Get Adobe Flash player

Bronzový kanec

Teď něco uslyšíš —!

Venku u silnice stál zahradní domek. Jistě jsi jej také někdy viděl! Měl vpředu zahrádku s květinami a s barevně natřeným plotem. Až u samého plotu rostla v příkopě uprostřed krásné zelené trávy malá chudobka. Slunce na ni svítilo stejně teple a krásně jako na veliké a bohaté ozdobné květiny v zahradě, a proto každou hodinu o kousek povyrostla. Jednou ráno byla již zcela rozkvetlá; její zářivě bílé lístečky se prostíraly jako paprsky kolem žlutého sluníčka uprostřed. Nemyslila vůbec na to, že ji v trávě živá duše nevidí a že je ubohá, opovrhovaná chudobka. Byla velmi spokojená, obracela se po teplém sluníčku, vzhlížela k němu a poslouchala, jak ve vzduchu zpívá skřivánek.

Sedmikráska byla šťastná, jako by byl veliký svátek, třebaže bylo jen pondělí. Všechny děti byly ve škole; seděly v lavicích a učily se, a sedmikráska seděla zase na svém stonku a také se učila, od teplého sluníčka a ode všeho kolem dokola, kde vládne dobrý Bůh. Zdálo se jí, že skřivánek zpívá jasně a krásně všechno, co ona tiše cítí. Vzhlížela skoro s úctou k tomu šťastnému ptáčkovi, který umí zpívat a lítat, ale vůbec ji nermoutilo, že sama neumí. „Vždyť vidím a slyším!“ říkala si. „Sluníčko na mne svítí a vítr mě líbá; jak bohatě jsem vlastně obdarována!“

Za plotem rostla spousta pyšných, vznešených květin. Čím méně voněly, tím více se vypínaly. Pivoňky se nafukovaly, aby byly větší než růže, ale takováhle velikost přece nerozhoduje! Tulipány měly překrásné barvy; však to také věděly a držely se zpříma, aby to bylo ještě lépe vidět. Ani si nepovšimly mladé chudobky před plotem. Zato ona se tím více dívala na ně a říkala si: „Jak jsou krásné a bohaté! Jistě je přiletí ten nádherný ptáček navštívit! To je dobře, že jsem tak blízko u nich, alespoň tu slávu uvidím!“ A jak si to myslila, vít, vít, přiletěl skřivánek, ne však za pivoňkami a tulipány, ale do trávy k chudičké sedmikrásce. Samou radostí se celá polekala a nevěděla vůbec, co si má myslit.

Skřivánek kolem ní tančil a zpíval si: „Jak je ta tráva heboučká! A podívejme se, jaká je tu hezká kytička, se zlatem v srdci a se stříbrem na sukničce!“ Však také sedmikrásčin žlutý terčík vypadal jako ze zlata a lístky kolem zářily bělostí.

Nikdo si nedovede představit, jak byla chudobka šťastná! Skřivánek ji zobáčkem políbil, zpíval jí a zas pak odletěl k modré obloze. Trvalo jistě dobrou čtvrthodinku, než se chudobka zcela vzpamatovala. Trochu ostýchavá, ale nesmírně šťastná, podívala se po květinách vedle v zahradě: viděly přece tu poctu a blaho, jež ji potkaly — jistě chápou, jaká je to radost! — Avšak tulipány stály stejně ztrnule jako dříve a byly náramně špičaté a celé rudé, protože je to zlobilo. Pivoňky byly zase paličaté a zarputilé, dobře, že neuměly mluvit, jinak by se byla sedmikráska něco dověděla! Viděla, chuděrka, dobře, že jsou ve špatné náladě, a upřímně ji to mrzelo. Vtom přišlo do zahrady děvče s velkým nožem, ostrým a lesklým. Zamířilo rovnou mezi tulipány a uřezávalo jeden za druhým. „Ach!“ zavzdychla malá chudobka. „Jak je to hrozné, teď je s nimi konec!“ Děvče si pak tulipány odneslo. Chudobka byla ráda, že stojí v trávě za plotem a že je jen nepatrná, chudobná kytička. Byla za to nesmírně vděčná. Když slunce zapadlo, uzavřela své lístky a usnula; po celou noc se jí zdálo o sluníčku a o skřivánkovi.

Příštího rána, když roztáhla, šťastná, všechny své bílé lístky jako ručky po jasu a vzduchu, poznala zase skřivánkův hlas, ale jeho zpěv byl velmi smutný. Chuděrka skřivánek měl však k tomu opravdu důvod: chytili ho a seděl teď v kleci, stojící u otevřeného okna. Zpíval, jaké je to štěstí létat svobodně, zpíval o mladém, zeleném osení na poli a o krásném putování na křídlech vysoko k obloze. Ubohý ptáček nebyl v dobré náladě: byl vězněm ve své klícce.

Sedmikráska by mu byla ráda pomohla, ale jak jen? Bylo tak těžké vymyslit si něco. Zapomněla nadobro, jak je kolem krásně, jak sluníčko teple hřeje a jak jsou její bílé lístečky hezké. Musila stále jen myslit na zajatého ptáčka; nemohla však pro něho nic udělat.

Vtom vyběhli ze zahrady dva malí chlapci. Jeden z nich měl v ruce nůž, veliký a ostrý jako ten, kterým minulého dne řezalo děvče tulipány. Chlapci zamířili rovnou k sedmikrásce: nechápala ani trochu, co chtějí.

„Uřízneme tady skřivánkovi pěkný kousek trávníku!“ řekl jeden z chlapců a začal do hloubky vyřezávat obdélník drnu kolem sedmikrásky, takže zůstala stát uprostřed.

„Utrhni tu kytku!“ řekl druhý chlapec. Sedmikráska se celá zachvěla strachem: vždyť být utrhnut znamená přece přijít o život! A sedmikráska by byla teď tak ráda žila, když se měla dostat s vyříznutým kusem drnu do klece k chycenému skřivánkovi.

„Jen ji tam nech!“ prohlásil první chlapec. „Vyjímá se tam docela hezky!“ A tak sedmikráska zůstala, kde byla, a dostala se do klece ke skřivánkovi.

Ale ubohý ptáček jen hlasitě naříkal nad ztracenou svobodou a tloukl křídly o dráty klece. Sedmikráska nedovedla mluvit, nemohla mu říci slovíčko útěchy, třebaže by byla tolik chtěla. — Uplynulo tak celé dopoledne.

„Není tu voda!“ naříkal zajatý skřivánek. „Všichni odešli a zapomněli mi dát alespoň kapičku vody! Jak mám v krku vyschlo a jak mě v něm pálí. Jako bych měl v sobě oheň a led! A vzduch je tak těžký. Ach, musím umřít, opustit teplé sluníčko, svěží zeleň, všechnu tu krásu, kterou Bůh stvořil!“ Zavrtal zobáček do chladivého drnu, aby se alespoň trochu osvěžil. Uviděl při tom sedmikrásku: pokývl na ni, políbil ji zobáčkem a řekl jí: „Také tu musíš uvadnout, ubohá kytičko! Dali mi tebe a ten kousek zelené trávy místo celého světa, který jsem měl venku! Každé stébélko trávy má mi být zeleným stromem a každý z tvých bílých lístků vonící květinou! Ach, vyprávíte mi jen o tom, jak mnoho jsem ztratil!“

„Jak ho jen potěšit!“ říkala si sedmikráska, ale nemohla ani lístkem pohnout. Avšak vůně, proudící z jejích jemných lístků, byla daleko silnější, než jak jindy sedmikrása vonívá. Skřivánek si toho také všiml, a ačkoli prahl žízní a ve své trýzni škubal zelená stébélka trávy, sedmikrásky se nedotkl.

Nastal večer a stále nikdo nepřicházel a nedonesl ubohému skřivánkovi ani kapičku vody. Ptáček rozepjal krásná křidélka, křečovitě jimi zaškubal, jeho zpěv přešel v teskné pípání. Hlavička mu klesla vedle sedmikrásky a srdíčko mu puklo steskem a touhou.

Sedmikráska již nemohla jako minulého večera zavřít lístky a spát. Skláněla se churavá a plná žalu k zemi.

Teprve ráno přiběhli chlapci, a když spatřili skřivánka mrtvého, rozplakali se. Prolili pro něho mnoho slz a vykopali mu hezoučký hrob a vyzdobili jej květinovými lístky. Skřivánkovu mrtvolku vložili do krásné červené krabice — měl být královsky pochován, ubohý ptáček! Dokud byl živ a zpíval, zapomněli na něho, nechali ho v kleci mučit se žízní, ale nyní ho zahrnuli nádherou a slzami.

Zato trávu se sedmikráskou vyhodili na silnici do prachu. Nikdo na sedmikrásku ani nepomyslil — na ni, která tolik cítila s ubohým skřivánkem a tak ráda by ho byla potěšila.

Byl jednou jeden kupec; byl tak bohatý, že by byl mohl vydláždit celou ulici a ještě skoro celou jednu uličku samými stříbrňáky. Ale neudělal to, uměl svých peněz jinak použít: za každý groš, který vydal, vrátil se mu tolar. Takový to byl obchodník! Ale jednou zemřel.

Všechny peníze zdědil jeho syn a ten si žil vesele, noc co noc chodil na maškarní ples, dělal si papírové draky z tolarových bankovek a na vodě házel žabky zlaťáky místo kaménky. Peníze se mu tak mohly snadno rozkutálet a také se mu rozkutálely. Nakonec mu zbyly jen čtyři groše a na sebe měl jen trepky a starý župan. Přátelé se o něho přestali zajímat, když se s ním již nemohli blýskat po ulicích, ale jeden z nich, dobrá duše, poslal mu starý kufr a doporučil mu: „Sbal si svých pět švestek!“ To byla dobrá rada, ale mladý kupec neměl, co by sbalil. Sedl si tedy do kufru sám.

Byl to však podařený kufr. Jakmile se smáčkl jeho zámek, vznesl se. A tak se vznesl i teď: frr — vyletěl s mladým kupcem komínem, vysoko nad mraky a letěl dál a dál. Praskalo mu ve dnu — kupec se poděsil, že se kufr rozpadne, protože to by byl udělal pěkný přemet, Pánbůh chraň! — Doletěl však až do turecké země. Kufr ukryl v lese pod spadané listí a šel do města. Mohl si to klidně dovolit, protože Turci chodili všichni oblečeni jako on, v županu a pantoflích. Potkal chůvu s malým děckem. „Poslyš, turecká chůvo,“ zeptal se jí, „jakýpak je to zámek tady u samého města — má okna tak nesmírně vysoko!“

„Tam bydlí králova dcera,“ odpověděla mu chůva. „Předpověděli jí, že ji přivede milý do neštěstí, a proto k ní teď nikdo nesmí, leda v doprovodu krále a královny.“

„Děkuji!“ řekl mladý kupec a odešel do lesa, sedl si do kufru, vyletěl v něm na střechu zámku a vešel oknem k princezně.

Ležela na lehátku a spala. Byla tak krásná, že ji mladý kupec musil políbit. Probudila se a velmi se vyděsila, ale řekl jí, že je turecký Pánbůh a že k ní přiletěl vzduchem. To se jí líbilo.

Seděli pěkně vedle sebe a mladý kupec jí vypravoval o jejích očích: že jsou to překrásná temná jezírka, v nichž plují myšlenky jako vodní víly. A vypravoval jí o jejím čele: že je to sněhová hora s nádhernými sály a obrazy. A vypravoval jí o čápovi, který nosí hezoučké malé děti.

Byly to opravdu pěkné pohádky! Pak požádal princeznu o ruku a ona hned svolila.

„Ale musíte přijít v sobotu,“ řekla mu. „V sobotu ke mně chodívá král s královnou na čaj. Jistě budou velmi pyšní na to, že dostanu za muže tureckého Pánaboha. Ale jen dbejte na to, abyste uměl vyprávět opravdu krásnou pohádku, protože moji rodiče si na ně velmi potrpí; maminka chce vždy mravoučnou a vznešenou, a tatínek zas veselou, něco pro zasmání.“

„Dobrá, přinesu tedy jako svatební dar právě jen pohádku!“ prohlásil mladý kupec. Pak se rozloučili a princezna mu dala meč posázený zlaťáky. Ty se mu skvěle hodily!

Potom odletěl. Koupil si nový župan, usadil se v lese a skládal pohádku. Musel ji mít do soboty hotovou, a to není jen tak!

Konečně byl hotov a byla také již sobota.

Král, královna a celý dvůr čekali u princezny s čajem. Mladý kupec byl skvěle přijat.

„Vypravujte nám pohádku!“ vybídla ho královna. „Nějakou hlubokomyslnou a poučnou!“

„Ale abychom se při ní také zasmáli!“ žádal král.

„Nu dobrá!“ odpověděl jim a vypravoval pohádku. — Dobře teď poslouchejte!

— »Byl jednou jeden svazeček sirek. Byly nesmírně pyšné na svůj vysoký původ. Pocházely z hlavní větve vysoké staré lesní borovice, byly každá její třísečkou. Ležely nyní na polici mezi křesadlem a starým železňákem a vyprávěly jim o svém mládí. „Dokud jsme ještě byly na stromě,“ říkaly, „měly jsme se opravdu jako v ráji. Každé ráno a každý večer jsme měly diamantový čaj — rosu —, po celý den sluníčko, když právě svítilo, a všichni ptáčci nám musili vypravovat pohádky. Dobře jsme viděly, že jsme bohaté, protože listnaté stromy měly šaty jen přes léto, kdežto naše rodina si mohla dovolit zelený šat v létě v zimě. Ale potom přišli dřevorubci — to byla velká revoluce! — a naše rodina byla roztříštěna. Praotec našeho rodu, jeho kmen, dostal se za stožár na nádhernou loď, která si jezdí po celém světě; ostatní větve se dostaly zas jinam a naším posláním se stalo zažíhat světlo nižším vrstvám. Proto jsme my, vznešeného rodu, přišly sem do kuchyně.“

„Se mnou to zase vypadá zcela jinak,“ prohlásil železňák, vedle něhož sirky ležely. „Od té chvíle, co jsem se dostal do světa, stále mě drhnou a vaří ve mně. Jsem ztělesněná solidnost a jsem vlastně první zde v domě. Mou jedinou radostí je ležet po jídle čistý a hezký na polici a popovídat si rozumně s kamarády. Ale nepřihlížíme-li ke konvi, která se občas dostane na dvůr, žijeme tu stále odříznuti od světa. Naším jediným spojením s ním je nákupní košík, ale mluví o vládě a lidu zneklidňujícím způsobem; nedávno starý hrnec, poděšen těmi řečmi, spadl s police a rozbil se. — Říkám vám, je to volnomyšlenkář!“

„Moc mluvíš!“ okřiklo ho křesadlo a kleplo ocílkou o křesací kámen, až zajiskřilo. „Neměli bychom si raději udělat veselý večer?“

„Dobrá, povídejme si o tom, kdo je nejvznešenější!“ navrhovaly sirky.

„Ale ne, nemluvím ráda o sobě!“ prohlásila hliněná mísa. „Uspořádejme si večerní zábavu. Já začnu. Budu vypravovat něco ze života. Každý se do toho může pěkně vžít a potěší se: Na březích Baltu, pod dánskými buky…!“

„Krásný začátek!“ mínily talíře. To bude jistě příběh, jaký máme rádi!“

„Prožila jsem mládí v tiché rodině. Leštili nábytek, umývali podlahu a dávali čisté záclony každých čtrnáct dní.“

„Jak zajímavě vypravujete!“ řeklo koště. „Člověk hned pozná, že to vypravuje žena. Má to v sobě cosi čistého.“

„Ba, to se cítí!“ prohlásila konev a radostí si poskočila, až voda pleskla na podlahu.

Mísa pokračovala ve vyprávění a jeho konec si nijak nezadal se začátkem.

Talíře řinčely radostí a koště vytáhlo z písku petrželku a mísu ověnčilo; vědělo, že tím ostatní pozlobí. A také si říkalo: „Když dnes ověnčím já ji, ověnčí zítra zase ona mne!“

„A teď si zatančím!“ prohlásila lopatka od kamen a dala se do tance. Pane, jak uměla vysoko vyhazovat svou jedinou nohou! Starý povlak na židli v koutě kuchyně při tom pohledu praskl. „Mohli byste mě snad také ověnčit!“ domlouvala se lopatka. Ověnčili ji tedy.

„Je to přece jen luza!“ říkaly si sirky.

Čajník měl zazpívat, ale tvrdil, že je nachlazen — že nemůže zpívat, dokud se nedostane do varu. Ale odmítal jen z nafoukanosti: nechtěl zpívat jinak, než když stál na stole v pokoji u pánů!

Na okně leželo staré brkové pero, kterým psávala služebná. Nebylo na něm nic pozoruhodného, leda to, že bylo namáčeno hodně hluboko do kalamáře: ale pero si právě na tom velmi zakládalo.

„Když nechce čajník zpívat, ať tedy nezpívá!“ prohlásilo pero. „Venku visí klec se slavíkem a ten nám zazpívá! Sice se neučil zpívat, ale přimhouříme dnes večer oko!“

„Podle mého názoru by bylo svrchovaně nevhodné, poslouchat takového cizího ptáka!“ mínila čajová konvice; byla to zas kuchyňská zpěvačka — nevlastní sestra čajníku. „Bylo by to vlastenecké? Ať to posoudí košík!“

„Jen se tu zlobím!“ prohlásil nákupní košík. „Opravdu se velmi zlobím, že si to nikdo nemůže ani představit! Cožpak je tohle nějaký způsob, jak strávit večer? Nebylo by vhodnější obrátit dům na líc! Každý by zaujal své pravé místo a já bych to vše řídil. To by bylo něco jiného!“

„Ano, dejme se do toho!“ volali všichni.

Vtom se otevřely dveře. Přicházela služebná. Všichni zůstali tiše na svých místech, nikdo ani nemukl: ale přesto nebylo v kuchyni jediného hrnku, který by si nebyl býval vědom toho, co všechno si může dovolit a jak je urozený. „Jen kdybych byl chtěl,“ říkali si, „byl by to mohl být opravdu veselý večer!“

Služebná vzala sirky, rozškrtla je — pane, jak zajiskřily a jakým hořely plamenem!

„Teď může každý vidět, že my jsme tu nejvznešenější!“ naparovaly se. „Jak záříme! Jak svítíme!“ — A pak shořely.« —

„To byla krásná pohádka!“ prohlásila královna. „Zrovna jako bych bývala byla s těmi sirkami v kuchyni! Dáme ti tedy svou dceru!“

„Ovšemže!“ souhlasil král. „Dostaneš v pondělí naši dceru!“ Tykali mu teď, vždyť se přece měl stát členem rodiny.

Byla určena svatba a v její předvečer bylo celé město slavnostně osvětleno. Po ulicích rozhazovali koláče a preclíky, kluci se natahovali na špičky, křičeli „hurá!“ a pískali na prsty: byla to nevídaná nádhera.

„Inu, měl bych také hledět něčím přispět!“ řekl si mladý kupec. Nakoupil tedy rachejtle, praskavky a vůbec všechno, co si je možno k ohňostroji vymyslet, složil si to do kufru a rozletěl se v něm vysoko nad město.

Pane, jak fičel vzduchem a jak ohňostroj praskal a třaskal!

Turci při tom pohledu nadšením vysoko vyskakovali, že jim pantofle lítaly až nad hlavu. Takové nebeské zjevení ještě nikdy neviděli. Mohli se teď přesvědčit, že si jejich princezna vezme opravdu tureckého Pánaboha.

Když se mladý kupec vrátil s kufrem do lesa, řekl si: „Zajdu si teď do města, abych uslyšel, jak se to vyjímalo!“ Bylo jen přirozené, že byl zvědav.

Co jen lidé všechno nevyprávěli! Každičký, s kým mluvil, viděl to sice po svém, ale všichni velebili, jak to bylo krásné.

„Viděl jsem samého tureckého Pánaboha!“ dušoval se jeden. „Měl oči jako zářící hvězdy a vousy jako zpěněný vodopád.“

„Letěl v ohnivém plášti,“ vypravoval jiný. „A ze záhybů mu vykukovali přelíbezní andělíčkové.“

Krásné věci se mladý kupec dovídal — a nazítří ho čekala svatba!

Vrátil se do lesa, aby už nasedl do kufru — ale kam se poděl?

Shořel mu. Zůstala v něm od ohňostroje jiskra, z ní se vznítil oheň a proměnil kufr v popel. Mladý kupec už nemohl létat, nemohl už ke své nevěstě.

Stála celičký den na střeše zámku, čekajíc na něho. Čeká na něho dodnes, zatím co on se potlouká světem a vypravuje pohádky. Ale nejsou už tak veselé jako ta, kterou vypravoval o sirkách.

V městě Florencii, nedaleko náměstí piana del granduca je krátká příčná ulička, které se, myslím, říká porta rossa. A v ní, před jakýmsi bazarem, kde prodávají zeleninu, stojí krásně umělecky provedená socha, bronzový kanec. Svěží, čistá voda vytéká z huby zvířete, které je stářím už černé a zelené. Jenom rypák se mu blyští, jako by byl hladce vyleštěný. Však jej také uhladily děti a žebráci, kteří jej berou do ruky, chtějí-li se napít vody, a ústa přiloží k hubě zvířete. Je to pěkný obrázek, když tak sochu dokonalých tvarů objímá hezký, polonahý klučina, a pije svěžími ústy z kančího rypáku.

Každý, kdo Florencii navštíví, lehce najde toto místo, stačí jenom zeptat se prvního žebráka, kterého potká, na bronzového kance, a jistě jej nalezne.

Byl pozdní zimní večer, hory pokrýval sníh. Svítil však měsíc, a měsíčná záře v Itálii osvětluje zemi tak, že je tam světlo jako za šerého zimního dne u nás na severu. Ještě větší, protože vzduch člověka osvěžuje, zatím co na severu nás tlačí chladná šedá mlha jako olověná tíže k zemi, k té studené a mokré zemi, která jednou bude tížit i naši rakev.

V zámecké zahradě vévodově, pod střechou pinií, kde v zimní době rozkvétají tisíce růží, seděl po celý den malý otrhaný chlapec. Mohl být obrazem Itálie, tak byl hezký, tak se stále smál a přesto tolik strádal. Byl hladový a žíznivý, nikdo mu nedal ani groš, a když se setmělo a zahrada se zavírala, odehnal ho vrátný pryč. Dlouho zamyšleně stál na mostě přes řeku Arno a díval se na hvězdy, třpytící se v zrcadle vodní hladiny mezi ním a nádherným mramorovým mostem della Trinita.

Pak se dal k soše kance, napůl u ní poklekl, pažemi ji objal kolem krku, přitiskl malá ústa k blyštivému rypáku a hltal velkými doušky svěží vodu. Vedle leželo několik lupenů salátu a trochu kaštanů, to byla jeho večeře. Na ulici nebylo človíčka, hoch tam byl docela sám. Posadil se kanci na hřbet, naklonil se dopředu, takže jeho malá kudrnatá hlava odpočívala na hlavě zvířete, a než se nadál, usnul.

Když nastala půlnoc, kanec se pohnul, a chlapec slyšel, že docela zřetelně povídá: „Chlapče, pevně se drž, protože teď poběžím!“ a rozběhl se i s ním — byla to neobvyklá jízda. Nejprve se octli na piana del granduca a kovový kůň, na němž sedí socha vévodova, hlasitě zařičel. Pestré znaky na staré radnici svítily jako průhledné obrazy a Michelangelův David napínal svůj prak. Jaký tady nastal zvláštní život! Kovová sousoší s Perseem a s Únosem Sabinek vypadala až příliš živě, nádherným, opuštěným náměstím se ozval smrtelný výkřik.

U paláce degli Uffizi, v arkádách, kde se za doby postu scházela šlechta k radovánkám karnevalu, se bronzový kanec zastavil.

„Pevně se drž!“ napomínal chlapce, „protože teď poběžím do schodů.“ Klučina dosud ani nemukl, jednak se třásl, jednak měl pocit blaha.

Vešli do dlouhé galerie, kterou chlapec dobře znal, neboť tam byl již dříve. Stěny se honosily malbami, stály tam i sochy a busty, všechno v nejkrásnějším osvětlení, jako by byl den, ale nejkrásnější pohled se jim naskytl, když se otevřely jedny z dveří do vedlejších místností. Ba, na tuhle nádheru se hoch pamatoval, ale přesto této noci bylo všechno v plném lesku.

Tam stála nahá, krásná žena, tak půvabná, jak ji mohla vytvořit jenom příroda a největší mistři mramoru; pohybovala krásnými údy, u nohou jí poskakovali delfíni, z očí jí zářila nesmrtelnost. Svět jí říká medicejská Venuše. Jí po obou stranách stály mramorové sochy, v nichž živý duch prostoupil kámen. Byli to krásní nazí muži. Jeden z nich brousil meč, Brusič se mu proto říká. Jinou skupinu tvořili zápasící gladiátoři. Meč se brousil, zápasníci se potýkali pro bohyni krásy.

Chlapce jako by ten skvělý lesk oslnil. Stěny hýřily barvami, všechno se tam změnilo v život a v pohyb. V dvojí podobě se objevil obraz Venuše, pozemské Venuše, tak plné a ohnivé, jak ji Tizian přivinul k svému srdci. Byl to zvláštní pohled. Dvě překrásné ženy to byly, svými krásnými nezahalenými údy spočívaly na měkkých poduškách, jejich ňadra se zdvíhala a ony pohybovaly hlavou, až jim bohaté kadeře spadaly na kulatá ramena, zatím co temné oči vyslovovaly žhavé myšlenky krve. Žádný z obrazů se však neodvažoval vystoupit docela z rámu. Sama bohyně krásy, gladiátoři i Brusič zůstávali na svých místech, protože je tam poutala svatozář Mariina, Ježíšova a Janova. Svaté obrazy nebyly již jenom obrazy, nyní to byli světci sami.

Co tam bylo v každém sálu nádhery a lesku! A chlapec viděl všechno, kanec kráčel celou tou krásou, co noha nohu mine. Jedno dílo bylo krásnější než druhé, a jenom jediný obraz se vryl chlapci do paměti, nejvíce právě pro veselé, šťastné děti na něm vymalované, na které už jednou radostně pokyvoval při denním světle.

Mnoho lidí se u tohoto obrazu jistě dlouho nezdrží, a přece obsahuje poklad poesie; představuje Krista, sestupujícího do podsvětí, ale kolem něho nevidíme mučedníky, nýbrž pohany. Tento obraz maloval Florenťan Angiolo Bronzino; nejkrásněji je tam zachycena jistota dětí, že se dostanou do nebe. Dvě se již objímají, jedno zase natahuje ruku k jinému, které stojí pod ním a ukazuje samo na sebe, jako by říkalo: „Já se dostanu do nebe!“ A starší lidé tam pak stojí v nejistotě, doufají, nebo se s pokornou modlitbou sklánějí před Ježíšem.

Na tenhle obraz se chlapec díval déle než na kterýkoliv jiný. Bronzový kanec tam také tiše stál. Tu se ozval tichý povzdech: s obrazu či z hrudi zvířete? Chlapec vztáhl k usměvavým dětem ruku; — a tu se kanec tryskem rozběhl dál a utíkal rozlehlou přední síní.

„Díky, ty krásné zvířátko, a Bůh ti požehnej,“ řekl chlapec a pohladil kance, který s ním seskakoval se schodů, až to dunělo.

„Nápodobně,“ řekl kanec, „já jsem pomohl tobě a ty jsi zase pomohl mně, protože jenom tehdy nabývám sil k běhu, když nesu na zádech nevinné dítě! Víš, dokonce se tak odvážím do světla lampy před mariánským obrazem. Mohu tě donést kamkoliv, jenom do kostela ne! Ale když budeš se mnou, mohu tam aspoň nahlédnout otevřenými dveřmi! Neseskakuj se mne, to bych zemřel a vypadal tak, jak mě znáš ve dne z ulice.“

„Zůstanu s tebou, moje požehnané zvířátko!“ povídal klučina, a tak tedy pádili úprkem florentskými ulicemi, až na náměstí před kostelem Santa Croce.

Velké dvojkřídlé dveře se rozlétly, od oltáře zazářila světla svěc a záře pronikala kostelem až na osamělé náměstí. Zvláštní světlo proudilo také z náhrobku v levé postranní lodi, tisíce hvězd v pohybu jej obklopovaly jakousi svatozáří. Na hrobu výrazně vynikal znak, červený žebřík v modrém poli, který plál skoro jako oheň. To byl hrob Galileiho, jednoduchý památník, na němž však je onen rudý žebřík na modrém poli významným znakem, neboť jako by to byl znak všeho umění; vždyť tam také cesta vede vzhůru po planoucím žebříku, avšak k nebi. Všichni proroci ducha vstoupí na nebe jako prorok Eliáš.

V pravé kostelní lodi na bohatých náhrobcích jako by ožila každičká socha. Tuhle stál Michelangelo, tamhle Dante s vavřínovým věncem kolem čela, Alfieri, Macchiavelli, jeden vedle druhého tam odpočívají tito muži, pýcha Itálie. A kostel je nádherný, daleko krásnější než mramorový florentský dóm, i když ne tak veliký.

Jako by se mramorový oděv mohutných postav pohyboval, jako by zdvihly hlavu ještě výš a vzhlížely v noci za zvuků zpěvu a hudby k bohatému, skvoucímu oltáři, kde bíle odění chlapci mávají zlatými kadidelnicemi; silná vůně proudila pak z kostela na náměstí.

Hoch vztáhl k tomu světelnému jasu ruku, a v témž okamžiku se rozeběhl bronzový kanec pryč; musil se ho pevně chytit, vítr mu hvízdal u uší, slyšel jak kostelní vrata zapraštěla v závěsech, když se zavírala, ale v téže chvíli jako by ztrácel vědomí, pocítil mrazivý chlad — a otevřel oči.

Bylo ráno, a on napůl sklouzl s kovového kance, na nějž v noci usedl, a socha stála na svém obvyklém místě, v ulici porta rossa.

Strach a hrůza přepadly chlapce při vzpomínce na tu, kterou nazýval matkou, na ženu, která ho včera poslala z domova a nařídila mu, aby sehnal peníze — vždyť žádné neměl, a pak ho trápil hlad a žízeň! Ještě jednou objal kance kolem krku, políbil ho na rypák, zakýval na něho na rozloučenou a pak odcházel do jedné z nejtěsnějších uliček, dost široké jen tak pro osla s nákladem na hřbetě. Velké, železem pobité dveře byly pootevřené. Chlapec v nich zmizel a stoupal po zděném schodišti, kde zdi byly špinavé a zábradlím tam byla jenom hladká šňůra. Konečně došel na otevřenou pavlač, kde byly rozvěšené hadry. Odtamtud vedly schody do dvora, kde byla od studně napjata do všech poschodí železná lana, a kde stoupalo vzhůru vědro vedle vědra, za skřípání kladky a s notným kýváním, až voda šplíchala do dvora. Opět vystupoval po zchátralých zděných schodech; dolů vesele běželi dva ruští námořníci a byli by ho málem porazili. Vraceli se z nočního hýření. Za nimi šla nijak mladá, ale mohutná ženština s hustými černými vlasy. „Co jsi přinesl domů?“ ptala se chlapce.

„Nezlob se,“ prosil ji chlapec, „nic jsem nikde nedostal, vůbec nic!“ — a chytil ji za šaty, jako by je chtěl políbit. Vstoupili do komůrky — tu nebudeme popisovat! Jenom tolik je třeba říci, že v ní stál džbán naplněný řeřavým uhlím, marito se mu říká, a ten si vzala žena na ruku, ohřívala si na něm prsty a přitom strčila do chlapce loktem: „Však ty jistě máš peníze!“ povídala. —

Dítě plakalo, žena mu uštědřila kopanec; hlasitě teď naříkal: — „Budeš už zticha, nebo ti tu tvoji vřeštivou hlavu rozbiju!“ — a žena se po něm rozpřáhla džbánem na uhlí, který držela v ruce; chlapec se přikrčil k zemi a vykřikl. Tu se objevila ve dveřích sousedka, také ona měla v náručí marito. „Felicito, co to děláš?“ vykřikla.

„Je to moje dítě!“ odpověděla jí Felicita. „Mohu je zabít, když budu chtít, a tebe s ním, Gianino!“ a rozpřáhla se po ní džbánem; druhá pozdvihla v obraně svůj džbán, že se oba srazily a kolem létaly po místnosti střepy, uhlí a popel. — Chlapec však vyrazil v tu chvíli ze dveří a utíkal přes dvůr z domu. Běžel, že nakonec nemohl už popadnout dech; zastavil se až před kostelem St. Croce, jehož dvoukřídlá vrata se před ním minulé noci rozevřela, a vešel dovnitř. Všechno tam zářilo: chlapec poklekl u prvního hrobu napravo, byl to náhrobek Michelangelův, a začal hlasitě vzlykat. — Lidé přicházeli a odcházeli, celá mše zatím proběhla, a nikdo si chlapce nevšiml; jenom nějaký starší měšťan se na chvíli zastavil a díval se na něho — ale pak také odešel jako ostatní.

Hlad a žízeň trýznily malého chlapce, zeslábl a bylo mu špatně; tak si vlezl do koutka mezi stěnou a mramorovým náhrobkem a tam usnul. Blížil se už večer, když jím někdo zatřásl a tak ho probudil. Vyskočil, a před ním stál tentýž měšťan.

„Není ti dobře? Kdepak bydlíš? Tys tu byl celý den?“ takhle se ho ptal a měl ještě mnoho jiných otázek. Chlapec mu na ně odpověděl a starý muž ho vzal k sobě, do malého domku nedaleko, v jedné z postranních uliček. Vešli spolu do rukavičkářské dílny, kde měšťanova žena pilně šila. Malý bílý boloňský pudlík, tak krátce ostříhaný, že bylo vidět růžovou kůži, vyskočil na stůl a vesele na chlapce dorážel. —

„Nevinné duše se poznávají,“ povídala žena a pohladila psa i chlapce. Dobří lidé mu dali najíst a napít a povídali, že u nich bude moci i přespat; otec Giuseppe si chtěl promluvit nazítří s jeho matkou. Ustlali mu v chudičké postýlce, která však pro něho byla královsky vznešená, protože často musil přespat na tvrdé kamenné podlaze, a tak tedy dobře spal a zdálo se mu o krásných obrazech a o bronzovém kanci.

Otec Giuseppe pak ráno odešel a chlapec z toho neměl příliš velkou radost, protože věděl, že to je proto, aby ho zase přivedl domů k matce, a hoch plakal a líbal čilého psíka a žena se na ně na oba usmívala. —

A s jakou se vrátil otec Giuseppe? Dlouho rozmlouval se svojí ženou, a ta přikyvovala a hladila hocha. „Je to hezké dítě,“ povídala. „Mohl by z něho být hezký rukavičkář, jako jsi ty! A jaké má prsty, takové jemné a ohebné. Madonna rozhodla, aby byl rukavičkářem!“

A chlapec už u nich zůstal a žena ho sama učila šít. Dobře jedl a dobře spal, byl z něho teď veselý hoch a začal škádlit Bellissimu — tak se totiž jmenoval rukavičkářův pudlík. Žena však na něj hrozila, začala mu spílat a zlobila se. A to chlapce zarmoutilo, zamyšleně pak seděl ve své komůrce. Odtamtud vedla okna na ulici a sušily se tam kůže, před okny byly silné železné mříže. Spát chlapec nemohl, stále myslil na bronzového kance, a když náhle zaslechl venku pleskavé zvuky, myslil si, že to je jistě on. Běžel k oknu, ale nikde nic neviděl, přišel už pozdě.

„Pomoz pánovi a vezmi mu bedničku s barvami!“ vybídla žena ráno chlapce, když ji jejich soused, mladý malíř, nesl sám zároveň s velkým svinutým plátnem. A chlapec poslechl a nesl ji malíři a s ním se dostal do galerie. Tam stoupal po schodech, které si dobře pamatoval z oné noci, kdy tamtudy jel na bronzovém kanci; poznal sochy i obrazy, překrásnou mramorovou Venuši a obě ty, které ve svých barvách ožily; shledal se tam s Marií, Ježíšem i Janem.

Teď oba tiše stáli před Bronzinovou malbou, kde Kristus sestupuje do podsvětí a kde se děti kolem něho usmívají v sladkém očekávání nebe. A tu se chudý chlapec rovněž usmál, neboť tady byl ve svém nebi. —

„Teď už jdi domů!“ povídal mu malíř, neboť hoch tam stál tak dlouho, že malíř si zatím postavil svůj stojan. —

„Mohl bych se dívat, jak malujete?“ otázal se chlapec. „Mohl bych se dívat, jak dostanete tady ten velký obraz na bílé plátno?“

„Teď nemaluji!“ odpověděl malíř a vzal černou křídu, ruka se začala rychle pohybovat po plátně, oči si měřily velký obraz, a třebaže se na plátně objevily jen tenké obrysy, přesto se tam Kristus vznášel zrovna jako na barevném obraze.

„Ale teď už jdi!“ řekl malíř, a chlapec odcházel tiše domů — usedl na stůl a — učil se šít rukavice.

Celý den však byl myšlenkami v obrazárně, a tak se často píchl, vedl si neobratně, ale Bellissimu nezlobil. Když nastal večer a dveře do ulice byly zrovna otevřené, vyklouzl ven. Byla zima, ale jasno a velmi hezky, na čisté obloze svítily hvězdy. A chlapec bloudil ztichlými už ulicemi, a netrvalo dlouho a stál před bronzovým kancem. Sklonil se k němu, políbil ho na lesklý rypák, usedl mu na záda a povídal: „Ty požehnané zvířátko, jak po tobě toužím! Dnes se spolu v noci zase projedeme!“

Bronzový kanec tam nepohnutě stál a z tlamy mu tryskala čerstvá voda. Chlapec na něm seděl jako na koni, když tu ho někdo zatahal za šaty. Podíval se tím směrem, byla to Bellissima, malá, holá, ostříhaná Bellissima. — Psík vyběhl z domu zároveň s ním a stále za ním běžel, aniž si toho chlapec povšiml. Teď Bellissima zaštěkala, jako by chtěla říci: „Vidíš že jdu s tebou, pročpak sis sem sedl?“ — Ani drak chrlící plameny nemohl chlapce poděsit víc, než to, že se u sochy objevila Bellissima. Dostala se na ulici neoblečena, jak říkala žena, jak tohle mohlo dopadnout! V zimě nevyšel psík na ulici, dokud mu neoblékli jehněčí kožku, kterou mu ušili na míru. Kolem krku se dala uvázat červenou stužkou, na které byla mašle a rolnička, a stejně ji uvázali pod břichem. Psík vypadal skoro jako kůzle, když běžel v zimě vedle paní takhle nastrojen. Bellissima byla teď s ním a nebyla oblečena; jak jen tohle dopadne, říkal si chlapec. Veškerá fantasie rázem zmizela, přesto však políbil chlapec ještě bronzového kance, vzal Bellissimu na ruku, a protože se třásla zimou, běžel domů, co mu síly stačily.

„S čím to utíkáš?“ volali na něho dva četníci, které cestou potkal. Tu Bellissima zaštěkala. „Kdepak jsi ukradl toho hezkého psa?“ ptali se a vzali mu ho.

„Vraťte mi zase psíka!“ žadonil chlapec.

„Když jsi ho neukradl, řekni doma, aby si pro něho přišli na strážnici!“ — a řekli mu, kde to je, a odcházeli i s Bellissimou.

Tohle byla bída nade vše největší. Nevěděl, zda má skočit do Arna, nebo jít domů a ke všemu se přiznat. Myslil si, že ho jistě zabijí. — „Ale dám se zabít! Chci zemřít, dostanu se tak k Ježíši a Madonně,“ řekl si chlapec a vrátil se domů, v očekávání, že ho zabijí.

Dveře byly zavřeny, na kladívko nemohl dosáhnout. Na ulici nebylo človíčka, ale chlapec spatřil kámen, který se uvolnil v dláždění, a bušil jím do vrat. „Kdo je to!“ ozval se hlas uvnitř. —

„To jsem já,“ řekl chlapec. „Bellissima se ztratila! Otevřte mi a zabte mě!“

To bylo zděšení kvůli ubohé Bellissimě! Zvláště paní naříkala, okamžitě pohlédla na stěnu, kde měl viset přehoz pro Bellissimu — a také tam jehněčí kůže visela!

„Bellissima je na strážnici!“ volala hlasitě. „Ty zlé dítě! Jak se dostala z domova? Vždyť zmrzne! To jemné zvíře je teď mezi hrubými vojáky!“ —

A manžel se musil pro psíka hned vypravit — a žena naříkala a chlapec plakal. — Všichni lidé z celého domu se seběhli, přišel i malíř. Vzal si chlapce mezi kolena, začal se ho vyptávat, a kousek po kousku se dověděl všechno, o bronzovém kanci a o galerii — tomu dobře nerozuměl. A malíř klučinu utěšoval, snažil se také usmířit starou paní, ale ta neměla klid, dokud se nevrátil její muž s Bellissimou, která se octla mezi vojáky. To bylo radosti! — a malíř hladil ubožáka chlapce po hlavě a dal mu hrst obrázků.

A byly to nádherné obrázky, všelijaké komické hlavy, ale především — byl tam i bronzový kanec, jako skutečný! Nic nemohlo být krásnější! Několika čarami byl nakreslen na papíře a dokonce tam byl naznačen i dům, který stojí za sochou.

„Umět tak kreslit a malovat! Celý svět by měl člověk po ruce!“

Jakmile hoch příštího dne osaměl, vzal tužku a pokoušel se na rubu jednoho z obrázků napodobit kresbu bronzového kance. Podařilo se mu to! — trochu křivá a neurovnaná byla jeho kresba, jedna noha byla silná a druhá slabá, ale přesto musil každý pochopit, co to je. Sám nad tím zajásal! — Povšiml si, že tužka ještě neposlouchá a nepoddává se mu tak, jak by měla; ale příštího dne se objevila vedle staré kresby kovového kance nová, stokrát lepší; a třetí už byla tak dobrá, že to musil každý poznat.

S šitím rukavic to však vypadalo bledě, a pochůzky v městě obstarával jen loudavě; neboť na bronzovém kanci se naučil, že všechny obrazy lze zachytit na papíru. A město Florencie je bohatou obrázkovou knihou, ve které stačí jen listovat. Na náměstí piana della Trinita stojí štíhlý sloup, a na jeho vrcholku stojí bohyně spravedlnosti se zavázanýma očima a s vahami v ruce. Brzo se objevila na papíře, a bylo to dílo malého rukavičkářova chlapce. Sbírka obrazů rostla, všechno to však byly dosud neživé věci. Tu před ním jednoho dne začala poskakovat Bellissima. „Stůj klidně,“ okřikl ji chlapec, „budeš krásně vypadat a dostaneš se mezi moje obrázky.“ Bellissima však nechtěla stát, a tak ji bylo nutno uvázat; přivázal hlavu a ocas, psík štěkal a poskakoval, proto musil provázek přitáhnout; tu přišla rukavičkářova žena.

„Ty bezbožný kluku! Ach, to ubohé zvíře!“ — To bylo všechno, co řekla, pak chlapce odstrčila stranou, kopala ho a vykázala ho z domu. Neboť to byl přece docela nevděčný ničema a bezbožný kluk! A s pláčem líbala svoji napůl zadušenou Bellissimu.

V téže chvíli přicházel po schodech malíř a tady dochází v našem příběhu k obratu! —

Roku 1834 byla ve florentské Akademii umění výstava; mnoho lidí se kupilo před dvěma sousedícími obrazy. Na menším bylo vidět veselého klučinu, jak sedí a maluje; za model měl bílého, důkladně ostříhaného psíka, ale ten nechtěl klidně stát, a byl proto přivázán motouzem za hlavu i za ocas. Obraz byl živý a pravdivý, že se musil líbit každému. Jeho malířem byl prý mladý Florenťan, kterého našli na ulici jako malé dítě, a jejž vychovával starý rukavičkář. Kreslit se naučil sám. Jeden malíř, nyní slavný, objevil prý tento talent, když chlapce chtěli jednou vyhnat za to, že přivázal panina miláčka, malého pudlíka, a udělal ho svým modelem. —

Z rukavičkářského učedníka se stal velký malíř! Tomu nasvědčoval tento obraz, ale tomu nasvědčoval zejména onen větší, sousední. Na něm byla jenom jediná figura, hezký otrhaný chlapec, který vsedě spal na ulici; opíral se přitom o bronzového kance v ulici porta rossa. Všichni diváci to místo znali. Chlapcovy ruce spočívaly na hlavě zvířete, tak klidný byl jeho spánek, a svítilna u mariánského obrazu vrhala silné, efektní světlo na jeho bledý, půvabný obličej. Byl to krásný obraz; zdobil jej velký pozlacený rám a v rohu byl zavěšen vavřínový věnec. Mezi jeho zelenými listy se však vinula černá stužka a dolů splýval dlouhý smuteční flór.

Onen mladý umělec v těchto dnech zemřel!

csarzh-TWenfrdeitjaplptruskthyi

Pohádkový přehrávač

  • Dlouhý,Široký a Bystrozr
  • Drak dvanáctihlavý
  • Hloupý Honza
  • Hrnečku,vař
  • Jak se Honzík učil latin
  • Kmotr Matěj
  • Král času
  • O Budulínkovi
  • O Popelce
  • O Smolíčkovi
  • O bílém hadu
  • O dvanácti měsíčkách
  • O kocouru,kohoutu a kose
  • O kohoutkovi a slepičce
  • O neposlušných kozlatech
  • O perníkové chaloupce
  • O Červené Karkulce
  • Otesánek
  • Tři zlaté vlasy děda Vše
  • Zlatovláska
  • Čert a Káča
  • Živá voda