Get Adobe Flash player

Přítel na cestách

Moje ubohé květinky už nadobro zahynuly!“ naříkala malá Ida. „Včera večer byly tak hezké a teď jim všechny lístky visí, povadlé. A proč?“ zeptala se studenta, sedícího na pohovce. Iduška ho měla totiž velmi ráda, uměl vypravovat překrásné příběhy a vystřihoval nesmírně žertovné obrázky: srdíčka a v nich tančící panenky, květiny a velké zámky, v nichž se daly otvírat dveře. Byl to opravdu veselý student! — „Proč vypadají květinky dnes tak špatně?“ zeptala se Iduška znova a ukázala mu celičkou kytici, nadobro povadlou.

„Víš, co jim je?“ řekl student. „Ty květiny byly dnes v noci na plese, a proto teď věší hlavičky!“

„Ale květiny přece nemohou tančit!“ namítala Iduška.

 „Mohou,“ řekl student. „Když se setmí a my ostatní spíme, prohánějí se vesele dokola; téměř každičkou noc mají ples!“

„A děti na ten ples nesmějí?“

„Smějí,“ řekl student, „malinké sedmikrásky a konvalinky.“

„A kde tancují nejhezčí květinky?“ zeptala se Iduška.

„Cožpak jsi nebyla často za bránou u velikého zámku, kde v létě bydlívá král — kde je ta krásná zahrada se spoustou květin? Vidělas tam přece labutě — plují vždy k tobě, když jim házíš drobečky. Tam jistě bývá ples, to mi věř!“

„Byla jsem v té zahradě včera s maminkou,“ řekla Iduška, „ale všechno listí už spadalo se stromů a květiny tam už žádné nebyly. Kde jsou? V létě jsem jich tam viděla takové spousty!“

„Jsou uvnitř, v zámku!“ řekl student. „Víš, jakmile se král a celý dvůr odstěhují do města, květiny hned utíkají ze zahrady do zámku a veselí se tam. To bys měla vidět! Dvě nejkrásnější růže si sednou na trůn a jsou král a královna. Všechny červené kohoutí hřebínky si stoupnou nahoru vedle nich a uklánějí se — jsou to jejich pážata. — Pak přijdou všechny nejhezčí květiny a začne velký ples; modré fialky představují malé námořní kadety, tancují s hyacintami a říkají jim ‚slečno‘! Tulipány a velké zlaté lilie jsou staré dámy, které dohlížejí, aby se pěkně tančilo a aby všechno klapalo.“

„Ale květinkám za to nikdo nic neudělá, že tancovaly v králově zámku?“ zeptala se Iduška.

„Nikdo o tom vlastně ani neví!“ odpověděl jí student. „Občas v noci přijde sice starý kastelán, který tam má hlídat; nosí veliký svazek klíčů, a jakmile je květiny uslyší chřestit, ztichnou jako pěna, schovají se za dlouhé záclony a jen vystrkují hlavičky. ,Jsou tu nějaké květiny, cítím je!‘ říká si starý kastelán, ale ne a ne je uvidět.“

„To je hezké!“ zvolala Iduška a zatleskala. „Ale já bych ty květinky také nemohla uvidět?“

„Mohla,“ prohlásil student. „Jen nezapomeň, až tam zase přijdeš, podívat se oknem dovnitř, jistě je uvidíš. Jako já dnes: ležela tam na pohovce dlouhatánská žlutá lilie a protahovala se — byla to dvorní dáma!“

 „Chodí tam také kytičky z botanické zahrady? Mohou urazit ten velký kus cesty?“

„To víš, že ano,“ řekl student. „Protože když chtějí, mohou létat. Cožpak jsi neviděla krásné motýly, červené, žluté a bílé — vypadali skoro jako květinky, však jimi také byli! Skočili se stonku vysoko do vzduchu, zatřepetali lístky, jako by to byla křidélka, a už letěli! A protože si pěkně vedli, směli létat také za dne, nemusili zas domů a sedět klidně na stonku; a tak se nakonec stala z jejich lístků opravdová křidélka. Vždyť jsi to sama viděla! Je ovšem docela možné, že květiny z botanické zahrady dosud nikdy v králově zámku nebyly a že ani nevědí, že tam bývá v noci tak veselo. Ale něco ti řeknu. Bude to pěkné překvapení pro profesora botaniky, který bydlí vedle botanické zahrady, znáš ho přece? Až přijdeš do jeho zahrady, pověz hezky některé květince, že je na zámku velký ples: řekne to zas ostatním a všechny se tam rozletí. A až přijde pan profesor do zahrady, nebude tam ani jedna květina: a on nebude moci pochopit, kam se poděly!“

„Ale jak to může květinka povědět ostatním? Květiny přece nemohou mluvit!“

„To ovšem nemohou!“ odpověděl student. „Ale dorozumívají se posunky! Cožpak jsi neviděla, když jen trochu zafouká, jak se uklánějí a pohybují všemi zelenými lupínky? Je to stejně srozumitelné, jako kdyby mluvily!“

„A pan profesor jejich řeči rozumí?“ zeptala se Ida.

„Samozřejmě! Přišel jednou ráno do zahrady a uviděl velkou kopřivu, jak hýbá listy a dvoří se krásnému červenému karafiátu. Říkala mu: ,Jsi takový hezký a hrozně se mi líbíš!‘ Ale to pan profesor nestrpí. Klepl kopřivu po listech, protože to jsou její prsty, ale spálil se a od té doby se neodváží kopřivy dotknout.“

„To je povedené!“ zvolala Ida, smějíc se.

„Sluší se namlouvat dětem takové věci?“ pohoršil se mrzoutský pan rada, který přišel na návštěvu a usadil se na pohovce. Neměl studenta rád, brumlal vždycky, když ho viděl vystřihovat ty směšné, legrační obrázky: hned muže, jak visí na šibenici a drží v ruce srdce, protože to byl zloděj srdcí — hned zase starou čarodějnici, jak letí na koštěti a nese si vlastního muže na nose. Pan rada to neměl rád a říkával, právě jako teď: „Sluší se namlouvat dětem takové věci? To všechno ta hloupá obrazotvornost!“

Ale Idušce se přesto zdálo, co student vyprávěl o jejích květinkách, velmi zábavné a mnoho na to myslila. Květinky mají svěšené hlavičky, protože jsou unavené, když celou noc protancovaly — jistě jsou nemocné! — Ida šla s nimi k ostatním svým hračkám; stály na hezkém stolečku a také zásuvka byla plničká nádherných věcí. V postýlce pro panenky spala Iduščina panna Žofie, ale Iduška jí řekla: „Musíš teď, Žofie, pěkně vstát a spokojit se pro dnešní noc se zásuvkou. Tyhle ubohé kytičky jsou nemocné, a musejí proto ležet v posteli, snad se tak uzdraví!“ Zdvihla panenku z postýlky, ale panenka se tvářila velmi nevlídně a neřekla ani slovíčko, protože byla nazlobená, že nesmí zůstat v postýlce.

Iduška uložila květiny do panenčiny postýlky, přikryla je pokrývkou a řekla jim, aby teď pěkně klidně ležely, že jim uvaří čaj, aby se uzdravily a mohly zítra zase vstát; pak u postýlky zatáhla záclonky, aby jim slunce nesvítilo do očí.

Po celý večer musila myslit na to, co jí student vypravoval. A když teď sama měla již jít do postýlky, musila dříve ještě nakouknout za záclony, visící podél oken, kde stály maminčiny krásné květiny, hyacinty a tulipány, a zašeptala jim tichounce: „Však já vím, že půjdete dnes v noci na ples!“ Ale květiny se tvářily, jako by nerozuměly, a nehnuly ani lístkem. Iduška však věděla své.

Když ulehla do postele, dlouho myslila na to, jak by bylo hezké vidět ty krásné květiny tančit v královském zámku. „Zdalipak tam moje květinky doopravdy také byly?“ Ale pak usnula. V noci se probudila. Zdálo se jí o květinách a o studentovi, na kterého pan rada huboval a jemuž říkal, že jí chce něco namluvit. V ložnici, kde Iduška ležela, bylo naprosté ticho. Na stole hořela noční lampa. Tatínek i maminka spali.

„Zdalipak leží moje kytičky teď v Žofiině postýlce?“ ptala se Iduška v duchu. „Tak ráda bych to věděla!“ Nadzdvihla se a zadívala se k pootevřeným dveřím, za nimiž byly květiny i všechny její hračky. Naslouchala napjatě; zdálo se jí, že slyší vedle v pokoji hrát na klavír, ale docela tiše a překrásně, jak ještě nikdy neslyšela hrát.

 „Jistě tam teď všechny květiny tancují!“ říkala si. „Božíčku, jak ráda bych to viděla!“ Ale neodvažovala se vstát, aby nevzbudila tatínka a maminku. „Kdyby tak přišly sem!“ toužila. Ale květiny nešly a hudba zněla stále tak líbezně: Iduška to již nevydržela, bylo to příliš krásné. Slezla s postýlky, šla tiše ke dveřím a nakoukla do vedlejšího pokoje. Ach, jak bylo rozkošné, co tam uviděla!

V pokoji nehořela noční lampa, ale přesto tam bylo úplně světlo; měsíc svítil oknem právě doprostřed pokoje! Bylo tam skoro jako ve dne. Všechny hyacinty a tulipány stály na podlaze ve dvou dlouhých řadách; na oknech nezbyl ani jediný, zůstaly tam prázdné květináče. Všechny květiny tančily na podlaze rozkošně kolem sebe, tvořily pěkný řetěz, a víříce dokola držely se za dlouhé zelené listy. U klavíru seděla velká zlatá lilie, kterou Iduška zcela určitě v létě viděla, protože si pamatovala, jak student tehdy řekl: „No ne, jak ta se podobá slečně Líně!“ Všichni se mu tenkrát smáli, ale Idušce se teď opravdu též zdálo, že se ten dlouhý, žlutý květ podobá slečně Líně a že se také při hře na klavír chová docela jako ona — hned naklání podlouhlý obličej k jedné, a hned zase k druhé straně a dává si k té krásné hudbě takt. Idušku nikdo nezpozoroval. Uviděla nyní, jak velký modrý kosatec vyskočil doprostřed stolku, na němž stály hračky, zamířil k panenčině postýlce a odhrnul záclonky, za nimiž ležely Iduščiny churavé květinky; ale vstaly hned a kývaly dolů na ostatní, že chtějí také tancovat, starý kominíček s uraženým dolním rtem vstal a ukláněl se krásným květinkám; nevypadaly teď ani trochu nemocné, seskočily mezi ostatní a byly velmi veselé.

Vtom jako by něco spadlo se stolku. Iduška se tam podívala. To seskočila metla, zdálo se jí též, že náleží ke květinám. Však byla také hezoučká a na vršku jí seděl voskový panáček; měl na hlavě zrovna takový široký klobouk, jaký nosil pan rada. Pomlázka přiskákala na svých třech červených nožkách mezi květiny; dupala silně, protože tančila mazurku. Ostatní květiny tenhle tanec neuměly, protože byly lehoučké a nemohly podupávat.

Voskový panáček na pomlázce se pojednou začal rozrůstat a natahovat, otáčel se nad papírovými květinami a hlasitě křičel: „Sluší se namlouvat dětem takové věci! To všechno ta hloupá obrazotvornost!“ Podobal se při tom panu radovi s jeho širokým kloboukem, jako by mu z oka vypadl; byl stejně žlutý a mrzoutský. Ale papírové květiny na metle ho bily po tenkých nohou, schoulil se proto a scvrkl se zase v maličkého voskového panáčka. Jak to bylo legrační! Iduška se nemohla zdržet smíchu. Pomlázka tancovala dál a pan rada musel tančit s ní, nic nepomáhalo, ať se vytahoval a rozrůstal, nebo se zas scvrkal v žlutého voskového panáčka s velikánským černým kloboukem. Ostatní květiny se za něj přimlouvaly, zejména ty, které předtím ležely v panenčině postýlce, a pomlázka tedy přestala. Vtom něco silně zaťukalo v zásuvce, v níž ležela se spoustou ostatních hraček Iduščiňa panna Žofie. Kominíček běžel k okraji stolu, natáhl se jak dlouhý tak široký na břicho a podařilo se mu zásuvku pootevřít. Vztyčila se v ní Žofie a rozhlížela se nesmírně udiveně kolem: „Tady je ples!“ zvolala. „Proč mi to nikdo neřekl!“

„Chceš si se mnou zatančit?“ zeptal se jí kominíček.

„To bych měla opravdu s kým!“ řekla a obrátila se k němu zády. Posadila se na zásuvku a říkala si, že ji snad přece přijde některá z květin vyzvat k tanci. Ale nikdo nešel; zakašlala tedy: Hm, ehm, ehm! Ale přesto nikdo nepřišel. Kominíček tančil tedy sám a nešlo mu to zrovna špatně!

Protože se zdálo, že žádná z květin Žofii nevidí, překotila se ze zásuvky na zem, až to žuchlo. Všechny květiny se teď sběhly kolem ní a vyptávaly se, zda se neuhodila, a všechny k ní byly velmi roztomilé, zejména ty, jež předtím ležely v její postýlce. Ale Žofie se vůbec neuhodila. Všechny Iduščiny květinky jí děkovaly za překrásnou postýlku a velmi se k ní měly. Odvedly si ji doprostřed pokoje, kam svítil měsíc, a tančily s ní a všechny ostatní květiny utvořily kolem nich kolo. Teď byla Žofie spokojená! Prohlásila, ať si jen její postýlku nechají, že si z toho nic nedělá, že leží v zásuvce.

Květinky však řekly: „Děkujeme ti srdečně, ale my už nemůžeme déle žít. Zítra budeme nadobro mrtvé. Ale řekni Idušce, aby nás pochovala v zahradě, tam, kde už leží kanárek. Vyrosteme tam v létě znovu a budeme mnohem krásnější!“

 „Ne, nesmíte zemřít!“ řekla jim Žofie a líbala je. Vtom se otevřely dveře a do místnosti vtančila spousta krásných květin. Iduška nemohla vůbec pochopit, odkud se tam vzaly — říkala si, že to jsou jistě všechny květiny z královského zámku! Docela vpředu šly dvě překrásné růže a měly na hlavách zlaté korunky, byl to král a královna; pak přišly hezoučké fialy a karafiáty, zdravící na všechny strany. Měly s sebou hudbu, velké vlčí máky a pivoňky foukaly do hrachových lusků, až měly tváře celé červené. Modré zvonky a bílé sněženky cinkaly, jako by měly rolničky. Byla to rozkošná hudba. Následovala spousta dalších květin a všechny spolu tančily, modré fialky a červené kohoutky, sedmikrásky a konvalinky, a všechny se líbaly, byl to roztomilý pohled.

Nakonec si květiny daly dobrou noc a také Iduška se odplížila do postele, kde se jí pak zdálo o všem, co viděla.

Když ráno vstala, běžela rychle k svému stolečku, aby se podívala, jsou li tam ještě churavé květinky. Odhrnula záclonky u panenčiny postýlky: květinky tam ležely všechny, ale úplně zvadlé, mnohem víc než minulého dne. Žofie ležela v zásuvce, kam ji Iduška včera uložila, a vypadala velmi ospale.

„Vzpomínáš si, cos mi měla říci?“ zeptala se jí Iduška, ale Žofie vypadala hloupě a nevypravila ze sebe ani slůvka.

„Nejsi ani trochu hodná,“ řekla jí Iduška, „a přece s tebou všichni tančili!“ Vzala pak lepenkovou krabičku, na níž byli namalováni roztomilí ptáčci, otevřela ji a uložila do ní mrtvé květinky. „To bude vaše hezoučká rakvička,“ řekla jim. „A až sem přijdou moji norští bratranci, pomohou mi pochovat vás v zahradě, abyste mohly v létě zase vyrůst a byly ještě mnohem hezčí!“

Iduščini norští bratranci byli dva čiperní chlapci; jmenovali se Jonáš a Adolf. Tatínek jim daroval dva nové luky a měli je s sebou, aby je ukázali Idě. Vypravovala jim o chuděrkách květinkách, jak zahynuly, a dovolila jim pochovat je. Oba chlapci kráčeli vpředu s lukem na rameni a Iduška za nimi s mrtvými květinkami v hezoučké krabici. Na zahradě jim vykopali hrobeček, Ida květinky políbila a pak je uložila s krabicí do země. A Adolf s Jonášem vystřelili nad hrobem z luků, protože pušky ani děla neměli.

Byl jednou jeden starý básník, takový opravdu dobrý starý básník. Jednou večer, když seděl doma, nastalo venku hrozně ošklivé počasí. Déšť se lil v proudech, ale starý básník seděl v příjemném suchu a teple u svých kachlových kamen, v nichž hořel oheň a syčela opékající se jablka.

„Na těch chudácích, kteří jsou teď v tom nečase venku, nezůstane nitka suchá!“ litoval je básník, neboť byl takový velký dobrák.

„Otevřte mi! Třesu se zimou a jsem celý promáčený!“ ozvalo se venku volání malého děcka. Dítě plakalo a bušilo na dveře, zatím co déšť se lil v proudech a vichr se opíral do oken, až se všechna otřásala.

„Ty malý chudáčku!“ řekl starý básník a šel otevřít dveře. Stál tam malý klučina. Byl dočista nahý a voda mu crčela z dlouhých plavých vlasů. Třásl se zimou. Kdyby nepřišel dovnitř, jistě by v tom zlém nečase zahynul.

„Ty malý chudáčku!“ opakoval starý básník a vzal ho za ruku. „Pojď ke mně, já už se postarám, aby ses ohřál! Dostaneš víno a jablko, neboť jsi hezký chlapec!“

A opravdu byl. Jeho oči vyhlížely jako dvě jasné hvězdy, a ačkoliv mu voda stékala s jeho plavých vlasů, přece se mu krásně kadeřily. Vypadal jako malý andílek, jenomže byl zimou úplně bledý a třásl se na celém těle. V ruce držel pěkný luk, ale ten byl deštěm docela zničený. Všechny barvy na krásných šípech se tím vlhkem rozpily.

Starý básník si sedl ke kachlovým kamnům, vzal malého klučinu na klín, vyždímal mu vodu z vlasů, ohřál mu ruce ve svých a uvařil mu sladké víno. A tak se klučina vzpamatoval, tváře mu zčervenaly, seskočil na zem a pustil se do tance kolem starého básníka.

„Jsi ty ale veselý klučina!“ pravil starý básník. „Jakpak se jmenujes?

„Amor!“ odpověděl chlapec. „Cožpak mě neznáš? Tamhle leží můj luk, to bys viděl, jak s ním dovedu střílet! — Podívej se, venku je už zase pěkné počasí, měsíc svítí!“

„Ale tvůj luk je zničený!“ pravil starý básník.

„To je hloupé!“ řekl klučina, vzal luk do ruky a prohlížel si jej. „Ó, je docela suchý, vůbec nic se mu nestalo! Tětiva je pevná a pěkně napjatá! A teď si jej vyzkouším!“ a napjal luk, přiložil šíp, namířil a střelil starého dobráka básníka rovnou do srdce: „Tak vidíš, že můj luk není zničený!“ pravil, hlasitě se zasmál a utekl. Nezbedný kluk, takhle střílet na starého básníka, který ho vpustil do teplé světnice, byl na něho tak hodný a dal mu výtečné víno a své nejlepší jablko!

Dobrý básník ležel na zemi a plakal, byl opravdu zasažen přímo do srdce, a pak řekl: „Hanba! Jaký je ten Amor nezbedný kluk! Musím to povědět všem hodným dětem, aby si daly pozor a nikdy si s ním nehrály, neboť jim ublíží!“

Všechny hodné děti, chlapci i děvčata, kterým to vyprávěl, si pak na ošklivého Amora dávaly pozor, ale Amor je přesto ošálil, neboť je náramně prohnaný. Když jdou studenti z přednášek, běží vedle nich, s knížkou pod paží a v černých šatech. Vůbec ho nemohou poznat, a tak ho vezmou mezi sebe a myslí si, že to je také nějaký student. Ale on jim pak vrazí šíp do prsou. Když jdou děvčata od konfirmace a když pak stojí v kostele, hned je jim také v patách. Ano, Amor věčně za někým slídí! Sedí ve velkém lustru v divadle a hoří jasným plamenem, takže si lidé myslí, že to je opravdová svítilna, ale brzy poznají něco jiného. Běhá v Královské zahradě a na Hradbách a dokonce jednou střelil přímo do srdce i tvého tatínka a maminku! Jen se jich na to zeptej, uslyšíš, co ti povědí. Ano, je to ošklivý kluk, ten Amor, raději si s ním nikdy nic nezačínej! — Slídí po všech lidech. Představ si, jednou dokonce vystřelil šíp na starou babičku! — Ale to už je dávno, to už minulo. Babička na něco takového však nikdy nezapomene. Hanba mu, ošklivému Amorovi! Ale teď ho znáš! Víš, jaký je to nezbedný kluk.Chudák Jeník byl náramně zarmoucený. Jeho tatínek byl těžce nemocný a nemohl dále žít. V malé světničce byli jen oni dva. Lampa na stole dohořívala a toho večera bylo už docela pozdě. —

„Byl jsi, Jeníku, hodný syn!“ řekl nemocný otec. „Však ti za to Pánbůh pomůže, abys to ve světě někam dotáhl!“ Zadíval se na Jeníka vážnýma, laskavýma očima, zhluboka vydechl a zemřel. Bylo to, jako by usnul. Avšak Jeník plakal. Teď neměl na celém světě vůbec nikoho, ani tatínka, ani maminku, sestru nebo bratra. Chudák Jeník! Ležel na kolenou u lůžka a líbal ruku mrtvého otce. Vyplakal mnoho hořkých slz, ale nakonec se mu zavřely oči a on usnul, hlavu na tvrdé pelesti.

A tu se mu zdál podivný sen. Viděl, jak se slunce a měsíc před ním uklonily, a spatřil tatínka, zase docela čilého a zdravého, a slyšel ho, jak se směje, jako se smával, když býval opravdu v dobré náladě. Spanilá dívka se zlatou korunou na dlouhých, krásných vlasech podávala Jeníkovi ruku a tatínek mu říkal: „Vidíš, jakou nevěstu jsi dostal? Je nejspanilejší na celém světě.“ Vtom Jeník procitl a všechno to krásné bylo to tam. Tatínek ležel na lůžku mrtvý a studený, vůbec nikdo u nich nebyl. Chudák Jeník!

Do týdne mrtvého pochovali. Jeník šel hned za rakví. Už nespatří laskavého otce, který ho měl tolik rád. Slyšel, jak na rakev házejí hroudy hlíny, viděl teď z rakve poslední kousek, ale s další lopatou hlíny i ten kousek zmizel. A tu jako by mu srdce chtělo puknout, tak byl zarmoucen. Kolem zpívali lidé žalm, který zněl tak krásně, a slzy vstoupily Jeníkovi do očí, plakal, a to ulehčovalo jeho žalu. Slunce svítilo nádherně na zelené stromy, jako by chtělo říci: „Nebuď tak zarmoucený, Jeníku! Pohleď, jak krásná je modrá obloha. Tam nahoře je teď tvůj otec a prosí dobrotivého Boha, aby se ti vždy vedlo dobře.“

„Chci být vždy dobrý!“ sliboval Jeník. „Tak se také dostanu do nebe k tatínkovi. Jaká to bude radost, až se spolu zase shledáme! Kolik mu toho budu moci vyprávět, a on mi zase ukáže tolik věcí, naučí mě mnohému ze všeho toho nádherného v nebi, tak jako mě tomu učil tady na zemi. Ach, jaká to bude radost!“

Jeník si to představoval tak živě, že se při tom usmíval, zatím co mu slzy kanuly ještě po lících. Ptáčkové seděli na kaštanech a štěbetali: „Kvivít, kvivít!“ Byli veselí, přestože byli na pohřbu, vždyť přece věděli, že zemřelý je teď nahoře na nebesích, má křídla mnohem krásnější a větší než jsou jejich, a je určitě šťastný, neboť byl dobrý tady na zemi. A proto se radovali. Jeník viděl, jak odlétají se zelených stromů daleko do světa, a tu dostal také velkou chuť letět s nimi. Ale napřed vyřezal velký dřevěný kříž na otcův hrob. A když jej tam navečer přinesl, byl hrob okrášlen pískem a květinami. To udělali cizí lidé, neboť měli velmi rádi drahého otce, který byl mrtev.

Nazítří časně ráno si Jeník sbalil uzlík, schoval si za opasek celý svůj dědický podíl, padesát říšských tolarů a něco málo stříbrňáků, a tak se chtěl vydat do světa. Ale napřed zašel na hřbitov k otcovu hrobu, pomodlil se Otčenáš a řekl: „Sbohem, drahý tatínku! Chci být vždycky dobrým člověkem — buď tedy tak hodný a pros dobrotivého Pánaboha, aby se mi dobře dařilo!“

Venku v polích, kudy Jeník šel, bylo všechno kvítí v teplém slunečním jasu tak svěží a krásné a kynulo mu ve větru, jako by chtělo říci: „Vítej u nás v přírodě! Není tady krásně?“ Avšak Jeník se ještě jednou otočil. Chtěl vidět starý kostel, kde byl jako robátko pokřtěn, kam chodíval se starým otcem každou neděli a kde zpívával, žalmy. Potom se podíval vysoko vzhůru do jednoho vikýře v kostelní věži. Stál tam kostelní skřítek se špičatou červenou čapkou na hlavě a stínil si obličej hřbetem ruky, neboť jinak by ho slunce pálilo do očí. Jeník mu kynul na rozloučenou a malý skřítek mával červenou čapkou, položil si jednu ruku na srdce a posílal mu mnoho hubiček. Tak mu ukazoval, že mu přeje všechno dobré a aby měl opravdu šťastnou cestu.

Jeník myslel na to, kolik krásného toho teď uvidí ve velikém a nádherném světě, a šel dál a dál. Tak daleko ještě nikdy předtím nebyl. Vůbec neznal města, jimiž procházel, nebo lidi, které potkával, byl teď daleko ve světě mezi cizími.

První noc musil ulehnout ke spánku do kupky sena na louce, jiné lože neměl. Ale to právě bylo krásné, a zdálo se mu, že ani král to nemůže mít hezčí. Celá louka s říčkou, kupkou sena a s modrým nebem nad ním byla tou nejpěknější ložnicí. Zelený palouk s červenými a bílými kvítky byl kobercem, šeříky a šípkové keře byly kyticemi květů a místo umyvadla měl celou říčku s čirou, čerstvou vodou, k níž se půvabně sklánělo rákosí a přálo mu dobrý večer i dobré jitro. Měsíc vysoko nahoře pod modrým příkrovem nebe byl vpravdě velikou noční svítilnou a od jeho ohně nechytaly záclony. Jeník mohl spát docela klidně — a také že spal. Procitl teprve, když už slunce bylo na obloze a všichni ptáčkové kolem dokola zpívali: „Dobré jitro, dobré jitro! Ještě nejsi vzhůru?“

Zvony sezváněly do kostela, byla neděle. Lidé si šli poslechnout kněze a Jeník šel s nimi. Zazpíval si žalmy a vyslechl boží slovo a bylo mu, jako by byl ve svém kostele, kde byl pokřtěn, a jako by zpíval žalmy se svým otcem.

Na hřbitově bylo mnoho hrobů, a na některých rostla vysoká tráva. Tu si Jeník vzpomněl na hrob svého otce, že bude teď také vypadat jako tyhlety, když jej nemůže plít a zdobit. A tak si sedl a vytrhal trávu, postavil dřevěné kříže, které byly pokácené, a položil věnce, které vítr serval s hrobů, znovu na jejich místa, a při tom si myslil: třeba někdo udělá totéž na hrobě mého otce, teď, když já to nemohu udělat!

Před hřbitovními vraty stál starý žebrák a opíral se o berlu. Jeník mu dal všechny svoje stříbrňáky a vykročil pak šťastný a spokojený zase dál, do širého světa.

K večeru se udělalo náramně zlé počasí. Jeník pospíchal, aby se dostal pod střechu, ale brzy nastala temná noc. Tu konečně dospěl ke kostelíku, který stál docela o samotě na návrší. Dveře byly na štěstí pootevřeny, a tak vklouzl dovnitř. Tady chtěl zůstat, dokud se zlé počasí neutiší.

„Sednu si tady někam do koutku,“ řekl si Jeník. „Jsem docela unaven, však mně bude třeba trochu odpočinku.“ A tak si sedl, sepjal ruce a pomodlil se večerní modlitbičku. A dřív než se nadál spal a zdály se mu sny, zatím co venku blýskalo a hřmělo.

Když opět procitl, byla půlnoc, avšak zlé počasí přešlo a oknem na něj svítil měsíc. Uprostřed kostela stála otevřená rakev a v ní mrtvý muž, nebyl ještě pohřben. Jeník se vůbec nebál, protože měl čisté svědomí a dobře věděl, že mrtví nikomu nic neudělají. To jen živí zlí lidé působí hoře a bezpráví. Takoví dva živí špatní lidé stáli těsně u zemřelého, který byl uložen do kostela, dřív než bude pohřben, a chtěli mu ublížit, nenechat ho ležet v rakvi, ale vyhodit ho, ubožáka, před kostelní vrata.

„Pročpak to děláte?“ ptal se Jeník. „Je to zlé a špatné, nechte ho spát ve jménu Kristově!“

„Láry fáry!“ ozvali se ti dva oškliví lidé. „Ošidil nás! Dluží nám peníze, nemohl je zaplatit a teď ještě ke všemu umřel a my nedostaneme ani halíř. Proto se mu chceme pořádně pomstít, ať leží jako pes před kostelními vraty!“

„Nemám víc než padesát tolarů,“ řekl Jeník. „Je to celý můj dědický podíl, ale rád vám jej dám, když mi poctivě slíbíte, že toho ubožáka necháte na pokoji. Já už si nějak poradím i bez těch peněz. Mám zdravé, silné údy a náš Pán mi vždycky pomůže.“

„Inu,“ řekli ti oškliví lidé, „když nám takhle zaplatíš jeho dluh, tak mu ovšem nic neuděláme, tím si můžeš být jist!“ A pak vzali peníze, které jim Jeník dal, důkladně a nahlas se vysmáli jeho dobrotě a šli svou cestou. Avšak Jeník zase uložil mrtvého do rakve, sepjal mu ruce, rozloučil se a šel docela spokojen dál velikým lesem.

Koldokola, kam mohl měsíc proniknout svým svitem mezi stromy, viděl Jeník rozkošné malé skřítky, kteří si docela rozpustile hráli. Nedali se vyrušovat, vždyť věděli, že Jeník je dobrý, nevinný člověk, a jenom zlým lidem není dovoleno spatřit skřítky. Někteří z nich nebyli větší než prst a dlouhé žluté vlasy měli upevněny zlatými hřebeny. Dva a dva se houpali na velkých kapkách rosy, které ležely na listech a na vysoké trávě. Občas se kapka skutálela a oni spadli mezi dlouhá stébla trav. To bylo u ostatní drobotiny smíchu a výskotu! Bylo to náramně veselé. Zpívali a Jeník poznával docela zřetelně všechny ty hezké písničky, které se naučil jako malý chlapec. Velcí pestří pavouci se stříbrnými korunkami na hlavách musili od keře ke keři soukat dlouhé visuté mosty a paláce, které, když na ně padla jemná rosa, vypadaly v jasném měsíčním svitu jako křišťálové sklo. Tak to trvalo až do východu slunce. Skřítkové pak zalezli do poupat květů a vítr zadul do jejich mostů a zámků, které pak letěly vzduchem jako velké pavučiny.

Jeník vyšel zrovna z lesa, když se za ním ozval silný mužský hlas: „Hej, kamaráde, kampak máš namířeno?“

„Ven do širého světa!“ odvětil Jeník. „Nemám otce ani matku, jsem chudý jak kostelní myš, ale náš Pán mi jistě pomůže!“

„Chci také do širého světa!“ řekl cizí muž. „Pojď, půjdeme spolu!“

„Tak dobrá!“ pravil Jeník, a tak šli spolu. Brzy se začali mít velmi rádi, neboť oba byli dobří lidé. Jeník si dobře všiml, že cizinec je mnohem chytřejší než on; procestoval skoro celý svět a dovedl vyprávět o všem, co v tom světě je.

Slunce bylo již vysoko na obloze, když usedli pod vysoký strom k snídani. Vtom k nim přicházela stará žena. Ach, byla velmi stará a celá shrbená, opírala se o berlu a na zádech měla otep klestí, které nasbírala v lese. Zástěru měla vykasanou a Jeník viděl, jak z ní čouhají tři velké metly z kapradí a vrbového proutí. Když už byla u nich docela blízko, chudák stařena uklouzla a upadla a hlasitě vykřikla, neboť si zlomila nohu.

Jeník hned chtěl, aby ji odnesli domů, ale cizinec otevřel svůj ranec, vytáhl z něho hrníček a řekl, že má mast, která hned dá její nohu do pořádku a uzdraví ji, takže stařena bude moci jít domů sama, jako by si nohu nikdy nezlomila. Ale za to také chtěl, aby mu darovala ty tři metly, co má v zástěře.

„To by přišlo draho!“ řekla stařena a vrtěla docela udiveně hlavou. Nerada se s metlami loučila, ale nebylo také nic příjemného ležet se zlomenou nohou. A tak mu metly dala, a sotva jí natřel nohu mastí, babka se zdvihla a šlo se jí mnohem lépe než předtím. Takovou moc ta mast měla. Ale v lékárně bys ji nikde nedostal.

„Nač potřebuješ ty metly?“ zeptal se teď Jeník svého přítele.

„Jsou to tři pěkné kytice,“ odpověděl Jeníkův přítel. „Zrovna takové se mi hodí — jsem totiž tak trochu podivín!“

Pak šli ještě hodný kus cesty.

„Podívej se, jak se to zatahuje!“ řekl Jeník a ukazoval přímo před sebe. „To jsou náramně hustá mračna!“

„Ne,“ řekl jeho přítel, „to nejsou mračna, to jsou hory. Skvělé, vysoké hory, po nichž se dostaneš až docela nad mraky, na čerstvý vzduch! Věř, je to nádherné! Zítra ráno budeme už jistě daleko ve světě.“

Nedopadlo to zdaleka tak, jak si to představovali. Potřebovali celý den, než přišli do hor, kde rostly černé lesy až k nebesům a kde byly kameny veliké jako celé město. Čekal je opravdu těžký výstup, než se dostanou až docela nahoru. Však také Jeník a jeho přítel zašli proto do hostince, aby si dobře odpočali a nabrali sil k zítřejšímu pochodu.

Dole, ve velké šenkovně hostince bylo shromážděno mnoho lidí, neboť tam přijel loutkář. Právě postavil svoje divadélko a lidé seděli kolem dokola a dívali se. Avšak docela dopředu na nejlepší místo si sedl starý tlustý řezník; jeho velký hafan, hu, ten vypadal krvežíznivě, seděl vedle něho a vyvaloval oči, tak jako všichni ostatní.

Teď začalo divadlo. Byla to pěkná hra s králem a královnou. Seděli na tom nejkrásnějším trůně, měli zlaté koruny na hlavách a dlouhé vlečky u šatů, neboť si to mohli dovolit. Ty nejpůvabnější dřevěné loutky se skleněnýma očima a dlouhými kníry stály u všech dveří a otvíraly a zavíraly, aby se do místnosti dostal čerstvý vzduch. Bylo to opravdu rozkošné divadlo — a vůbec nebylo smutné. Zrovna když královna povstala a kráčela po podlaze, tu, bůh ví, co to toho hafana napadlo, ale když ho tlustý řezník nedržel, skočil rovnou na jeviště, zakousl se královně doprostřed jejího útlého pasu, až to zachrupalo: „Chrup, chrup!“ Bylo to něco hrozného!

Chudák loutkář! Byl tolik vyděšen a tak zarmoucen pro svou královnu. Vždyť to byla jeho nejkrásnější loutka, a teď jí ten ošklivý hafan ukousl docela i hlavu. Ale když pak lidé odešli, řekl cizinec, ten, který přišel s Jeníkem, však že on ji už dá do pořádku. Vytáhl svůj hrníček a natřel loutku mastí, kterou pomohl ubohé stařeně, když si zlomila nohu. Sotva loutku namazal, hned byla zase celá. A co víc, mohla dokonce sama pohybovat údy, nebylo vůbec třeba tahat za provázky. Loutka byla jako živoucí člověk, až na to, že nedovedla mluvit. Loutkář byl náramně spokojen, teď už tu loutku nebude vůbec muset vodit, vždyť může tancovat sama, bez jeho pomoci. A to žádná z těch ostatních nedovedla.

Když pak nastala noc a všichni lidé v hostinci ulehli, někdo tam tak hrozně zhluboka vzdychal a pořád nepřestával, až všichni vstali podívat se, kdo by to mohl být. Loutkář zašel k svému divadélku, neboť právě tam někdo vzdychal. Všechny dřevěné loutky tam ležely jedna přes druhou, i s králem a se všemi trabanty, a tak žalostně vzdychaly a koulely velikýma skleněnýma očima, neboť si tolik přály, aby je také někdo natřel jako královnu, aby se i ony mohly samy pohybovat. Královna padla na kolena, pozdvihla svou nádhernou zlatou korunu a prosila: „Vezmi si ji, prosím, ale namaž také mého muže a mé dvořany!“ A tu se muž, kterému patřilo divadélko a všechny loutky, nemohl zdržet pláče, poněvadž mu jich bylo opravdu líto. Sliboval hned Jeníkovu příteli, že mu dá všechny peníze, které dostane za svou hru zítra večer, jen ať je tak hodný a namaže několik jeho nejpěknějších loutek. Ale cizinec řekl, že nežádá nic jiného než dlouhou šavli, kterou má loutkář po svém boku. A když ji dostal, natřel šest loutek, které hned začaly tak půvabně tančit, že všechny dívky, opravdové živé dívky, které se na ně dívaly, se pustily do tance s nimi. Tancovali kočí a kuchařka, sluha a komorná, všichni hosté i lopatka na uhlí s pohrabáčem, ale tihle dva upadli, sotva se dostali do kola. Ach, byla to veselá noc.

Nazítří ráno od nich Jeník se svým přítelem odešel. Stoupali vzhůru do vysokých hor, putovali hlubokými smrkovými lesy. Dostali se tak vysoko, že kostelní vížky tam dole, hluboko pod nimi, ve vší té zeleni nakonec vypadaly jako malé červené jahody. A bylo vidět tak daleko, mnoho, mnoho mil, kde ještě nikdy nebyli. — Tolik krásy najednou z nádherného světa Jeník nikdy předtím neviděl. A slunce svítilo s čisté, modré oblohy tak hřejivě, a mezi horami bylo slyšet lovce, jak troubí na lesní rohy tak pěkně a čarovně, že Jeníkovi vstoupila radostí vláha do očí a že musil říci: „Dobrotivý Pane Bože! Zlíbal bych tě za to, že jsi k nám ke všem tak dobrý a že jsi nám dal všechnu tu nádheru, která je na světě!“

Jeníkův přítel stál také se sepjatýma rukama a hleděl přes les na osady v teplém slunečním svitu. Vtom nad jejich hlavami zazněl podivuhodně krásný zvuk. Vzhlédli k obloze: veliká bílá labuť se vznášela v povětří. Byla překrásná a zpívala, jak ještě nikdy žádného ptáka zpívat neslyšeli. Ale její zpěv slábl a slábl, krásná labuť sklonila hlavu, klesala docela pomalu k jejich nohám a tam zůstala ležet.

„Dvě tak skvělá křídla,“ řekl Jeníkův přítel, „tak bílá a velká jako má tenhleten pták, mají nějakou cenu, ta si vezmu s sebou! Teď aspoň vidíš, jak bylo dobře, že jsem dostal šavli!“ A pak jednou ranou usekl mrtvé labuti obě křídla, že si je ponechá.

Putovali teď mnoho, mnoho mil dál horami, až nakonec před sebou spatřili veliké město; mělo nad sto věží a ty věže zářily na slunci jako stříbro. Uprostřed města byl nádherný mramorový zámek, střechu měl z rudého zlata, a v tom zámku bydlel král.

Jeník a jeho přítel nechtěli hned vejít do města, ale zůstali v hostinci před branami, aby se mohli vystrojit. Chtěli pěkně vypadat, až se dostanou do ulic. Hostinský jim vyprávěl, že král je takový dobrý muž, nikdy žádnému člověku nic neudělal. Ale jeho dcera — chraň nás Pánbůh! — to je zlá princezna. Půvabu má nadbytek, nikdo není tak krásný a líbezný jako ona. Ale co to je platné, je to zlá, ošklivá čarodějka, která zavinila, že tolik krásných princů přišlo o život. Všem lidem dovolí, aby se o ni ucházeli. Každý smí přijít, ať to je princ nebo žebrák, na tom jí vůbec nezáleží. Každý nápadník musí jen uhádnout tři věci, na které se ho zeptá. Kdyby uhodl, provdala by se za něho a on by se stal králem nad celou zemí, až její otec zemře. Ale když ty tři věci neuhodne, dá ho pověsit, nebo mu dá setnout hlavu. Tak zlá a špatná je ta krásná princezna. Její otec, starý král, je z toho velmi zarmoucen, ale nemůže jí zakázat, aby byla tak zlá. Kdysi jí řekl, že se ani v tom nejmenším nebude o její nápadníky starat, ať si sama dělá, co se jí zlíbí.

Kdykoli přijde nějaký princ a má hádat, aby dostal princeznu, nemůže na ty tři věci přijít, a tak je pověšen nebo sťat. Vždyť ho včas varovali, mohl od námluv upustit. Starý král je tolik zarmoucen nad vší tou hrůzou a bídou, že jednou za rok celý den klečí na kolenou se všemi svými vojáky a prosí princeznu, aby byla hodná. Ale to ona právě vůbec nechce být. Staré ženy, které pijí pálenku, ji zbarví docela do černa, dřív než se napijí. Tolik truchlí a víc nemohou udělat.

„Ošklivá princezna!“ řekl Jeník. „Měla by dostat pořádný výprask, to by jí opravdu prospělo. Jen kdybych já byl starým králem, však už by dělala dobrotu!“

Vtom zaslechli, jak lidé venku provolávají slávu. Princezna jela kolem a byla vskutku tak krásná, že všichni lidé zapomněli, jak je zlá, proto volali sláva. Dvanáct krásných panen, všechny v bílých hedvábných šatech a se zlatými tulipány v rukou, jí jelo po boku na vranících černých jako uhel. Princezna sama měla koně bílého jako sníh a vyšňořeného démanty a rubíny. Její jezdecký šat byl samé zlato, a bičík, který držela v ruce, vypadal jako sluneční paprsek. Zlatá koruna na její hlavě byla jako hvězdičky s nebe, a plášť byl ušit z tisíců nádherných motýlích křídel. A přece ona sama byla mnohem krásnější než všechny její šaty.

Když ji Jeník spatřil, zrudl v tváři, byl červený jako čerstvá krev a nemohl ze sebe vypravit jediné slovo. Vždyť princezna vypadala docela tak jako ona krásná dívka se zlatou korunou, o které snil tu noc, kdy mu umřel tatínek. Tolik se mu zalíbila, musil se do ní zamilovat. Jistě to není pravda, řekl, že by byla zlou čarodějkou, která dává lidi věšet nebo stínat, když neuhodnou, co na nich žádá. „Vždyť přece každý má právo se o ni ucházet, i ten nejchudší žebrák. Zajdu jistojistě na zámek — nemohu jinak!“

Všichni říkali, aby to nedělal, že se mu jistě povede jako všem ostatním. Jeho přítel ho od toho také zrazoval, ale Jeník tvrdil, že to jistě dobře dopadne. Vykartáčoval si boty a šaty, umyl si obličej a ruce, učesal si pěkné plavé vlasy a odešel pak docela sám do města a nahoru na zámek.

„Vejdi!“ vyzval ho starý král, když Jeník zaklepal na dveře. — Jeník otevřel a starý král, v županu a vyšívaných trepkách, mu vyšel vstříc. Na hlavě měl zlatou korunu, žezlo v jedné ruce a zlaté jablko v druhé. „Počkej chvilku!“ pravil a dal si jablko pod paži, aby mohl Jeníkovi podat ruku. Ale sotva uslyšel, že to je nový nápadník, začal tak usedavě plakat, že žezlo i jablko upustil na zem a musil si utírat oči do županu. Chudák starý král!

„Nech toho,“ řekl, „špatně to s tebou dopadne, tak jako se všemi ostatními. Jen se pojď podívat!“ A zavedl Jeníka do princezniny zahrady. Jaký to byl hrozný pohled! Na každém stromě viseli tři čtyři královští synové, kteří se ucházeli o princeznu, ale nedovedli uhádnout věci, jež na nich chtěla. Po každé, když zadul vítr, všechny kosti zaharašily, až se ptáčkové vyděsili a už nikdy se neodvážili do zahrady přiletět. Všechny květiny byly přivázány k lidským hnátům a z kořenáčů se šklebily umrlčí lebky. Byla to opravdu zahrada pro princeznu.

„Tady se podívej!“ pravil starý král, „tak se ti povede, zrovna jako všem ostatním, které tady vidíš. Proto toho raději nech. Děláš mě opravdu nešťastným, neboť si to všechno tolik beru k srdci!“

Jeník políbil dobrému starému králi ruku a řekl, že to dobře dopadne, neboť má tu krásnou princeznu velice rád.

Vtom na zámecké nádvoří přicválala sama princezna se všemi svými dámami. Vyšli ji proto pozdravit. Byla tak líbezná, podala Jeníkovi ruku a on si ji ještě víc zamiloval než předtím. Nemůže přece být špatnou, zlou čarodějkou, jak o ní všichni lidé říkají. — Zašli do síně a malá pážata jim podávala zavařeninu a perníčky. Ale starý král byl tolik zarmoucen, nemohl vůbec nic jíst, a perníčky mu byly také příliš tvrdé.

Bylo pak určeno, aby Jeník přišel nazítří ráno na zámek znovu. Budou tam shromážděni soudci a celá rada a vyslechnou, jak dopadl s hádáním. Jestliže se z toho dobře dostane, bude musit přijít ještě dvakrát. Ale ještě nikdy nikdo neuhádl ani po prvé, a tak museli všichni nápadníci přijít o život.

Jeník se vůbec nermoutil nad tím, jak se mu povede. Byl docela spokojen, myslil jen na krásnou princeznu a byl pevně přesvědčen, že mu dobrotivý Bůh pomůže. Ale jak, to vůbec nevěděl a ani na to nechtěl myslet. Tančil po ulici, když se vracel do hostince, kde na něho čekal jeho přítel.

Jeník se nemohl nasytit vyprávění, jak k němu byla princezna roztomilá a jak je krásná. Říkal, že už tak toužebně čeká na příští den, aby zašel na zámek a pokusil se o štěstí v hádání.

Avšak jeho přítel potřásal hlavou a byl opravdu zarmoucen. „Mám tě tolik rád!“ pravil, „ještě jsme spolu mohli být dlouho — a teď tě mám najednou ztratit! Ubohý drahý Jeníku, nejraději bych se rozplakal, ale nechci rušit tvou radost v ten možná poslední večer, co jsme spolu. Buďme veselí, opravdu veselí! Zítra, až budeš pryč, budu si smět poplakat.“

Všichni lidé v městě se hned dověděli, že přišel nový princeznin nápadník, a tak nastal velký smutek. Divadlo bylo zavřeno, všechny pernikářky převázaly svá cukrová prasátka smutečním flórem, král a kněží klečeli v kostele na kolenou, byl to veliký zármutek, protože to přece nemohlo s Jeníkem dopadnout lépe, než to dopadlo se všemi ostatními nápadníky.

Na sklonku večera uvařil Jeníkův přítel velikou mísu punče a řekl Jeníkovi, teď že budou opravdu veselí a budou pít na princeznino zdraví. Ale když Jeník vypil dvě sklenice, začal být náramně ospalý, nemohl udržet oči otevřené, musil usnout. Jeho přítel ho zlehounka zdvihl se židle a uložil do postele. A když nastala temná noc, vzal dvě velká křídla, která usekl labuti, přivázal si je pevně na záda, největší metlu, kterou dostal od stařeny, jež upadla a zlomila si nohu, strčil do kapsy, otevřel okno a odletěl pak přes město rovnou k zámku. Tam si sedl do výklenku nahoře pod oknem, které vedlo do princezniny ložnice.

V celém městě bylo naprosté ticho. Tu odbily hodiny tři čtvrti na dvanáct, okno se otevřelo a vylétla princezna v dlouhém bílém plášti a s velkými černými křídly nad město a dále k vysoké hoře. Avšak Jeníkův přítel se udělal neviditelným, takže ho princezna vůbec nemohla spatřit, letěl za ní a šlehal ji metlou, až se tam, kde udeřil, ukázala krev. Ach, byl to divoký let vzduchem, princezně se opíral vítr do pláště, který vlál na všechny strany jako veliká lodní plachta, a tím pláštěm prosvítal měsíc.

„To padají kroupy! To padají kroupy!“ ozývala se princezna při každé ráně, kterou dostala metlou, — to jí mohlo prospět. Konečně přiletěla k hoře a zaklepala na ni. Zaburácelo to jako hrom, hora se otevřela a princezna vstoupila dovnitř. Jeníkův přítel ji následoval, neboť ho nikdo nemohl vidět, byl neviditelný. Šli velkou, dlouhou chodbou, jejíž stěny se podivuhodně jiskřily, a po nichž pobíhaly tisíce a tisíce žhnoucích pavouků, kteří planuli jako oheň. Tu přišli do veliké síně, vystavěné ze stříbra a zlata. Květiny, veliké jako slunečnice, rudé a modré, svítily se stěn. Ale nikdo si ty květiny nemohl utrhnout, neboť jejich stonky, to byli ohavní jedovatí hadi, a květy, to byl oheň, který jim šlehal z úst. Celý strop byl poset svítícími svatojanskými muškami a blankytnými netopýry, kteří mávali průsvitnými křídly. Byla to docela zvláštní, divná podívaná. Uprostřed na zemi stál trůn, podepřený čtyřmi koňskými kostrami, jež měly postroj z rudých ohnivých pavouků. Trůn sám byl z mléčného skla a polštáře, na kterých se sedělo, to byly malé černé myši, které se zakously navzájem do ocasů. Nad trůnem byl baldachýn z růžových pavučin, posetý rozkošnými zelenými muškami, které se třpytily jako drahokamy. Na trůně seděl starý skřítek s korunou na ohyzdné hlavě a s žezlem v ruce. Políbil princeznu na čelo, posadil ji vedle sebe na skvostný trůn, a teď začala hudba. Velké černé kobylky hrály na foukací harmoniky a sova se tloukla do břicha, neboť neměla žádný buben. Byl to povedený koncert. Malí černí šotkové s bludičkami na čapkách tančili kolem síně. Nikdo nemohl vidět Jeníkova přítele: postavil se hned za trůn a všechno slyšel i viděl. Dvořané, kteří sem teď také přišli, byli velmi hezcí a urození. Ale ten, kdo se dobře podíval, si všiml, jak to s nimi vlastně je. Byla to jen košťata a na nich zelné hlávky. Skřítek do nich přičaroval život a dal jim krásné vyšívané šaty. Ale vždyť to bylo stejně jedno. Bylo jich třeba jen pro parádu.

Mezi tancem vyprávěla princezna skřítkovi, že dostala nového nápadníka a ptala se ho proto, nač se ho má zeptat, až přijde nazítří ráno na zámek.

„Poslyš!“ řekl skřítek, „něco ti povím! Zvol si něco hodně lehkého, neboť tak na to vůbec nepřijde. Mysli si na svůj jeden střevíček. To on jistě neuhádne. Pak mu dej setnout hlavu, ale nezapomeň mi přinést, až sem zítra v noci zase ke mně přijdeš, jeho oči, neboť je chci sníst!“

Princezna se hluboce uklonila a slíbila, že na ty oči nezapomene. Skřítek pak otevřel horu a princezna letěla zase domů. Jeníkův přítel letěl za ní a švihal ji tak silně metlou, až hluboce vzdychala nad tím silným krupobitím a pospíchala, co jen mohla, aby se dostala oknem do své ložnice. Avšak Jeníkův přítel zaletěl zpátky do hostince, kde Jeník ještě spal, odepjal si křídla a také se uložil do postele, neboť byl tuze unaven.

Bylo velmi časně zrána, když se Jeník probudil. Také jeho přítel vstal a vyprávěl, že měl v noci velmi podivný sen o princezně a jejím střevíčku a prosil ho proto, aby se nakonec zeptal, zda princezna nemyslila na svůj střevíček. To totiž právě slyšel od skřítka v hoře, ale nechtěl o tom Jeníkovi nic vyprávět; požádal ho jenom, aby se zeptal, zda princezna nemyslí na svůj střevíček.

„Je to jedno, zeptám-li se na to nebo na ono,“ pravil Jeník. „Možná, že bude docela správné to, o čem se ti zdálo, neboť já vždycky věřím, že mi Bůh nějak pomůže. Ale přece jenom se s tebou rozloučím, neboť jestliže budu hádat špatně, už tě nikdy nespatřím!“

A tak se políbili a Jeník odešel do města a na zámek. Celá síň byla do posledního místečka naplněna lidmi, soudci seděli ve svých křeslech a pod hlavami měli prachové podušky, neboť museli mnoho přemýšlet. Starý král povstal a osušil si oči bílým kapesníkem. Vtom vstoupila princezna; byla ještě mnohem krásnější než včera, všechny je velmi srdečně pozdravila, Jeníkovi podala ruku a pravila: „Dobré jitro, milý Jeníku!“

A teď se měl Jeník pustit do hádání toho, nač princezna myslí. Bože, jak se na něho laskavě dívala! Ale sotva ho uslyšela vyslovit jediné slovo: střevíček, zbělela v tváři jako křída a třásla se na celém těle; ale nebylo jí to nic platné, protože hádal správně!

Ach, jak se starý král zaradoval! Udělal kotrmelec, až to žuchlo jedna radost a všichni tleskali jemu i Jeníkovi, který první hádanku uhodl.

Jeníkův přítel byl také spokojen, když se dověděl, jak dobře to dopadlo. Avšak Jeník sepjal ruce a děkoval dobrotivému Bohu, který mu jistě pomůže i po druhé a po třetí. Už nazítří měl Jeník hádat znovu.

Večer uplynul jako předešlý. Když Jeník spal, letěl jeho přítel za princeznou k hoře a švihal ji ještě silněji než posledně, neboť si vzal tentokrát dvě metly. Nikdo ho nespatřil a on všechno vyslechl. Princezna měla myslet na svou rukavičku, a přítel to vyprávěl Jeníkovi, jako by to byl sen. Jeník pak mohl správně hádat a byla z toho na zámku náramná radost. Celý dvůr metal kozelce, tak jako to prvně viděli dělat krále. Ale princezna ležela na pohovce a nechtěla říci ani slovo. Teď šlo o to, zda Jeník uhodne i po třetí. Jestliže to dobře dopadne, dostane přece krásnou princeznu a až starý král umře, zdědí celé království. Jestliže bude hádat špatně, přijde o život a skřítek sní jeho hezké modré oči.

Večer předtím si šel Jeník brzy lehnout, pomodlil se svou večerní modlitbu a spal pak docela klidně. Ale jeho přítel si připjal na záda křídla, opásal se šavlí a vzal s sebou tři metly a vyletěl pak k zámku. Byla černočerná noc, bouře řádila, až šindele létaly se střech a stromy na zahradě, kde viseli kostlivci, se klátily jako třtina, kdykoli se vítr do nich opřel. Co chvíli se zablesklo a hrom burácel, jako by to byl jeden jediný rachot, který trval celou noc. Teď se rozletělo okno a z něho vylétla princezna. Byla bledá jako smrt, ale vysmívala se zlé nepohodě, zdálo se jí, že počasí ještě není tak zlé, její bílý plášť vlál ve vzduchu jako velká lodní plachta. Ale Jeníkův přítel ji tak švihal třemi metlami, až krev tryskala na zem a ona mohla sotva letět dál. Konečně se dostala k hoře.

„To je bouře a krupobití,“ řekla skřítkovi, „ještě nikdy jsem nebyla venku v takovémhle počasí.“

„Člověk toho může někdy dostat také příliš mnoho dobrého najednou,“ pravil skřítek. A tu mu vyprávěla, že Jeník uhodl správně i po druhé. Jestliže uhodne i zítra, vyhraje, a ona už nikdy nebude moci přijít do hory, už nikdy nebude moci dělat taková kouzla jako dříve. Proto byla celá zkormoucená.

„Nesmí uhodnout!“ řekl skřítek. „Já už na něco přijdu, na co si ani za nic nevzpomene! — Ledaže by byl větším čarodějem než já. Ale teď buďme veselí!“ A vzal princeznu za obě ruce a pustili se do kola se všemi malými skřítky a bludičkami, co jich bylo v síni. Rudí pavouci poskakovali stejně vesele sem a tam po stěně, vypadalo to, jako by tam jiskřily ohnivé květy. Sova tloukla na buben, cvrčkové pískali a černé kobylky foukaly na foukací harmoniky. Byl to veselý ples!

Když už se dost vytančili, musila princezna domů, neboť jinak by ji mohli na zámku pohřešovat. Skřítek řekl, že ji vyprovodí, aby byli ještě nějakou chvíli spolu.

A tak odletěli do zlé bouře a Jeníkův přítel jim otloukl svoje tři metly o záda. Ještě nikdy nebyl skřítek v takovém krupobití. Před zámkem se s princeznou rozloučil a pošeptal jí: „Mysli si na mou hlavu!“ Avšak Jeníkův přítel to přece uslyšel a právě v té chvíli, kdy princezna vklouzla oknem do své ložnice a skřítek se chystal na zpáteční cestu, popadl ho za jeho dlouhé černé vousy a usekl mu šavlí jeho ohyzdnou hlavu u samých ramen. Tělo hodil rybám do jezera, ale hlavu jenom ponořil do vody a zabalil ji pak do svého hedvábného šátku, vzal ji s sebou do hostince a uložil se k spánku.

Nazítří ráno dal Jeníkovi šátek, ale uložil mu, aby jej nerozvazoval, dokud se ho princezna nezeptá, na co si myslí.

Ve veliké síni na zámku bylo tolik lidí, že tam byli stěsnáni jako ředkvičky do svazečku. Soudci seděli ve svých křeslech s měkkými poduškami pod hlavou a starý král měl na sobě nové šaty, zlatá koruna a žezlo byly vyleštěny, vypadalo to docela pěkně. Avšak princezna byla celá bledá a měla na sobě šaty černé jako uhel, jako by se chystala na pohřeb.

„Na co myslím?“ zeptala se Jeníka. Jeník hned rozvázal šátek a byl sám docela vyděšen, když spatřil ohyzdnou skřítkovu hlavu. Všemi to otřáslo, neboť to byl hrozný pohled, avšak princezna seděla jako kamenná socha a nemohla ze sebe vypravit jediné slovo. Nakonec povstala a podala Jeníkovi ruku, neboť přece hádal správně. Nepodívala se na nikoho, ale hluboce, přehluboce vzdychla. „Nyní jsi mým pánem! Dnes večer budeme slavit svatbu!“

„Tak to mám rád!“ pravil starý král, „tak tedy budeme slavit svatbu!“ Všichni provolávali slávu, královská stráž vyhrávala v ulicích, zvony vyzváněly a pernikářky odvazovaly černý flór se svých cukrových prasátek, neboť teď vládla všude radost. Tři celé pečené voly, naplněné kachnami a slepicemi, postavili doprostřed náměstí, a každý si mohl kus uříznout. V kašnách teklo to nejskvělejší víno, a když sis u pekaře koupil preclík za pár haléřů, dostal jsi šest velkých housek nádavkem — a byly to housky s rozinkami.

Navečer bylo celé město slavnostně osvětleno, vojáci stříleli z děl, a chlapci bouchali kapslemi a jedlo se a pilo, připíjelo a křepčilo, nahoře na zámku tančili všichni ti urození páni a krásné slečny. Široko daleko bylo slyšet, jak zpívají:

„Je tady děvčat jako kvítí,

každá si chce skočit.

Muzika když nám pěkně hrá,

pojď se, holka, točit!

Zatoč se a zadupej,

na podrážky nekoukej!“

Avšak princezna byla přece ještě pořád čarodějkou a Jeníka neměla ani trochu ráda. Na to pamatoval Jeníkův přítel, a dal mu proto tři pera z labutích křídel a lahvičku s několika kapkami a řekl mu, aby dal vedle svatebního lože postavit velkou káď, naplněnou vodou; a až bude princezna vstupovat na lůžko, ať do ní trochu strčí, aby spadla do vody. Do té vody ať ji třikrát ponoří, ale napřed do ní musí hodit tři pera a vylít ty tři kapky. Tak princeznu osvobodí z jejího zakletí a ona si ho velmi zamiluje.

Jeník učinil všechno, co mu přítel poradil. Princezna přenáramně křičela, když ji třikrát potápěl pod vodu a kroutila se mu pod rukama jako velká labuť, černá jako uhel, a z očí jí sršely jiskry. Když se po druhé dostala nad vodu, byla labuť bílá, až na jediný černý pruh, který měla kolem krku. Jeník se zbožně pomodlil k Pánubohu a po třetí ji omyl vodou. A v tu chvíli se proměnila v tu nejkrásnější princeznu. Byla ještě spanilejší než předtím a děkovala mu se slzami ve svých nádherných očích, že ji vysvobodil ze zakletí.

Nazítří ráno přišel starý král s celým svým dvořanstvem — a to bylo nějakého gratulování až dlouho do večera! Nakonec přišel Jeníkův přítel, v ruce měl svou hůl a ranec na zádech.

Jeník ho mnohokrát zlíbal a prosil ho, aby neodcházel, aby zůstal u něho, vždyť se zasloužil o jeho štěstí. Avšak přítel zavrtěl hlavou a řekl pak mírně a laskavě: „Ne, teď už můj čas minul. Splatil jsem ti jen svůj dluh. Pamatuješ se na toho mrtvého muže, kterému zlí lidé chtěli ublížit? Ty jsi jim dal vše, co jsi měl, aby měl klid v hrobě. Ten mrtvý muž jsem já!“

A v tu chvíli zmizel. —

Svatba pak trvala celý měsíc. Jeník a princezna se spolu měli tuze rádi a starý král se dožil ještě mnoha spokojených dní a dopřával jejich dětem, aby se mu houpaly na kolenou a hrály si s jeho žezlem. Avšak Jeník se stal králem nad celou říší.

csarzh-TWenfrdeitjaplptruskthyi

Pohádkový přehrávač

  • Dlouhý,Široký a Bystrozr
  • Drak dvanáctihlavý
  • Hloupý Honza
  • Hrnečku,vař
  • Jak se Honzík učil latin
  • Kmotr Matěj
  • Král času
  • O Budulínkovi
  • O Popelce
  • O Smolíčkovi
  • O bílém hadu
  • O dvanácti měsíčkách
  • O kocouru,kohoutu a kose
  • O kohoutkovi a slepičce
  • O neposlušných kozlatech
  • O perníkové chaloupce
  • O Červené Karkulce
  • Otesánek
  • Tři zlaté vlasy děda Vše
  • Zlatovláska
  • Čert a Káča
  • Živá voda