Get Adobe Flash player

Pasáček vepřů

Byl jednou jeden chudý princ. Měl docela malé království, ale přece jen bylo dost velké, aby se na ně mohl oženit; a princ se oženit chtěl.

Bylo však od něho opravdu poněkud smělé troufat si říci císařově dceři: „Chceš si mě vzít?“ Ale princ se toho odvážil, protože jeho jméno bylo daleko široko proslavené. Na sta princezen by mu bylo rádo řeklo své „ano“, ale podívejme se, zdali to učinila i císařova dcera.

Tak tedy poslouchejte:

Na hrobě princova otce rostl růžový keř, překrásný růžový keř. Kvetl jen jednou za pět let a vykvetl pak na něm jediný květ, ale byla to růže tak líbezně vonící, že kdo k ní přivoněl, zapomněl na všechny své žaly a starosti. Princ měl také slavíka, který uměl zpívat, jako by měl v hrdélku všechny nejkrásnější melodie. Tu růži i slavíka měla princezna dostat; princ je proto uložil do velkých stříbrných pouzder a poslal jí je.

Císař je dal donést před sebou do velkého sálu, kde se princezna bavila se svými dvorními dámami hrou „přijde návštěva!“ — to byla celá jejich práce. Když uviděla veliké skříňky s dary, radostí zatleskala.

„Kéž by to tak byla čičinka!“ prohlásila.

Ale objevila se krásná růže.

„Ach, jak je rozkošně udělaná!“ zvolaly všechny dvorní dámy.

„Je víc než rozkošná!“ řekl císař. „Je nádherná!“

Ale když se jí princezna dotkla, nejraději by se byla dala do pláče.

„Fuj, papá!“ zvolala. „Vždyť není vůbec umělá, je opravdovská!“

„Fuj!“ opakoval celý sbor. „Je opravdovská!“

„Podívejme se ještě, co je v druhém pouzdře, než se začneme zlobit!“ mínil císař.

Objevil se slavík. Zpíval tak překrásně, že nebylo možno mu něco vytknout.

„Superbe! Charmant!“ říkaly dvorní dámy, protože všechny brebentily francouzsky — jedna hůř než druhá.

„Jak mi ten slavík připomíná hrací skříňku vysoce zvěčnělé císařovny!“ řekl jeden starý kavalír. „Ba, ba, — má stejný tón, stejný přednes!“

„Ba,“ povzdechl císař a rozplakal se jako dítě.

„Ani se mi nechce věřit, že je opravdovský!“ prohlásila princezna.

„Ba ne, je to opravdovský pták!“ řekli ti, kdož ho přinesli.

„Tak ať si letí!“ prohlásila princezna a nechtěla za nic na světě dovolit, aby princ přišel.

Avšak princ se nenechal odstrašit. Namazal si obličej na hnědo a na černo, narazil si čepici do čela a zaklepal.

„Dobrý den, císaři!“ řekl. „Nemohl bych dostat tady na zámku službu?“

„Nabízí se lidí habaděj!“ odpověděl císař. „Ale počkejme — potřeboval bych někoho k vepřům. Máme jich spoustu!“

A tak byl princ přijat za císařského pasáka vepřů. Vykázali mu ubohou komůrku při prasečinci; tam musil žít. Ale celý den cosi robil a večer měl již hotový hezoučký kotlík, kolem dokola s rolničkami; když se v kotlíku něco vařilo, krásně zvonily a hrály starou melodii:

„Ach, du lieber Augustin,

alles ist hin, hin, hin!

— po všem je už veta!“

Avšak nejumělejší na něm bylo, že podržel-li jsi v páře nad ním prst, hned jsi cítil, co se na kterém ohništi po celém městě vaří: to bylo, pane, něco jiného než nějaká růže!

Princezna šla se všemi svými dvorními dámami kolem na procházku. Když uslyšela melodii hranou kotlíkem, zastavila se. Zřejmě se jí to velmi líbilo, neboť také uměla hrát „Augustýna“ — bylo to jediné, co uměla, a ještě jen jedním prstem.

„Tohle já umím!“ zvolala. „Musí to být vzdělaný pasák! Poslyš, dojdi tam a zeptej se ho, zač je ten nástroj!“

Jedna z dvorních dam tam tedy musila doběhnout, ale natáhla si dřeváky. —

„Co chceš za ten kotlík?“ zeptala se.

„Chci deset hubiček od princezny!“ řekl pasáček.

„Pánbůh s námi!“ poděsila se dvorní dáma.

„Za méně ho nedám!“ odpověděl pasáček.

„Tak co říká?“ ptala se princezna.

„Nemohu to vůbec ani říci!“ odpověděla dvorní dáma. „Je to hrozné!“

„Tak mi to pošeptej!“ A dvorní dáma to zašeptala.

„Je to ale nestyda!“ prohlásila princezna a rychle šla dál — ale sotva kousek ušla, zazněly rolničky zas tak krásně:

„Ach, du lieber Augustin,

alles ist hin, hin, hin!

— po všem je už veta!“

„Poslyš,“ řekla princezna, „zeptej se ho, nechtěl-li by deset hubiček od mých dvorních dam!“

„Děkuji pěkně, to nechci!“ odpověděl pasáček. „Deset hubiček od princezny, nebo si kotlík nechám!“

„To je opravdu mrzuté!“ řekla princezna. „Ale musíte si tedy stoupnout přede mne, tak, aby to nikdo neviděl!“

A dvorní dámy se postavily před ní a roztáhly své široké sukně a pasáček dostal deset hubiček a princezna dostala kotlík.

Pane, to bylo radosti! Celý večer a celý den musil kotlík vařit. Nebylo v městě jediné ohniště, o němž by na zámku nevěděli, co se tam vaří, jak u komořího, tak u ševče. Dvorní dámy nadšením tančily a tleskaly.

„Víme, kdo bude mít sladkou polévku a lívance! Víme, kdo bude mít kaši a karbanátky. Jak je to zajímavé!“

„Svrchovaně zajímavé!“ řekla vrchní hofmistrová.

„Ale ani muk o tom, protože jsem císařova dcera!“

„Chraň Pánbůh!“ zvolaly všechny.

Pasáček vepřů — vlastně princ, ale všichni ho měli za skutečného pasáka vepřů — nenechal uplynout ani den, aby zas něco nezrobil: udělal klapačku. Když jsi ji roztočil, hrála všechny valčíky, skočné a polky, co je jich od stvoření světa známo.

„Ale to je superbe!“ prohlásila princezna, když šla kolem. „Neslyšela jsem nikdy krásnější hudební komposici! Poslyš, dojdi tam a zeptej se ho, zač je ten nástroj! Ale líbat už nebudu!“

„Chce sto hubiček od princezny!“ vyřizovala dvorní dáma, jež se byla u pasáčka zeptat.

„Ten člověk je zřejmě blázen!“ prohlásila princezna a šla dál. Ale sotva kousek ušla, zastavila se. „Musíme podporovat umění!“ řekla. „Jsem přece císařova dcera! Řekni mu, že dostane deset hubiček jako včera; zbytek si může vybrat u mých dvorních dam!“

„Ale nám se nechce!“ namítaly dvorní dámy.

„To jsou hloupé řeči!“ řekla princezna. „Když ho mohu já líbat, můžete vy také. Pamatujte, že vás živím a platím!“

A tak musila dvorní dáma znovu k pasákovi.

„Sto hubiček od princezny,“ prohlásil pasáček, „nebo si necháme každý své!“

„Postavit se přede mne!!!“ nařídila princezna a dvorní dámy se postavily před ní a pasáček se dal do líbání.

„Co je to za sběh u prasečince?“ podivil se císař, když vyšel na balkon. Promnul si oči a nasadil brýle.

„To tam jistě dvorní dámy něco tropí! Musím se tam podívat!“ Povytáhl si vzadu trepky, protože to vlastně byly střevíce, které sešlapal.

Safraporte, ten to nabíral!

Když přišel na dvůr, našlapoval potichoučku. Dvorní dámy byly zabrány do počítání hubiček, aby hra byla poctivá, aby pasáček nedostal příliš mnoho, ale také ne příliš málo. Proto císaře vůbec nezpozorovaly. Císař se natáhl na špičky.

„No tohleto!“ zvolal, když uviděl líbající, a přetáhl je pantoflem po hlavě, právě když pasáček dostával šestaosmdesátou hubičku. „Ven!“ rozkřikl se císař, protože se velmi rozzlobil. Princezna i pasák vepřů byli vykázáni za hranice jeho říše.

Princezna tam plakala, pasáček si to s princeznou vyřizoval a déšť se jen lil.

„Ach, já ubohá!“ naříkala princezna, „že jsem si nevzala toho krásného prince! Ach, jak jsem nešťastná!“

Pasáček odešel za strom, setřel si s obličeje hnědé a černé čmouhy, shodil se sebe ty hnusné hadry a ukázal se teď v celé své princovské nádheře — tak krásný, že se princezna bezděky před ním uklonila.

„Naučil jsem se tebou pohrdat!“ prohlásil princ. „Poctivého prince jsi nechtěla! Neměla jsi pochopení pro růži ani pro slavíka, ale s pasákem vepřů ses líbala za takovou hračičku! Lež si teď, jak sis ustlala!“

A odešel do svého království, přibouchl za sebou dveře a zastrčil závoru. Princezna zůstala stát venku; mohla si teď zpívat:

„Ach, du lieber Augustin,

alles ist hin, hin, hin!

— po všem je teď veta!“

csarzh-TWenfrdeitjaplptruskthyi

Pohádkový přehrávač

  • Dlouhý,Široký a Bystrozr
  • Drak dvanáctihlavý
  • Hloupý Honza
  • Hrnečku,vař
  • Jak se Honzík učil latin
  • Kmotr Matěj
  • Král času
  • O Budulínkovi
  • O Popelce
  • O Smolíčkovi
  • O bílém hadu
  • O dvanácti měsíčkách
  • O kocouru,kohoutu a kose
  • O kohoutkovi a slepičce
  • O neposlušných kozlatech
  • O perníkové chaloupce
  • O Červené Karkulce
  • Otesánek
  • Tři zlaté vlasy děda Vše
  • Zlatovláska
  • Čert a Káča
  • Živá voda