Get Adobe Flash player

Nezbedný kluk

Moje ubohé květinky už nadobro zahynuly!“ naříkala malá Ida. „Včera večer byly tak hezké a teď jim všechny lístky visí, povadlé. A proč?“ zeptala se studenta, sedícího na pohovce. Iduška ho měla totiž velmi ráda, uměl vypravovat překrásné příběhy a vystřihoval nesmírně žertovné obrázky: srdíčka a v nich tančící panenky, květiny a velké zámky, v nichž se daly otvírat dveře. Byl to opravdu veselý student! — „Proč vypadají květinky dnes tak špatně?“ zeptala se Iduška znova a ukázala mu celičkou kytici, nadobro povadlou.

„Víš, co jim je?“ řekl student. „Ty květiny byly dnes v noci na plese, a proto teď věší hlavičky!“

„Ale květiny přece nemohou tančit!“ namítala Iduška.

 „Mohou,“ řekl student. „Když se setmí a my ostatní spíme, prohánějí se vesele dokola; téměř každičkou noc mají ples!“

„A děti na ten ples nesmějí?“

„Smějí,“ řekl student, „malinké sedmikrásky a konvalinky.“

„A kde tancují nejhezčí květinky?“ zeptala se Iduška.

„Cožpak jsi nebyla často za bránou u velikého zámku, kde v létě bydlívá král — kde je ta krásná zahrada se spoustou květin? Vidělas tam přece labutě — plují vždy k tobě, když jim házíš drobečky. Tam jistě bývá ples, to mi věř!“

„Byla jsem v té zahradě včera s maminkou,“ řekla Iduška, „ale všechno listí už spadalo se stromů a květiny tam už žádné nebyly. Kde jsou? V létě jsem jich tam viděla takové spousty!“

„Jsou uvnitř, v zámku!“ řekl student. „Víš, jakmile se král a celý dvůr odstěhují do města, květiny hned utíkají ze zahrady do zámku a veselí se tam. To bys měla vidět! Dvě nejkrásnější růže si sednou na trůn a jsou král a královna. Všechny červené kohoutí hřebínky si stoupnou nahoru vedle nich a uklánějí se — jsou to jejich pážata. — Pak přijdou všechny nejhezčí květiny a začne velký ples; modré fialky představují malé námořní kadety, tancují s hyacintami a říkají jim ‚slečno‘! Tulipány a velké zlaté lilie jsou staré dámy, které dohlížejí, aby se pěkně tančilo a aby všechno klapalo.“

„Ale květinkám za to nikdo nic neudělá, že tancovaly v králově zámku?“ zeptala se Iduška.

„Nikdo o tom vlastně ani neví!“ odpověděl jí student. „Občas v noci přijde sice starý kastelán, který tam má hlídat; nosí veliký svazek klíčů, a jakmile je květiny uslyší chřestit, ztichnou jako pěna, schovají se za dlouhé záclony a jen vystrkují hlavičky. ,Jsou tu nějaké květiny, cítím je!‘ říká si starý kastelán, ale ne a ne je uvidět.“

„To je hezké!“ zvolala Iduška a zatleskala. „Ale já bych ty květinky také nemohla uvidět?“

„Mohla,“ prohlásil student. „Jen nezapomeň, až tam zase přijdeš, podívat se oknem dovnitř, jistě je uvidíš. Jako já dnes: ležela tam na pohovce dlouhatánská žlutá lilie a protahovala se — byla to dvorní dáma!“

 „Chodí tam také kytičky z botanické zahrady? Mohou urazit ten velký kus cesty?“

„To víš, že ano,“ řekl student. „Protože když chtějí, mohou létat. Cožpak jsi neviděla krásné motýly, červené, žluté a bílé — vypadali skoro jako květinky, však jimi také byli! Skočili se stonku vysoko do vzduchu, zatřepetali lístky, jako by to byla křidélka, a už letěli! A protože si pěkně vedli, směli létat také za dne, nemusili zas domů a sedět klidně na stonku; a tak se nakonec stala z jejich lístků opravdová křidélka. Vždyť jsi to sama viděla! Je ovšem docela možné, že květiny z botanické zahrady dosud nikdy v králově zámku nebyly a že ani nevědí, že tam bývá v noci tak veselo. Ale něco ti řeknu. Bude to pěkné překvapení pro profesora botaniky, který bydlí vedle botanické zahrady, znáš ho přece? Až přijdeš do jeho zahrady, pověz hezky některé květince, že je na zámku velký ples: řekne to zas ostatním a všechny se tam rozletí. A až přijde pan profesor do zahrady, nebude tam ani jedna květina: a on nebude moci pochopit, kam se poděly!“

„Ale jak to může květinka povědět ostatním? Květiny přece nemohou mluvit!“

„To ovšem nemohou!“ odpověděl student. „Ale dorozumívají se posunky! Cožpak jsi neviděla, když jen trochu zafouká, jak se uklánějí a pohybují všemi zelenými lupínky? Je to stejně srozumitelné, jako kdyby mluvily!“

„A pan profesor jejich řeči rozumí?“ zeptala se Ida.

„Samozřejmě! Přišel jednou ráno do zahrady a uviděl velkou kopřivu, jak hýbá listy a dvoří se krásnému červenému karafiátu. Říkala mu: ,Jsi takový hezký a hrozně se mi líbíš!‘ Ale to pan profesor nestrpí. Klepl kopřivu po listech, protože to jsou její prsty, ale spálil se a od té doby se neodváží kopřivy dotknout.“

„To je povedené!“ zvolala Ida, smějíc se.

„Sluší se namlouvat dětem takové věci?“ pohoršil se mrzoutský pan rada, který přišel na návštěvu a usadil se na pohovce. Neměl studenta rád, brumlal vždycky, když ho viděl vystřihovat ty směšné, legrační obrázky: hned muže, jak visí na šibenici a drží v ruce srdce, protože to byl zloděj srdcí — hned zase starou čarodějnici, jak letí na koštěti a nese si vlastního muže na nose. Pan rada to neměl rád a říkával, právě jako teď: „Sluší se namlouvat dětem takové věci? To všechno ta hloupá obrazotvornost!“

Ale Idušce se přesto zdálo, co student vyprávěl o jejích květinkách, velmi zábavné a mnoho na to myslila. Květinky mají svěšené hlavičky, protože jsou unavené, když celou noc protancovaly — jistě jsou nemocné! — Ida šla s nimi k ostatním svým hračkám; stály na hezkém stolečku a také zásuvka byla plničká nádherných věcí. V postýlce pro panenky spala Iduščina panna Žofie, ale Iduška jí řekla: „Musíš teď, Žofie, pěkně vstát a spokojit se pro dnešní noc se zásuvkou. Tyhle ubohé kytičky jsou nemocné, a musejí proto ležet v posteli, snad se tak uzdraví!“ Zdvihla panenku z postýlky, ale panenka se tvářila velmi nevlídně a neřekla ani slovíčko, protože byla nazlobená, že nesmí zůstat v postýlce.

Iduška uložila květiny do panenčiny postýlky, přikryla je pokrývkou a řekla jim, aby teď pěkně klidně ležely, že jim uvaří čaj, aby se uzdravily a mohly zítra zase vstát; pak u postýlky zatáhla záclonky, aby jim slunce nesvítilo do očí.

Po celý večer musila myslit na to, co jí student vypravoval. A když teď sama měla již jít do postýlky, musila dříve ještě nakouknout za záclony, visící podél oken, kde stály maminčiny krásné květiny, hyacinty a tulipány, a zašeptala jim tichounce: „Však já vím, že půjdete dnes v noci na ples!“ Ale květiny se tvářily, jako by nerozuměly, a nehnuly ani lístkem. Iduška však věděla své.

Když ulehla do postele, dlouho myslila na to, jak by bylo hezké vidět ty krásné květiny tančit v královském zámku. „Zdalipak tam moje květinky doopravdy také byly?“ Ale pak usnula. V noci se probudila. Zdálo se jí o květinách a o studentovi, na kterého pan rada huboval a jemuž říkal, že jí chce něco namluvit. V ložnici, kde Iduška ležela, bylo naprosté ticho. Na stole hořela noční lampa. Tatínek i maminka spali.

„Zdalipak leží moje kytičky teď v Žofiině postýlce?“ ptala se Iduška v duchu. „Tak ráda bych to věděla!“ Nadzdvihla se a zadívala se k pootevřeným dveřím, za nimiž byly květiny i všechny její hračky. Naslouchala napjatě; zdálo se jí, že slyší vedle v pokoji hrát na klavír, ale docela tiše a překrásně, jak ještě nikdy neslyšela hrát.

 „Jistě tam teď všechny květiny tancují!“ říkala si. „Božíčku, jak ráda bych to viděla!“ Ale neodvažovala se vstát, aby nevzbudila tatínka a maminku. „Kdyby tak přišly sem!“ toužila. Ale květiny nešly a hudba zněla stále tak líbezně: Iduška to již nevydržela, bylo to příliš krásné. Slezla s postýlky, šla tiše ke dveřím a nakoukla do vedlejšího pokoje. Ach, jak bylo rozkošné, co tam uviděla!

V pokoji nehořela noční lampa, ale přesto tam bylo úplně světlo; měsíc svítil oknem právě doprostřed pokoje! Bylo tam skoro jako ve dne. Všechny hyacinty a tulipány stály na podlaze ve dvou dlouhých řadách; na oknech nezbyl ani jediný, zůstaly tam prázdné květináče. Všechny květiny tančily na podlaze rozkošně kolem sebe, tvořily pěkný řetěz, a víříce dokola držely se za dlouhé zelené listy. U klavíru seděla velká zlatá lilie, kterou Iduška zcela určitě v létě viděla, protože si pamatovala, jak student tehdy řekl: „No ne, jak ta se podobá slečně Líně!“ Všichni se mu tenkrát smáli, ale Idušce se teď opravdu též zdálo, že se ten dlouhý, žlutý květ podobá slečně Líně a že se také při hře na klavír chová docela jako ona — hned naklání podlouhlý obličej k jedné, a hned zase k druhé straně a dává si k té krásné hudbě takt. Idušku nikdo nezpozoroval. Uviděla nyní, jak velký modrý kosatec vyskočil doprostřed stolku, na němž stály hračky, zamířil k panenčině postýlce a odhrnul záclonky, za nimiž ležely Iduščiny churavé květinky; ale vstaly hned a kývaly dolů na ostatní, že chtějí také tancovat, starý kominíček s uraženým dolním rtem vstal a ukláněl se krásným květinkám; nevypadaly teď ani trochu nemocné, seskočily mezi ostatní a byly velmi veselé.

Vtom jako by něco spadlo se stolku. Iduška se tam podívala. To seskočila metla, zdálo se jí též, že náleží ke květinám. Však byla také hezoučká a na vršku jí seděl voskový panáček; měl na hlavě zrovna takový široký klobouk, jaký nosil pan rada. Pomlázka přiskákala na svých třech červených nožkách mezi květiny; dupala silně, protože tančila mazurku. Ostatní květiny tenhle tanec neuměly, protože byly lehoučké a nemohly podupávat.

Voskový panáček na pomlázce se pojednou začal rozrůstat a natahovat, otáčel se nad papírovými květinami a hlasitě křičel: „Sluší se namlouvat dětem takové věci! To všechno ta hloupá obrazotvornost!“ Podobal se při tom panu radovi s jeho širokým kloboukem, jako by mu z oka vypadl; byl stejně žlutý a mrzoutský. Ale papírové květiny na metle ho bily po tenkých nohou, schoulil se proto a scvrkl se zase v maličkého voskového panáčka. Jak to bylo legrační! Iduška se nemohla zdržet smíchu. Pomlázka tancovala dál a pan rada musel tančit s ní, nic nepomáhalo, ať se vytahoval a rozrůstal, nebo se zas scvrkal v žlutého voskového panáčka s velikánským černým kloboukem. Ostatní květiny se za něj přimlouvaly, zejména ty, které předtím ležely v panenčině postýlce, a pomlázka tedy přestala. Vtom něco silně zaťukalo v zásuvce, v níž ležela se spoustou ostatních hraček Iduščiňa panna Žofie. Kominíček běžel k okraji stolu, natáhl se jak dlouhý tak široký na břicho a podařilo se mu zásuvku pootevřít. Vztyčila se v ní Žofie a rozhlížela se nesmírně udiveně kolem: „Tady je ples!“ zvolala. „Proč mi to nikdo neřekl!“

„Chceš si se mnou zatančit?“ zeptal se jí kominíček.

„To bych měla opravdu s kým!“ řekla a obrátila se k němu zády. Posadila se na zásuvku a říkala si, že ji snad přece přijde některá z květin vyzvat k tanci. Ale nikdo nešel; zakašlala tedy: Hm, ehm, ehm! Ale přesto nikdo nepřišel. Kominíček tančil tedy sám a nešlo mu to zrovna špatně!

Protože se zdálo, že žádná z květin Žofii nevidí, překotila se ze zásuvky na zem, až to žuchlo. Všechny květiny se teď sběhly kolem ní a vyptávaly se, zda se neuhodila, a všechny k ní byly velmi roztomilé, zejména ty, jež předtím ležely v její postýlce. Ale Žofie se vůbec neuhodila. Všechny Iduščiny květinky jí děkovaly za překrásnou postýlku a velmi se k ní měly. Odvedly si ji doprostřed pokoje, kam svítil měsíc, a tančily s ní a všechny ostatní květiny utvořily kolem nich kolo. Teď byla Žofie spokojená! Prohlásila, ať si jen její postýlku nechají, že si z toho nic nedělá, že leží v zásuvce.

Květinky však řekly: „Děkujeme ti srdečně, ale my už nemůžeme déle žít. Zítra budeme nadobro mrtvé. Ale řekni Idušce, aby nás pochovala v zahradě, tam, kde už leží kanárek. Vyrosteme tam v létě znovu a budeme mnohem krásnější!“

 „Ne, nesmíte zemřít!“ řekla jim Žofie a líbala je. Vtom se otevřely dveře a do místnosti vtančila spousta krásných květin. Iduška nemohla vůbec pochopit, odkud se tam vzaly — říkala si, že to jsou jistě všechny květiny z královského zámku! Docela vpředu šly dvě překrásné růže a měly na hlavách zlaté korunky, byl to král a královna; pak přišly hezoučké fialy a karafiáty, zdravící na všechny strany. Měly s sebou hudbu, velké vlčí máky a pivoňky foukaly do hrachových lusků, až měly tváře celé červené. Modré zvonky a bílé sněženky cinkaly, jako by měly rolničky. Byla to rozkošná hudba. Následovala spousta dalších květin a všechny spolu tančily, modré fialky a červené kohoutky, sedmikrásky a konvalinky, a všechny se líbaly, byl to roztomilý pohled.

Nakonec si květiny daly dobrou noc a také Iduška se odplížila do postele, kde se jí pak zdálo o všem, co viděla.

Když ráno vstala, běžela rychle k svému stolečku, aby se podívala, jsou li tam ještě churavé květinky. Odhrnula záclonky u panenčiny postýlky: květinky tam ležely všechny, ale úplně zvadlé, mnohem víc než minulého dne. Žofie ležela v zásuvce, kam ji Iduška včera uložila, a vypadala velmi ospale.

„Vzpomínáš si, cos mi měla říci?“ zeptala se jí Iduška, ale Žofie vypadala hloupě a nevypravila ze sebe ani slůvka.

„Nejsi ani trochu hodná,“ řekla jí Iduška, „a přece s tebou všichni tančili!“ Vzala pak lepenkovou krabičku, na níž byli namalováni roztomilí ptáčci, otevřela ji a uložila do ní mrtvé květinky. „To bude vaše hezoučká rakvička,“ řekla jim. „A až sem přijdou moji norští bratranci, pomohou mi pochovat vás v zahradě, abyste mohly v létě zase vyrůst a byly ještě mnohem hezčí!“

Iduščini norští bratranci byli dva čiperní chlapci; jmenovali se Jonáš a Adolf. Tatínek jim daroval dva nové luky a měli je s sebou, aby je ukázali Idě. Vypravovala jim o chuděrkách květinkách, jak zahynuly, a dovolila jim pochovat je. Oba chlapci kráčeli vpředu s lukem na rameni a Iduška za nimi s mrtvými květinkami v hezoučké krabici. Na zahradě jim vykopali hrobeček, Ida květinky políbila a pak je uložila s krabicí do země. A Adolf s Jonášem vystřelili nad hrobem z luků, protože pušky ani děla neměli.

Byl jednou jeden starý básník, takový opravdu dobrý starý básník. Jednou večer, když seděl doma, nastalo venku hrozně ošklivé počasí. Déšť se lil v proudech, ale starý básník seděl v příjemném suchu a teple u svých kachlových kamen, v nichž hořel oheň a syčela opékající se jablka.

„Na těch chudácích, kteří jsou teď v tom nečase venku, nezůstane nitka suchá!“ litoval je básník, neboť byl takový velký dobrák.

„Otevřte mi! Třesu se zimou a jsem celý promáčený!“ ozvalo se venku volání malého děcka. Dítě plakalo a bušilo na dveře, zatím co déšť se lil v proudech a vichr se opíral do oken, až se všechna otřásala.

„Ty malý chudáčku!“ řekl starý básník a šel otevřít dveře. Stál tam malý klučina. Byl dočista nahý a voda mu crčela z dlouhých plavých vlasů. Třásl se zimou. Kdyby nepřišel dovnitř, jistě by v tom zlém nečase zahynul.

„Ty malý chudáčku!“ opakoval starý básník a vzal ho za ruku. „Pojď ke mně, já už se postarám, aby ses ohřál! Dostaneš víno a jablko, neboť jsi hezký chlapec!“

A opravdu byl. Jeho oči vyhlížely jako dvě jasné hvězdy, a ačkoliv mu voda stékala s jeho plavých vlasů, přece se mu krásně kadeřily. Vypadal jako malý andílek, jenomže byl zimou úplně bledý a třásl se na celém těle. V ruce držel pěkný luk, ale ten byl deštěm docela zničený. Všechny barvy na krásných šípech se tím vlhkem rozpily.

Starý básník si sedl ke kachlovým kamnům, vzal malého klučinu na klín, vyždímal mu vodu z vlasů, ohřál mu ruce ve svých a uvařil mu sladké víno. A tak se klučina vzpamatoval, tváře mu zčervenaly, seskočil na zem a pustil se do tance kolem starého básníka.

„Jsi ty ale veselý klučina!“ pravil starý básník. „Jakpak se jmenujes?

„Amor!“ odpověděl chlapec. „Cožpak mě neznáš? Tamhle leží můj luk, to bys viděl, jak s ním dovedu střílet! — Podívej se, venku je už zase pěkné počasí, měsíc svítí!“

„Ale tvůj luk je zničený!“ pravil starý básník.

„To je hloupé!“ řekl klučina, vzal luk do ruky a prohlížel si jej. „Ó, je docela suchý, vůbec nic se mu nestalo! Tětiva je pevná a pěkně napjatá! A teď si jej vyzkouším!“ a napjal luk, přiložil šíp, namířil a střelil starého dobráka básníka rovnou do srdce: „Tak vidíš, že můj luk není zničený!“ pravil, hlasitě se zasmál a utekl. Nezbedný kluk, takhle střílet na starého básníka, který ho vpustil do teplé světnice, byl na něho tak hodný a dal mu výtečné víno a své nejlepší jablko!

Dobrý básník ležel na zemi a plakal, byl opravdu zasažen přímo do srdce, a pak řekl: „Hanba! Jaký je ten Amor nezbedný kluk! Musím to povědět všem hodným dětem, aby si daly pozor a nikdy si s ním nehrály, neboť jim ublíží!“

Všechny hodné děti, chlapci i děvčata, kterým to vyprávěl, si pak na ošklivého Amora dávaly pozor, ale Amor je přesto ošálil, neboť je náramně prohnaný. Když jdou studenti z přednášek, běží vedle nich, s knížkou pod paží a v černých šatech. Vůbec ho nemohou poznat, a tak ho vezmou mezi sebe a myslí si, že to je také nějaký student. Ale on jim pak vrazí šíp do prsou. Když jdou děvčata od konfirmace a když pak stojí v kostele, hned je jim také v patách. Ano, Amor věčně za někým slídí! Sedí ve velkém lustru v divadle a hoří jasným plamenem, takže si lidé myslí, že to je opravdová svítilna, ale brzy poznají něco jiného. Běhá v Královské zahradě a na Hradbách a dokonce jednou střelil přímo do srdce i tvého tatínka a maminku! Jen se jich na to zeptej, uslyšíš, co ti povědí. Ano, je to ošklivý kluk, ten Amor, raději si s ním nikdy nic nezačínej! — Slídí po všech lidech. Představ si, jednou dokonce vystřelil šíp na starou babičku! — Ale to už je dávno, to už minulo. Babička na něco takového však nikdy nezapomene. Hanba mu, ošklivému Amorovi! Ale teď ho znáš! Víš, jaký je to nezbedný kluk.

csarzh-TWenfrdeitjaplptruskthyi

Pohádkový přehrávač

  • Dlouhý,Široký a Bystrozr
  • Drak dvanáctihlavý
  • Hloupý Honza
  • Hrnečku,vař
  • Jak se Honzík učil latin
  • Kmotr Matěj
  • Král času
  • O Budulínkovi
  • O Popelce
  • O Smolíčkovi
  • O bílém hadu
  • O dvanácti měsíčkách
  • O kocouru,kohoutu a kose
  • O kohoutkovi a slepičce
  • O neposlušných kozlatech
  • O perníkové chaloupce
  • O Červené Karkulce
  • Otesánek
  • Tři zlaté vlasy děda Vše
  • Zlatovláska
  • Čert a Káča
  • Živá voda