Get Adobe Flash player

Létající kufr

Teď něco uslyšíš —!

Venku u silnice stál zahradní domek. Jistě jsi jej také někdy viděl! Měl vpředu zahrádku s květinami a s barevně natřeným plotem. Až u samého plotu rostla v příkopě uprostřed krásné zelené trávy malá chudobka. Slunce na ni svítilo stejně teple a krásně jako na veliké a bohaté ozdobné květiny v zahradě, a proto každou hodinu o kousek povyrostla. Jednou ráno byla již zcela rozkvetlá; její zářivě bílé lístečky se prostíraly jako paprsky kolem žlutého sluníčka uprostřed. Nemyslila vůbec na to, že ji v trávě živá duše nevidí a že je ubohá, opovrhovaná chudobka. Byla velmi spokojená, obracela se po teplém sluníčku, vzhlížela k němu a poslouchala, jak ve vzduchu zpívá skřivánek.

Sedmikráska byla šťastná, jako by byl veliký svátek, třebaže bylo jen pondělí. Všechny děti byly ve škole; seděly v lavicích a učily se, a sedmikráska seděla zase na svém stonku a také se učila, od teplého sluníčka a ode všeho kolem dokola, kde vládne dobrý Bůh. Zdálo se jí, že skřivánek zpívá jasně a krásně všechno, co ona tiše cítí. Vzhlížela skoro s úctou k tomu šťastnému ptáčkovi, který umí zpívat a lítat, ale vůbec ji nermoutilo, že sama neumí. „Vždyť vidím a slyším!“ říkala si. „Sluníčko na mne svítí a vítr mě líbá; jak bohatě jsem vlastně obdarována!“

Za plotem rostla spousta pyšných, vznešených květin. Čím méně voněly, tím více se vypínaly. Pivoňky se nafukovaly, aby byly větší než růže, ale takováhle velikost přece nerozhoduje! Tulipány měly překrásné barvy; však to také věděly a držely se zpříma, aby to bylo ještě lépe vidět. Ani si nepovšimly mladé chudobky před plotem. Zato ona se tím více dívala na ně a říkala si: „Jak jsou krásné a bohaté! Jistě je přiletí ten nádherný ptáček navštívit! To je dobře, že jsem tak blízko u nich, alespoň tu slávu uvidím!“ A jak si to myslila, vít, vít, přiletěl skřivánek, ne však za pivoňkami a tulipány, ale do trávy k chudičké sedmikrásce. Samou radostí se celá polekala a nevěděla vůbec, co si má myslit.

Skřivánek kolem ní tančil a zpíval si: „Jak je ta tráva heboučká! A podívejme se, jaká je tu hezká kytička, se zlatem v srdci a se stříbrem na sukničce!“ Však také sedmikrásčin žlutý terčík vypadal jako ze zlata a lístky kolem zářily bělostí.

Nikdo si nedovede představit, jak byla chudobka šťastná! Skřivánek ji zobáčkem políbil, zpíval jí a zas pak odletěl k modré obloze. Trvalo jistě dobrou čtvrthodinku, než se chudobka zcela vzpamatovala. Trochu ostýchavá, ale nesmírně šťastná, podívala se po květinách vedle v zahradě: viděly přece tu poctu a blaho, jež ji potkaly — jistě chápou, jaká je to radost! — Avšak tulipány stály stejně ztrnule jako dříve a byly náramně špičaté a celé rudé, protože je to zlobilo. Pivoňky byly zase paličaté a zarputilé, dobře, že neuměly mluvit, jinak by se byla sedmikráska něco dověděla! Viděla, chuděrka, dobře, že jsou ve špatné náladě, a upřímně ji to mrzelo. Vtom přišlo do zahrady děvče s velkým nožem, ostrým a lesklým. Zamířilo rovnou mezi tulipány a uřezávalo jeden za druhým. „Ach!“ zavzdychla malá chudobka. „Jak je to hrozné, teď je s nimi konec!“ Děvče si pak tulipány odneslo. Chudobka byla ráda, že stojí v trávě za plotem a že je jen nepatrná, chudobná kytička. Byla za to nesmírně vděčná. Když slunce zapadlo, uzavřela své lístky a usnula; po celou noc se jí zdálo o sluníčku a o skřivánkovi.

Příštího rána, když roztáhla, šťastná, všechny své bílé lístky jako ručky po jasu a vzduchu, poznala zase skřivánkův hlas, ale jeho zpěv byl velmi smutný. Chuděrka skřivánek měl však k tomu opravdu důvod: chytili ho a seděl teď v kleci, stojící u otevřeného okna. Zpíval, jaké je to štěstí létat svobodně, zpíval o mladém, zeleném osení na poli a o krásném putování na křídlech vysoko k obloze. Ubohý ptáček nebyl v dobré náladě: byl vězněm ve své klícce.

Sedmikráska by mu byla ráda pomohla, ale jak jen? Bylo tak těžké vymyslit si něco. Zapomněla nadobro, jak je kolem krásně, jak sluníčko teple hřeje a jak jsou její bílé lístečky hezké. Musila stále jen myslit na zajatého ptáčka; nemohla však pro něho nic udělat.

Vtom vyběhli ze zahrady dva malí chlapci. Jeden z nich měl v ruce nůž, veliký a ostrý jako ten, kterým minulého dne řezalo děvče tulipány. Chlapci zamířili rovnou k sedmikrásce: nechápala ani trochu, co chtějí.

„Uřízneme tady skřivánkovi pěkný kousek trávníku!“ řekl jeden z chlapců a začal do hloubky vyřezávat obdélník drnu kolem sedmikrásky, takže zůstala stát uprostřed.

„Utrhni tu kytku!“ řekl druhý chlapec. Sedmikráska se celá zachvěla strachem: vždyť být utrhnut znamená přece přijít o život! A sedmikráska by byla teď tak ráda žila, když se měla dostat s vyříznutým kusem drnu do klece k chycenému skřivánkovi.

„Jen ji tam nech!“ prohlásil první chlapec. „Vyjímá se tam docela hezky!“ A tak sedmikráska zůstala, kde byla, a dostala se do klece ke skřivánkovi.

Ale ubohý ptáček jen hlasitě naříkal nad ztracenou svobodou a tloukl křídly o dráty klece. Sedmikráska nedovedla mluvit, nemohla mu říci slovíčko útěchy, třebaže by byla tolik chtěla. — Uplynulo tak celé dopoledne.

„Není tu voda!“ naříkal zajatý skřivánek. „Všichni odešli a zapomněli mi dát alespoň kapičku vody! Jak mám v krku vyschlo a jak mě v něm pálí. Jako bych měl v sobě oheň a led! A vzduch je tak těžký. Ach, musím umřít, opustit teplé sluníčko, svěží zeleň, všechnu tu krásu, kterou Bůh stvořil!“ Zavrtal zobáček do chladivého drnu, aby se alespoň trochu osvěžil. Uviděl při tom sedmikrásku: pokývl na ni, políbil ji zobáčkem a řekl jí: „Také tu musíš uvadnout, ubohá kytičko! Dali mi tebe a ten kousek zelené trávy místo celého světa, který jsem měl venku! Každé stébélko trávy má mi být zeleným stromem a každý z tvých bílých lístků vonící květinou! Ach, vyprávíte mi jen o tom, jak mnoho jsem ztratil!“

„Jak ho jen potěšit!“ říkala si sedmikráska, ale nemohla ani lístkem pohnout. Avšak vůně, proudící z jejích jemných lístků, byla daleko silnější, než jak jindy sedmikrása vonívá. Skřivánek si toho také všiml, a ačkoli prahl žízní a ve své trýzni škubal zelená stébélka trávy, sedmikrásky se nedotkl.

Nastal večer a stále nikdo nepřicházel a nedonesl ubohému skřivánkovi ani kapičku vody. Ptáček rozepjal krásná křidélka, křečovitě jimi zaškubal, jeho zpěv přešel v teskné pípání. Hlavička mu klesla vedle sedmikrásky a srdíčko mu puklo steskem a touhou.

Sedmikráska již nemohla jako minulého večera zavřít lístky a spát. Skláněla se churavá a plná žalu k zemi.

Teprve ráno přiběhli chlapci, a když spatřili skřivánka mrtvého, rozplakali se. Prolili pro něho mnoho slz a vykopali mu hezoučký hrob a vyzdobili jej květinovými lístky. Skřivánkovu mrtvolku vložili do krásné červené krabice — měl být královsky pochován, ubohý ptáček! Dokud byl živ a zpíval, zapomněli na něho, nechali ho v kleci mučit se žízní, ale nyní ho zahrnuli nádherou a slzami.

Zato trávu se sedmikráskou vyhodili na silnici do prachu. Nikdo na sedmikrásku ani nepomyslil — na ni, která tolik cítila s ubohým skřivánkem a tak ráda by ho byla potěšila.

Byl jednou jeden kupec; byl tak bohatý, že by byl mohl vydláždit celou ulici a ještě skoro celou jednu uličku samými stříbrňáky. Ale neudělal to, uměl svých peněz jinak použít: za každý groš, který vydal, vrátil se mu tolar. Takový to byl obchodník! Ale jednou zemřel.

Všechny peníze zdědil jeho syn a ten si žil vesele, noc co noc chodil na maškarní ples, dělal si papírové draky z tolarových bankovek a na vodě házel žabky zlaťáky místo kaménky. Peníze se mu tak mohly snadno rozkutálet a také se mu rozkutálely. Nakonec mu zbyly jen čtyři groše a na sebe měl jen trepky a starý župan. Přátelé se o něho přestali zajímat, když se s ním již nemohli blýskat po ulicích, ale jeden z nich, dobrá duše, poslal mu starý kufr a doporučil mu: „Sbal si svých pět švestek!“ To byla dobrá rada, ale mladý kupec neměl, co by sbalil. Sedl si tedy do kufru sám.

Byl to však podařený kufr. Jakmile se smáčkl jeho zámek, vznesl se. A tak se vznesl i teď: frr — vyletěl s mladým kupcem komínem, vysoko nad mraky a letěl dál a dál. Praskalo mu ve dnu — kupec se poděsil, že se kufr rozpadne, protože to by byl udělal pěkný přemet, Pánbůh chraň! — Doletěl však až do turecké země. Kufr ukryl v lese pod spadané listí a šel do města. Mohl si to klidně dovolit, protože Turci chodili všichni oblečeni jako on, v županu a pantoflích. Potkal chůvu s malým děckem. „Poslyš, turecká chůvo,“ zeptal se jí, „jakýpak je to zámek tady u samého města — má okna tak nesmírně vysoko!“

„Tam bydlí králova dcera,“ odpověděla mu chůva. „Předpověděli jí, že ji přivede milý do neštěstí, a proto k ní teď nikdo nesmí, leda v doprovodu krále a královny.“

„Děkuji!“ řekl mladý kupec a odešel do lesa, sedl si do kufru, vyletěl v něm na střechu zámku a vešel oknem k princezně.

Ležela na lehátku a spala. Byla tak krásná, že ji mladý kupec musil políbit. Probudila se a velmi se vyděsila, ale řekl jí, že je turecký Pánbůh a že k ní přiletěl vzduchem. To se jí líbilo.

Seděli pěkně vedle sebe a mladý kupec jí vypravoval o jejích očích: že jsou to překrásná temná jezírka, v nichž plují myšlenky jako vodní víly. A vypravoval jí o jejím čele: že je to sněhová hora s nádhernými sály a obrazy. A vypravoval jí o čápovi, který nosí hezoučké malé děti.

Byly to opravdu pěkné pohádky! Pak požádal princeznu o ruku a ona hned svolila.

„Ale musíte přijít v sobotu,“ řekla mu. „V sobotu ke mně chodívá král s královnou na čaj. Jistě budou velmi pyšní na to, že dostanu za muže tureckého Pánaboha. Ale jen dbejte na to, abyste uměl vyprávět opravdu krásnou pohádku, protože moji rodiče si na ně velmi potrpí; maminka chce vždy mravoučnou a vznešenou, a tatínek zas veselou, něco pro zasmání.“

„Dobrá, přinesu tedy jako svatební dar právě jen pohádku!“ prohlásil mladý kupec. Pak se rozloučili a princezna mu dala meč posázený zlaťáky. Ty se mu skvěle hodily!

Potom odletěl. Koupil si nový župan, usadil se v lese a skládal pohádku. Musel ji mít do soboty hotovou, a to není jen tak!

Konečně byl hotov a byla také již sobota.

Král, královna a celý dvůr čekali u princezny s čajem. Mladý kupec byl skvěle přijat.

„Vypravujte nám pohádku!“ vybídla ho královna. „Nějakou hlubokomyslnou a poučnou!“

„Ale abychom se při ní také zasmáli!“ žádal král.

„Nu dobrá!“ odpověděl jim a vypravoval pohádku. — Dobře teď poslouchejte!

— »Byl jednou jeden svazeček sirek. Byly nesmírně pyšné na svůj vysoký původ. Pocházely z hlavní větve vysoké staré lesní borovice, byly každá její třísečkou. Ležely nyní na polici mezi křesadlem a starým železňákem a vyprávěly jim o svém mládí. „Dokud jsme ještě byly na stromě,“ říkaly, „měly jsme se opravdu jako v ráji. Každé ráno a každý večer jsme měly diamantový čaj — rosu —, po celý den sluníčko, když právě svítilo, a všichni ptáčci nám musili vypravovat pohádky. Dobře jsme viděly, že jsme bohaté, protože listnaté stromy měly šaty jen přes léto, kdežto naše rodina si mohla dovolit zelený šat v létě v zimě. Ale potom přišli dřevorubci — to byla velká revoluce! — a naše rodina byla roztříštěna. Praotec našeho rodu, jeho kmen, dostal se za stožár na nádhernou loď, která si jezdí po celém světě; ostatní větve se dostaly zas jinam a naším posláním se stalo zažíhat světlo nižším vrstvám. Proto jsme my, vznešeného rodu, přišly sem do kuchyně.“

„Se mnou to zase vypadá zcela jinak,“ prohlásil železňák, vedle něhož sirky ležely. „Od té chvíle, co jsem se dostal do světa, stále mě drhnou a vaří ve mně. Jsem ztělesněná solidnost a jsem vlastně první zde v domě. Mou jedinou radostí je ležet po jídle čistý a hezký na polici a popovídat si rozumně s kamarády. Ale nepřihlížíme-li ke konvi, která se občas dostane na dvůr, žijeme tu stále odříznuti od světa. Naším jediným spojením s ním je nákupní košík, ale mluví o vládě a lidu zneklidňujícím způsobem; nedávno starý hrnec, poděšen těmi řečmi, spadl s police a rozbil se. — Říkám vám, je to volnomyšlenkář!“

„Moc mluvíš!“ okřiklo ho křesadlo a kleplo ocílkou o křesací kámen, až zajiskřilo. „Neměli bychom si raději udělat veselý večer?“

„Dobrá, povídejme si o tom, kdo je nejvznešenější!“ navrhovaly sirky.

„Ale ne, nemluvím ráda o sobě!“ prohlásila hliněná mísa. „Uspořádejme si večerní zábavu. Já začnu. Budu vypravovat něco ze života. Každý se do toho může pěkně vžít a potěší se: Na březích Baltu, pod dánskými buky…!“

„Krásný začátek!“ mínily talíře. To bude jistě příběh, jaký máme rádi!“

„Prožila jsem mládí v tiché rodině. Leštili nábytek, umývali podlahu a dávali čisté záclony každých čtrnáct dní.“

„Jak zajímavě vypravujete!“ řeklo koště. „Člověk hned pozná, že to vypravuje žena. Má to v sobě cosi čistého.“

„Ba, to se cítí!“ prohlásila konev a radostí si poskočila, až voda pleskla na podlahu.

Mísa pokračovala ve vyprávění a jeho konec si nijak nezadal se začátkem.

Talíře řinčely radostí a koště vytáhlo z písku petrželku a mísu ověnčilo; vědělo, že tím ostatní pozlobí. A také si říkalo: „Když dnes ověnčím já ji, ověnčí zítra zase ona mne!“

„A teď si zatančím!“ prohlásila lopatka od kamen a dala se do tance. Pane, jak uměla vysoko vyhazovat svou jedinou nohou! Starý povlak na židli v koutě kuchyně při tom pohledu praskl. „Mohli byste mě snad také ověnčit!“ domlouvala se lopatka. Ověnčili ji tedy.

„Je to přece jen luza!“ říkaly si sirky.

Čajník měl zazpívat, ale tvrdil, že je nachlazen — že nemůže zpívat, dokud se nedostane do varu. Ale odmítal jen z nafoukanosti: nechtěl zpívat jinak, než když stál na stole v pokoji u pánů!

Na okně leželo staré brkové pero, kterým psávala služebná. Nebylo na něm nic pozoruhodného, leda to, že bylo namáčeno hodně hluboko do kalamáře: ale pero si právě na tom velmi zakládalo.

„Když nechce čajník zpívat, ať tedy nezpívá!“ prohlásilo pero. „Venku visí klec se slavíkem a ten nám zazpívá! Sice se neučil zpívat, ale přimhouříme dnes večer oko!“

„Podle mého názoru by bylo svrchovaně nevhodné, poslouchat takového cizího ptáka!“ mínila čajová konvice; byla to zas kuchyňská zpěvačka — nevlastní sestra čajníku. „Bylo by to vlastenecké? Ať to posoudí košík!“

„Jen se tu zlobím!“ prohlásil nákupní košík. „Opravdu se velmi zlobím, že si to nikdo nemůže ani představit! Cožpak je tohle nějaký způsob, jak strávit večer? Nebylo by vhodnější obrátit dům na líc! Každý by zaujal své pravé místo a já bych to vše řídil. To by bylo něco jiného!“

„Ano, dejme se do toho!“ volali všichni.

Vtom se otevřely dveře. Přicházela služebná. Všichni zůstali tiše na svých místech, nikdo ani nemukl: ale přesto nebylo v kuchyni jediného hrnku, který by si nebyl býval vědom toho, co všechno si může dovolit a jak je urozený. „Jen kdybych byl chtěl,“ říkali si, „byl by to mohl být opravdu veselý večer!“

Služebná vzala sirky, rozškrtla je — pane, jak zajiskřily a jakým hořely plamenem!

„Teď může každý vidět, že my jsme tu nejvznešenější!“ naparovaly se. „Jak záříme! Jak svítíme!“ — A pak shořely.« —

„To byla krásná pohádka!“ prohlásila královna. „Zrovna jako bych bývala byla s těmi sirkami v kuchyni! Dáme ti tedy svou dceru!“

„Ovšemže!“ souhlasil král. „Dostaneš v pondělí naši dceru!“ Tykali mu teď, vždyť se přece měl stát členem rodiny.

Byla určena svatba a v její předvečer bylo celé město slavnostně osvětleno. Po ulicích rozhazovali koláče a preclíky, kluci se natahovali na špičky, křičeli „hurá!“ a pískali na prsty: byla to nevídaná nádhera.

„Inu, měl bych také hledět něčím přispět!“ řekl si mladý kupec. Nakoupil tedy rachejtle, praskavky a vůbec všechno, co si je možno k ohňostroji vymyslet, složil si to do kufru a rozletěl se v něm vysoko nad město.

Pane, jak fičel vzduchem a jak ohňostroj praskal a třaskal!

Turci při tom pohledu nadšením vysoko vyskakovali, že jim pantofle lítaly až nad hlavu. Takové nebeské zjevení ještě nikdy neviděli. Mohli se teď přesvědčit, že si jejich princezna vezme opravdu tureckého Pánaboha.

Když se mladý kupec vrátil s kufrem do lesa, řekl si: „Zajdu si teď do města, abych uslyšel, jak se to vyjímalo!“ Bylo jen přirozené, že byl zvědav.

Co jen lidé všechno nevyprávěli! Každičký, s kým mluvil, viděl to sice po svém, ale všichni velebili, jak to bylo krásné.

„Viděl jsem samého tureckého Pánaboha!“ dušoval se jeden. „Měl oči jako zářící hvězdy a vousy jako zpěněný vodopád.“

„Letěl v ohnivém plášti,“ vypravoval jiný. „A ze záhybů mu vykukovali přelíbezní andělíčkové.“

Krásné věci se mladý kupec dovídal — a nazítří ho čekala svatba!

Vrátil se do lesa, aby už nasedl do kufru — ale kam se poděl?

Shořel mu. Zůstala v něm od ohňostroje jiskra, z ní se vznítil oheň a proměnil kufr v popel. Mladý kupec už nemohl létat, nemohl už ke své nevěstě.

Stála celičký den na střeše zámku, čekajíc na něho. Čeká na něho dodnes, zatím co on se potlouká světem a vypravuje pohádky. Ale nejsou už tak veselé jako ta, kterou vypravoval o sirkách.

csarzh-TWenfrdeitjaplptruskthyi

Pohádkový přehrávač

  • Dlouhý,Široký a Bystrozr
  • Drak dvanáctihlavý
  • Hloupý Honza
  • Hrnečku,vař
  • Jak se Honzík učil latin
  • Kmotr Matěj
  • Král času
  • O Budulínkovi
  • O Popelce
  • O Smolíčkovi
  • O bílém hadu
  • O dvanácti měsíčkách
  • O kocouru,kohoutu a kose
  • O kohoutkovi a slepičce
  • O neposlušných kozlatech
  • O perníkové chaloupce
  • O Červené Karkulce
  • Otesánek
  • Tři zlaté vlasy děda Vše
  • Zlatovláska
  • Čert a Káča
  • Živá voda