho tedy roztavit. Marně. Zkoušel ho žíhat v plameni, také bezvýsledně. Lunit, jak se říká, v ohni nehořel, ve vodě netonul. Samozřejmě jenom obrazně. Ve vodě se potopil, ale problém byl v tom, že zdaleka ne vždycky. Někdy se ponořil jako kousek cukru nebo soli, jindy plaval na hladině jako korek nebo suché dřívko, jelikož váha zřejmě v důsledku jakýchsi nochopitelných příčin kolísala a z látky těžší než voda se měnil v látku lehčí. A to byla zcela nová a do té doby neznámá vlastnost, jakou neměl ani jeden nerost na Zemi. Při svých pozorováních si Všeználek všiml, že teplota měsíčního kamene obyčejně bývá o dva tři stupně vyšší než teplota okolí. To znamenalo, že zároveň se světelnou energií vydává i energii tepelnou. Jenže ani tahle zvýšená teplota lunitu nebyla stálá. Tepelná energie zřejmě nevyzařovala stále, ale s přestávkami. A někdy byla teplota lunitu dokonce o pár stupňů nižší než okolní vzduch. Co by mohlo tohle znamenat, tomu už Všeználek vůbec nerozuměl. Všechny tyhle prapodivné věci přiváděly Všeználka do takových rozpaků, že toho měl nakonec dost. A protože si ty zvláštnosti neuměl vysvětlit, mávl nad vším rukou. Měsíční kámen ležel na okně jako zbytečná a nepotřebná věc a pomalu se na něm usazoval prach. 

 

Kapitola 3 VZHŮRU NOHAMA

  V příštích dnech došlo k událostem, které Všeználka přinutily zapomenout na měsíční kámen úplně. To, co se přihodilo, bylo natolik podivuhodné a neobvyklé, že se to dá jen stěží vylíčit. Všeználek zkrátka neměl ani pomyšlení na to, aby se zabýval nějakým podivným kamenem, z kterého navíc nekoukal pražádný užitek. Den, kdy se to všechno stalo, začal docela obyčejně, až na to, že když se Všeználek vzbudil, nevstal jako jindy hned, ale proti svým zásadám si ještě chvilku poležel. Nejdřív se mu prostě nechtělo vstávat, ale pak najednou jako by ho trošku rozbolela hlava a začala se mu motat. Chvíli nevěděl, jestli ho hlava bolí proto, že leží v posteli, nebo jestli leží v posteli proto, že ho bolí hlava. Měl však svůj vlastní způsob, jak se téhle nepříjemnosti zbavit: vůbec si toho nevšímat a dělat jakoby nic. A tak statečně vyskočil z postele, pustil se do ranní rozcvičky, udělal pár cviků, umyl se ve studené vodě - a bolest i motolice byly tytam. Nálada se mu zlepšila, a protože byl do snídaně ještě čas, rozhodl se, že si uklidí. Zametl, utřel vlhkou utěrkou skříně ve zdi, kde měl všelijaké chemikálie a sbírku hmyzu, a urovnal do poliček knihy, které se mu nakupily na stole, na nočním stolku a dokonce i na okně. To měl udělat už dávno, ale nikdy mu na to nějak nezbyl čas. Sebral z okna knihy a s nimi i měsíční kámen. Otevřel skříň se sbírkou nerostů a uložil lunit na spodní poličku, protože na horních už nebylo ani kousek místa. Musel se k tomu shýbnout, a vtom se mu znova slabě zatočila hlava. No tohle! řekl si. Že bych byl doopravdy nemocný? Budu si muset říct Pilulkinovi o nějaké prášky. Zároveň se ho zmocnil jakýsi divný pocit, jako by visel hlavou dolů; prostě se mu na pár okamžiků zdálo, že se obrátil vzhůru nohama. Rozhlédl se, a když se ujistil, že je všecko, jak má být, zavřel zase skříň a chtěl se narovnat. Ale vtom ho něco zespodu postrčilo a vyhodilo až ke stropu. Udeřil se do hlavy a zase klesl na zem; cítil, jako by ho sebral vítr a někam ho unášel, chytil se proto židle, to mu však nepomohlo, vzápětí byl zase ve vzduchu - a k tomu s židlí v ruce. Odletěl do rohu místnosti, udeřil se zády o stěnu, odrazil se od ní jako míč a letěl k protější zdi. V letu zachytil židlí za lustr, rozbil žárovku a vrazil hlavou do knihovny, až se knihy rozletěly na všechny strany. Poznal, že mu je židle k ničemu, odhodil ji, židle se snesla dolů, odrazila se od podlahy a vyskočila zase vzhůru jako gumová, kdežto Všeználek odlétl ke stropu, odrazil se taky a klesal zpátky k zemi. Cestou se srazil se židlí, která se vznášela proti němu, a dostal takovou ránu opěradlem přímo mezi oči, až ho to omráčilo a na chvíli se přestal zmítat ve vzduchu. Pomalu se vzpamatoval a zjistil, že visí v jakési podivné pozici uprostřed pokoje mezi podlahou a stropem. Nedaleko poletovala vzhůru nohama židle a taky lustr visel nějak divně - ne svisle jako jindy, ale šikmo, jako by ho nějaká neznámá síla přitahovala ke stěně; kolem se po celém pokoji vznášely knihy. Všeználkovi bylo divné, že židle ani knihy nepadají na zem - jako by byly zavěšeny volně ve vzduchu. Všecko mu připomínalo stav beztíže, který zažil v kabině kosmické lodi při cestě na Měc. "Divná věc!" zabručel. "Tuze divná věc!" Snažil se nedělat prudké pohyby a zkusil zvednout ruku. Podivil se, že k tomu nepotřebuje takřka žádnou sílu, ruka se zvedla div ne sama a byla lehká jako pírko. Zvedl druhou ruku: ani ta nic nevážila a také jako by ji něco nadnášelo. V celém těle cítil neobvyklou lehkost. Zdálo se mu, že stačí maličko mávnout rukou, a hned začne poletovat po pokoji jako motýl.Co se to se mnou stalo? říkal si zmateně. Buď jsem se dostal do stavu beztíže, nebo spím a všecko se mi to jen zdá. Vytřeštil oči, aby se probral, ale když se přesvědčil, že je dokonale vzhůru, dočista se vyděsil a zoufale vykřikl: "Kamarádi, pomoc!" Nikdo se však neobjevil. Nezbylo než se dostat co nejdřív z místnosti a podívat se, co je s ostatními. Opatrně dělal rukama a nohama plavecká tempa a pomaloučku se přemísťoval vzduchem, až doplul ke dveřím. Tam se chytil horní veřeje a vši silou začal do nich kopat. Zdálo by se, že otevřít dveře je maličkost, ale ve stavu beztíže to není zdaleka tak jednoduché. Všeználek musel vynaložit velké úsilí, než se mu to podařilo. Konečně vyplul z pokoje a octl se na schodišti - lépe řečeno nad schodištěm; teď přemýšlel, jak dolů. Seběhnout po schodech jako jindy nemohl, přitažlivá síla ho už nepřitahovala k zemi, a ať by mrskal nohama sebevíc, stejně by to nikam nevedlo. Nakonec přece jen vymyslel, jak na to. Chytil se za zábradlí a ručkoval dolů. Byl to pohled k popukání: nohy se mu ve vzduchu klátily jako komárovi, a čím ručkoval níž, tím se mu zdvihaly výš, až se převrátil docela. Když se dostal tímhle prapodivným způsobem se schodů, zarazil se v chodbě před dveřmi do jídelny. Ozýval se odtamtud jakýsi tlumený křik. Po několika nezdařených pokusech otevřel konečně dveře - a to, co spatřil, ho naplnilo úžasem: malíčkové neseděli jako jindy za stolem, ale vznášeli se v nejrozmanitějších pózách vzduchem. Kolem nich pluly židle, stoličky, misky, talířky a lžičky a velký hliníkový rendlík jáhlové kaše. Sotva zahlédli Všeználka, ztropili neuvěřitelný rámus. "Všeználku, kamaráde, pomoc!" úpěl Civínek. "Namouduši nevím, co se to se mnou děje!"

 "Slyšíš, Všeználku, z ničeho nic lítáme!" křičel doktor Pilulkin. "A já snad ani nemám nohy! Neudělám ani krok!" pištěl Sirupčík. "Já taky ne! Nikdo! A zdi se kymácejí!" volal Bručoun. "Klid, kamarádi!" okřikl je Všeználek. "Já tomu sám nerozumím. Myslím, že jsme se dostali do stavu beztíže. Zmizela přitažlivost. Zrovna takhle to vypadalo, když jsem letěl na Měsíc."

 "Ale my přece nikam neletíme," namítl Tubička. "To někdo určitě vymyslel naschvál, tuhle lumpárnu!" rozčílil se Čiperka. "Někdo si z nás dělá legraci!" křičel Civínek. "Pěkná legrace!" zavřískal Buchtík. "Okamžitě toho nechte! Mně se točí hlava. Proč se ty zdi kymácejí? A proč je všecko vzhůru nohama?"

 "Nic není vzhůru nohama," vysvětloval mu Všeználek. "Vzhůru nohama jsi ty, proto se ti zdá, že je všecko obráceně."

 "Tak ať mě obrátí zpátky, ale honem, nebo bude zle!" vřískal Buchtík dál. "Uklidněte se!" napomenul je Všeználek. "Nejdřív si musíme ujasnit, proč zmizela tíže."

 "Jaképak ujasňování," pištěl Neználek. "Jestli zmizela, tak ji zas musíme najít - a hotovo!"

 "Ty buď radši zticha, chytráku, když nedokážeš navrhnout něco kloudného!" křikl podrážděně Vroubek. "Hele, nenadávej, jo, nebo ti jednu klepnu!" odsekl Neználek, rozpřáhl se a vlepil Vroubkovi takovou, až se Vroubek roztočil jako káča a odletěl přes celou místnost. Ale ani Neználek se neudržel na místě, odlétl na protější stranu, uhodil se do hlavy o rendlík s kaši, kaše vyšplíchla - a přímo do obličeje Buchtíkovi, který se vznášel kousek dál. "Kamarádi, co to? Pomoc! To je darebáctví!" zuřil Buchtík, rozmazával si jáhlovou kaši po obličeji a plival kolem. Človíčkové se snažili vyhnout srážce s plivajícím Buchtíkem a s chuchvalci kaše, a jak tak všelijak zprudka uhýbali a ucukávali, začali létat po místnosti sem a tam a vrážet do sebe, až jim naskakovaly modřiny a boule. "Tak dost už, kamarádi! Nechte toho!" volal zoufale Všeználek. "A nehýbat se, nebo za nic neručím! V beztížném stavu se nesměji dělat žádné prudké pohyby! yšíte, co jsem vám říkal? Klid!" A v tom rozčileni bouchl pěstí do stolu, který plul zrovna kolem. Samo sebou, že po takovém prudkém pohybu udělal ve vzduchu kotrmelec i Všeználek a pořádně se klepl o stůl. "Vidíte, já to říkal!" vykřikl a drbal si natlučené místo. Malíčkové nakonec pochopili co a jak, přestali dělat zbytečné pohyby a zůstali nehybně trčet ve vzduchu: jeden nahoře pod stropem, druhý dole kousek nad podlahou, někdo vzhůru nohama, někdo hlavou, někdo vleže, někdo šikmo z rohu do rohu. Když Všeználek viděl, že se všichni jakžtakž uklidnili, řekl: "A teď dobře poslouchejte, řeknu vám něco o beztížném stavu. Víte přece, že každý předmět něco váží a že je podle své váhy přitahován k zemi přitažlivou silou. Váha těla nám tiskne nohy k zemi, a díky tomu se můžeme výborně pohybovat. Když přitažlivost zmizí, jako třeba zrovna teď, ztratíme váhu, přestaneme pevně stát a nedokážem prostě chodit. Co pak?"

 "No právě! Co teď?" ozvalo se ze všech stran. "Pak je třeba přizpůsobit se novým podmínkám," odpověděl Všeználek. "A k tomu si musíte osvojit třetí zákon mechaniky, který se obzvlášť názorně projevuje ve stavu beztíže. A co nám říká tento zákon? Tento zákon nám říká, že akce rovná se reakci, prostě že každá síla vyvolává stejně velkou sílu protisměrnou neboli reaktivní. Například: jestli dám ve stavu beztíže ruce nahoru, celé moje tělo okamžitě klesne dolů. Podívejte se . . ." Všeználek rázně zdvihl obě ruce a vtom už pomaloučku klesal k zemi. "A když dám ruce dolů, vznesu se naopak ke stropu." Než se dotkl podlahy, rychle připažil a začal znovu plavně stoupat vzhůru. "A teď se podívejte!" zavolal na malíčky, když zůstal viset pod stropem. "Dám ruku stranou, třeba vpravo, a to mě roztočí opačným směrem, to znamená vlevo." Energicky upažil pravou ruku a začal se zvolna otáčet, až se převrátil vzhůru nohama. "Vidíte? Teď jsem hlavou dolů a celý pokoj se mi zdá vzhůru nohama. Co musím udělat, abych se zase otočil zpátky? K tomu stačí takhle mávnout rukou." Mávl levou rukou a znovu se začal točit, až se obrátil do normální polohy. "Viděli jste, že několika jednoduchými pohyby vyvoláme reaktivní sílu a můžeme dát svému tělu libovolnou polohu v prostoru. A teď poslouchejte, co dál. Za prvé: ti, kteří jsou vzhůru nohama, se musí obrátit vzhůru hlavou."

 "A ti vzhůru hlavou se musí převrátit vzhůru nohama?" zeptal se Neználek. "Prosím tě!" odpověděl Všeználek. "Všichni musíme být vzhůru hlavou, to je přece přirozená poloha pro každého normálního človíčka. Za druhé: všichni se musí spustit dolů a snažit se držet těsně u podlahy. Protože pro každého normálního človíčka je nejpřirozenější být na podlaze, a ne se plácat u stropu. Doufám, že je to jasné?" Všichni začali dělat rukama opatrné pohyby, snažili se dostat do svislé polohy a klesnout co nejníž k zemi. Toť se ví, všem se to hned naponejprv nepovedlo, protože sotva se spustili kolmo dolů, odrazili se nohama od podlahy a letěli zase zpátky ke stropu. "Držte se blíž u zdí, kamarádi," radil jim Všeználek, "a až budete dole, chyťte se za něco pevného - za okno, za kliku u dveří, za trubku ústředního topení!" Tohle byla rada nad zlato. Za chvíli byli už všichni malíčkové u země - jenom Buchtík ne; nemotorně se houpal ve vzduchu dál. Jeden přes druhého mu radili, jak se dostat dolů, ale marně. "To nic," řekl Všeználek, "ať trošku trénuje, za čas mu to taky půjde. A my si zatím trochu odpočineme a budeme se tomu snažit přivyknout."

 "Pěkně děkuju, na tohle si tak jeden zvykne! Ještě to tak!" broukl dopáleně Bručoun. "Na všecko si zvykneš," odpověděl klidně Všeználek. "Hlavní věc si toho nevšímat. Jestli se někomu bude zdát, že někam padá nebo že se obrací vzhůru nohama - a takové pocity ve stavu beztíže bývají -, ať se honem rozhlédne: přesvědčí se, že je normálně v místnosti, a bude po všem. Má někdo nějaký dotaz?"

 "Já!" ozval se Neználek. "Já bych měl dotaz, jestli budeme dneska snídat, nebo jestli se z důvodů zrušení tíže ruší i snídaně a obědy?"

 "Nic se samozřejmě neruší," odpověděl Všeználek. "Kdo má dnes službu, půjde do kuchyně, a my se dáme do práce. Upevnit všecky pohyivé předměty, aby nám tu nelítaly vzduchem, stoly, židle, skříně a ostatní nábytek přibít k podlaze a po všech místnostech a chodbách natáhnout šňůru na prádlo! Když se ji budeme přidržovat, půjde nám to po domě mnohem líp." A tak se všichni kromě Buchtíka pustili do práce: jedni napínali šňůru, jiní přibíjeli nábytek. A to byla fuška. Jen to zkuste, zatlouct třeba hřebík do zdi, když vás při každé ráně kladívkem reaktivní síla odhodí opačným směrem a letíte ozlomvaz bůhvíkam, dokud o něco neťuknete hlavou. Teď se i ty nejobyčejnější věci musely dělat úplně jinak. K zatlučení jednoho jediného hřebíku bylo zapotřebí nejméně tří človíčků: jeden držel hřebík, druhý bušil kladívkem, třetí se o něco vzepřel a přidržoval toho, co zatloukal, aby neodletěl. Zvlášť těžké to měla služba v kuchyni. Ještě dobře, že toho dne byl na řadě Šroubek s Vroubkem. To byli dva tuze šikovní koumalové. Sotva se dostali do kuchyně, hned zapnuli mozky na plné obrátky a začali vymýšlet nejrůznější zlepšováčky. "K normálnímu pracovnímu výkonu je zapotřebí stát pevně na vlastních nohou," prohlásil s žertovnou vážností Šroubek. "Račte zkusit mísit těsto, krouhat zelí, krájet chleba nebo točit strojkem na maso, když se vám tělo vznáší bez opory vzduchem!"

 "Jenže kterak můžeme stát, nemají-li nohy spojení s podlahou?" připojil se okamžitě Vroubek. "Právě. A jestliže nemají, nutno je zajistit," pokračoval Šroubek. "Přibitím podrážek bude žádané spojení spolehlivě navázáno."

 "Velice důvtipný vynález !" pochválil Vroubek. Oba přátelé si v tu ránu zuli střevíce a přitloukli je hřebíky k podlaze. "No vida!" řekl Šroubek a strčil nohy do bot. "Teď stojíme pevně na nohou a neodletíme nežádoucím směrem ani při sebeprudším pohybu. Ruce máme volné a můžeme vykonávat libovolnou práci."

 "Nebylo by špatné přibít i židle. Dalo by se pracovat vsedě," navrhoval Vroubek. "Skvělá myšlenka!" zaradoval se Šroubek. Přátelé rychle přibili k podlaze i dvě židle. Teď, když už měly jejich nohy pevné spojení s podlahou, zatlouct hřebík byla maličkost. "Hele, prima, ne?" řekl Vroubek a sedl. si na židli. "Copak bych mohl takhle sedět, nemít přibité boty? Jedině že bych se držel židle rukama - ale pak bych zase nemohl nic dělat. Nyní však mám, jak račte vidět, ruce volné a mohu dělat, co je potřeba. Mohu sedět za stolem a psát a číst, jakož i v případě, že mě to omrzí, vstát a pracovat vstoje." A Vroubek si sedal a zase vstával a předváděl všechny přednosti nové metody; pak si vyzul jednu nohu z boty a pokračoval: "K potřebnému spojení však zcela stačí jedna noha. Jestliže druhou vyzuji, mohu udělat krok vpřed, vzad či stranou. Jeden krok vlevo - a pohodlně dosáhnu ke kamnům; krok zpátky - a jsem zase u stolu. Moje manévrovací schopnost se podstatně zvyšuje."

 "Neobyčejný nápad!" zvolal Šroubek a vyskočil. "Podívej: krok vpravo - a dosáhnu do skříňky; krok vlevo - natáhnu se až ke kohoutku vodovodu. Pohyb téměř po celé kuchyni je zajištěn. Hle, co znamená technická vynalézavost!" Vtom nahlédl do kuchyně Všeználek. "Tak co? Snídaně je už hotová?"

 "Snídaně ne, ale zato senzační vynález." A Šroubek s Vroubkem jeden přes druhého vykládali o svých zlepšovácích. "Dobře, dobře," řekl Všeználek, "to se bude jistě jednou hodit, ale málo platné, snídani udělat musíte, všichni mají hlad."

 "Za momentíček to bude," ujistili ho oba vynálezci. Všeználek odešel, vlastně odplul z kuchyně a Šroubek s Vroubkem se pustili do přípravy snídaně. Ukázalo se, že to nebude tak lehké, jak si mysleli. Za prvé ani krupice, ani mouka, ani cukr, ani špagety se nedaly vysypat ze sáčků, a když, tak nepadaly tam, kam měly, ale rozprášily se do vzduchu, vznášely se všude kolem a lezly jim do úst a do nosu a do očí. A za druhé: ani vodu z vodovodu ne a ne dostat do kastrolu; z kohoutku sice pod tlakem tekla, ale odrážela se od dna rendlíků, stříkala ven a ve vzduchu se vždycky rozprskla na větší a menší kuličky, které také poletovaly vzduchem a klouzaly nešťastným kuchařům za límec. K dovršení všeho zlého nechtělo hořet v kamnech. K hoření je totiž nutný neustálý přísun kyslíku. Oheň hoří, ohřívá okolní vzduch, a otože teplý vzduch je lehčí než studený, stoupá vzhůru a na jeho místo se k plamenům tlačí ze všech stran čerstvý, plný kyslíku. Ovšem ve stavu beztíže tenhleten kolotoč nefunguje, a když oheň spotřebuje kyslík kolem plamenů, zhasne - a konec. Sotva naši dva přátelé poznali, v čem to vězí, rozhodli se, že připraví snídani na elektrickém vařiči. "A nejlepší, když uvaříme jenom čaj," navrhl Šroubek. "Nabrat vodu do čajníku, to snad nebude takový problém."

 "Geniální idea!" pochválil Vroubek. Opatrně naplnili čajník vodou, postavili ho na elektrický vařič a pevně ho přivázali provázkem ke stolu, aby jim někam neodletěl. Nejdřív šlo všecko jako na drátku, ale za chvilku Šroubek s Vroubkem spatřili, jak z hubičky konvice pomaloučku vylézají bubliny vody, jako by je někdo zvnitřku vytlačoval. Vroubek rychle ucpal hubičku prstem, bublina však začala lézt zpod pokličky. Rostla, rostla, nakonec se od pokličky utrhla a třaslavě se vznesla do vzduchu, jako by byla z řídkého rosolu. Šroubek honem odklopil pokličku a nakoukl do čajníku; všechna voda byla pryč. "No tohle jsou mi věci!" broukl Vroubek. Naplnili čajník ještě jednou a znovu ho postavili na rozžhavený vařič. Za okamžik lezla voda z konvice zas. A vtom se objevil Všeználek: "Tak bude to? Malíčkové už mají hlad."

 "Když tady se dějou hotové čáry," rozpačitě řekl Vroubek. "Z konvice nám lezou bubliny."

 "Bubliny nejsou ještě žádné čáry," namítl Všeználek. Šel k čajníku a chvíli přísně hleděl na bublinu u hubičky konvice. Potom řekl: "Hm, hm!" a zkusil zacpat hubičku prstem. Když viděl, že se bublina nafukuje u pokličky, znovu řekl: "Hm, hm!" a pokoušel se pokličku přimáčknout. Poznal, že ani to k ničemu nevede, řekl: "Hm, hm!" potřetí, na chvilku se zamyslel a pak prohlásil: "Jaképak čáry! Naprosto vysvětlitelný vědecký jev. Víte přece, že se voda ohřívá vlastně promícháváním. Spodní vrstvy vody v čajníku se ohněm nebo elektrickým vařičem ohřívají, jsou lehčí a stoupají a na jejich místo klesá chladnější voda z horních vrstev. V konvici vzniká jakýsi koloběh vody. Ovšem jenom v tom případě, že má voda svou obvyklou váhu. Když neváží nic - jako třeba teď ve stavu beztíže -, pak se spodní vrstvy vody sice ohřejí, ale nejsou lehčí, zůstanou dole a ohřívají se tak dlouho, dokud se nepřemění v páru. Ta se teplem roztahuje a zdvihá chladnou vodu nad sebou, která pak leze z čajníku jako bublina. Z toho vyplývá co?"

 "No co?" rozhodil rukama Vroubek. "Nejspíš to, že se bublina utrhne a začne plavat vzduchem, dokud se někomu nerozmázne za krk."

 "Z toho vyplývá," řekl přísně Všeználek, "že vodu ve stavu beztíže je nutno vařit v hermetické nádobě, jejíž víko se dá neprodyšně uzavřít."

 "Máme v dílně kotlík s hermetickým uzávěrem, já pro něj skočím," nabídl se Šroubek. "Tak ho přines, ale rychle, prosím tě. Nemůžeme takhle porušovat stravovací řád," řekl Všeználek a zase odplul. Šroubek se vyvlékl z přibitých bot, odrazil se nohou od stolu a jako zátka vyletěl z kuchyně. Do dílny musel přes dvůr. Vznášel se chodbou, odstrkoval se rukama i nohama od stěn a od všeho, co cestou potkal, až se konečně dostal k domovním vratům. Zkusil je otevřít, ale kdepak, držely pevně. Jen do nich strčil, reaktivní síla ho pokaždé odhodila zpátky a znovu se musel lopotit, aby se vrátil ke dveřím. Když se přesvědčil, že takhle to asi opravdu nepůjde, rozhodl se jinak. Skrčil kolena až k bradě, opřel se rukama do kliky a kousek od prahu se vzepřel nohama o podlahu. Jakmile ucítil, že nohy navázaly pevné spojení s podlahou, narovnal se jako stočené pero, vší silou vrazil do dveří, dveře se neočekávaně otevřely, Šroubek vypálil ven jako vystřelené torpédo a upaloval si to vzduchem pořád výš a výš. Proletěl nad altánkem na konci dvorku a zmizel kdesi za plotem.

  Uletěl - a živá duše o tom nevěděla. 

 

Kapitola 4 NEČEKANÝ OBJEV

  Když Vroubek v kuchyni osaměl, řekl si: Než najde Šroubek kotel, trošku si odpočinu. Pohodlně se usadil, přehodil si nohu přes nohu a odpočíval. To se ovšem jen tak zdálo, odpočívalo jen Vroubkovo tělo, jeho činorodý duch nepřestal pracovat ani na minutku. Co mu padlo do oka, v něm okamžitě vyvolalo nějakou důvtipnou myšlenku. Pohlédl na Šroubkovy střevíce přibité k podlaze a pomyslel si: Škoda že se z kuchyně musí bosky. To přece nejde, odtrhávat pokaždé boty od podlahy. Ale přibít tak k zemi galoše, mohou zůstat boty na nohou. Přijdeš do kuchyně, vklouzneš do galoší a hurá do práce - spojení s podlahou funguje znamenitě. Geniální myšlenka! Vychutnával chvilku ten svůj velkolepý nápad a potom pokračoval: Ale galoší se dá využít ještě účelněji! V našem domě bydlí šestnáct človíčků, každý jich má pár, celkem je tu tedy dvaatřicet galoší. Kdyby se přibily na krok od sebe, dalo by se pohodlně chodit z místa na místo: jednu nohu do jedné galoše - krok, druhou nohu do další - zase krok . . . Mimořádně geniální myšlenka! Užuž chtěl běžet a povědět o svém novém vynálezu Všeználkovi, ale v tu ránu na to zapomněl - v hlavě se mu vyrojily nové nápady. Teď, ve stavu beztíže, bude všecko úplně jinačí než dřív. Tak třeba docela obyčejná židle: dá se na ní sedět, jen když máš přibité boty. Nesmysl ! Objeví se nová židle s třmeny. Sedneš si na ni jako na koně, dáš nohy do třmenů - a klidně si můžeš dělat, co chceš, budeš sedět jako přibitý. Ďábelsky geniální myšlenka! Kromě toho musí být ty židle otáčivé . . . Nápady se mu jen hrnuly, oči mu nadšeně svítily, ve tváři pohrával šťastný úsměv. V té chvíli se Všeználek objevil v kuchyni potřetí. "Tak co se tady vlastně děje?" křikl podrážděně. "Kde je snídaně?"

 "Jaká snídaně?" probudil se Vroubek ze svých myšlenek. "Podívejme na něj!" křičel rozhořčený Všeználek. "To jsi zapomněl, že máš dělat snídani? A kde je Šroubek?"

 "Šroubek šel přece pro ten . . . pro ten hermetický kotel."

 "Ale to už je dobře hodina! Copak je tak těžké přinést kotel?"

 "Hned se po něm kouknu," řekl Vroubek a začal proplouvat ke dveřím. Všeználkovi to však bylo přece jenom podezřelé, že se Šroubek takhle zdržel, a když si všiml, že se Vroubek dostal skoro až k domovním dveřím, polekaně vykřikl: "Stůj! Neopovažuj se na dvůr!"

 "Co je? Proč?" zeptal se nechápavě Vroubek. "Pozor, povídám ti!" nabádal ho Všeználek. "Musíme teď jednat se vší opatrností. Jsme přece ve stavu beztíže. Kdovíkam by tě to odneslo, až by ses octl pod širým nebem. Stačí malý náraz - a poletíš rovnou do vesmíru." Všeználek doplul ke dveřím, chytil se za kliku, vysunul se na dvůr a volal: "Šroubku! Šroubku!" Ale po Šroubkovi ani vidu ani slechu. "Že by to Šroubka vážně odneslo do vesmíru?" polekal se Vroubek. Vtom zrovna vykoukl do chodby Neználek a zaslechl, co Vroubek říká. "Páni!" zabreptal a hned začal křičet na celé kolo: "Kamarádi! Běda! Šroubka to odneslo do vesmíru!" Všichni se vyplašili a vrhli se k východu. "Zpátky!" vykřikl Všeználek. "Nepřibližujte se k dveřím! Životu nebezpečné!"

 "A kde je Šroubek? Co s ním je?" vyptávali se rozčilení malíčkové. "Zatím není nic přesnějšího známo," odpověděl Všeználek. "Jen to, že se vydal do dílny a dosud se nevrátil."

 "Tak ať tam za ním někdo jde, třeba tam bude," navrhl Tubička. "Tam se asi tak zrovna dostaneš, v tomhle zatraceném stavu beztíže!" zabručel Bručoun. "Rychle dlouhý provaz!" rozkázal Všeználek. V mžiku byl rozkaz vyplněn, Všeználek si uvázal jeden konec kolem pasu, druhý přivázal ke klice a přísně řekl: "Slyšíte nikdo ať se neopovažuje vyjít z domu! Stačí, že už zmizel Šroubek." Naklonil se kupředu, odrazil se od prahu a odstartoval směrem k dílně na druhé straně dvorku. Kapánek špatně si vypočítal odraz a vyletěl výš, než bylo potřeba. Když letěl nad dílnou, chytil se za větrnou korouhvičku a jen díky tomu se zastavil. Sešplhal po okapové rouře, otevřel dveře a proplul do dílny. Malíčkové napjatě sledovali každý jeho pohyb. Za chvilku Všeználek vykoukl a křikl: "Není tady! A zřejmě ani nebyl. Podívám se ještě do altánku." Jedním skokem se dostal k altánku a nahlédl dovnitř. Šroubek nebyl ani tam. "Nejlepší bude vylézt na střechu a podívat se kolem. Shora je líp vidět. No tak, přitáhněte mě!" zavolal Všeználek. Malíčkové zatáhli za provaz a přitáhli Všeználka zpátky k domu. Ve chvilce se vyšplhal po okapu na střechu a už se chtěl rozhlédnout, ale vtom zadul udce vítr, sfoukl ho jako pírko a odnášel ho pryč. Takhle je to ještě lepší, řekl si Všeználek v duchu, protože věděl, že ho malíčkové mohou kdykoli přitáhnout. Letím nad zemí jako ve vrtulníku, aspoň to tady jaksepatří prohlédnu. Jenže: povídali, že mu hráli; vzápětí se totiž stalo něco, co nikdo nečekal. Nedoletěl ani k plotu a začal prudce padat, dočista jako by ho nějaká tajemná síla z ničeho nic táhla dolů. Ani si nestačil uvědomit, co se vlastně děje, a už sebou plácl o zem a roztáhl se jak široký tak dlouhý. V celém těle ucítil strašnou tíhu, namáhavě vstal a rozhlédl se. Udivilo ho, že stojí pevně na nohou. "To jsou věci! Tak se mi zdá, že mám zase svou starou váhu!" zabručel nechápavě. Zkusil zvednout ruku, potom druhou, zkusil udělat krok, druhý. . . Ruce i nohy ho poslouchaly jen ztěžka, jako by v nich měl olovo. Že by byl ten pocit velké tíhy následek náhlého přechodu ze stavu beztíže do normálního stavu? pomyslil si. Když viděl, že malíčkové polekaně koukají z domovních vrat, zavolal na ně: "Kamarádi! Koukněte se! Tady už není stav beztíže!" A co tam teda je?" zeptal se kdosi. "Tíže! Působí na mě zase přitažlivá síla. Podívejte: stojím . . ., chodím . . ., skáču!" Všeználek udělal pár kroků a pokusil se poskočit. Pravda, skok se mu nepovedl, ne a ne odtrhnout nohy od země, ale . . . Ale zrovna v tu chvíli se ozval kdesi za plotem něčí žalostný nářek. Všeználek pozorně poslouchal a zdálo se mu, jako by někdo volal. Dlouho se nerozmýšlel, běžel k plotu a chtěl na něj vylézt, ale marně: jako předtím na něj působila strašnou silou tíže. Teď už slyšel docela jasně, že někdo volá zoufale o pomoc, vyrazil prkno a nakoukl do skuliny. Pár kroků před sebou uviděl na zemi Šroubka. A ten zase spatřil Všeználka. "Všeználečku, pomoz mi, já si asi zlomil nohu!"

 "Kde ses tu vzal?" divil se Všeználek a běžel k němu. "Ale, chtěl jsem otevřít dveře, rozumíš, a když se otevřely, tak jsem z nich vylít jako blesk . . ."

 "A proč ses neozval? Já tě tady volám . . ."

 "Vůbec nic jsem neslyšel. Nejspíš jsem byl bez sebe." Všeználek vzal Šroubka v podpaží, převalil ho na záda, protáhl se s ním skulinou a vlekl ho k domu. Po pár krocích pocítil, že se mu jde nějak lehčeji, a když udělal ještě krok, z ničeho nic se odlepil od země a vznesl se i se Šroubkem do vzduchu. Co to zas je? To jsme se znova dostali do beztížného stavu! pomyslel si Všeználek. V první chvíli se polekal, ale pak si uvědomil, že je přivázaný, a křikl: "Kamarádi, přitáhněte nás rychle!" Když malíčci viděli, že Všeználek se Šroubkem letí stále výš a výš, popadli konec provazu a táhli Všeználka dolů. Všeználek držel Šroubka pevně za límec, aby mu nevypadl, a za chviličku už byli šťastně doma. Všichni se nahrnuli kolem Šroubka, ale doktor Pilulkin je okřikl: "Ani nápad, rozejděte se - chci říct: rozlétněte se odtud! Všichni! A nemocného uložte okamžitě do postele, musím ho prohlédnout." Malíčci postrkovali Šroubka chodbou. "Achich, kamarádi, pomaloučku," prosil Šroubek. "Mě tak bolí nohy!" Konečně ho dostrkali do pokoje, uložili do postele a přivázali k pelesti. Pilulkin ho začal prohlížet. Dlouho mu proťukával nohy i ruce a dokonce i hlavu a poslouchal, jak to kde zní. Potom řekl: "Budeš muset zůstat ležet, kamarádíčku . . . hm . . . v posteli. Nelekej se, nic hrozného to není. Prostě sis, v jistém smyslu, narazil nohy."

 "Jak to: v jistém smyslu?" zeptal se Šroubek. "Nu, tak, hm . . . prostě sis pořádně natloukl, od čehož vznikl . . . jakýsi napnelismus žil a . . . jakási roztřesémie kloubů . . . hm, tak. Za nějaký čas bolest v kloubech poleví a budeš moci, v jistém smyslu, zase chodit . . ., jestli to bude vůbec třeba."

 "Proč: jestli to bude vůbec třeba?" vyplašil se Šroubek. "Inu, protože zůstaneme-li ve stavu beztíže, pak nebudem chodit vůbec. Budeme, v jistém smyslu, spíše létat jako brundibáři."

 "No dobrá, odpověděl Šroubek. "A směl bych, v jistém smyslu, něco sníst? Od rána jsem neměl v puse."

 "Ty, poslyš, jak to vlastně vypadá se snídaní?" zeptal se Pilulkin Vroubka. "Z důvodů stavu beztíže nebyla dosud snídaně připravena," ohlásil Vroubek. "Jelikož však Všeznák našel místo, kde stav beztíže není, odebereme se tam a rychle uvaříme snídani na otevřeném ohni."

 "Víš co," řekl doktor Pilulkin, ,,snídani už vařit nemusíš, teď je nejvyšší čas k obědu. Připrav tedy radši oběd a tuhle pacientovi dáme zatím chleba s marmeládou." Pilulkin se vydal pro chleba a Vroubek, přepásaný provazem, pronikl na konec dvorku. Když cítil, že má znova svou přirozenou váhu, přivázal konec provazu k plotu a křikl: "Tak honem! Nanoste sem dřevo, sirky, kastroly, čajník a pánev. A potraviny!" Malíčkové se přidržovali provazu a nosili Vroubkovi, co potřeboval k přípravě oběda. Všichni se činili, protože už měli pořádný hlad. Nepomáhal jen nemocný Šroubek a taky Buchtík, který se pořád ještě klimbal pod stropem v jídelně. Všeználek prohlásil, že Buchtík zřejmě ztratil orientaci v prostoru a nedokázal se přizpůsobit stavu beztíže. Jenže, po pravdě řečeno, Buchtík se stavu beztíže přizpůsobil náramně dobře, ale že byl chytrý, rozhodl se to nepřiznat. Zatímco všichni malíčkové pracovali, poletoval polehounku po místnosti a hltal jáhlovou kaši, která plavala v chuchvalcích kolem. V mžiku ji spořádal, že po ní nezůstalo ani stopy. No, a mám dost, nic víc už nechci, řekl si spokojeně. A ostatní ať se dřou, když je to baví. Malíčci vařili oběd a Všeználek se připoutal provazem a prováděl po dvoře výzkumy přitažlivé síly. Ukázalo se, že beztížný stav působí kolem domu jen asi do vzdálenosti dvaceti třiceti kroků. To bylo pásmo beztíže. Za ním začínalo pásmo tíže. Pomocí provazu se dalo proniknout nebezpečným pásmem, vyjít z branky a vydat se už bez jakéhokoli nebezpečí po ulici libovolným směrem. Když Všeználek zjistil všecka tato vědecká fakta, řekl Pilulkinovi: "A teď musíme vyzkoumat, zdali působí beztížný stav jen u nás, nebo také v jiných částech města. Hezky se projdi a poptej se, jestli někdo z obyvatel nepozoroval příznaky beztíže, jestli se někomu netočila hlava nebo neměl pocit, že by byl vzhůru nohama. Všechny tyhle poznatky nám snad pomohou vyjasnit příčiny tohoto záhadného přírodního jevu. A snad abychom zatím nikomu neříkali, co se u nás přihodilo. Jak se o tom ve městě dovědí, seběhnou se sem - a pak nechci vidět, co by se mohlo stát.Ještě štěstí, že to se Šroubkem nedopadlo tak zle a že jsem si jen zázrakem nepolámal nohy i já. Málo naplat, musíme teď být krajně opatrní." Za tu dobu, co chodil Pilulkin po Kvítečkově, připravili malíčkové oběd a pustili se do jídla pod širým nebem. Bylo to tuze příjemné, protože na čerstvém vzduchu vždycky roste apetýt. Nejdřív samo sebou nakrmili zraněného Šroubka. Měli s tím starostí ažaž, vždyť musel jíst v posteli a ještě k tomu ve stavu beztíže. Vroubek mu připravil speciální vývar, ale nejchytřejší bylo, že mu ho nalil do čajníku s těsnou pokličkou: pacientovi stačilo vzít hubičku do úst a mohl pít, co hrdlo ráčilo. S kaší to vymyslel taky vtipně: uvařil ji ani ne řídkou, ani ne příliš hustou, prostě tak, aby se přilepila na talířek a dala se libovolně přenášet a nabírat lžičkou bez obav, že sklouzne a začne plavat po pokoji. Jako třetí chod udělal čokoládový pudink, také tak hustý, aby se udržel v misce. Pak dali stejným způsobem najíst i Buchtíkovi, který, jak už bylo řečeno, ztratil sice tíži a s ní i zbytek svědomí, ne ovšem svou věčnou chuť k jídlu. Zanedlouho se Pilulkin vrátil z obchůzky a hlásil, že nikde jinde ve městě se stav beztíže neobjevil, nikdo žádné záhadné jevy nepozoroval a žádné chorobné příznaky neměl a že život človíčků prý probíhá zcela normálně. To Všeználka přinutilo k zamyšleni: zdálo se mu divné, že se pásmo beztíže omezuje jen na jejich dvůr. Kdo ví, jestli se právě v tom neskrývá nějaké vysvětlení. Ale jaké? Přikázal malíčkům, aby si počínali nanejvýš opatrně, a odešel do svého pokoje; chtěl si tam po obědě v klidu popřemýšlet. Chystal se, jak byl zvyklý, natáhnout na pohovku, ale uvědomil si, že v beztížném stavu se to dá udělat jedině tak, že se přiváže, a to že dá spoustu práce a přitom to vlastně není ani zapotřebí. Položil se tedy jen tak nad pohovku a začal přemýšlet. Divná věc, říkal si v duchu, pásmo beztíže tvoří vlastně uh kolem našeho domu. To znamená, že jsme přímo ve středu beztížného stavu. Kdo ví, třeba je ten střed zrovna tady v tomhle pokoji nebo někde docela blízko. A není náhodou příčina všeho právě v tom? Všeználkovi se na okamžik zdálo, že se užuž blíží k rozřešení záhady, ale z ničeho nic udělaly jeho myšlenky divoký skok stranou. Jak vlastně začal ten beztížný stav? A kdy? Vzpomeňme si na to! uvažoval, jako by rozmlouval s neviditelným společníkem. Začalo to ráno. Nejdřív bylo všecko jako jindy . . ., uklízel jsem pokoj . . ., potom jsem uložil do skříně měsíční kámen . . ., potom . . . potom . . . Co bylo vlastně potom? Potom to přece všecko stalo! Všeználkovy myšlenky se horečně rozběhly. Že by záhada beztíže měla něco společného s měsíčním kamenem? Jakoby sama od sebe vynořila se mu v hlavě tahle otázka. Nu což, taková domněnka je zcela přípustná, odpověděl si v duchu. Vždyť co je vlastně lunit? Víme jen, že je to nerost s jakýmisi podivnými vlastnostmi. Možná že je mezi nimi i vlastnost rušit zemskou tíži . . . Ale měsíční kámen mám už přece dávno. Proč se tahle jeho vlastnost projevila až dnes? Třeba proto, že neležel tam, kde teď. Možná že schopnost měsíčního kamene rušit zemskou tíži záleží na jeho umístění . . . Všeználkovi se až zatajil dech. Vytušil, že přišel na velice důležitou myšlenku. Jestli je to tak, řekl si a pokoušel se odehnat všechny ostatní myšlenky, jestli beztíže opravdu záleží na umístění měsíčního kamene, pak by měla zmizet, jakmile ho vyndám ze skříně. Všeználek cítil, že je na samém pokraji velkého objevu, a až se zachvěl rozčilením. "Nu co, uděláme pokus!" prohlásil odhodlaně. Odrazil se zlehounka od stěny a začal se pomaloučku přibližovat ke skříni, kde měl svou sbírku nerostů. Vzrušením si však špatně vypočítal pohyby, a než se dostal tam, kam měl namířeno, vykonal po pokoji hotovou cestu kolem světa. Nakonec přece jen doplul ke skříni. Chytil se rukama za dvířka a ležel teď před ní ve vodorovné poloze, jen nohy mu klimbaly vzduchem. Tu se mu hlavou mihla jiná myšlenka: A co když se pokus nezdaří? Co když stav beztíže nezmizí? Tohle pomyšleni bylo jak ledová sprcha. Mráz mu přeběhl po zádech, srdce se mu rozbušilo, ale pak se přece jen odhodlal, otevřel skříň a vyndal z dolní police měsíční kámen. To, co se vzápětí přihodilo, dokázalo naprosto přesvědčivě, že všechny jeho vědecké předpoklady byly správné. Sotva se mu měsíční kámen octl v ruce, cosi ho přitlačilo k zemi, spadl na podlahu, natloukl si kolena a rozplácl se na břiše jak široký tak dlouhý. Zároveň se ozval rachot. To se na podlahu sesypaly předměty vznášející se do té doby v beztížném stavu po pokoji. Dům se zachvěl jako při zemětřesení. Všeználek strachy zamhouřil oči. Zdálo se mu, že se na něj každou chvíli zřítí strop. Když se konečně odvážil rozhlédnout, viděl, že v pokoji to vypadá jako jindy, jen knihy se válely všude kolem. Vstal a zjistil, že znovu cítí svou obvyklou váhu. Pohlédl na měsíční kámen a radostně vykřikl: "Tak v tom to vězí! Ale proč se stav beztíže objeví, jen když je lunit ve skříni?" uvažoval nahlas. "Že by energie lunitu působila jenom ve spojeni s nějakou jinou látkou z mé sbírky nerostů? Ale jak to zjistit?" Všeználek svraštil čelo a znovu se hluboce zadumal. Zpočátku se mu v hlavě honily jen jakési zmatené myšlenky: každá z nich byla jako oblak nebo rozplizlá skvrna na zdi - ať se na ni díváš sebevíc, ne a ne si uvědomit, čemu se vlastně podobá; ale zčistajasna mu osvítila mozek jedna jediná, naprosto jasná a přesná: Musím brát ze skříně jeden kámen po druhém, a až vyndám ten pravý, stav beztíže zmizí a tak poznám, který nerost to je. Položil měsíční kámen zpátky do poličky a znovu se octl v beztížném stavu. Pak začal vyndávat nerost za nerostem a bedlivě sledoval, jestli se opět neprojeví přitažlivá síla. Nejdřív vyndal minerály ze spodní police: křišťál, živec, slídu, hnědel, kyz měděný a síru; pak přišel na řadu pyrit, chalkopyrit, blejno zinkové, leštěnec olověný a další. Načež se pustil do horní police. Konečně byla skříň prázdná, ale stav beztíže trval dál. Hrozné bylo Všeználkovo zklamáni. Klesl duchu a už chtěl skříň zase zavřít, když tu si všiml, že v nejspodnější polici, docela v koutku, leží ještě jeden kamínek, který předtím přehlédl. Byl to kousek magnetovce. Všeználek už sice ztratil všechnu naději, ale přesto vyndal i ten - a v té chvíli ucítil, jak ho přitažlivá síla znovu stáhla k podlaze. "Tak přece!" prohlásil šťastně. "To tedy znamená, že stav beztíže vzniká vzájemným působením magnetické energie a energie měsíčního kamene." Vstal a vytáhl ze zásuvky posuvné měřítko. K jednomu konci připevnil lunit, k druhému magnetovec a opatrně přibližoval oba konce. Když se měsíční kámen dostal k magnetovci na stejnou vzdálenost jako ve skříni, stav beztíže se objevil zas. "Z toho je zřejmé," řekl Všeználek, jako by přednášel neviditelným posluchačům, "že stav beztíže vzniká tehdy, když se lunit a magnetovec přiblíží na takzvanou kritickou vzdálenost. Jakmile je vzdálenost mezi oběma nerosty větší, beztíže zmizí a znovu na nás působí přitažlivá síla." Na důkaz svých slov roztáhl Všeználek konce měřítka - a přitažlivá síla mu okamžitě přitiskla podrážky k zemi. Kolena se mu podlomila a znovu sebou plácl na podlahu. Ani trochu mu to však nevadilo. Naopak, vítězně se usmál a hrdě prohlásil: "Vážení človíčkové, malíčkové a malenky, račte si pozorně prohlédnout přistroj beztíže, zvaný detěžkátor! Teď máme konečně beztíži v rukou a můžem ji ovládnout!"

 

Kapitola 5 VŠEZNÁLKŮV VELKOLEPÝ PLÁN

  Ještě notnou chvíli seděl Všeználek na zemi, pohroužený do myšlenek o tom, jaký obrovský význam bude mít pro vědu ovládnutí beztíže. Okamžitě musím jít povědět kamarádům o svém novém objevu. A ukážu jim svůj detěžkátor! rozhodl nakonec. Zvedl se, otevřel dveře - a vtom zaslechl zdola zaúpění. Zapomněl na svůj objev a vrhl se dolů. První co spatřil, byli malíčkové, kteří se seběhli kolem Buchtíka. Ten seděl v křesle, držel si nos a před ním stál doktor Pilulkin s obvazy a lahví jódu v ruce. "Nepřibližuj se!" vřískal Buchtík a snažil se ho odkopnout. "Nechoď ke mně, nebo bude zle! Já za sebe neručím."

 "Ale já tě přece musím obvázat," domlouval mu doktor Pilulkin. "Co se děje?" zeptal se Všeználek. "Rozbil si nos," řekl Čiperka. "Víš přece: celou dobu se klimbal ve vzduchu, a sotva ten stav beztíže zmizel, spadl a rovnou na nos."

 "Tebe třeba poslechne, Všeználku," řekl doktor Pilulkin. "Už půl hodiny si s ním nevím rady."

 "Tak dost! A ticho!" okřikl Všeználek Buchtíka, když nepřestával ječet a kopat. Buchtík viděl, že jde do tuhého, a okamžitě ztichl. Pilulkin mu rychle zastavil krev a obvázal mu nos krásně do bambulky. "Tak vidíš, jak to pěkně šlo," řekl spokojeně. "No dobrá, pořád!" vrčel vztekle Buchtík, slezl z křesla a začal si ohmatávat obvaz. Pilulkin ho plácl přes ruce a přísně řekl: "Obvaz máš proto, aby si nos zachoval svůj tvar. Jestli na to budeš pořád sahat, naroste ti místo nosu bůhvíco!" Jen co vypátrám, kdo mi to provedl, já mu ukážu!" vyhrožoval Buchtík. Když tohle Všeználek uslyšel, pochopil, že než začal s pokusy, měl aspoň malíčky upozornit, aby nedošlo k úrazu. Cítil svou vinu, a tak se rozhodl, že jim zatím o svém objevu nepoví, dokud se na tenhleten případ trošku nepozapomene. Neználek se zatím ujistil, že stav beztíže nadobro zmizel, vydal se do města a každému na potkání vykládal, co se u nich stalo. Ale nikdo jeho povídačkám nevěřil: všichni totiž věděli, jaký je mluvka. Neználka taková nedůvěra strašně rozčílila, a tak pověděl o stavu beztíže ještě svému kamarádu Cárkovi. Jenže ani ten ho nebral vážně. "Neměl jsi spíš stav hlouposti než stav beztíže?" ušklíbl se. Za tuhle drzost mu Neználek vlepil pořádný pohlavek a Cárek, aby mu nezůstal nic dlužen, to Neználkovi vrátil i s úroky. Byla z toho pračka a Cárek vyhrál na celé čáře. "A pak někomu říkej pravdu!" bručel Neználek, když se vracel domů. "Takhle to dopadne vždycky: vymyslíš si kdovíjakou hloupost - a věří ti kdekdo; ale zkus někomu říct pravdu pravdoucí - dostaneš nakládačku, ani nemrkneš." Neználkovy povídačky však přece jenom vyvolaly mezi zvědavými obyvateli Kvítečkova různé dohady a spory: Jedni říkali, že beztíže být nemohla, proto prý nemůže být to, co nikdy nebylo; druzí tvrdili, že mohla, protože tak to bývá vždycky, že nejdřív něco není, ale pak to zčistajasna je; a třetí byli přesvědčeni, že to mohlo být tak i tak, a že jestli nebyla beztíže, tak že bylo určitě něco jinačího, protože nikdy nemůže být, aby nebylo vůbec nic, a že na každém šprochu je pravdy trochu. Někteří nejzvědavější človíčkové se vydali k Všeználkovu domu, a když uviděli na dvoře Buchtíka se zafačovaným nosem, ptali se ho: "Poslyš, Buchtíku, je to pravda, že u vás byla beztíže?"

 "Tuhle ji vidíte, u mě na nose!" odsekl vztekle Buchtík. Človíčkové se zasmáli a šli domů. Po takové odpovědi už nikdo báchorkám o beztíži nevěřil. Večer u čaje Všeználek a jeho přátelé vzpomínali, co se za den událo, a každý vyprávěl o svých pocitech, když se objevil beztížný stav. A zajímavá věc: všichni litovali, že tak brzo zmizel. Přece jen to bylo tuze zajímavé dobrodružství. Všeználek chtěl užuž říci, jaké rozluštil tajemství, ale stačilo, aby se podíval na Buchtíkův ovázaný nos - a radši držel jazyk za zuby. Té noci nemohl dlouho usnout: pořád jen přemýšlel, jak nového objevu správně využít. Beztíže je úžasná síla, uvažoval, když ji dokážeme ovládnout. Můžeme zdvíhat a přenášet obrovská břemena nebo postavit velikánskou raketu a pustit se v ní do vesmíru. Doposud potřebovala raketa k získání rychlosti spoustu paliva; teď nebude raketa vážit nic, paliva bude stačit docela maličko a místo něho se může vzít na palubu mnohem víc kosmonautů a potravin. Pak už bude hračka vykonat dlouhodobou výpravu na Měsíc, proniknout do jeho nitra a kdoví - třeba se i seznámit s měsíčními človíčky. Snil a snil, až usnul doopravdy. Ale i ve spánku se mu zdálo o kosmické raketě a o Měsíci a o Měsíčanech a ještě o spoustě všelijakých zajímavých věcí. Druhého dne ráno Všeználek zmizel. Na snídani nepřišel, a když malíčci nakoukli do jeho pokoje, našli na stole lístek, na lístku všeho všudy tři slova:Do Slunečního města! a pod tím podpis:Všeználek. Malíčkové si to přečetli a všecko pochopili. Asi za dva měsíce přišel od Všeználka telegram: SROUBEK VROUBEK SLUNECNI MESTO. Šroubek i Vroubek se okamžitě přichystali a odjeli za Všeználkem. Nějaký čas po nich nebylo ani vidu ani slechu, a tak obyvatelé Kvítečkova usoudili, že se společně s Všeználkem natrvalo odstěhovali do Slunečního města a že se už zpátky nevrátí. Zanedlouho však človíčkové zjistili, že v sousedství Kvítečkova, poblíž Okurkové řeky, začala jakási velká stavba. V jednom kuse tam přijížděla nákladní auta naložená panely z lehkého pěnoplastu. Několik človíčků v bledě modrých kombinézách z nich sestavovalo útulné přízemní domky. Čiperka se tam rozběhl první, aby vypátral, co se to staví. A za ním, toť se ví, i všichni ostatní. K svému údivu uviděli mezi pracujícími človíčky i Šroubka s Vroubkem. "Hej, co to děláte? Co to tady bude?" volal Čiperka. "Kosmické městečko!" odpověděl Šroubek. "A k čemu to?"

 "Až přijde Všeználek, všecko vám vysvětlí." A Všeználek to taky udělal a dopodrobna jim pověděl, co a jak. "A to jsme si Kosmické městečko nemohli postavit sami?" řekl uraženě Neználek a tvářil se, jako by celý život nedělal nic jiného, než stavěl kosmická městečka. "Jen se neboj, tady je práce pro všecky," řekl mu Šroubek. "Kolem domů je potřeba vysázet květiny a okrášlit to tady; z elektrárny až sem zřídit elektrické vedení, aby tu byla elektřina; a postavit silnici a vyasfaltovat ulice a vybudovat vodovod a dokončit byty -jéje, tady je ještě fušky!" Obyvatelé Kvítečkova se okamžitě pustili do díla. Jedni stavěli silnici, druzí sloupy elektrického vedení, jiní sázeli květiny, další pomáhali při zařizování domků. Tubička si vzal na starost dohled nad malířskými pracemi: míchal barvy a určoval, jak nalakovat stěny a střechy domků. Netrvalo dlouho a uprostřed Kosmického městečka byla postavena kulatá betonová plošina, na které začali montovat kosmickou loď. Součásti vyrobili ve Slunečním městě a přivezli na speciálně pérovaných pásových transportérech, aby se při převozu náhodou nepoškodily. Na montáž přijel zvláštní kráčející věžový jeřáb, skládal dílce raty z pásových transportérů a usazoval je na místa. Raketa však byla tak vysoká, že na její horní část už jeřáb nestačil; součásti teď vynášel do potřebné výše vrtulník. Montáž probíhala pod dohledem Petůnky a Ančovičky, které také přijely do Kosmického městečka a usadily se tam natrvalo. Za několik dní byla kosmická loď smontována. Tyčila se teď nad domky jako obrovský doutník nebo vzducholoď postavená špičkou nahoru. Na ochranu před škodlivým vlivem ovzduší, vodních par a plynů byl vnější plášť rakety zhotoven z vysoce trvanlivé nerezavějící oceli. Pod nim byl meziplášt ze speciálního kosmoplastu, který chránil vnitřek lodi před zhoubným účinkem kosmických paprsků a radioaktivního záření. Konečně třetí, vnitřní plášť tvořila vrstva tepelné izolace z termoplastu, schopná udržovat uvnitř rakety stanovenou teplotu. K pohonu rakety a k jejímu řízení sloužily tři tryskové motory. Hlavní, největší motor, který poháněl kosmickou loď vpřed, byl umístěn v zádi. Jeho tryska mířila svisle k zemi, takže v plném chodu vyrážely žhavé plyny dolů a reaktivní síla tlačila raketu nahoru. Na přídi byl v otočné hlavici zamontován manévrovací motor, jehož vodorovná tryska se mohla libovolně otáčet. Když bylo potřeba obrátit raketu k západu, stačilo natočit trysku na východ. Rozžhavené plyny tryskaly k východu a raketa se odklonila opačným směrem, to znamená na západ. V přídi rakety byl ještě třetí, takzvaný brzdící motor s tryskou nasměrovanou vzhůru. Z ní šlehaly žhoucí plyny vpřed a reaktivní síla pohyb rakety zpomalila nebo zastavila úplně. Uvnitř rakety bylo dvanáct kajut, každá pro čtyři kosmonauty. Celkem se tedy mohlo na kosmický let vydat osmačtyřicet človíčků. V centrální části rakety byl salón neboli společenská místnost, kde se měli kosmonauti scházet k odpočinku, k jídlu nebo ke společnému jednání. Zbývající prostor vyplňovaly takzvané úseky: v zásobovacím úseku byly uloženy zásoby potravin; v chemickém úseku čistily zvláštní přístroje vzduch od škodlivého kysličníku uhelnatého a obohacovaly ho kyslíkem; z akumulátorového úseku se rozváděla elektřina pro pohon přistrojíš, ventilátorů, ledniček a topných a osvětlovacích těles. V horní, nejlépe chráněné části rakety byla řídicí kabina s detěžkátorem a samočinným elektronickým řídicím operátorem. Pracoval podle předem připraveného programu a samostatně řídil kosmickou loď po stanovené dráze, měnil podle potřeby její rychlost i směr a prováděl automaticky přistání na určeném místě měsíčního povrchu. Vedle řídící kabiny byla takzvaná tlačítková kabina. Nad dveřmi visel nápis: VSTUP ZAKÁZÁN! V této kabině byl jeden jediný pultík s jedním jediným tlačítkem. Stisknutím tlačítka spustil velitel kosmické lodi elektronický řídící operátor a ten pak už sám zapojil přístroj beztíže, motory a všechny ostatní přístroje a automaticky vykonával vše, co bylo potřeba k správnému letu kosmické lodi. V horní části rakety byla i astronomická kabina, vybavená dalekohledem, radiolokátorem a dalšími přístroji k určování polohy kosmické lodi v meziplanetárním prostoru, fotokabina s fotografickými přístroji a filmovacími kamerami na snímkování Měsíce a analytická kabina, kde bylo možno provádět chemické rozbory měsíčních nerostů. V zádi rakety byl bohatý sklad semen pozemských rostlin: okurek, rajských jablíček, mrkve, zelí, řepy, melounů, dýní, třešní, švestek, jablek, hrušek, jahod, malin, pšenice, žita, brambor - zkrátka všeho, co potřebují človíčkové k výživě. Semena chtěl Všeználek věnovat Měsíčanům, samozřejmě budou-li na Měsíci skutečně objeveni a nebudou-li mít podobných rostlin sami dost. Kromě kajut, kabin, úseků, skladů a salónu bylo v raketě ještě mnoho dalších vedlejších prostor. Raketa byla vlastně jakoby mnohapatrový dům vybavený vším, čeho je třeba k normálnímu životu, dokonce i výtahem, který spojoval jednotlivá poschodí. Když byla raketa konečně smontována, mohl se každý, kdo měl zájem, seznámit s jejím vnitřním zařízením. Jakmile se shromáždilo osmačtyřicet zájemců, vpustili je do rakety, směli si posedět v salóně, poležet v kajutách a nakouknout do všech koutů. Po prohlídce si musel ždý návštěvník obléknout kosmonautický skafandr, jinak by se byl z rakety nedostal: východ totiž střežila fotobuňka, která nikomu bez skafandru neotevřela, ať dělal co dělal. V raketě teď byla od rána do večera Petůnka s Ančovičkou. Seznamovaly návštěvníky se zařízením, zodpovídaly dotazy a sledovaly chod přístrojů, které čistily vzduch, větraly místnosti, udržovaly žádoucí teplotu a tak dále. Když přišel Neználek, na všecko se velice podrobně vyptával, pak počkal na další skupinu zájemců a šel s nimi znovu. Tak byl během dne v raketě několikrát. Petůnka a Ančovička ho už znaly a vítaly ho vždycky s úsměvem. Ančovička dokonce prohlásila, že chce-li se někdo takhle dopodrobna seznámit se zařízením rakety, může to být jedině k užitku. Zanedlouho vyrostla v sousedství Kosmického městečka velká budova v podobě obrovského převráceného šálku s nápisem: PAVILÓN BEZTÍŽE. Teď se mohl kdokoli na vlastní kůži přesvědčit, že řeči o beztížném stavu nebyly jen pustý výmysl, ale pravda pravdoucí. Každý, kdo vstoupil, okamžitě ztratil váhu a začal bezmocně poletovat vzduchem. Uprostřed pavilónu stála nevelká kabina z průhledné hmoty a v ní detěžkátor. Všeználek, který se už mezitím vrátil do Kvítečkova, zakázal co nejpřísněji přístup do kabiny a také dotýkati se přístroje bylo přísně zakázáno. Detěžkátor už dávno netvořilo jen obyčejné posuvné měřítko: krylo ho teď tmavomodré podlouhlé pouzdro z pevné ohnivzdorné a vodotěsné hmoty, magnetovec byl nahrazen kovovým magnetem a přibližování lunitu se dělo automaticky stisknutím tlačítka. Ráno co ráno přicházel do pavilónu Všeználek a osobně zapnul přístroj beztíže ; a večer co večer se objevil znovu, pečlivě se přesvědčil, jestli v pavilónu nikdo nezůstal a jestli se náhodou nějaký človíček nevznáší někde u stropu, a zase přistroj vypnul. Leckdo možná nevěří, že by energie měsíčního kamene a malého magnetu mohla být tak velká, aby překonala přitažlivou sílu Země. Jenže když si to takový nedůvěřivý čtenář pořádně rozmyslí, určitě pochopí, že na tom není pranic podivného. Zásoby energie v hmotě jsou přece obrovské a takřka nevyčerpatelné. Každý, kdo se vyzná ve fyzice, dneska ví, že třeba energie ukrytá v kousku hmoty velikosti halíře je stejně velká jako energie získaná spálením desítek tisíc tun kamenného uhlí. A tomu by byl také v době, kdy ještě nebyla objevena energie uvnitř atomů, nikdo nevěřil; kdežto dnes to neudiví nikoho. A ještě něco: energie měsíčního kamene nerušila tíži vůbec, ale jen v ohraničeném prostoru, a navíc ji vlastně nerušila ani tam, odsunovala pouze pole přitažlivosti do stran, kde potom vznikalo pásmo tíže zvýšené. A tak vlastně ve Všeználkově objevu nebylo opravdu nic nepochopitelného. Všechno bylo vědecky podloženo, což ovšem nikterak nezmenšovalo jeho obrovský význam. Jistě není třeba říkat, jakému zájmu se mezi obyvateli Kvítečkova těšil Pavilón beztíže. Za několik dní nebylo už ve městě človíčka, který by aspoň jednou nevyzkoušel beztížný stav. Mnozí tam byli i vícekrát, a pokud jde o Neználka, poletoval v pavilónu celé dny a cítil se tam jako ryba ve vodě. Jednou ráno vstal hezky časně, potajmu vlezl do pavilónu, sebral tam detěžkátor a vydal se k řece. Chtěl prostě vědět, co budou dělat ryby v beztížném stavu. Kdo ví, proč ho to napadlo. Snad že plaval v Pavilónu beztíže od rána do večera taky jako ryba v rybníce. Když přišel na břeh, zapojil detěžkátor a koukal do vody, co se bude dít. Některé ryby se naklonily ocásky dolů a točily se jako baletky, jiné se sklonily dolů hlavami a také se točily kolem dokolečka, ostatní plavaly břichem vzhůru, ale zanedlouho si skoro všechny zvykly a začaly ve vodě dovádět jakoby nic. Tu však jedna chtěla lapit mouchu nad hladinou, mrskla sebou z vody a bezmocně se zatřepetala ve vzduchu. Přitažlivá síla už na ni nepůsobila a rybka, ať dělala co dělala, ne a ne vklouznout zpátky do vody. Vzápětí za první vyskočila druhá, a neuběhlo ani pět minut a nad hladinou tancovali a třpytili se v slunci ryby, žáby, čolci, potápníci a ostatní vodní havěť. Zatímco Neználek prováděl u řeky své hokusy-pokusy, přišel do pavilónu Všeználek pojit detěžkátor. Když zjistil, že je tentam, hrozně se vyděsil. "Kde je detěžkátor?" křičel rozčileně. "Kdo vzal přístroj? Okamžité ho vraťte zpátky!" Ale nikdo mu nedovedl říci, kam se přistroj poděl. Jen Šroubek a Vroubek, kteří pracovali kousek odtud, si vzpomněli, že časně zrána viděli Neználka, jak šel do pavilónu a pak zmizel směrem k řece. Všeználek se tam úprkem rozběhl. Ostatní človíčkové za ním. Vyběhli na Okurkovou hůrku a spatřili dole Neználka: vznášel se tam, jako by se nechumelilo, vysoko nad řekou. "To je on! Tamhle je!" volali človíčkové. Neználek zaslechl křik, ohlédl se a uviděl rozzuřeného Všeználka a ostatní človíčky, jak uhánějí rovnou k němu. Vylekal se, chtěl rychle zmizet, ale jenom se bezmocně zatřepetal. Poznal, že ve stavu beztíže daleko neuteče, honem. stiskl tlačítko detěžkátoru a vypnul ho. V mžiku vážil, co dřív, natotata sletěl dolů a plácl sebou do vody, až vystříkla na všechny strany. "Zachraňte ho! Pomoc! Má přístroj beztíže!" zaúpěl Všeználek, přiběhl k řece a vrhl se do vln. Človíčkové, tak jak byli, naskákali za ním a plavali doprostřed proudu, kde sebou plácal Neználek. Už začal polykat andělíčky, když k němu připlaval Všeználek. Popadl ho za límec a táhl ho ke břehu. To už k nim doplavali i ostatní človíčkové a začali Všeználkovi pomáhat. Přispěchal i doktor Pilulkin se svou příruční lékárničkou. Když spatřil, že malíčci vytáhli Neználka na břeh, vykřikl: "Košili dolů! Provedu umělé dýchání!" Ale sotva Neználek zblejsknul doktora Pilulkina a jeho lékárničku, vyskočil a chtěl vzít do zaječích; jenže Všeználek ho chytil za pačesy a zařval: "Kde je detěžkátor? Kam jsi dal přístroj? Ty jsi ho utopil, hlupáku hlupácká!"

 "Pust mě!" pištěl Neználek a začal kopat. "Tak ty se chceš prát!" zavrčel Všeználek. "Utopíš přistroj - a ještě se vztekáš! No počkej, já ti dám!" A vykrákal Neználka, div mu hlavu neutrhl. Ten ho praštil na oplátku pěstí do prsou a vyrazil mu dech. Všeználek ho pustil, Neználek se na něj vrhl jako kohout a začali se prát. Človíčkové se je snažili roztrhnout, jedni drželi Všeználka, druzí Neználka. Všeználek se jim vyškubával, aby dal Neználkovi co proto, a křičel: "Jak teď poletíme na Měsíc? Detěžkátor je pryč, všecko je pryč! Pusťte mě, já mu to vytmavím, utopit přistroj beztíže!" Neználek se chtěl taky osvobodit a taky křičel: "Tak pusťte! Já mu dám přístroj, že bude koukat!" Nakonec se človíčkům přece jen vyškubl, ale Čiperka ho ještě stačil chytit za límec. Neználek se mu vyrval, a tu všichni viděli, jak na zem vypadl přístroj beztíže, který měl Neználek celou tu dobu za košilí. "Hele, detěžkátor! Tady je!" vykřikl doktor Pilulkin. "Proč jsi to neřekl, že ho máš?" zeptal se Čiperka. "Copak jsem mohl, když jste se na mě sesypali jako vosy? Viděl jsem, že padám do vody, tak jsem ho schoval za košili, div jsem se kvůli němu neutopil. A vy, místo abyste mi poděkovali, ještě se tady se mnou perete!" Všeználek zdvihl přistroj, rozzlobeně mrskl po Neználkovi okem a řekl: "A abys věděl: za tohle s námi nepoletíš na Měsíc!"

 "Jen si leťte klidně sami," odsekl Neználek. "Já jsem tak zrovna zvědavej na ten váš Měsíc!"

 "S tebou se nebudu zahazovat, rozumíš!" řekl Všeználek a hrdě odešel. "Koukněme se na fajnovku!" volal za ním Neználek. "Strčte si ho za klobouk, ten svůj Měsíc! Já se bez něj obejdu!"

 

 Kapitola 6 START

  Jenže to Neználek lhal. Ve skutečnosti chtěl letět hrozně moc. A tak doufal, že Všeználek na všecko zapomene a že přece jenom nesplní svou hrozbu. Ale marně: Všeználek nezapomněl. Za několik dní měla raketa odstartovat a Všeználek sestavil seznam kosmonautů. Jak se dalo čekat, Neználek v něm nebyl. Nebyl tam však ani Buchtík a další človíčkové, kteří špatně snášeli stav beztíže. Neználek se z toho div neutrápil: s nikým nechtěl mluvit, úsměv mu zmizel z tváře, ztratil chuť k jídlu, v noci nemohl spát a druhého dne chodil tak hrozně smutný, až to bylo k pláči. "Nešlo by mu to nějak odpustit?" ptala se Všeználka Ančovička. "Mám takový dojem, že už bude dělat dobrotu. A navíc tak výborně snáší beztížný stav ! Bude to pro něj příliš tvrdý trest."

 "Tnení trest, ale bezpečnostní opatření," odpověděl přísně Všeználek. "Cesta na Měsíc není školní výlet. Na takovou výpravu se mohou vydat jen ti nejrozumnější a nejukázněnější človíčkové. Neználek sice snáší stav beztíže velmi dobře, to je pravda, ale zato se stavem svých rozumových schopností je na tom bledě. Tou svou neukázněností by mohl ublížit sám sobě a druhým taky. A vesmír není žádná legrace. Jen ať radši počká do příště a snaží se tu zatím trošku zmoudřet. To je moje poslední slovo!" Po takové jednoznačné odpovědi se o tom už Ančovička ani nezmínila. Neználek se trochu uklidnil a už se tolik netrápil; chuť k jídlu se mu vrátila a spánek taky. Společně s ostatními chodil zase do Kosmického městečka, pozoroval, jak probíhají zkoušky rakety a jak vybraní kosmonauti trénují před letem do vesmíru, poslouchal přednášky Petúnky a Ančovičky o Měsíci a o meziplanetárních letech a zdálo se, že se už smířil s osudem a na cestu na Měsíc si ani nevzpomene. Nejvšímavější človíčkové dokonce postřehli, že Neználek teď často o něčem přemýšlí a pak se mu na tváři objeví jakýsi zasněný úsměv, jako by se z něčeho radoval - nikdo se však nemohl dopátrat, co mu působí tak dobrou náladu. Jednou potkal Buchtíka a řekl: "Tak co, Buchtíku, teď jsme vlastně přátelé v neštěstí, viď?"

 "V jakém neštěstí?" nechápal Buchtík. "No přece: neletíme na Měsíc."

 "Já na Měsíc nemůžu, já jsem moc těžký. Raketa by mě neuzvedla," řekl Buchtík. "Hlouposti!" ušklíbl se Neználek. "Všichni budou ve stavu beztíže, tak to může být raketě jedno. Nikdo nebude nic vážit, rozumíš?"

 "Tak proč mě teda nevemou? To je nespravedlnost!" vykřikl Buchtík. "A jaká!" dodal Neználek. "Musíme ji spolu napravit."

 "Ale jak?"

 "V noci před startem vlezeme do rakety, schováme se tam a ráno, až se už poletí, jednoduše vylezem. Kvůli nám se vracet nebudou."

 "Ale copak se to smí, dělat takovéhle věci?" zeptal se Buchtík. "A proč by ne? Ty jsi dobrý! Hlavní věc, aby nás nevysadili ještě na Zemi. Ve vesmíru nás už nevysadí, na to dám krk."

 "A kde se schováme?"

 "V zásobovacím úseku. Tam je pohodlíčko a celá hora jídla."

 "Hora jídla povídáš? No to je něco!" řekl Buchtík. "Jenže raketa je jenom na čtyřicet osm kosmonautů."

 "Hlouposti!" řekl Neználek. "Kdo to jakživ viděl - čtyřicet osm kosmonautů! Co je to za číslici, no řekni sám! Zarovnané číslo je přece padesát, ne? A kam se vejde osmačtyřicet, tam se už padesát složí taky. A pak: my přece nepotřebujeme místo v kajutě. Tak platí? Ve dvou se to lepší táhne."

 "A víš to určitě, že je v zásobovacím úseku to jídlo?" přeptal se pro jistotu Buchtík. "No samo, na vlastní oči jsem to viděl, ať se propadnu!" zadušoval se Neználek. "Já jsem se, kamaráde, naučil raketu nazpaměť, nahoru, dolů a ještě krážem. Všechno tam najdu se zavázanýma očima."

 "A tak teda jo," souhlasil nakonec Buchtík. Večer před startem nešli Neználek a Buchtík vůbec spát. Počkali, až všichni usnou, vykradli se potichounku z domu a honem do Kosmického městečka! Noc byla temná a Buchtíkovi běhal hrůzou mráz po zádech. Při pomyšlení, že co nevidět odletí do vesmíru, spadlo mu, jak se říká, srdce do kalhot a litoval, že se zapletl do takového nebezpečného podniku; ale bál se Neználkovi přiznat, že dostal strach. Bylo už hodně pozdě, když Neználek s Buchtíkem došli konečně k cíli. Vyšel měsíc, kolem se rozjasnilo. Proklouzli kolem domků a octli se u kulaté startovací plošiny s vysokánskou raketou uprostřed. Třpytila se v modravém svitu měsíce svými ocelovými boky a zdálo se, že svítí sama, jako by byla z jakéhosi zářícího kovu. Neználek a Buchtík se shýbli a přikrčeni přeběhli plošinu. Když doběhli k raketě, Neználek stiskl tlačítko na zádi, dvířka se neslyšně otevřela a dolů se spustil nevelký kovový žebříček. Neználek si všiml, že Buchtík váhá, vzal ho proto za ruku a společně vylezli do přetlakové komory. Byla to maličká místnost s dvěma vzduchotěsnými dveřmi: jedny, kterými vešli, vedly ven, druhé dovnitř do kosmické lodi. Sotva byli uvnitř, vnější dveře se samočinně zavřely. Buchtík si uvědomil, že cesta k ústupu je uzavřena - a leknutím ho zamrazilo. Chtěl něco říct, ale jyk mu zdřevěněl a hlavou se mu kdovíproč honila slova písničky, kterou někde slyšel: Buď sbohem, údolí, vesničko s topoly . . . A bylo mu z toho smutno až k pláči. Neználek zatím stiskl další tlačítko u druhých dveří - otevřely se stejné nehlučně. Rázně do nich vešel a Buchtík za ním jako stroj. "Buď sbohem údolí . . .," zamumlal zachmuřeně, "možná že se už víc nesejdeme!" Ozvalo se cvaknutí - to se neprodyšně zavřely i druhé dveře, jako by odřízly naše dva poutníky neproniknutelnou stěnou od vnějšího světa a od všeho, s čím byli do té doby spojeni. "Možná že se už víc nesejdeme . . .," opakoval ještě jednou Buchtík a podrbal se za uchem. Neználek už zatím otevřel dveře výtahu, popadl Buchtíka za rukáv a řekl: "Tak pojď, na drbání budeš mít ještě času habaděj." Buchtík beze slova vešel do kabiny. Byl bílý jako bílá paní. Výtah se s rytmickým hučením rozjel. Vystoupili do úzké kruhové chodby kolem šachty výtahu. Neználek se zastavil u kulatých kovových dvířek. "Tak a jsme tady. Zásobovací úsek!" Smáčkl tlačítko a dveře se otevřely, jako by se rozevřela past. Vlezl do ní a šmátral ve tmě po schůdkách. Když se dostal až dolů, nahmatal na stěně vypínač a rozsvítil. "Dělej, polez!" křikl na Buchtíka. Buchtík lezl a strachem se mu třásla kolena, zakopl a skutálel se rovnou k Neználkovi. Nijak moc si nenatloukl, protože úsek byl vyložen měkkým pěnoplastem. Uvnitř rakety byly všecky prostory potaženy touto hmotou, aby si nikdo neublížil, kdyby se znenadání octl ve stavu beztíže. Když se Neználek přesvědčil, že Buchtík zůstal po tom pádu celý, zavřel dveře a s veselým úsměvem řekl: "No, a jsme doma. Jen ať si nás tady někdo zkusí najít."

 "Ale jak se dostaneme zpátky?" polekal se Buchtík. "Zrovna jako sem. Nevidíš tuhle u dveří tlačítko? Smáčkneš ho - a dveře se otevřou. Tady je, kamaráde, všecko na tlačítka." Začal mačkat různá tlačítka a otvírat dvířka skříní, ohřívačů a ledniček, kterými byly zastavěny stěny celého úseku. Na policích tam ležely srovnány nejrozmanitější potraviny. Jenže Buchtík byl dočista vedle a ani pohled na všecky ty dobroty mu nespravil náladu. "Co je s tebou? Copak nejsi rád?" podivil se Neználek. "Ále jo. Hrozně," odpověděl Buchtík s výrazem odsouzence na smrt. "Tak když jsi rád, půjdem do hajan. Už je pozdě." A Neználek se pohodlně uvelebil na podlaze, pod hlavu si dal pěst a za chvíli byl v limbu. Buchtík se uložil vedle něho, ale ne a ne usnout; ze všech stran začal posuzovat svoji situaci a v hlavě mu čím dál víc zrála myšlenka, že ze všeho nejlepší by bylo utéct, dokud je ještě čas. Chtěl se Neználkovi přiznat, že nikam nepoletí, ale hned zas dostal strach, aby se mu Neználek nevysmál, jaký je strašpytel. Nakonec přece jen. sebral odvahu a odhodlal se přiznat svou vlastní zbabělost, jenže zrovna v té chvílí uslyšel, jak Neználek spokojeně pochrupává. Přesvědčil se, že spí jako dudek, vstal a opatrně, aby mu náhodou nešlápl na ruku, se kradl ke dveřím. Vylezu a uteču domů - možná že se už víc nesejdeme, myslel si. A Neználek ať si letí na ten Měsíc sám, když se mu tam tak chce. Zatajil dech, vyšplhal po schůdkách ke dveřím, smáčkl tlačítko, dveře se otevřely, Buchtík vylezl ven a vydal se hledat dveře výtahu. Nevyznal se v raketě zdaleka tak dobře jako Neználek, a tak několikrát obešel chodbu kolem dokola a pokaždé se dostal zase zpátky k zásobovacímu úseku. Ze strachu, že se Neználek probudí a objeví jeho zmizení, začal znovu ztrácet hlavu. Nakonec se mu ale přece jen podařilo najít výtah. Dlouho neuvažoval, nastoupil a stiskl první tlačítko, které se mu namanulo. Výtah se místo dolů rozjel nahoru, ale Buchtík si toho ani nevšiml. Vystoupil a pustil se do hledání dveří přetlakové komory, kudy se jedině mohl dostat ven. Samozřejmě že je nenašel, protože tady nahoře přece nebyla, a místo toho zabloudil do jakési malé kabiny. Šmátral ve tmě po stěnách, aby našel vypínač, nenašel ani ten, zato uprostřed kabiny narazil na malý pultík. A na něm na malé tlačítko. Myslel si, že to je hledaný vypínač, smáčkl je - a v tu ránu se vznesl: octl se ve stavu beztíže. Současně zaslechl rytmický hukot nastartovanéhmotoru. Bystří čtenáři už jistě pochopili, že Buchtík stiskl zrovna to jedno jediné tlačítko, které zapojovalo samočinný elektronický řídící operátor. A ten zapnul detěžkátor, motory a ostatní zařízení a raketa odstartovala ke kosmickému letu právě v okamžiku, kdy to nikdo nečekal. Kdyby se byl někdo z obyvatel Kosmického městečka v tu chvíli probudil a vykoukl z okna, byl by dozajista tuze překvapen: viděl by, jak se raketa pomaloučku odlepuje od země a zvolna stoupá k obloze. Všecko se událo téměř bezhlučně. Z dolní trysky se s lehkým syčením dral tenký proužek žhavých plynů. Jejich reaktivní síla stačila uvést raketu do pohybu, protože dík detěžkátoru nevážila vlastně nic. Jakmile dosáhla dostatečné výšky, elektronický řídící operátor zapojil manévrovací motor, příď rakety začala opisovat kruhy a sklánět se. Konečně se sklonila tak, že se v zorném poli optického zaměřovače opatřeného fotobuňkou objevil Měsíc. Fotobuňka přeměnila měsíční světlo v elektrický signál, ten se dostal do operátoru, operátor uvedl v činnost automatické naváděcí zařízení a raketa se po několika slábnoucích kolísavých pohybech ustálila a zamířila přímo k Měsíci. Automatické naváděcí zařízení nasměrovalo tedy raketu přesně na cíl, a kdyby se teď z jakýchkoli příčin odklonila od stanoveného směru, vrátilo by ji okamžitě na správný kurs. V první chvíli si Buchtík vůbec neuvědomil, jak hroznou věc vlastně způsobil. Poznal jen, že se octl ve stavu beztíže, a pokoušel se nějak dostat z tlačítkové kabiny: myslel si, že to jinde bude třeba lepší. Po velikém úsilí se vrátil zpátky k výtahu. Tentokrát si pořádně prozkoumal všechna tlačítka a smáčkl opravdu to, které ho dopravilo do nejnižšího poschodí v zádi rakety. Vystoupil a zůstal viset před dveřmi do přetlakové komory, kudy vedla jediná cesta ven. Vedle dveří objevil tlačítko. Jenže ať ho mačkal sebevíc, ať do dveří bušil pěstí nebo kopal nohama - což nebylo ve stavu beztíže jen tak - dveře se ne a ne otevřít. Nevěděl totiž, že se dveře přetlakové komory otevřou jen v tom případě, když si oblékne kosmický skafandr. A ještě štěstí, že to nevěděl. Stisknout tlačítko ve skafandru, dveře do komory i dveře z rakety by se byly rozlétly, Buchtík by se byl vyvalil přímo do vesmírného prostoru a na věky věků by byl lítal v kosmu jako planeta. Nakonec už Buchtíka bolely pěsti. Rozhodl se, že se vrátí k Neználkovi a důrazně ho požádá, aby ho pustil ven. Ale splnit tohle rozhodnutí nemohl: dočista zapomněl, v kterém patře Neználka nechal. A tak musel sjezdit všechna patra a prolézt všechny kajuty, kabiny a úseky. Bylo už pozdě, Buchtík byl tuze unavený, a ještě ke všemu se mu strašně chtělo spát. Dalo by se říci, je se únavou neudržel na nohou - kdyby se na nich ovšem mohl vůbec udržet. Ve stavu beztíže to nešlo, a tak plaval jako rybka v akváriu, sem tam vrazil hlavou do stěny a udělal kotrmelec. Nakonec se mu v hlavě všecko zamotalo, oči se mu začaly samy zavírat; vydal se z posledních sil a usnul přímo v jedoucím výtahu. Neználek zatím klidně vyspával a ani necítil, že už dávno letí. Uprostřed noci se však přece jen probudil a za živý svět nemohl pochopit, proč je tady, a ne doma v posteli. Postupně si uvědomil co a jak, ucítil stav beztíže, všiml si rytmického hučení tryskového motoru a rázem pochopil, že kosmická loď už letí. Nejspíš jsem spal, Všeználek a ostatní človíčkové zatím nastoupili a vydali se na Měsíc. Všecko vyšlo přesně, jak jsem si to naplánoval, pomyslel si, šťastně se usmál a v duši jako by se mu něco zatřepetalo radostí. Užuž chtěl vylézt z úkrytu, najít Všeználka a ke všemu se mu přiznat, ale pak se rozhodl přece jen ještě počkat, až bude raketa trochu dál od Země. Přiznat se stačím vždycky, jaképak spěchy, řekl si. Vtom si vzpomněl na Buchtíka, rozhlédl se a pravil: "Račte dovolit, drazí přátelé, ale kde je Buchtík? Vlezli jsme přece do rakety spolu!" Tu si všiml dveří dokořán. Aha, zřejmě už vylezl, uvažoval. I co, jestli je to tak, nemá smysl, abych tady seděl sám. Vymanévroval ze zásobovacího úseku, otevřel dveře výtahu - a v kabině spatřil Buchtíka. "A helemese, kam jsi zalezl!" vyikl Neználek. "Slyšíš, letíme!"

 "Cože?" probudil se Buchtík a zívl na celé kolo. "Letíme!" volal radostně Neználek. "Co! Kam?" zeptal se Buchtík a protíral si oči. "Na Měsíc přece, kam jinam?"

 "Na jaký Měsíc?"

 "Prosím tě! Jako bys nevěděl!" Teprve teď začal Buchtík chápat, co se stalo. Chvilku vytřeštěně koukal na Neználka a potom divoce zařval: "Na Měsíc?"

 "Na Měsíc!" potvrdil Neználek. "Letíme?"

 "Letíme! To je pane něco!" volal Neználek. Nedokázal ovládnout radost a vrhl se Buchtíkovi kolem krku. Tomu se strachy zatajil dech, leknutím otevřel pusu, vyvalil oči a vytřeštěně zíral na svého kamaráda. "A kde jsou ostatní? Neviděls je?" vyptával se Neználek. "Ja-ja-jací ostatní?" vykoktal Buchtík. "No přece ostatní človíčkové! Kde je Všeználek?"

 "Co-co-copak on je tady?"

 "No jak by ne? Proč myslíš, že letíme? Zatímco jsme vyspávali, všichni nastoupili a odstartovali jsme, už to chápeš? Půjdem teď nahoru do kajut a najdeme je." Stiskl tlačítko a výtah je zavezl o poschodí výš. "Ti budou koukat, až nás uvidí!" smál se Neználek a zastavil se před dveřmi do jedné kajuty. "Vejdeme a řeknem: Buďte zdrávi, tady nás máte! Cha-cha-cha!" Otevřel dveře: kajuta byla prázdná. "Hm, nikdo." Nakoukl do druhé kajuty: "A tady taky ne." A tak se to opakovalo kajutu po kajutě. Nakonec se ťukl do čela: "Už vím! V salóně budou. Určitě tam je nějaká důležitá schůzka, a tak tam všichni šli." Sjeli do salónu, ale zjistili, že je prázdno i tam. "Tady vůbec nikdo není," podivil se Neználek. "Jak to tak vypadá, jsme spolu v raketě sami dva."

 "Jak to: sami?" vyděsil se Buchtík. "No zkrátka sami," rozhodil rukama Neználek. "A kdo pustil raketu?"

 "To nevím."

 "Přece nemohla vyletět sama!"

 "To teda ne," souhlasil Neználek. "Tak ji přece jenom někdo pustil," řekl Buchtík. "Ale kdo?"

 "Jo, to já nevím." Neználek se na Buchtíka podezíravě podíval a zeptal se: "A neudělals to náhodou ty?"

 "Já?" divil se Buchtík. "No ano, ty!"

 "Jak bych ji mohl pustit?" pokrčil rameny Buchtík. "Copak vím, jak se to dělá?"

 "A proč jsi vůbec odešel?" vyptával se Neználek. "Proč jsi tam nebyl, když jsem se probudil? Kam jsi šel, přiznej se!"

 "No já, rozumíš, já si to v noci rozmyslel, že jako nikam nepoletím, a chtěl jsem jít domů, no a prostě jsem v raketě zabloudil a pak jsem nemohl otevřít dveře, a tak jsem si řekl, že teda nepůjdu, a zůstal jsem tady . . .," breptal v rozpacích Buchtík. "A nesmáčkl jsi náhodou nikde žádné tlačítko?"

 "Čestné slovo, že ne. Jen jsem se náhodou dostal do nějaké malinkaté kabinky a smáčkl jsem tam jedno úplně malinkaté tlačítečko . . ."

 "Aáááá!" zaúpěl strašným hlasem Neználek, popadl Buchtíka za límec a táhl ho do tlačítkové kabiny. "No tak, přiznej se, byl jsi v téhle kabině?"

 "A-a-asi že byl," vykoktal Buchtík. "A smáčkl jsi tenhle knoflík?"

 "A-a-asi že jo," přiznal se Buchtík. "Já to tušil!" vykřikl Neználek. "Tak abys věděl: raketu jsi odstartoval ty! Račte mít další rozkazy, kapitáne?"

 "A-a-a nešlo by to nějak za-za-zastavit?"

 "Prosím tě, jak?"

 "N-n-no třeba smáčknout ještě j-j-jeden knoflík."

 "Já ti dám, knoflík! Něco smáčkneš, raketa se zastaví a zůstaneme trčet ve vesmíru navždycky. Kdepak! To už radši doletíme na Měsíc."

 "Ale tam prý není co jíst," kňoural Buchtík. "Nevadí, to ti jenom prospěje, aspoň zhubneš," dopálil se Neználek. "Aspoň si podruhé rozmyslíš mačkat bez dovoleni tlačítka." Stačilo, aby si Buchtík vzpomněl na jídlo, a hned přišel na jiné myšlenky. Zčistajasna dostal hrozný hlad a na nic jiného už nedokázal myslet než na to, co by snědl. A tak řekl: "Ty, Neználku, nemohli bychom něco sníst? Vždyť já neměl od včerejška v ústech."

 "Hm, proč ne, najíst se můžem, i když si to zrovna nezasloužíš," zavrčel Neználek. Vrátili se do zásobovacího úseku, otevřeli ohřívač, kde byly uloženy horké kosmické karbanátky, kosmická bramborová kaše, kosmický kompot a jiná kosmická jídla, zabalená do dlouhých celofánových trubiček jako jitrnice do střívka. Jeden konec se dal do úst a tubička se vymačkala rovnou do pusy, což bylo ve stavu beztíže velice výhodné a vlastně jedině možné. Vypořádali se s několika takovými tubičkami a navrch si daliosmickou zmrzlinu; byla znamenitá, jen jediný nedostatek měla: hrozně od ní zábly ruce, jak se musela pořád mačkat ta studená celofánová tuba, aby se zmrzlina dostala ven. Sotva se Buchtík najedl, hned měl lepší náladu. "Tak vida, ono se dá i v raketě dobře jíst," řekl spokojeně. A dokonce se mu i zdálo, že se vlastně nic tak hrozného nestalo a že snad raketa ani neletí, ale stojí pořád ještě na Zemi. "Ty, Neználku, a proč si vůbec myslíš, že někam letíme? Podle mne neletíme nikam," řekl nakonec. "Tak proč je tady podle tebe stav beztíže?" odpověděl mu Neználek. "Proč! Pamatuješ, když jsme byli ještě doma, jak jsem si rozbil nos? A taky jsme nikam neletěli a byla beztíže."

 "Dobrá, tak půjdeme do astronomické kabiny a podíváme se ven," řekl Neználek. "Uvidíme co a jak." Vyjeli až nahoru do astronomické kabiny, podívali se bočními průzory a spatřili kolem dokola jen bezedné černé nebe, poseté velkými hvězdami; uprostřed nich oslnivě zářilo jasné Slunce. Zdálo se, jako by byl den a zároveň i noc. To ovšem na Zemi nebývá. Když je na Zemi vidět Slunce, nejsou vidět hvězdy, a když svítí hvězdy, nesvítí Slunce. V jednom z horních průzorů se mihotal zářivý Měsíc. Byl mnohem větší nežli při pohledu ze Země. "Jasná věc," prohlásil Neználek. "Od Země jsme už pořádně daleko. Letíme vesmírem."

 "A možná že se už víc nesejdeme!" rozčarovaně broukl Buchtík. 

csarzh-TWenfrdeitjaplptruskthyi

Pohádkový přehrávač

  • Dlouhý,Široký a Bystrozr
  • Drak dvanáctihlavý
  • Hloupý Honza
  • Hrnečku,vař
  • Jak se Honzík učil latin
  • Kmotr Matěj
  • Král času
  • O Budulínkovi
  • O Popelce
  • O Smolíčkovi
  • O bílém hadu
  • O dvanácti měsíčkách
  • O kocouru,kohoutu a kose
  • O kohoutkovi a slepičce
  • O neposlušných kozlatech
  • O perníkové chaloupce
  • O Červené Karkulce
  • Otesánek
  • Tři zlaté vlasy děda Vše
  • Zlatovláska
  • Čert a Káča
  • Živá voda