Get Adobe Flash player

Ropucha

Studna byla hluboká, proto musilo být také lano na vytahování vody hodně dlouhé. Když přehazovali okov s vodou přes roubení studny, hřídel se těžce otáčel. Slunce se nikdy nedostalo tak hluboko, aby se zrcadlilo ve vodě, třeba byla sebečistší, ale kam až dosvitlo, všude vyrůstala zeleň mezi kameny.

V studni bydlila rodina ropuch: byli to přistěhovalci a dostali se sem vlastně střemhlav se starou ropuší matkou, která dosud žila. Zelené žáby, které se zde usadily mnohem dříve a plavaly ve vodě, poznaly své příbuzenstvo a nazývaly je „studniční-mi hosty".

Ropuchy se však rozhodly, že zůstanou zde; žilo se jim velmi příjemně v suchu, jak nazývaly vlhké kameny.

Žabí matka se jednou vydala na cestu. Byla právě v okovu, když vystupoval vzhůru, ale přílišným světlem jí přecházel zrak a ona z okovu vypadla. Spadla do vody, až to strašně pláclo, a ležela pak tři dny, jak ji bolelo v kříži. Neměla co vyprávět o světě nahoře, ale přece věděla a věděly to od ní všechny žáby, že studna není celý svět. Ropuší matka by ovšem mohla leccos vyprávět, ale neodpovídala nikdy, když se jí žáby ptaly. A tak se jí neptaly vůbec.

„Tlustá a hnusná, škaredá a šeredná je!" říkaly mladé zelené žabky. „A její mladé budou právě takové!"

„Dost možná!" odpovídala ropuší matka. „Ale jedna z nich má drahokam v hlavě, nebo jej mám já."

Zelené žáby chvíli poslouchaly a vyvalovaly oči; poněvadž se jim to však nelíbilo, obrátily se k ní zády a ponořily se ke dnu.

Avšak mladé ropuchy samou pýchou natahovaly zadní nohy. Každá z nich si myslila, že má ten drahokam, i držely hlavu rovně a nehýbaly jí. Ale konečně se začaly vyptávat po tom, nač byly tak hrdé a co takový drahokam vlastně je.

„Je to něco tak krásného a drahocenného," pravila ropuší matka, „že to nedovedu popsat. Je to něco, s čím chodíš sobě pro potěšení a co ti ostatní závidějí. Ale neptejte se dál, já už neodpovím."

„Já ten drahokam jistě nemám," pravila nejmenší ropucha, která byla tak ošklivá, jak jen možno. „Proč bych právě já měla mít takovou krásu? A když to zlobí ostatní, mne to nemůže těšit! Ne, já si jenom přeji, abych se jednou dostala na roubení studny a podívala se ven. To je asi rozkošné!"

„Jenom hezky zůstaň, kde jsi," kárala ji stará. „Aspoň víš, jaké to je zde! Měj se na pozoru před okovem, ten by tě mohl rozmáčknout! A dostaneš-li se přece do něho, mohla bys vypadnout. A ne každý padne tak šťastně jako já, aby mu zůstaly údy zdravé a vejce celá."

„Kvak!" zvolala maličká, což v žabí mluvě znamená asi, jako když my lidé řekneme: „Ach!"

Měla velkou chuť dostat se nahoru na roubení studny a podívat se ven. Cítila náramnou touhu po zeleni tam nahoře. A když byl příštího rána okov plný vody vytahován náhodou vzhůru a stanul na okamžik před kamenem, na němž ropucha seděla, zachvěla se maličká a skočila do plného okovu. Spadla na dno vody, která se potom dostala nahoru, a byla vylita.

„Fuj! To je obluda!" vzkřikl chlapec u studny, když ji spatřil. „To je největší šereda, jakou jsem kdy viděl!"

I rozehnal se po ropuše dřevákem. Ta by bývala byla napadrť, kdyby nebyla rychle zalezla mezi kopřivy.

Tu viděla stonek vedle stonku a podívala se také nahoru. Slunce svítilo na lupeny a prosvítalo jimi. Bylo to pro ni asi jako pro nás lidi, když se najednou octneme ve velkém lese, v němž slunce prosvítá mezi větvemi a listím.

„Tady je mnohem krásněji než dole v studni! Tady bych chtěla zůstat celý život!" pravila malá ropucha.

Ležela zde hodinu, ležela zde dvě.

„Copak asi je tamhle za tím, venku?" napadlo ji. „Když jsem se dostala tak daleko, musím hledět, abych se dostala ještě dál!"

I vylezla, jak nejrychleji dovedla. Dostala se na cestu. Slunce na ni svítilo a prach ji zasypával, když se ubírala napříč silnicí.

„Tady jsem vskutku na suchu," řekla si ropucha. „Mám toho dobrého skoro příliš mnoho, až mě to svědí!"

Přiskákala k příkopu. Tam rostly pomněnky a tavolník a těsně vedle příkopu byl živý plot s bezem a hlohem. Bílý svlačec se po nich pjal vzhůru. Bylo tu mnoho barev. Také tady letěl motýl; ropucha myslila, že je to květ, který se uvolnil, aby se lépe rozhlédl po světě, a nedivila se tomu.

„Kdybych tak mohla létat jako on!" pravila ropucha. „Kvak! Jaká to krása!"

Zůstala osm nocí a dnů v příkopě a neměla nouzi o potravu.

Devátého dne si pomyslila: Tak zase dál! — Ale co mohlo být krásnějšího? Snad malá ropucha nebo nějaké zelené žáby. V poslední noci slyšela ve větru zvuky, jako by byli „bratránkové" nablízku.

„Je krásné žít! Dostat se nahoru ze studně, ležet v kopřivách, lézt po zaprášené cestě a odpočívat ve vlhkém příkopě! Ale jenom dál! Pokusím se nalézt žáby nebo malou ropuchu, stýská se mi po nich, příroda přece jenom nestačí."

I vydala se opět na cestu.

Dostala se polem k velikému rybníku, zarostlému kolem dokola rákosím; prohlížela jej zkoumavě. Byly tam také žáby.

„Není vám zde příliš mokro?" ptaly se jí. „Ale jste nám srdečné vítána! Jste žabka, nebo žabáček? Na tom však nezáleží, jste vítána stejně!"

A potom byla ropucha pozvána na večer k rodinnému koncertu. Pohoštění nebylo, jenom nápojů podle libosti, celý rybník mohly vypít, kdyby to dokázaly.

„Teď pocestuji dál!" řekla si malá ropucha. Stále ji cosi pudilo k lepšímu.

Viděla zářit hvězdy, náramně velké a jasné, viděla svítit měsíc, viděla vystupovat slunce výš a výše.

„Jsem vlastně ještě ve studni, ve větší studni, musím výš! Cítím neklid a touhu!".

A když byl měsíc v úplňku, celý a kulatý, myslilo si ubohé zvířátko:

To je asi okov, který se spouští dolů a do něhož musím skočit, abych se dostala výš! Je snad také slunce veliký okov? Jak je velké, jak září! Do toho bychom se vešly všechny, musím vyčkat příležitosti! Ó, jak mám jasno v hlavě! Nemyslím, že by drahokam mohl zářit jasněji! Ale ten já nemám a nepláči proto, nikoli, výše, do lesku a radosti! Mám touhu, a přece úzkost — je to těžký krok, který mám učinit! Ale je to nutné! Kupředu! Rovnou na silnici!

Udělala několik kroků, jaké jen takové lezoucí zvíře může udělat, a byla na silnici. Zde bydlili lidé. Byly tu květinové a zelné zahrady. Odpočinula si u zelné zahrady. „Jak mnoho je zde rozmanitých tvarů, jež jsem nikdy nepoznala! A jak je svět velký a krásný! Ale je také třeba, abychom se po něm ohlédli a nezůstali sedět na jednom místě." I odskákala do zelné zahrady.

„Jak je tu zeleno! Jak je tu krásně!"

„Však to já vím!" pravila zelená housenka na lupenu. „Můj lupen je tady největší! Zakrývá půl světa, ale já se bez té poloviny také obejdu!"

„Kvok! Kvok!" bylo slyšet. Přišly slepice a pobíhaly po zahradě. První slepice byla dalekozraká; spatřila housenku na stočeném listě a zobla po ní, až spadla na zem a tam se svíjela. Slepice se na ni podívala nejprve jedním okem, potom druhým, neboť nevěděla, co by mohlo z toho svíjení nakonec být.

To jistě nedělá s dobrým úmyslem! pomyslila si slepice a zvedla hlavu, aby po housence zobla. Ropucha byla tak poděšena, že lezla rovnou proti slepici.

„Tak ona má ještě pomocníky!" pravila slepice. „Podívejme se na tohle zvíře!" Obrátila se a řekla: „Nestojím o to malé, zelené sousto, beztoho jen lechtá v krku!" Ostatní slepice byly téhož mínění a odešly.

„Zbavila jsem se jich!" pravila housenka. „Je dobře mít duchapřítomnost. Ale nejtěžší bude, jak se dostanu zpět na svůj zelný list. Kde je?"

Malá ropucha k ní přišla a projevila jí účast. Pravila, že je ráda, že svou ošklivostí odehnala slepice.

„Co tím míníte?" ptala se housenka. „Já jsem si od nich přece pomohla sama. Je opravdu nepříjemné dívat se na vás! Ostatně mám právo zůstat na svém! Již cítím zelí! Již jsem u svého lupenu. Není nic krásnějšího, než co je naše vlastní. Ale musím výš!"

„Ano, výš!" pravila malá ropucha. „Výš! Ta má tytéž pocity jako já! Ale není dnes v dobré náladě, to je tím leknutím. Chceme všechny výše!"

A podívala se tak vysoko, jak dovedla.

Čáp seděl v hnízdě na střeše sedlákova domku. Klapal zobákem a matka čápice klapala rovněž.

Jak vysoko bydlí! pomyslila si ropucha. Kdo se dostane až tam nahoru!

Ve statku bydlili dva mladí studenti. Jeden byl básník, druhý přírodozpytec. Jeden zpíval a psal radostně o všem, co Bůh stvořil a čeho odlesk měl v srdci. Druhý bral dílo boží jako velký početní příklad, odčítal, násobil, chtěl je poznat zevně i uvnitř a hovořit rozumně. Oba byli dobří, veselí lidé.

„Tamhle sedí pěkný exemplář ropuchy!" řekl přírodozpytec. „Tu si musím dát do lihu!"

„Ale vždyť tam máš již dvě!" řekl básník. „Nech ji klidně sedět a radovat se!" „Ale ona je tak krásně ohyzdná," pravil druhý.

„Ovšem, kdybychom mohli nalézt drahokam v její hlavě," řekl básník, „chtěl bych ji sám s tebou rozřezávat!"

„Drahokam!" zvolal jeho přítel. „Ty se vyznáš v přírodopise!"

„Ale což není právě krásná víra lidská, že ropucha, nejošklivější zvíře, často má v hlavě nejcennější drahokam? Nemá-li se to s lidmi právě tak? A neměli takový drahokam Ezop a Sokrates, nejmoudřejší lidé starých dob, třeba byli tělesně oškliví.

Víc ropucha neslyšela a nerozuměla z toho ani polovině. Oba přátelé odešli a ona se zachránila před naložením do lihu.

„Také hovořili o drahokamu!" pravila ropucha. „Je dobře, že ho nemám, jinak se mi mohlo stát něco nemilého!"

Tu bylo slyšet klapání zobákem na sedlákově střeše. Otec čáp měl přednášku ke své rodině a ta pošilhávala po obou mladících v zelné zahradě.

„Lidé jsou přece jen nejdomýšlivější tvorové!" pravil čáp. „Poslechněte, jak jim zobák jede! A přece jím nedovedou pořádně klapnout! Jsou nějak domýšliví na své dary k mluvení, na svou řeč! A je to divná řeč: za jediný den cesty, který uletíme, již si vzájemně nerozumějí. Naší řečí můžeme hovořit po celém světě, i v Egyptě. Létat lidé vůbec neumějí! Pohybují se po vynálezu, jemuž říkají ,železnice', ale také si na tom srazí často vaz. Až mě mráz přechází a zobák se mi třepetá, když na to myslím! Svět by mohl být bez lidí. My se bez nich obejdeme! Jenom když budeme mít žáby a žížaly!"

To ale byla řeč! pomyslila si ropucha. „Jaký to velký pán a jak vysoko sedí! Ještě nikoho jsem neviděla tak vysoko sedět. A jak umí plavat!" vzkřikla, když se čáp s roztaženými křídly rozletěl vzduchem.

A matka čápice hovořila v hnízdě, vyprávěla o egyptské zemi, o nilské vodě a o všech krásných močálech, které jsou v cizí zemi. To bylo ropuše zcela nové a líbilo se jí to náramně.

„Musím do Egypta!" pravila. „Jen kdyby mě čáp nebo některé z jeho mláďat chtěli vzít s sebou. Já bych mu zase posloužila při jeho svatbě. Ale ovšemže se dostanu do Egypta, vždyť jsem tak šťastná! Moje touha je mnohem lepší nežli drahokam v hlavě."

A přece měla právě ona drahokam: věčnou touhu a chuť vzhůru. Stále vzhůru! Zářil v ní, zářil v radosti, zářil v chuti k životu.

Vtom přilétl čáp. Spatřil ropuchu v trávě, i snesl se dolů a uchopil zvířátko ne zrovna jemně. Zobák svíral, křídla šuměla, nebylo to příjemné, ale šlo to nahoru, nahoru k Egyptu — to žába věděla, a proto jí zářily oči, jako by z nich létaly jiskry.

„Kvak! Ach!"

Tělo bylo mrtvo, ropucha zabita. Ale kde zůstaly jiskry z jejích očí? Sluneční paprsek je vzal, sluneční paprsek odnesl drahokam z hlavy ropuchy. Kam?

Neptej se přírodozpytce, ptej se raději básníka. Bude ti to povídat jako pohádku; i housenka v ní bude a čapí rodina také! Pomysli! Housenka se promění a stane se z ní krásný motýl! Čapí rodina odletí přes hory a moře do dálné Afriky a najde přece zase nejkratší cestu domů, na totéž místo, na touž střechu! Ba věru, to zní vskutku skoro příliš pohádkově, a přece je to pravda.

Zeptej se přírodozpytce, on ti to potvrdí.

A ty sám to také víš, vždyť jsi to viděl.

Ale drahokam v hlavě ropuchy?

Hledej jej v slunci, můžeš-li!

Jeho lesk je však příliš silný. Nemáme dosud takové oči, abychom jej viděli v plné jeho kráse, jak jej Bůh stvořil. Ale budeme jej mít, a to bude nejkrásnější pohádka! Protože budeme sami také v ní.

csarzh-TWenfrdeitjaplptruskthyi

Pohádkový přehrávač

  • Dlouhý,Široký a Bystrozr
  • Drak dvanáctihlavý
  • Hloupý Honza
  • Hrnečku,vař
  • Jak se Honzík učil latin
  • Kmotr Matěj
  • Král času
  • O Budulínkovi
  • O Popelce
  • O Smolíčkovi
  • O bílém hadu
  • O dvanácti měsíčkách
  • O kocouru,kohoutu a kose
  • O kohoutkovi a slepičce
  • O neposlušných kozlatech
  • O perníkové chaloupce
  • O Červené Karkulce
  • Otesánek
  • Tři zlaté vlasy děda Vše
  • Zlatovláska
  • Čert a Káča
  • Živá voda