Get Adobe Flash player

Neználek ve Slunečním městě

 

 

  Kapitola 2 KTERAK NEZNÁLEK KONAL DOBRÉ SKUTKY

  Druhého dne se Neználek probudil dřív a začal konat dobré skutky. Nejprve se důkladně umyl ve studené vodě, jaksepatří se vymydlil, a pak si pořádně vyčistil zuby. A mám jeden dobrý skutek v suchu! řekl si, když se utřel ručníkem a pečlivě se před zrcadlem učesal. Viděl ho Čiperka, jak se vrtí před zrcadlem, a povídá: "Hezký, hezký! Jen co je pravda, náramný fešák!"

 "Rozhodně větší než ty!" odsekl Neználek. "To je jasné. Takovou líbeznou tvářinku, jako máš ty, tu aby pohledal!"

 "Cos to řekl? Čí tvářinku? Mou tvářinku?" rozčílil se Neználek a plácl Čiperku ručníkem po zádech. Čiperka jen mávl rukou a honem utekl. "Hrom do tebe!" křičel za ním Neználek. "Teď je kvůli tobě dobrý skutek v tahu!" Dobrý skutek byl doopravdy v tahu, protože tím, že se Neználek rozzlobil a plácl Čiperku ručníkem po zádech, udělal zlý skutek a musel teď začít znova. Drobátko se uklidnil a přemýšlel, jaký dobrý skutek by tak ještě vykonal, ale pranic kloudného ho nenapadlo. A tak do snídaně nevymyslel nic. Po snídani se mu však v hlavě trochu rozbřesklo. Uviděl, že doktor Pilulkin tluče v moždíři nějaké koření k výrobě léků, a řekl: "Víš co, Pilulkine? Ty se pořád jenom staráš, pořád pomáháš druhým, ale tobě nepomůže nikdo - ukaž, já ti to koření roztluču."

 "Prosím," souhlasil Pilulkin, "to je od tebe tuze hezké, že mi chceš pomoci. Vždycky si máme navzájem pomáhat." Dal Neználkovi paličku na tlučení prášku a sám dělal z toho prášku pilulky. Neználek se tak zabral do práce, že natloukl prášku o moc víc, než bylo třeba. To nic, myslel si, to nemůže vadit. Aspoň jsem vykonal dobrý skutek. A všechno by bylo určitě dobře dopadlo, kdyby byli Neználka při té práci nespatřili Sirupčík s Buchtíkem. "Helemese," řekl Buchtík, "Neználek se zřejmě rozhodl, že se dá na doktora. To bude krása, až nás začne léčit!"

 "Ba ne, to on se chce nejspíš Pilulkinovi zalichotit, aby mu nedával ricínový olej," odpověděl Sirupčík. Sotva Neználek zaslechl tyhle posměšky, rozvzteklil se a rozehnal se na Sirupčíka paličkou: "Koukej mlčet, jo, nebo tě cáknu !"

 "Přestaň, přestaň !" vykřikl doktor Pilulkin. Chtěl vzít Neználkovi paličku, ale Neználek že ne, a tak se začali prát. V té pračce se Pilulkin zaklesl nohou za stůl a stůl se převrátil. Všechen prášek se rozsypal na podlahu a pilulky se rozkutálely na všechny strany. Jenom násilím se Pilulkinovi podařilo vzít Neználkovi tu nešťastnou paličku. Potom řekl: "A hybaj pryč, rošťáku! Ať už tě tady nevidím! Tolik. léku přišlo nazmar."

 "Protivo protivná!" nadával Neználek Sirupčíkovi. "Já ti ještě ukážu, jen co mi padneš do ruky! Takový dobrý skutek jsi mi zkazil!" Bylo to tak: dobrý skutek byl v tahu i tentokrát, protože ho Neználek nedokázal dokončit. A tak to š1o celý den. Ať se Neználek snažil jak se snažil, ne a ne dokázat nejen tři, ale dokonce ani dva dobré skutky za sebou. Když se mu povedlo udělat něco dobrého, hned nato provedl něco zlého, a jindy se zas z dobrého skutku vyklubala hnedka na začátku nějaká neplecha. Večer nemohl Neználek dlouho usnout a pořád jenom přemýšlel, proč se mu to nedaří. Nakonec pochopil, že to má na svědomí jeho povaha , že je příliš hrubý. Stačilo, aby někdo jen trošilinku zažertoval nebo utrousil nějakou docela neviňoučkou poznámku, a Neználek se v tu ránu urazil, dal se do křiku a hned se hrnul do pranice. To nic, utěšoval se, zítra budu slušnější, a všechno půjde jako po másleDruhého dne jako by se Neználek znovu narodil. Byl převelice slušný a pozorný, a kdykoli se na někoho obracel s nějakou prosbou, říkal vždycky pěkně: Prosím! - slovo, které jste od něho v životě neslyšeli. Kromě toho se snažil každému posloužit a vyhovět. Když viděl, že Civínek nemůže za nic na světě najít čepici, kterou pořád ztrácel, hned ji také hledal po všech koutech a nakonec ji doopravdy našel pod postelí. Pilulkinovi se omluvil za včerejšek a poprosil ho, aby mu zase dovolil tlouct prášek. Doktor Pilulkin mu sice tlouct prášek nedovolil, ale přikázal mu, aby natrhal v zahradě konvalinky, které potřeboval k výrobě konvalinkových kapek. Neználek to svědomitě vykonal. Potom lovci Kulkovi vyčistil krémem nové lovecké boty a pustil se do zametání, třebas na něm nebyla ten den řada. Zkrátka vykonal celou hromadu dobrých skutků a pořád jen čekal, že se před ním užuž objeví dobrý kouzelník a dá mu tu kouzelnou hůlku. Ale den se schyloval a kouzelník nikde. Neználek se hrozně rozzlobil. "Cos mi to nalhala o těch kouzelnících?" rozkřikl se, když druhého dne potkal Knoflenku. "Honil jsem se jako hlupák, nadělal jsem hromadu dobrých skutků, a kouzelník nikde!"

 "Já ti nelhala," ospravedlňovala se Knoflenka, "přesně se pamatuju, že jsem o tom četla v jedné pohádce. "Tak proč se neobjevil?" dorážel vztekle Neználek. Knoflenka pokrčila rameny. "Kouzelník ví nejlíp, kdy se má objevit. A třeba jsi ani nevykonal tři dobré skutky, ale míň."

 "Tři, tři!" utrousil pohrdavě Neználek. "Tři určitě ne, ale aspoň tři sta, abys věděla!"

 "Pak jsi je tedy nevykonal pěkně za sebou, ale na přeskáčku se špatnými."

 "Na přeskáčku se špatnými!" pošklíbl se Neználek po Knoflence a zatvářil se tak, že se z leknutí dočista popletla. "Jestli chceš něco vědět, tak jsem byl včera celý den slušný a špatného jsem neprovedl vůbec nic: nenadával jsem, nepral jsem se, a jestli jsem něco říkal, tak jedině: Odpusťte! a Děkuju! a Prosím!"

 "Zato dneska to už od tebe člověk neuslyší," pokývala hlavou Knoflenka. "Však já taky nemluvím o dnešku, ale o včerejšku." Neználek a Knoflenka dumali a přemýšleli, proč to takhle dopadlo, ale na nic nemohli přijít. Nakonec Knoflenka prohodila: "A nedělal jsi náhodou ty dobré skutky jenom pro svůj prospěch, a ne nezištně?" Neználek se rozpálil: "Jak to? Co to meleš? Civínkovi jsem našel čepici - byla to moje čepice či co ? Pilulkinovi jsem trhal konvalinky - jakýpak já mám asi prospěch z jeho konvalinek ?"

 "Tak proč jsi je trhal?"

 "Jako bys nevěděla! Sama jsi mi přece řekla, že když vykonám tři dobré skutky, dostanu od kouzelníka kouzelnou hůlku."

 "Tak tys to tedy všechno dělal jen pro kouzelnou hůlku?"

 "Samozřejmě!"

 "No vida, a pak říkáš, že nezištně."

 "A proč bych měl teda podle tebe konat dobré skutky, když ne kvůli hůlce?"

 "No přece jen tak, z dobrého úmyslu."

 "To tak! Ještě nějaké dobré úmysly!"

 "Jdi ty!" řekla Knoflenka s úsměškem. "Ty zkrátka dovedeš dělat dobré skutky, jen když víš, že za to něco bude, nějaká kouzelná hůlka nebo tak. Já vím, u nás jsou takoví malíčkové, co jsou slušní, jenom protože jim někdo řekl, že ze slušnosti může něco koukat."

 "Takový já nejsem!" mávl rukou Neználek. "Já náhodou dovedu být slušný úplně zadarmo a dobré skutky umím konat docela jen tak." Rozloučil se s Knoflenkou a šel domů. Rozhodl se, že bude dělat dobré skutky jen z dobrého úmyslu a že nebude na kouzelnou hůlku vůbec myslit. Jenže to se lehko řekne: nemyslit. Obyčejně když na něco nechceš myslit, určitě myslíš zrovna jenom na to. Neználek se vrátil domů a pustil se do pohádek. Lovec Kulka seděl u okna a čistil si svou loveckou pušku. Povídá: "Copak to čteš zajímavého? Čti to nahlas!" Užuž chtěl Neználek odseknout: Když tě to tak zajímá, čti si sám!, ale vtom si vzpomněl na kouzelnou hůlku a uvědomil si, že jestli Kulkovi vyhoví, vykoná dobrý skutek. "Tak dobrá, poslouchej!" přikývl a začal číst nahlas. Lovec Kulka s chutí poslouchal a hned mu šlo to čištění jinak od ruky. Ostatní malíčci zaslechli, že Neználek předčítá pohádky, a také přišli poslouchat. "Jsi chlapík, Neználku," řekli, když dočetl. "To sis vymyslel náramnou věc, st takhle nahlas." Neználkovi lichotilo, že ho tak chválí, ale taky měl zlost, že si vzpomněl na kouzelnou hůlku zrovna v nepravý čas. Kdybych si byl na ni nevzpomněl a četl tu knížku jen tak, byl bych co udělal z dobrého úmyslu. Jenže teď to zase vypadá, že jsem četl jenom pro svůj prospěch, uvažoval. A tak to bylo pokaždé. Neználek konal dobré skutky, jen když si vzpomněl na kouzelnou hůlku; a když na ni zapomněl, byl schopen dělat jenom špatné. Ovšem, po pravdě řečeno, občas se mu přece jen podařilo vykonat nějaký docela maličký dobrý skutek a nemyslet přitom na kouzelnou hůlku; ale to se stávalo tak hrozně vzácně, že to ani nestojí za řeč. Ubíhaly dny, týdny a měsíce . . . Neználek nakonec pustil kouzelnou hůlku z hlavy. Vzpomínal na ni čím dál méně, až konečně přišel na to, že získat tuhle vzácnost je pro něho nedostižný sen: v životě se mu přece nepodaří vykonat nezištně tři dobré skutky za sebou. "Víš," řekl jednou Knoflence, "tak se mi zdá, že ani žádná taková kouzelná hůlka není. Ať uděláš dobrých skutků sebevíc, nakonec nedostaneš stejně nic." Neználek se až zasmál, jak byl spokojen, že se mu ta slova podařila tak pěkně do rýmu. Knoflenka se také zasmála a řekla: "A proč tedy bylo v té pohádce, že se mají vykonat tři dobré skutky?"

 "Možná že jen kvůli tomu, aby se pár hloupých človíčků naučilo dělat dobrotu," prohlásil Neználek. "To je docela moudré vysvětlení," přisvědčila Knoflenka. "Náhodou je," souhlasil Neználek. "I co, já toho nelituju, že to takhle dopadlo. Rozhodně mi to bylo na prospěch. Za dobu, co jsem se snažil konat ty dobré skutky, jsem si aspoň navykl mýt se každé ráno ve studené vodě a teď se mi to už docela líbí."

 

  Kapitola 3 SPLNĚNÍ NEZNÁLKOVA SNU

  Jednou takhle seděl Neználek doma a koukal se z okna, Toho dne bylo prachšpatné počasí. Nebe se pořád mračilo, sluníčko se od rána neukázalo, lilo jako z konve, a tak nebylo ani pomyšlení na nějakou procházku, Na Neználka padla špatná nálada. Jisté je, že počasí působilo na obyvatele Kvítečkova různě. Všeználek například prohlašoval, že jemu je to jedno, jestli padá sníh, anebo prší. Při špatném počasí může prý aspoň sedět doma a všelicos kutit. Doktor Pilulkin tvrdil, že má špatné počasí mnohem raději než pěkné. Špatné počasí prý totiž otužuje organismus človíčků, takže jsou pak aspoň méně nemocní. Básník Květík zase prohlašoval, že pro něho je největší potěšení zalézt při lijáku na půdu, lehnout si tam do suchého listí a poslouchat, jak po střeše bubnují dešťové kapky. "Kolkolem zuří nepohoda," říkával, "jest strašné vystrčiti na ulici třebas jen nos, leč na půdě je teplo a útulno. Suché listí libě voní, déšť bubnuje do střechy a člověk se cítí tak dobře a příjemně, že se mu v okamihu zachce psáti básně." Ale většina človíčků neměla déšť ráda. Jedna malenka jménem Kapička dokonce pokaždé plakala, sotva jen začalo krápat. Když se jí ptali, proč pláče, říkala: "To já nevím. Vždycky, když prší, tak pláču." Neználek, toť se ví, neměl tak slabé nervy jako tahle ubrečená Kapička, ale nálada se mu při špatném počasí taky kazila. Tak tomu bylo i tentokrát. Smutně hleděl na šikmé šňůrky deště, na fialky, které mokly na dvorku pod oknem, na pejska Bulku, který zpravidla sedával na řetízku před domem, ale teď si zalezl do boudy a vystrkoval z ní jen špičku čenichu. Chudák Bulka! uvažoval Neználek. Celý den sedí na řetízku, ani proběhnout se nemůže, a teď ještě aby ležel kvůli dešti v malinké boudičce. Budu ho muset pustit, až přestane pršet. Ale déšť ne a ne přestat a Neználkovi se pomalu zdálo, že už to nikdy neskončí, že bude pršet věčně a že se sluníčko schovalo navždycky a už nikdy nevykoukne z mraků. A co pak bude s námi? myslil si. Voda rozmáčí celou zem a bude z toho taková čvachtanice, že se nikdo nikam nedostane. Všechny ulice zaplaví bláto, v blátě se utopí domy a kytky a stromy a nakonec se začnou topit človíčkové. Hrůza! Zatímco si Neználek představoval všechny ty hrůzy a přemýšlel, jak bude těžké žít v té čvachtavé říši, déšť pomaloučku přestával, vítr rozehnal mraky a nakonec vykouklo sluníčko. Nebe se vyjasnilo a hned bylo světloVelké kapky deště se zachvěly, zablýskaly a zastříbřily na stéblech trávy, na lístcích květů. Všechno kolem jako by omládlo, rozveselilo se a rozesmálo. Z Neználka konečně spadla špatná nálada. "Sluníčko!" vykřikl, když spatřil, že slunce jasně svítí. "Sluníčko! Sluníčko!" A běžel na dvorek. Za ním běželi i ostatní človíčkové. Všichni začali poskakovat, zpívat a hrát na slepou bábu. Dokonce i Všeználek, který prohlašoval, že je mu jedno, jestli jsou na nebi mraky nebo sluníčko, skákal radostí uprostřed dvora. Neználek okamžitě zapomněl na déšť i na bláto. Zdálo se mu, že už nikdy nebudou na nebi mraky a že sluníčko už bude svítit napořád. Zapomněl dokonce i na Bulku, ale potom si vzpomněl a odvázal ho od řetízku. A tak i Bulka skákal po dvoře a štěkal radostí a každého chytal za nohy, ale ne doopravdy, protože nikdy nekousal nikoho známého, vždycky jen cizí. Takový byl ten Bulka dobrý pejsek. Když se človíčkové trošku poveselili, pustili se znovu do práce. Někteří se vydali do lesa na houby, protože po vydatném dešti bývá obyčejně spousta hub. Neználek do lesa nešel; usadil se na lavičce vedle besídky a četl si knížku. Bulka, který teď mohl běhat, kde se mu zachtělo, našel zatím v plotě díru, protáhl se na ulici, a když zahlédl chodce s hůlkou v ruce, rozhodl se, že ho pokouše. Psi mají totiž strašně neradi, má-li někdo v ruce hůl. Neználek se zahloubal do čtení a ani neslyšel, jak se Bulka na ulici rozštěkal. Ale štěkot brzo zesílil, Neználek se odtrhl od knížky a hned mu blesklo hlavou, že zapomněl Bulku zase přivázat. Vyběhl za vrata a spatřil, jak Bulka doráží na kolemjdoucího a pokouší se ho zezadu kousnout do nohy. Chodec se točil na místě a statečně odrážel Bulku holí. "Zpátky, Bulko! Zpátky! " vykřikl polekaně Neználek. Ale kdepak Bulka! A tak ho Neználek chytil za obojek a odtáhl ho stranou. "Fuj, Bulko, že se nestydíš! Člověk tě volá, a ty jako když neslyšíš!" Neználek se rozpřáhl, aby Bulkovi napráskal, ale když viděl, že ubohý pejsek mrká a bojácně mhouří oči, bylo mu ho líto, a místo aby ho uhodil, vtáhl ho zpátky do dvora. Uvázal Bulku na řetěz a znovu vyběhl za vrata, aby zjistil, jestli pes toho chodce nepokousal. Kolemjdoucího zřejmě ta potyčka se psem jaksepatří unavila - sedl si na lavičku vedle branky a odpočíval. Teprve teď si ho Neználek pořádně prohlédl. Měl dlouhý plášti z krásné tmavomodré látky s vyšitými zlatými hvězdami a stříbrnými půlměsíci, na hlavě měl vysokou špičatou černou čepici se stejnými ozdobami, na nohou červené střevíce se zahnutými špičkami. Nevypadal jako obyvatel Kvítečkova, měl téměř po kolena dlouhý bílý plnovous, který mu zakrýval skoro celou tvář, kdežto v Kvítečkově byli všichni bezvousí. "Nepokousal vás ten pes?" zeptal se starostlivě Neználek a zvědavě si toho podivného stařečka prohlížel. "Nic mi neudělal," řekl vousáč. "Pěkný pejsek, takový čilý, hm." Postavil si hůlku mezi kolena, opřel se o ni oběma rukama a pohlédl stranou na Neználka, který si k němu přisedl na kraj lavičky. "To je Kulkův pejsek, Bulka," vysvětloval Neználek. "Kulka s ním chodí na lov. Jinak sedí Bulka u boudy na řetízku, aby nikoho nepokousal. Nekousl vás?"

 "I kdepak. Chtěl, ale nekousl."

 "To je zlé," řekl Neználek. "Teda - ne to, že vás nekousl, ale že vás jistě polekal. Za to mohu já. Já ho pustil a pak jsem ho zapomněl zase uvázat. Odpusťte mi to."

 "I což, já ti to odpustím," řekl vousáč. "Vidím, že jsi hodný malíček."

 "Ba ne, já teprve chci být hodný. Vlastně chtěl jsem. Dokonce jsem už konal dobré skutky, ale pak jsem toho nechal." Neználek mávl rukou a začal si prohlížet červené střevíce na stařečkových nohou. Všiml si, že se ty střevíce zapínají na přezky ve tvaru půlměsíce s hvězdou. "A pročpak jsi toho nechal ?" zeptal se dědoušek. "Protože to je všechno hloupost!"

 "Co že je hloupost? Dobré skutky ?"

 "Ale ne, kouzelníci. Povězte mi, tyhle vaše přezky, ty jsou pozlacené nebo doopravdy zlaté?"

 "Doopravdy zlaté. A proč si myslíš, že jsou kouzelníci hloupost?" Neználek mu vyprávěl, jak snil o kouzelné hůlce, jak mu Knoflenka řekla, že je potřeba konat dobré skutky, a jak se mu to nikdy nepedlo, protože dovedl dělat dobré skutky jen kvůli té kouzelné hůlce, a ne nezištně. "Ale vždyť jsi řekl, žes pustil proběhnout Bulku. Copak jsi to udělal taky jen kvůli té kouzelné hůlce?" zeptal se stařeček. "Co vás napadá" mávl Neználek rukou. "Tu jsem už dávno pustil z hlavy. Bylo mi zkrátka Bulky líto, že musí pořád sedět přivázaný."

 "Takže jsi to udělal z dobrého úmyslu."

 "Samozřejmě."

 "Tak to už máš jeden dobrý skutek."

 "To jsou věci!" vykřikl Neználek a dokonce se zasmál radostí. "Ani jsem si nevšiml a udělal jsem dobrý skutek."

 "Pak jsi vykonal ještě jeden dobrý skutek," řekl stařeček "Kdypak to?"

 "0chránils mě přece před tím psiskem. Copak to je zlý skutek? Nebo jsi to snad udělal taky jen kvůli té kouzelné hůlce?"

 "Kdepak! Ani jsem si na kouzelnou hůlku nevzpomněl."

 "Tak vidíš!" zaradoval se stařeček. "A pak jsi vykonal třetí dobrý skutek, když ses přišel přesvědčit, jestli mě pes nepokousal, a když ses mi omluvil. To je správné, vždycky k sobě máme být pozorní."

 "Hrom do škopku!" zasmál se Neználek. "Tři dobré skutky - a všechny pěkně za sebou ! Tohle se mi v životě nestalo. Teď se už nebudu ani trošku divit, jestli dneska potkám kouzelníka!"

 "Taky se nediv. Už jsi ho potkal." Neználek se na stařečka nedůvěřivě podíval: "Ještě řekněte, že ten kouzelník jste vy!"

 "Správně, jsem." Neználek na dědouška vykulil oči a snažil se vypozorovat, jestli se nesměje. Ale stařečkovi celý obličej zakrývala hustá brada. "To si děláte nejspíš legraci, co?" řekl nedůvěřivě Neználek. "Vůbec ne. Vykonal jsi tři dobré skutky a můžeš mě požádat, o co chceš. Nu, co bys radši: neviditelnou čapku, nebo sedmimílové boty? Nebo bys chtěl létající koberec?"

 "Copak vy máte létající koberec?"

 "Jak by ne. I koberec mám. Všechno mám." Stařeček vytřásl ze širokého rukávu svého pláště svinutý koberec, rychle ho rozvinul a rozprostřel před Neználkem na zem. "A tady je neviditelná čapka a tuhle sedmimílové boty." Přitom vytáhl z druhého rukávu čapku a boty a položil je vedle sebe na koberec. Hned za nimi se právě tak objevily housličky samohrajky, kouzelný ubrousek a všelijaké jiné tajuplné věci. Neználek nakonec uvěřil, že před ním stojí doopravdický kouzelník, a zeptal se: "A kouzelnou hůlku máte taky?"

 "Proč by ne. I kouzelnou hůlku mám. Tady, prosím." A kouzelník vytáhl z kapsy nevelkou červenohnědou kulatou hůlku a podal ji Neználkovi. Neználek si ji vzal. "A je opravdická ?" zeptal se; pořád ještě nevěřil, že se mu splnil jeho sen. "Nejopravdičtější kouzelná hůlka, nemusíš mít strach," ujišťoval ho kouzelník. "Když neprovedeš nic špatného, splní se ti všechna přání, stačí jen tou hůlkou mávnout. Ale jakmile uděláš tři špatné skutky, kouzelná hůlka ztratí svou kouzelnou moc." Neználkovi se radostí až zatajil dech; srdce se mu rozbušilo. "Tak já už poběžím. Musím ke Knoflence, povědět jí, že konečně máme kouzelnou hůlku. Ona mi vlastně poradila, jak ji dostat."

 "Běž, běž!" řekl mu kouzelník. "Ať má Knoflenka také radost. Však já vím, že po kouzelné hůlce už dávno touží." Kouzelník pohladil Neználka po hlavě a tentokrát se Neználkovi podařilo zahlédnout na jeho dobrácké tváři široký vlídný úsměv. "Tak na shledanou!" řekl Neználek. "Buď zdráv!" usmál se kouzelník. Neználek přitiskl kouzelnou hůlku k hrudi a nejkratší cestou se rozběhl ke Knoflence. Zahnul za roh a tu si vzpomněl, že zapomněl kouzelníkovi za zázračný dárek poděkovat. Horempádem běžel zpátky, ale když vyběhl z uličky, uviděl, že je ulice prázdná. Kouzelník nebyl ani na lavičce, ani nikde jinde. Zmizel i s létajícím kobercem a s ostatními kouzelnými věcmi, jako by se do země propadl. 

 

 Kapitola 4 SETKÁNÍ SE ŠPINDOU STRAKÁČKEM

  Když Neználek viděl, že se už nedá nic dělat a že už tohle mrzuté nedopatření nemůže napravit, vydal se ke Knoflence. Ale teď už nepospíchal; co chvíli se zastavoval vprostřed ulice, dopáleně kroutil hlavou, drbal se za uchem, něco si brumlal a podivně vzdychal a pak šel zase o kus dál. Knoflenka si hrála na ulici nedaleko svého domku. Sotva uviděla, že přichází Neználek, rozběhla se mu naproti. "Nazdar, Neználku!" volala radostně. Neználek se stavil, ani Knoflence neodpověděl na pozdrav a zamračeně řekl: "Já už teď nejsem Neználek, ale osel."

 "Copak se stalo?" polekala se Knoflenka. "Že mi dal kouzelník hůlku, a já mu ani nepoděkoval. To se stalo!"

 "Jakou hůlku?" divila se Knoflenka. "Jakou, jakou! Jako bys nevěděla, jaké bývají hůlky! Kouzelnou!"

 "Ty ses nejspíš zbláznil. Co si všecko nevymyslíš!"

 "Nic jsem si nevymyslel. Tady je, vidíš?" A Neználek ukázal Knoflence hůlku, kterou držel pevně v ruce. "Co to je? Obyčejná hůlka . . .," řekla nedůvěřivě Knoflenka. "Obyčejná hůlka!" opičil se Neználek. "Radši mlč, když tomu nerozumíš. Dal mi ji kouzelník."

 "Jaký kouzelník?"

 "Jaký, jaký! Jako bys nevěděla, jací bývají kouzelníci!"

 "To se ví, že nevím," pokrčila Knoflenka ramínky. "Představ si : já ještě živého kouzelníka jaktěživa neviděla!"

 "No co, je takový fousatý a tuhle má hvězdy a půlměsíce . . . A Bulka štěkal a já vykonal tři dobré skutky, rozumíš?"

 "Vůbec ne! Řekni mi to radši pěkně po pořádku." A tak jí Neználek vyprávěl, co se mu přihodilo. Knoflenka poslouchala a pak řekla: "A co když si třeba z tebe někdo vystřelil? A naschvál se přestrojil za kouzelníka."

 "A kde by vzal kouzelnou hůlku, kdyby to nebyl kouzelník?"

 "A víš to tak jistě, že je doopravdy kouzelná? Už jsi to zkusil?"

 "To ne, ale můžu to zkusit."

 "Tak co tady stojíš a dumáš? Musíš tou hůlkou zamávat a vyslovit nějaké přání. A jestli se splní, tak je opravdická."

 "A když ne?" zeptal se Neználek. "Když ne, tak je to zkrátka obyčejná dřevěná hůlka a konec. Jako bys to nevěděl sám!" řekla podrážděně Knoflenka. Byla rozčilená, protože užuž chtěla vědět, jestli je ta hůlka kouzelná, nebo ne, a zlobila se na Neználka, že ho to ještě nenapadlo vyzkoušet. "No dobrá," řekl Neználek, "hned to vyzkoušíme. Co bychom tak měli chtít?"

 "Co chceš ty?" zeptala se Knoflenka. "Já ani vlastně nevím. Tak se mi zdá, že zrovna teď nechci nic."

 "To jsi celý ty!" dopálila se Knoflenka. "Vymysli si něco. Zmrzlinu bys nechtěl?"

 "Zmrzlinu bych asi chtěl," souhlasil Neználek. "Tak třeba zmrzlinu." Mávl kouzelnou hůlkou a řekl: "Chceme dvě porce zmrzliny!"

 "Na špejli!" dodala Knoflenka. Neználek nesměle nastavil ruku a zamhouřil oči. Co když se žádná zmrzlina neobjeví ? myslel si, ale vtom ucítil, že mu do ruky padlo něco tvrdého a studeného. Honem otevřel oči a uviděl, že drží porci zmrzliny na špejli. Údivem až pusu otevřel a podíval se vzhůru, zrovna jako by chtěl zjistit, odkud ta zmrzlina spadla. Ale nic podezřelého neobjevil. Pomaloučku se otočil ke Knoflence se zmrzlinou v natažené ruce, jako by se bál, že mu zmizí nebo zase odlétne. Knoflenka tu taky stála se zmrzlinou v ruce a radostně se usmívala. "Po-po-po-po-," koktal Neználek a ukazoval prstem na zmrzlinu. Chtěl něco říci, ale rozčilením ze sebe nevypravil ani slovíčko. "Co: po-po-po?" zeptala se Knoflenka. Neználek jen mávl rukou a pustil se do zmrzliny. Knoflenka také. Když dojedli, řekla: "Náramná zmrzlina, co?"

 "Báječná!" potvrdil Neználek. "Že bychom si řekli ještě o jednu porci?"

 "Sem s ní!" souhlasila Knoflenka. Neználek mávl hůlkou a řekl: "Chceme ještě dvě porce zmrzliny!" Cosi tichounce cvaklo, zašumělo vzduchem a už drželi Neználek i Knoflenka další porci zmrzliny. Neználek zase na okamžik ztratil řeč. Ale tentokrát se už vzpamatoval mnohem rychleji, slupl zmrzlinu a zeptal se: "Zkusíme to ještě?"

 "No, ještě by se snesla jedna porce!" řekla Knoflenka. "A co se s tím budem párat po jedné!" zabručel Neználek, mávl hůlkou a řekl: "Chci, aby tu byla celá bedýnka zmrzliny!" Bác ! Na zem buchla velká bledě modrá bednička, v jakých nosívají zmrzlináři zmrzlinu. Neználek odklopil víko, zevnitř se okamžitě začala valit pára, a vytáhl dvě porce zmrzliny. Pak zase bedničku zavřel, sedl si na ni jako na lavičku a začal hryzat zmrzlinu, která byla mnohem tvrdší a studenější než ta předtím. "Tohle je panečku zmrzlina!" liboval si. "Na té by si člověk zuby vylámal."

 "Hrozně by mě zajímalo, jestli ta hůlka může čarovat jenom zmrzlinu, nebo taky něco jinačího," poznamenala Knoflenka. "Jdi, ty hloupá!" řekl Neználek. "Tohle je přece doopravdická kouzelná hůlka, tmůže všechno. Jestli chceš neviditelnou čapku - dostaneš neviditelnou čapku, když budeš chtít létající koberec - máš ho mít."

 "Tak víš co, budeme chtít létající koberec a poletíme na cesty," navrhla Knoflenka. Neználek by se byl v tu ránu vypravil, ale vzpomněl si, jaká to pro něho byla trýzeň létat ve Všeználkově balóně, a proto řekl: "Na létajícím koberci není zrovna moc pohodlné cestováni. Když letíš nahoře, nevidíš nic dole."

 "Tak si vymyslíme něco jinačího," řekla Knoflenka. "Někde jsem četla, že prý jsou nějaké vlaky. Pěkně si sedíš a nic nemusíš dělat, protože tě po kolejích veze lokomotiva."

 "To já znám. 0 železnici nám vyprávěl Všeználek. Viděl ji, když si jezdil do Slunečního města pro knížky. Ale nemysli si, taková železnice, to je taky nebezpečná věc. Může se stát neštěstí . . ." Vtom Neználek spatřil Šroubka s Vroubkem, jak se projíždějí po ulici ve svém novém autě. Byl to zase čtyřsedadlový otevřený automobil jako ten starý, který Neználek rozbil, když si usmyslel, že se v něm projede, ale na rozdíl od starého byl tenhle mnohem elegantnější a měl o hodně silnější motor. Nebyl totiž na obyčejnou sodovku, ale na sodovou vodu s předhříváním. Šroubek a Vroubek uviděli Neználka s Knoflenkou a zamávali na ně. Neználek začal křičet, že mají kouzelnou hůlku, ale automobil rámusil, takže Šroubek s Vroubkem neslyšeli ani slovo; zvedli mračno prachu a zmizeli i se svým autem na konci ulice. "V tomhle pojedeme na cesty!" vykřikl Neználek. "V autě ?"

 "Samozřejmě!"

 "A tos už zapomněl, jak jsi spadl s autem ze stráně a rozbil jsi je a div ses nezabil?"

 "Hloupá, však jsem tenkrát taky nedovedl řídit."

 "A už ses naučil?"

 "Jaképak učení! Řeknu hůlce, že chci umět řídit, a bude to."

 "No pak prosím, proč ne," řekla Knoflenka. "Tak pojedeme v autě. To bude určitě zajímavější." Neználek mávl hůlkou a řekl: "Chci automobil, jako mají Šroubek s Vroubkem, a abych uměl řídit!" V tu chvíli se na konci ulice objevil automobil a rychle se blížil. Neználkovi se dokonce zdálo, že to zas jede Šroubek s Vroubkem. Ale když se auto zastavilo, viděl, že místo za volantem je prázdné. "No tohle!" vykřikl a prohlížel si automobil ze všech stran. Nakoukl dokonce i pod vůz, protože si myslel, že se řidič naschvál schoval někde pod autem, aby ho pozlobil, ale nikde nikdo. A tak řekl: "No a co, jaképak divení. Kouzla jsou kouzla." Otevřel dvířka, postavil bedýnku se zmrzlinou na zadní sedadlo a sám se usadil dopředu za volant. Knoflenka si sedla vedle něho. Neználek už chtěl spustit motor, když tu Knoflenka uviděla, že se k nim blíží jakýsi malíček. "Počkej!" řekla Neználkovi. "Ať ho nepřejedem." Neználek počkal, až malíček přijde blíž, a zjistil, že to není nikdo jiný než všeobecně známý Špinda Strakáček. Špinda Strakáček chodíval obyčejně v šedivých kalhotách a v šedivém kabátku a na hlavě nosíval šedivou čepičku s vyšíváním. Myslil si, že šedivá látka je ta nejlepší látka na světě, protože se nejmíň špiní. To je ovšem holý nesmysl a omyl: šedivá látka se špiní jako všechny ostatní, jenom je na ni špína o trochu míň znát. Je třeba poznamenat, že Špinda byl velice směšný človíček. Měl dvě zásady: nikdy se nemýt a nikdy se ničemu nedivit. Dodržovat první zásadu mu dalo mnohem víc práce než druhou, protože človíčkové, s kterými bydlel v jednom domě, ho vždycky nutili, aby se před jídlem umyl. Když měl námitky, jednoduše ho nepustili ke stolu. A tak se nakonec musel umýt, i když to nemělo velký smysl - oplýval totiž schopností rychle se zase ušpinit. Ještě se ani nedomyl, a už se mu na obličeji objevovaly všelijaké špinavé tečky, skvrny a šmouhy, tvář ztrácela svou přirozenou barvu a podivně zacházela. Proto mu říkali Špinda. Tohle jméno by mu snad zůstalo už nadosmrti, nebýt jedné příhody. Stalo se to zrovna v době, kdy do Kvítečkova zavítal slavný cestovatel Všudykouk. Cestovatel Všudykouk byl rovněž pozoruhodná postava a stojí za to o ní pohovořit. Byl nesmírně hubený a dlouhý: ruce dlouhé, nohy dlouhé, hlava dlouhá a dlouhý nos. Kalhoty měl kostkované a taky dlouhé.Všudykouk žil v městě Pedálkově. Obyvatelé tam nikdy nechodili pěšky, ale pořád sjen vozili na kolech. I Všudykouk jezdil vždy na kole. A byl to tak vášnivý kolečkář, že už mu nestačilo jezdit po rodném městě, ale rozhodl se objet všechna človíčkovská města, co jich kde bylo. Když přijel do Kvítečkova, všude projížděl, všude strkal svůj dlouhý nos a se všemi se seznamoval. Brzy znal všechny jménem, jenom Špindu ne. Toho totiž obyvatelé naschvál schovávali - ze strachu, aby jim neudělal ostudu. Domnívali se, že jestli Všudykouk uvidí jeho ušpiněno pusu, pomyslí si, že jsou v Kvítečkově všichni takovíhle špindírové. A tak dělali všechno možné, jen aby Špinda Všudykoukovi nepřišel na oči. Celkem vzato, dařilo se to až do té doby, než se slavný cestovatel začal připravovat k odjezdu. Toho dne dozor nad Špindou nějak polevil a Špinda vyšel na ulici zrovna v okamžiku, kdy se obyvatelstvo s Všudykoukem loučilo. Když Všudykouk zahlédl v zástupu neznámou tvář, byl trošku udiven, že ji nezná, a chtěl se zeptat: Copak to tu máte za špindíru? Ale protože to byl dobře vychovaný človíček a nikdy neužíval takových hrubých slov, položil otázku uctivěji: "Copak to tu máte za strakáčka?" Všichni se ohlédli a uviděli Špindu, který měl obličej doopravdy špínou strakatý - vždyť se toho dne ještě nemyl. Človíčkům se to slovo tuze zalíbilo a od té doby začali Špindovi říkat Strakáček. I Špindovi se víc líbilo, když mu říkali takhle. Znělo to přece jen trochu líp než to obyčejné Špinda. 

 

 Kapitola 5 JAK SE NEZNÁLEK, KNOFLENKA A ŠPINDA STRAKÁČEK VYDALI NA CESTU

  "Nazdar, Strakáčku!" zavolal Neználek, když k nim Špinda došel. "Koukej, jaké máme auto!"

 "To je toho! Šroubek s Vroubkem mají lepší," odpověděl Špinda. Zastavil se, strčil ruce do kapes svých šedých kalhot a začal si prohlížet přední kolo automobilu. "To není vůbec pravda," řekla Knoflenka, "tohle auto je náhodou zrovinka takové, jako má Šroubek s Vroubkem. A Neználek má ještě kouzelnou hůlku."

 "A co na tom?" řekl znovu Špinda Strakáček." Když budu chtít, můžu mít třeba sto kouzelných hůlek."

 "Tak proč teda nemáš?" zeptal se Neználek. "Protože nechci." Neználek poznal, že ho ničím neudiví, a tak řekl: "Chystáme se na cesty. Nechceš s námi?"

 "No dobrá," souhlasil Strakáček, "proč ne." Otevřel dvířka, vlezl do auta a důležitě se uvelebil na zadním pohodlném sedadle. "Tak co, můžem jet?" zeptal se Neználek. "Jeď už, jeď!" řekla Knoflenka. "Správně, jeď už, ale ať nás nezabiješ," dodal Strakáček. Neználek otočil klíčkem na rozvodné desce a šlápl na pedál startéru. Startér zakvikl, jako by skřípl po železe, a motor se rozpufal. Zatím jen na místě. Neználek nechal motor zahřát, sešlápl spojku, zasunul rychlost, pustil spojku a přidal plyn. Auto se rozjelo. Neználek klidně točil volantem, řadil hned jedničku, hned dvojku, přidával a ubíral plyn a auto ujíždělo chvilku rychleji a hned zas pomaleji. Třebas nevěděl, proč přehazuje tu či onu páku a proč šlape na ten či onen pedál, vždycky udělal to, co právě měl, a ani jednou se nespletl. Jak by ne: dík kouzelné hůlce se v mžiku naučil řídit auto a řídil teď jako starý šofér, který už ani nepřemýšlí, čím je potřeba hýbat a co mačkat, a dělá všechno ze zvyku a docela popaměti. Dokud ještě jel městem, naschvál mačkal tlačítko houkačky a hlasitě troubil, aby upoutal pozornost obyvatel. Chtěl, aby ho všichni viděli, jak statečně sedí za volantem a ničeho se nebojí. Jenže obyvatelé Kvítečkova si mysleli, že to jede Šroubek s Vroubkem, a vůbec si Neználka nevšímali. Jen vyjeli, začala se Knoflenka bavit se Špindou. "Že ty ses, Strakáčku, ještě dneska nemyl?"

 "Jak to, že ne?"

 "A proč jsi tedy tak špinavý?"

 "Nejspíš jsem se zase ušpinil."

 "Tak to se budeš muset umýt ještě jednou, takového špindíru s sebou na cesty vzít nemůžeme."

 "Jak to - nemůžete? Nejdřív jste mě přemluvili, abych jel - a teď najednou nemůžete!" rozhořčil se Strakáček. Neználek zatím vyjel z města, dojel k Okurkové řece a zahnul za most. Na konci mostu Knoflenka prohlásila: "Zastav, Strakáček se tady umyje v řece." Neználek zajel na břeh a zastavil. "Protestuju!" zuřil Strakáček. "Na to není žádné pravidlo, že se člověk musí mýt dvakrát za den."

 "Jestlnechceš, tak tě tady necháme a pojedeme sami," řekl přísně Neználek. "Jak to - sami? To si myslíte, že teď půjdu zpátky pěšky? Koukejte mě zase hezky zavézt tam, odkud jste mě přivezli. Jinak nesouhlasím."

 "No tak dobře, čert ho vem, ať jede špinavý," řekl Neználek. "Nebudeme se přece kvůli němu vracet."

 "Ale co když cestou přijedeme někam do cizího města a všichni uvidí, jakého si s sebou vezeme špindíru ? Pak se za něj budeme stydět," řekla Knoflenka. "To je pravda," přisvědčil Neználek. "Tak se musíš přece jenom umýt, Strakáčku. Pojďte, kamarádi, umyjem se všichni tři, co říkáte? Když Strakáček slyšel, že se nemusí mýt sám, uklidnil se a řekl: "Jenže jak se tu má člověk mýt ? Není tady ani mýdlo, ani ručník."

 "Jen klid," povídá Neználek, "všecko bude." Mávl kouzelnou hůlkou, a hned se objevily tři kousky mýdla a tři ručníky. Strakáček se chtěl divit, ale včas si vzpomněl na své pravidlo nikdy se ničemu nedivit, a mlčky zamířil k řece. Za chviličku byli už všichni tři vymydlení a jeli teď lesem. Knoflenka seděla jako dřív vpředu vedle Neználka a Strakáček vzadu vedle modré bedničky. Cesta byla klikatá a ne zrovna hladká. Tu a tam vyčnívaly ze země silné kořeny, místy byly výmoly a jámy. Neználek vždycky včas zmírňoval rychlost, aby to příliš nedrncalo. Knoflenka se v jednom kuse obracela dozadu a s úsměvem se dívala na Strakáčka. Líbilo se jí, že je teď tak pěkně čisťounký a růžový. "No vidíš, jak je to pěkné!" říkala mu. "Člověku je hnedka hezky, když se umyje." Strakáček se rozzlobeně odvracel a nechtěl se na Knoflenku ani podívat. "Jen se tak moc nenafukuj, to se nesluší," napomínala ho Knoflenka. " Máš tam vedle sebe v té modré bedýnce zmrzlinu. "Aha, tak to je zmrzlina:" zaradoval se Strakáček. "A já pořád koukám, co je to tu za bedničku." Vyndal z bedýnky tři porce zmrzliny. Všichni se do ní pustili. Neználek teď musel dělat dvě věci najednou: lízat zmrzlinu a řídit auto. Jednou rukou držel volant a v druhé měl zmrzlinu, z které horlivě ulizoval. Byl do toho rnlsání tak zabrán, že si nevšiml jámy vpředu a nestačil včas přibrzdit. Autem to tak hodilo, až Strakáček nadskočil a zčistajasna spolkl celou porci najednou. V ruce mu zůstala jenom špejlička. "Pomalu, kamaráde!" řekl Neználkovi. "Kvůli tobě jsem teď spolkl celou zmrzlinu."

 "Žádné neštěstí," odpověděl Neználek. "Můžeš si vzít jinou."

 "Tak dobře," uklidnil se Strakáček a vytáhl z bedýnky další porci. Knoflenka řekla: "Ne ty, Neználku, si už radši neber. Rozptyluje tě to a ještě se nabouráme."

 "Tak ale ty taky nejez," řekl jí na to Neználek, "to mě taky rozptyluje."

 "Dobře, nebudu," souhlasila Knoflenka. "Ale já budu, já sedím vzadu a nikoho nerozptyluju," prohlásil Strakáček. Zanedlouho vyjeli z lesa a automobil teď uháněl mezi poli. Cesta vedla do kopce a našim cestovatelům se zdálo, že už dorazili na sám konec světa; za horou totiž neviděli nic než oblohu. "Měli jsme jet radši na opačnou stranu, tak se mi zdá, že tady končí země," řekl Neználek. "Ba," potvrdil Strakáček, "drobátko jste se spletli. Pro všechny případy uber rychlost, nebo nestačíš zabrzdit a poletíme k čertu. A nejlíp, když obrátíš a pojedeme zpátky, od tohohle radši dál!"

 "Kdepak," odpověděl Neználek. "Já už se chtěl dávno podívat, co začíná tam, kde končí země." Mezitím vyjeli na svah a před očima se jim znova otevřel široký rozhled. Dole se rozprostíralo obrovské údolí, vpravo se zdvihaly kopce porostlé zelenou trávou a hustými keři, v dálce se černal les. Celé údolí se pestřilo zlatými pampeliškami a modrými chrpami. Zvlášť mnoho tam bylo bílých květů, kterým človíčkové říkali "březová kaše"; bylo jich tam taková spousta, že se až zdálo, jako by na zemi ležel sníh. Když naši cestovatelé před sebou uviděli tolik krásy, radostí se jim zatajil dech. "A hele, země tady přece jenom ještě nekončí," řekl Neználek. "Jasně," dodal Strakáček. "Nejspíš bude větší, než jsme si mysleli. Takže jsme učinili náramně důležitý vědecký objev. No a při té příležitosti můžeme klidně sníst ještě jednu porci zmrzliny." Sáhl do bledě modré bedýnky, vytáhl další porci a pustil se do ní. Cesta teď vedla s kopce auto se rozjelo rychleji. Za chviličku dojeli k druhému kopci a zase se jim zdálo, že se octli na konci světa; ale sotva vyjeli nahoru, rozprostřela se před nimi nová dálava. A tak to bylo několikrát. "Země prý nikde nekončí, a ať se jede na kterou chce stranu, na konec se stejně nedojede," řekla Knoflenka. "To asi těžko," zapochyboval Neználek. "My človíčkové jsme zkrátka příliš malinkatí a svým malinkatým pohledem nedokážeme vidět moc veliké věci. Proto se nám zdají bez konce."

 "Moje řeč," přisvědčoval Strakáček. "Podle mého - všechno má svůj konec. Například tuhle v bedýnce: je tady sice zmrzliny ažaž, ale mám takové podezření, že s ní budem taky brzo u konce." A tak si povídali a ujížděli dál a dál. Ani nevěděli jak, a přijeli na křižovatku. Neználek zastavil, aby se rozhodli, kudy dál: rovně, vpravo, nebo doleva? U křižovatky stál sloup a na něm tři šipky s nápisy. Na šipce, která ukazovala rovně, bylo napsáno: KAMENNÉ MĚSTO. Na šipce, která ukazovala vlevo, bylo napsáno: HLINĚNÉ MĚSTO. A konečně na šipce, která ukazovala vpravo, bylo napsáno : SLUNEČNÍ MĚSTO. "To je jasné," řekl Neználek. "Kamenné město je z kamene a Hliněné město z hlíny. A všechny domy tam jsou hliněné."

 "A Sluneční město je teda podle tebe ze slunce, co?" zeptal se posměšně Strakáček. "Možná," odpověděl Neználek "Asi sotva," řekla Knoflenka, "protože slunce je pořádně horké a stavět z něho domy - to by nešlo."

 "Tak tam pojedeme a uvidíme," řekl Neználek. "Radši pojedeme nejdřív do Kamenného města," navrhla Knoflenka. "Já bych hrozně ráda viděla kamenné domy."

 "A já bych se chtěla podívat na hliněné. Moc by mě zajímalo, jak v nich človíčkové bydlí," řekl Strakáček. "Nic! Jedeme do Slunečního - a basta !" přerušil je Neználek. "Jaképak basta! Co nám tady poroučíš?" dopálil se Strakáček. "Společně jsme vyjeli, tak se taky budem společně rozhodovat." Začali se rozhodovat společně, ale stejně se nemohli na ničem dohodnout. Nakonec Knoflenka prohlásila: "Radši se nebudeme hádat a počkáme. Třeba nám nějaká náhoda ukáže, kudy se dát." Neználek i Strakáček se tedy přestali přít - a vtom se na cestě zleva objevil automobil, mihl se cestovatelům před očima a zmizel v tom směru, kam ukazovala šipka s nápisem: SLUNEČNÍ MĚSTO. "Tak vidíte," řekl Neználek. "A máme to. Nic si z toho nedělejte. Nejdřív budem chvíli ve Slunečním městě a pak se můžeme vrátit do Kamenného i do Hliněného." Nastartoval, otočil volantem doprava a auto jelo dál. 

 

Kapitola 6 PRVNÍ DOBRODRUŽSTVÍ

  Za zatáčkou byla cesta o mnoho rovnější a širší. Auta tu zřejmě jezdila víc a častěji. A opravdu, za chviličku vyrazil proti našim cestovatelům automobil. Přehnal se tak rychle, že si ho žádný z nich nestačil jaksepatří prohlédnout. Netrvalo dlouho a dohnal je další automobil; Neználek si všiml, že je to vůz jakési neznámé konstrukce: nízký, dlouhý, s lesklými reflektory, nastříkaný na křiklavě zeleno. Řidič se vyklonil z vozu, zvědavě si prohlédl Neználkovo auto, pak přidal plyn a v mžiku zmizel v dálce. Cesta se vinula mezi pahorky, hned vedla lesem, hned zase poli. Znenadání se cestovatelé octli u řeky. Vpředu se leskla voda a z jednoho břehu na druhý vedl most. Prostředkem řeky plul parník a rozrážel přídí hladinu. Z vysokého komína se valila oblaka kouře. "Podívejte, vidíte to, parník!" vykřikla Knoflenka a zatleskala radostí. V životě totiž neviděla opravdický velký parník; nikdy nebyla nikde jinde nežli v rodném Kvítečkově a tam po Okurkové řece parníky nejezdily. Ale přesto hned uhádla, co to je. Často vídala tyhle obrovitánské lodě na obrázku v knížkách. "Víte co? Zastavíme a podíváme se," navrhl Neználek. Zajeli doprostřed mostu, Neználek zastavil, všichni vystoupili, opřeli se o zábradlí a dívali se. Na palubě parníku bylo plno človíčků. Někteří seděli na lavičkách podél boků a kochali se pohledem na překrásné břehy, jiní se bavili nebo dokonce přeli, další se procházeli. Ostatní pokojně podřimovali v měkkých pohodlných křeslech se sklápěcími opěradly a podnožkami. Když parník proplouval pod mostem, mohli si Neználek, Knoflenka i Strakáček dobře prohlédnout všechny cesjící na palubě. Z ničeho nic se most zahalil do kotoučů dýmu valícího se z komína. Neználek se z toho až rozkašlal, jak těžko se mu dýchalo, ale přece jenom běžel na druhou stranu mostu, aby se podíval za parníkem. Knoflenka se Strakáčkem běželi za ním. Když se kouř rozplynul, mizel už parník v dálce. A tak naši cestovatelé znovu nasedli a jeli dál. Neználek se nepřestával divit: "Tak tohle je parník! Jaktěživ bych nevěřil, že se může taková obluda udržet na vodě." Knoflenka se také divila. Strakáček se chtěl nejdřív divit s nimi, ale pak si vzpomněl na svou zásadu ničemu se nedivit a řekl jen: "To je toho - parník! Jednoduše velká loďka."

 "Ještě řekni: jednoduše velké necky!" odpověděl mu na to Neználek. "Jaképak necky ? Kdyby to byly necky, tak bych řekl necky, ale já říkám loďka."

 "Hele, Strakáčku, radši mě nerozčiluj. Řidič se nemá rozčilovat, když sedí za volantem, nebo se vybourá."

 "A to mám teda lhát ? Jenom proto, že ty sedíš za volantem?"

 "Jak to - lhát? Copak tě učím lhát?" vybuchl Neználek. "Knoflenko, řekni mu něco, nebo za sebe neručím."

 " Mlč, Strakáčku," řekla Knoflenka. "Že se ti chce hádat se o hlouposti."

 "Pěkné hlouposti! On říká parníku necky!" rozčiloval se Neználek. "Já řekl loďka, a žádné necky!" na to Strakáček. "Tak přestaň, prosím tě! Jez radši zmrzlinu," přemlouvala ho Knoflenka. Strakáček se tedy znovu zabavil zmrzlinou a na chvíli ztichl. Auto už zase ujíždělo poli a lukami a cestovatelům se odkrývaly nové a nové výhledy. Zanedlouho se vpředu objevila železniční trať. Podél kolejí stály telegrafní sloupy s nataženými dráty, v dálce supěla lokomotiva a táhla za sebou řadu vagónů. "Podívejte, vlak! Vlak!" křičela nadšeně Knoflenka. Ponejprv viděla vlak, ale hned ho poznala. Zas podle obrázků, stejně jako parník. "None, namouduši vlak!" divil se Neználek. Strakáček se rozhodl, že se nebude divit ani tentokrát, a jenom utrousil: "To je toho - vlak! Dají domečky na kola, vlezou dovnitř, lebedí si tam a lokomotiva je veze."

 "Slyšíš ho, Knoflenko, co to zase říká! Zas už mi leze na nervy!" vykřikl Neználek. Strakáček se pohrdavě ušklíbl: "No nazdar, taková fajnovka - nervy !"

 "Uvidíš, že ti jednu střihnu!" rozvzteklil se Neználek. "Klid, klid! Copak je to za slovo: střižnu!" dopálila se Knoflenka. "Tak proč mi říká fajnovka!"

 "Ty, Strakáčku, neměl bys mu tak říkat," řekla Knoflenka, "to opravdu není hezké."

 "A co je na tom nehezkého?" namítl Strakáček. "Až ti jednu střihnu, tak poznáš co!" vrčel Neználek. "Já za sebe neručím." Cesta, po které uháněl automobil, přetínala koleje, a než si Neználek v té hádce se Strakáčkem uvědomil, že by se mohl dostat pod lokomotivu, bylo pozdě. Přidal plyn, aby stačil přejet dřív než vlak, ale čím víc se blížil k trati, tím jasněji viděl, že dojedou na přejezd současně. Lokomotiva už byla hrozivě blízko a on se jí řítil přímo pod kola - popadl tedy křečovitě volant a vykřikl: "Já to říkal, že se nabouráme!" Knoflenka se schoulila hrůzou do koutku a zakryla si oči, Strakáček vyskočil, naklonil se dopředu, ale protože nevěděl co dál, klepl Neználka pěsti po hlavě a křikl: "Zastav, nemehlo! Co to děláš ?" Neználek už ale viděl, že na brzdy je pozdě a přejet před lokomotivou že se mu taky nepodaří. A tak se utekl k volantu. Když se užuž zdálo, že je se vším konec, zatočil vpravo a vjel s autem na železniční násep zrovna před vlak. Auto kodrcalo po pražcích a za ním se s namáhavým supěním hnala jako zlý netvor obrovská lokomotiva. Strakáček na zadním sedadle cítil, jak ho oblévá žár kotle. Vedle něho poskakovala bedýnka se zmrzlinou; bál se, aby jim nevypadla, a tak jednou rukou držel bedýnku, druhou se chytal za opěradlo sedadla a hlasem třesoucím se strachy prosil: "Neználečku, chlapče zlatá, přidej! Čestné slovo, v životě se už s tebou nebudu hádat." Neználek šlapal na všechny pedály, ale rychlost už přidat nemohl. A odbočit také ne, protože trať vedla po vysokém strmém náspu a sjet dolů - kdepak. Knoflenka zjistila, že se nesrazili, otevřela oči, ohlédla se a spatřila lokomotivu. Byla jim v patách. Také na lokomotivě zpozorovali teď auto. Z okénka vykoukl človíček rojvůdce a údivem zůstal s pusou dokořán, když objevil, že se těsně před nimi žene automobil. Strnul leknutím, zaškubal pákou a výstražně zahoukal. Pak otevřel ventil a zpod kol lokomotivy vyrazila na všechny strana pára. Strakáček se bál, aby ho neopařila, a schoval se pod sedadlo. Strojvůdce vypustil páru, začal brzdit a vlak zvolna zpomaloval. Zato automobil ujížděl stejně rychle dál. Vzdálenost mezi ním a lokomotivou se zvětšovala, ale kdepak by si toho Neználek všiml. Viděl, že vpředu není železniční násep už tak příkrý, odbočil, a auto sjelo dolů. Narazilo na kopeček hlíny a naráz se zastavilo, divže si Knoflenka s Neználkem nerozbili hlavy; a Strakáček vyletěl setrvačností zpod sedadla i s bledě modrou bedýnkou. Přeletěl přes auto, plácl sebou na zem a zůstal bez hnutí ležet. Vtom se zastavil i vlak. Cestující vyskákali z vagónů a vyptávali se jeden druhého, co se přihodilo. Ale nikdo nevěděl. Někteří seběhli z náspu a běželi k Neználkovi a jeho spolucestujícím. Když viděli, že tam Strakáček leží jako bez ducha, shlukli se kolem něho. Někdo jim poradil, že by ho měli polít studenou vodou, aby se probral, ale jak Strakáček uslyšel o studené vodě, okamžitě vyskočil a koktavě se zeptal: "A k-k-kde je z-z-z-zmrzlina?"

 "Z-z-z-zmrzlina je tady," odpověděla Knoflenka, která se také zakoktávala po té prožité hrůze. "T-t-tak je t-to dobré," řekl Strakáček. Pookřál, sebral se země bedýnku a postavil ji zpátky do auta. Tu přiběhl od lokomotivy topič. "Jste celí?" volal z dálky. "Nikomu se nic nestalo?"

 "Nic, nic," odpověděl Neználek. "Všecko dobře dopadlo."

 "Tak to jsem rád, strojvůdce se na smrt vylekal, když vás viděl, jak mu skáčete před lokomotivou. Ještě teď se z toho nemůže vzpamatovat," řekl topič. "A kam vlastně jedete?" zajímal se Neználek. "Vlak jede do Slunečního města," odpověděl topič. "My tam jedem taky!" zaradoval se Neználek. "Ale v tom případě máte jet po silnici," řekl přísně topič. "Kdopak to kdy viděl, jezdit autem po kolejích!"

 "Však my jeli po silnici, jenže Strakáček řekl . . . Vlastně, nejdřív jsme se dívali na parník . . . víte, na takový obrovský parník . . ." A Neználek začal obšírně vypravovat o parníku a o tom, jak se pohádal se Strakáčkem a - ale vtom se z lokomotivy ozvalo zapískání. "Račte odpustit," přerušil ho topič, "musíme jet, vlak se nesmí zpozdit. Někdy jindy si vaše vyprávění s radostí poslechneme." A rozběhl se k lokomotivě, která už roztápěla kotel. Cestující se vrhli k vagónům. Neználek za nimi volal: "Slyšíte, jaképak jindy! Jindy se už třeba ani nesejdeme! Nikdo ho však neposlouchal. Vlak se rozjel a někteří človíčkové museli už dokonce naskakovat za jízdy. "Tak to vidíte!" řekl uraženě Neználek. "Jako by nemohli chvilku počkat.To nejzajímavější jsem jim ani nepověděl."

 

  Kapitola 7 CESTA JDE DÁL

  Neználek, Knoflenka a Strakáček se vrátili na silnici a pokračovali v přerušené cestě. Strakáček seděl jako dřív vzadu a horlivě se posilňoval zmrzlinou. Říkal, že se hrozně rozčilil, když vyletěl z auta, a zmrzlina že ho nej1íp uklidňuje. Knoflenka vzpomínala, jak se polekala lokomotivy, a Neználek nadšeně vyprávěl, jak dokázal v posledním okamžiku otočit stroj a zabránit srážce. "Koukám," vyprávěl, "že letíme rovnou pod tu lokomotivu. Přidat rychlost nemůžeme, na brzdu je pozdě. Tak, myslím si, teď je s námi ámen. A najednou mě něco ťuklo: zahnout musíš . . ."

 "To jsem tě ťukl já," ozval se Strakáček. "Polekal jsem se a. . ."

 ". . . a . . . a - zas už mě začínáš rozčilovat!" rozzlobil se Neználek. "Já už teda mlčím. Teď už vím, že se řidič za volantem nesmí rozčilovat." Vtom naše cestovatele znovu dohnal automobil. Tentokrát kanárkově žlutý. Jeli v něm dva človíčkové. Ten za volantem schválně přibrzdil, aby si prohlédl Neználkovo auto, a človíček vedle řidiče se pozorně podíval na Strakáčka a s úsměvem prohodil: "Tobě by, kamaráde, myslím neuškodilo, kdyby ses drobátko umyl." Oba se rozesmáli, pak řidič přidal plyn a auto uhánělo dál. Neználek a Knoflenka se otočili a spatřili, že Strakáček už zase má na tvářích, na čele, na nose, a dokonce i na uších špinavé skvrny a šmoy. "Co to s tebou je?" divil se Neználek. "Před chviličkou ses myl!"

 "Pěkně před chviličkou! To už je pořádně dávno," odpověděl Strakáček. "Ale my se přece myli s tebou. Jak to, že jsme čistí?" ptala se Knoflenka. "To je otázka!" ušklíbl se Strakáček. "Vy sedíte vpředu, vám je hej, ale já jsem vzadu a všechen prach jde rovnou na mne. "Když sedíme vpředu, mělo by jít nejvíc prachu na nás, ne?"

 "Jak je to s vámi, to nevím," mávl rukou Strakáček. Ve skutečnosti to opravdu všechno udělal prach. Tak moc se na obličeje nechytá, když jsou tváře čisté. Jenomže Strakáček je měl notně ulepené, jak jedl bez ustání zmrzlinu. Zmrzlina se mu rozhřívala v rukou, Strakáček si ji rozmazával po tvářích, po nose, a dokonce i po uších, a všude mu po ní zůstávaly mokré šmouhy. A na tyhle šmouhy se ovšem silniční prach lepí náramně. Šmouhy pomaloučku zasychaly i s tím nalepeným prachem, a tak byl Strakáček za chviličku špinavý ažaž. "Budeš se muset zase umýt, jen co přejedeme k potoku nebo k řece," řekla Knoflenka. "Vůbec nemám náladu, aby se nám každý smál."

 "A kdo to těm dvěma vlastně dovolil, aby se nám smáli?" dopálil se Strakáček. "Jen je dohonit, já bych jim dal, smát se mi! Škoda, že se táhnem jako šneci."

 "Kdo se táhne jako šneci? My?" urazil se Neználek. "Samo sebou!" odpověděl Strakáček. "Jen to zkus, dohonit to žluté auto. Vidíš, jak je už daleko!" Ž1utý automobil byl už doopravdy jen jako malá tečka v dálce. "Maličkost!" prohlásil Neználek. "Uvidíš." Začal přehazovat páky, mačkat knoflíky a šlapat na pedály. Auto se rozjelo rychleji. Ale ani pak nemohli dohonit žlutý automobil, který uháněl daleko vpředu. "Kam se na něj hrabem," popichoval Neználka Strakáček. "To je jinačí stroj!"

 "Nevadí," odpověděl Neználek, "počkej, jen co zvýším ohřívání. "Přestaň radši, nebo se zas nabouráme," napomínala ho Knoflenka. "Ten se neboj, nic se nestane." A Neználek zvýšil ohřívání. Ale nepomohlo ani to. Za chviličku se však cesta svažovala s kopce. Řidič žlutého auta zlehka přibrzďoval, aby se mu vůz na svahu příliš nerozjel, zato Neználek nechal brzdy brzdami a auto uhánělo čím dál rychleji. Dole pod kopcem se znovu objevila řeka. Přes řeku vedl dřevěný most. Byl úzký, mohla se na něm vyhnout nanejvýš dvě auta, a ještě ke všemu se tam zrovna uprostřed zastavil nákladní automobil. Ale Neználek si toho nevšiml a holedbal se:"Vidíš, a teď ho dohoním!"

 "Tak dělej, dělej! Já mu dám, kdo z nás potřebuje umýt!" ponoukal ho Strakáček. Řidič žlutého auta sjel zvolna se svahu, vjel na most a zastavil vedle nákladního automobilu, aby se pozeptal řidiče, proč stojí a jestli něco nepotřebuje. Neználek frčel s kopce jako blesk, vletěl na most - a vtom spatřil, že obě auta zatarasila průjezd; vyhnout se už nešlo, po straně překáželo zábradlí. Neználkovi přeběhl leknutím mráz po zádech. Na tisíc věcí mu v té chvíli prolétlo hlavou a všecko by bylo docela jistě přežalostně skončilo, kdyby si byl nevzpomněl na kouzelnou hůlku. V okamžiku, kdy už byli těsně u nákladního auta a Knoflenka znovu zavřela oči před tou hroznou srážkou, popadl Neználek kouzelnou hůlku, mávl jí a rychle řekl: "Chci, ať přeskočíme ta dvě auta!" Automobil okamžitě vyskočil tak vysoko, že se až Neználkovi zatajil dech. Pohlédl dolů a pomyslil si: No nazdar, z téhle výšky sebou břinknem, že po nás nenajdou ani kostičku. A tak znovu mávl hůlkou a řekl: "Chci, ať letíme jako v letadle!" V mžiku se na autě objevila maličká křidélka a auto stoupalo výš a výš. Vtom se zezadu ozval křik. Neználek se ohlédl a viděl, že Strakáček vypadl z auta, drží se rukama za opěradlo sedadla a vlaje za vozem. Neználek vzal kouzelnou hůlku do zubů, přelezl přes opěradlo předního sedadla, popadl Strakáčka za kabátek a snažil se ho vtáhnout zpátky do auta. Ale kdepak by na to stačil! Mohl totiž tahat jenom jednou rukou; druhou se musil držet za karosérii. Když Neználek viděl, že Strakáček už ztrácí poslední zbytek sil, chtěl říci Knoflence: Vezmi mi z pusy hůlku a řekni, aby auto přistálo!, ale protože měl hůlku v puse, vyšlo mu místo toho jenom: "Fefmimi ffufy hufku a fekni afyfafafo fifafo . . ." Knoflenka mu ovš nerozuměla ani slovo: "Co to říkáš?"

 "Fa fofofmi, fyfufo!" A Neználek blýskl očima tak zlostně, že Knoflenka rázem pochopila, co měla ta slova znamenat: Tak pomoz mi, ty huso! Přelezla rychle na zadní sedadlo a pomohla Neználkovi vtáhnout Strakáčka zpátky do auta. Strakáček se usadil na své místo. Vylekal se tak, že chvíli nemohl ani promluvit. Neználek si znovu sedl za volant, podíval se dolů a viděl, že se dostali do hrozitánské výšky. Dole se jako uzoučká stužka vinula silnice, kudy před chviličkou jeli. Cítil, že se mu větrem, který mu bil do tváře, tají dech, mávl proto kouzelnou hůlkou a řekl: "Chci, ať se sneseme zpátky na zem . . . Juj, ne tak rychle!" vykřikl, když se auto vrhlo dolů, jako by se propadlo do vzdušné jámy. Automobil se začal snášet hezky plavně. Chvíli letěl nad silnicí a klesal pořád níž a níž, až se nakonec kola dotkla země, ale tak měkce, že necítili ani sebemenší náraz. Křídla auta opět zmizela. Strakáček se trochu vzpamatoval a znova se pustil do zmrzliny. Zanedlouho dohonil naše cestovatele další automobil. Řidič zajel se svým vozem vedle Neználka a dal se s ním do řeči. "Co to máte za vůz, jaký je to model?" zeptal se. "Model Šroubek-Vroubek," odpověděl Neználek. "A na co jezdíte: na dehet, nebo na mazut?"

 "Na sodovku se sirupem. Rozumíte: ze sodovky uchází plyn, jde do válce, tam pohybuje pístem a ten točí přes převod koly. A sirup je tam kvůli mazání," vysvětloval Neználek. "Tak proto! Jedu totiž za vámi a pořád cítím, jako by tu někde voněl sirup," řekl řidič. "A to vaše jezdí taky na sodovku?" zeptal se Neználek. "Ne, já jezdím na líh. Do válce se nasávají lihové páry, elektrickou jiskrou se zapálí, shoří, přitom se roztahují a tlačí na píst. A ten točí přes klikový hřídel koly. Aby byl motor silnější, bývá v něm těch válců víc. Například já mám čtyři, ale bývají i osmiválcová auta. Automobil může jezdit taky na benzín, jenže po benzínu zůstává ve vzduchu nepříjemný zápach. To po lihu ne. Zato auta, co jezdí na mazut - fujtajbl!" Řidič nakrčil nos a zakroutil hlavou. "A do Slunečního města je ještě daleko?" zeptala se Knoflenka. "Do Slunečního města? Ne. Teď už je to kousek."

 "A proč se jmenuje Sluneční? To se tam staví domy ze slunce?" zeptal se Neználek. "Ale kdepak!" zasmál se řidič. "Sluneční se jmenuje proto, že je tam pořád krásné počasí a že tam pořád svítí slunce."

 "A to tam nikdy nejsou mraky?" divil se Neználek. "Proč by ne, jsou," odpověděl řidič, "ale naši učenci vymyslili takový prášek, a jak se někde objeví nějaký mrak, posypou ho, a mrak hned zmizí. To je všecko chemie, kamarádíčku!"

 "Copak se dají mraky sypat práškem?"

 "Jasně, někdo vyletí nahoru letadlem, posype je - a hotovo."

 "Ale bez mraků přece nemůže být déšť," řekla Knoflenka. "Na déšť máme zase jiný prášek, odpověděl řidič. "Trošku se ho vysype - a hned je liják. Jenže déšť děláme jenom tam, kde je potřeba: v polích, v sadech nebo na zahradách. Ve městě ho děláme taky, ale jedině v noci, aby to nikomu nevadilo. A když potřebujeme zalít na ulici kytky, tak je postříkáme gumovou hadicí."

 "Jak tak koukám, žijí ve Slunečním městě tuze chytří človíčkové," řekl Neználek. "To jo, ve Slunečním městě jsou všichni tak náramně rozumní, že to nejde na rozum."

 "A vy bydlíte taky ve Slunečním městě?" zeptala se Knoflenka. "Taky," řekl řidič. Ale hned si uvědomil, co řekl; a sotva si to jaksepatří rozmyslel, poznal, že když tu takhle vychválil obyvatele Slunečního města, vychválil vlastně i sebe. Zastyděl se za tu sebechválu, zčervenal jako ředkvička a řekl, jen aby zakryl rozpaky: "No, já už musím jet. Tak na shledanou!" Sešlápl pedál a rychle se rozjel. "Možná že je to docela dobrý človíček, ale taky třeba jen prachobyčejný mluvka," řekl Neználek. "Moc se mi tomu nechce věřit, co tady prášil o tom prášku!" Knoflenka řekla: "Ale nakonec se začervenal, a to znamená, že ještě neztratil tak docela svědomí. A když má svědomí, může se docela dobře polepšit."

 

Kapitola 8 CIRKULA A PLANETKA

  Silnice znovu stoupala do kopce, a když naši cestovatelé vyjeli až na vršek, otevřel se jim pohled, jaký nikdo z nich dosud nespail. Jako by nějaký obr pronikl do textilní továrny a rozvinul po zemi tisíce štůčků pestrých látek: nejvzdálenější vršky byly pokryty proužky kartounu s drobounkými černými, bílými, žlutými a červenými puntíky; trochu blíž se prostíraly pruhy s tečkami jako hrášky, ležely těsně vedle sebe a zakrývaly celou zem; a ještě blíž byla země pokryta velkými různobarevnými kruhy. Zvlášť zřetelně se vyjímaly kruhy žluté a červené, které jasně zářily uprostřed zelených polí. "Jako by někdo naschvál rozkroužkoval zemi kružítkem a vybarvil," řekla Knoflenka. "Co by z toho kdo měl?" namítl Neználek. "Pojedeme blíž a uvidíme." Čím níž sjíždělo auto s kopce, tím hůř bylo vidět ty zvláštní kruhy; pak zmizely docela. Automobil teď uháněl po silnici rovné jako lesní průsek. Po obou stranách se táhly houštiny máku. Bylo to, jako kdybyste jeli lesem, jen místo kmenů stromů tu stály vysoké zelené lodyhy a docela nahoře se v slunci překrásně třpytily rudé makové květy. Potom jelo auto houštinami mrkve, zahradních jahod a žlutých pampelišek. A znovu houštinou máku. "Tady bydlí určitě nějací makojedi," řekl Strakáček. "Jacípak makojedi?" zeptal se Neználek. "No, co mají rádi mák. To oni tu nejspíš nasázeli všechen ten mák a tu mrkev."

 "Kdopak by toho sázel takovou spoustu! Vždyť se to nesní ani za sto let." Zanedlouho vyjel automobil z makových houštin a naši cestovatelé uviděli nedaleko silnice jakýsi podivný stroj: drobátko odklízeč sněhu, drobátko traktor. Jezdil pomaloučku v kruhu kolem dokola a sekal trávu. Neználek dokonce zastavil, aby se mohl podívat, jak ten stroj pracuje. Cestovatelé přišli blíž a uviděli, že stroj má vpředu zařízení podobné mašince na vlasy. To sekalo trávu, tráva se dostávala pod nůž, nůž ji řezal na kousky, kousky padaly na pohyblivý pás, pás je vynášel nahoru, nahoře se sypaly mezi dva ozubené bubny, bubny se rychle otáčely a jako by je těmi svými zuby žvýkaly. Rozžvýkaná tráva mizela uvnitř stroje. Za strojem byla země zoraná, a tak se dalo soudit, že někde uvnitř je i pluh; zvenčí ho však vidět nebylo. Vzadu pracovaly mechanické brány, urovnávaly zoranou půdu. Na stroji stálo napsáno: CIRKULA. Nejpodivnější však bylo to, že stroj nikdo neřídil - místo za volantem bylo prázdné. Neználek a jeho přátelé si pozorně prohlédli stroj ze všech stran, ale po živé bytosti ani stopy. "To je teda něco!" řekl Strakáček. Užuž se chtěl divit, ale včas se vzpamatoval a zmlkl. Knoflenka, kterou stroje zrovna moc nezajímaly, prohlásila, že už je načase jet dál. Jenže Neználek chtěl stůj co stůj poznat, co v tom vězí. Podíval se pozorněji a uviděl, že uprostřed pole stojí sloup a kolem sloupu že je motáno ocelové lano. Konec lana byl připevněn z boku ke stroji a ten jezdil v kruhu jako na provázku. Lano se pomaloučku rozvinovalo a prodlužovalo, takže Cirkula opisovala pořád větší a větší kruh. "Tak vida, v čem to je !" zaradoval se Neználek. "A teď se kouknem, co se stane, až se rozmotá celé lano." Nemuseli čekat dlouho. Stroj objel poslední, největší kruh, sám se zastavil a začal houkat : Tú-u, tú-u, tú-u! Jakoby v odpověď na to houkání ozvalo se odněkud z dálky hvízdnutí. Houkání přestalo. Za chviličku k našim cestovatelům dolehl rachot a spatřili človíčka na jakési legrační motorce s housenkovými pásy. Človíček seskočil z motocyklu, přívětivě pozdravil Knoflenku i oba malíčky a zeptal se: "Zajímá vás zřejmě práce Cirkuly, že?"

 "Zajímá. Ale co to vlastně je, travní sekačka či co?" zeptal se Neználek. "Kdepak, to je takzvaný univerzální pluhový samohybný secí kombajn," řekl človíček. "Seče, orá, vláčí, seje. Ale to není všechno. Jistě jste si už všimli, že posečená tráva jde dovnitř do kombajnu. Tam se rozemílá, rozmělňuje, mísí s hnojivem a hned se zaorává zpátky do země. Tím vzniká takzvané kombinované hnojivo, které jde rostlinám náramně k duhu. A s hnojivem se při setí přidává do země i urychlovací přihnojovač. Ten zas podporuje rychlý vzrůst. Za léto sklízíme až dvojí, trojí, a dokonce i čtveru úrodu. Abych nezapomněl, v přední části Cirkuly, hned za sekacím zařízením, je vmontovaný vysavač. Vysává semena plevele, když náhou zůstala v půdě. Ta se pak taky rozemílají a přidávají do hnojiva. Rozemletá už nemohou vzklíčit a neškodí. A tak tedy kombajn nejen orá, kypří a seje, ale navíc ještě hnojí půdu, přidává přihnojovač a hubí plevel."

 "A proč je uvázaný k tomu sloupu?" zeptal se Neználek. "No přece aby mohl pracovat bez řidiče," řekl človíček. "Lano, na kterém je kombajn přivázaný, vede k řídicímu zařízení. Podle napětí lana se nastavuje volant a stroj opisuje menší nebo větší kruhy. Když se lano rozmotá, kombajn se samočinně zastaví a začne houkat. Kombajnér uslyší houkání, přijede ke kombajnu a převeze ho na jiné pole." Kombajnér domluvil, odvázal lano, sedl za volant a odjel k jinému sloupu. Tam zase přivázal kombajn k lanu, slezl ze stroje a dvakrát hvízdl na píšťalku. Kombajn zabzučel, začal se točit kolem sloupu a pracovat. "Tohle jsou mi věci!" vykřikl Neználek. "Copak může stroj rozumět píšťalce? Jak to ví, že se má rozjet, když zapískáte?"

 "Stroj tomu samozřejmě nerozumí," řekl kombajnér, "ale jestli jste se učili fyziku, měli byste vědět, že zvuk se šíří vlněním vzduchu. A v kombajnu je přístroj, který mění zvukové vlny v elektřinu. Ta pak v kombajnu zapíná všelijaká zařízení. Jedním hvízdnutím se například zapojuje brzda, dvojím motor, tři zahvízdnutí zapínají motor na zatáčení doleva, čtyři doprava." Vtom se odněkud z dálky ozvalo houkáni: Tú-u, tú-u, tú-u! "Aha," řekl kombajnér, "to skončila práci Planetka. Musím si pospíšit. Chcete se podívat na Planetku? Je to blizoučko, za chvilku jsme tam." Všichni souhlasili a už chtěli nasednout do auta, ale človíček prohlásil, že bude lepší, když pojedou s ním na jeho motocyklu. A opravdu, motocykl měl tak dlouhé sedlo, že se tam pohodlně vešli všichni čtyři. Dopředu si sedl kombajnér, za něj Neználek, potom Knoflenka a poslední se usadil Strakáček. Malíček nastartoval motor a motocykl zasvištěl takovou rychlostí, až se všem tajil dech. Za minutku nebo za půl druhé byli už u dalšího kombajnu. Před chvilkou obdělal kulaté pole a zastavil se. Kombajnér převedl stroj píšťalkou k druhému sloupu a uvedl kombajn do chodu. Na stroji bylo krasopisně napsáno: PLANETKA. "To je stroj jiné konstrukce?" zeptal se Neználek. "? Ne, je stejný jako ty druhé," odpověděl kombajnér. "A proč se tamten jmenuje Cirkula a tenhle Planetka?"

 "U nás má každý stroj své vlastní jméno. Je to přece jen hezčí než všelijaké číslice."

 "A to pracujete na dvou strojích najednou ? A jezdíte na tom svém motocyklu od Cirkuly k Planetce?" zeptala se Knoflenka. "Ale kdepak, mám jich na starosti deset: Odstředilku, Dostředilku, Poloměrku, Cirkulu, Lezulku, Kroužilku, Točilku, Spirálku, Toulavku a Planetku."

 "A to stačíte dávat pozor na všech deset? divila se Knoflenka. "To není tak těžké. Někdy mi dokonce ještě zbude čas číst si knížku nebo se jen tak pěkně vyhřívat na sluníčku. Ale abych pravdu řekl, tyhle stroje už zastaraly, mají spoustu nedostatků."

 "Prosím vás, jaké?" zajímal se Neználek. "Především malý okruh činnosti. Řídí se pomocí lana a lano nejde prodlužovat donekonečna. Proto musí stroj často přejíždět z místa na místo a obdělávat jenom menší pole. Takže toho udělá o moc míň, než by mohl."

 "A cožpak by se to dalo dělat bez lana?" zeptal se Neználek. "Samozřejmě že ano. Na nových moderních strojích se užívá místo lana radiomagnetického spojení. Uprostřed pole se postaví silný radiomagnet, to znamená magnet, který působí na velikou vzdálenost. Stejný radiomagnet, jenomže trošku menší, je v řídicím zařízení kombajnu. Čím jsou oba magnety blíž, tím je spojení silnější a tím víc se natáčí volant. A čím je magnet dál, tím je spojení slabší a tím menší je samozřejmě i natočení volantu. A tak kombajn opisuje kolem ústředního radiomagnetu nejdřív malé kruhy, ale s každou obrátkou se kruhy zvětšují a mohou dosahovat neomezených rozměrů. Jestli chcete, ukážu vám takový radiokombajn při práci. "Není to daleko?" zeptala se Knoflenka. "Docela blízko. Vyjedeme jenom na tamhleten kopeček." Všichni s radostí souhlasili, nasedli na pásový motocykl a jeli. 

csarzh-TWenfrdeitjaplptruskthyi

Pohádkový přehrávač

  • Dlouhý,Široký a Bystrozr
  • Drak dvanáctihlavý
  • Hloupý Honza
  • Hrnečku,vař
  • Jak se Honzík učil latin
  • Kmotr Matěj
  • Král času
  • O Budulínkovi
  • O Popelce
  • O Smolíčkovi
  • O bílém hadu
  • O dvanácti měsíčkách
  • O kocouru,kohoutu a kose
  • O kohoutkovi a slepičce
  • O neposlušných kozlatech
  • O perníkové chaloupce
  • O Červené Karkulce
  • Otesánek
  • Tři zlaté vlasy děda Vše
  • Zlatovláska
  • Čert a Káča
  • Živá voda