Get Adobe Flash player

Děvčátko se sirkami

Byla krutá zima; sněžilo a smrákalo se v tmavý večer: byl to také poslední večer v roce, silvestrovský večer. A v té zimě a v té tmě chodilo po ulici chudé děvčátko, prostovlasé a bosé. Sice když odcházelo z domova, mělo na nohou pantofle, ale byly mu málo platné! Byly veliké, nosila je naposledy jeho maminka, tak velikánské byly. A když děvčátko pospíchalo přes ulici, kterou se tryskem hnaly mimo ně dva vozy, ztratilo je. Jeden pantofel již nenašlo, s druhým utekl jakýsi chlapec pokřikuje, že se mu hodí za kolébku, až bude mít jednou děti.

A tak děvčátko chodilo po ulici bosé, s nožkama zčervenalýma a promodralýma zimou. V staré zástěrce mělo hromádku sirek; jeden svazeček drželo v ruce. Nikdo si za celý den nic od ní nekoupil; nikdo jí nedal jediný haléř. Chodila ulicemi hladová a promrzlá, vypadala, chuděrka, velmi zakřiknutě. Sněhové vločky jí padaly na dlouhé, zlatavé vlásky, jež se jí na šíji krásně vlnily, ale děvčátko nemyslilo vůbec na to, jak je hezké. Ze všech oken zářilo světlo a až na ulici překrásně voněla husí pečeně — vždyť byl silvestrovský večer! Na to teď děvčátko myslilo.

V zákoutí dvou domů, z nichž jeden vyčníval do ulice o kousek víc než druhý, se děvčátko schoulilo. Stáhlo nohy pod sebe, ale přesto mrzlo ještě víc než dříve. Domů se však neodvažovalo, vždyť neprodalo ani jedinkou sirku a neutržilo jediný haléř. Tatínek by jí nabil a doma je také zima, mají sotva střechu nad hlavou a vítr jim hvízdá světnicí, třebaže nejhorší škvíry ucpali slámou a hadry. — Ručky měla mrazem téměř ztuhlé. Ach, jak by bylo hezké, zahřát si je nad sirkou! Kdyby tak vytáhla jednu ze svazečku, rozškrtla ji o stěnu a zahřála si prsty... Vytáhla jednu, škrt — jak zajiskřila, jak hoří! Hořela teplým jasným plamenem, jako svíčička, když držela kolem ní ruku. Jaké to bylo podivuhodné světlo! — Děvčátku se zdálo, že sedí u velikých železných kamen s lesklými mosaznými kuličkami a mosazným kováním; hořelo v nich překrásně, a jak hřály! Ach — Děvčátko již natahovalo nožky, aby si je také ohřálo — vtom plamen zhasl. Kamna zmizela — děvčátko sedělo na chodníku s oharkem dohořelé sirky v ruce.

Rozškrtlo novou, rozhořela se, svítila, a jak její záře dopadala na zeď, zeď se stala průhlednou jako závoj: děvčátko jí vidělo do světnice. Stál tam stůl prostřený zářivě bílým ubrusem a jemným porcelánem a na něm překrásně voněla pečená husa, nadívaná švestkami a jablky! A co bylo ještě nádhernější — husa vyskočila z mísy, kolébala se po podlaze s vidličkou a nožem v hřbetě a zamířila přímo k chuděrce děvčátku. Vtom sirka zhasla a děvčátko vidělo zas jen silnou, studenou zeď.

Rozškrtlo další sirku. A pojednou se octlo pod překrásným vánočním stromkem. Byl ještě větší a ještě vyzdobenější než ten, který vidělo letos o vánocích skleněnými dveřmi u bohatého kupce. Na jeho zelených větvích hořelo na tisíce svíček a shlížely odtamtud na děvčátko pestré ozdůbky, jako jsou ty, jež zdobí výkladní skříně. Děvčátko po nich natáhlo obě ruce — vtom sirka zhasla; vánoční světýlka však stoupala výš a výš — děvčátko vidělo, jak jsou z nich jasné hvězdy na nebi — jedna z nich teď padá a kreslí po obloze dlouhou ohnivou čáru.

„Někdo umírá!“ řeklo si děvčátko, neboť babička — jediný člověk, který k ní byl hodný, ale která již umřela — říkávala: „když padá hvězda, odchází nějaká duše k Bohu.“

Děvčátko znovu rozškrtlo o zeď sirku; zazářila a v její záři se mu objevila babička — nesmírně jasná, zářící, přívětivá a předobrá.

„Babičko!“ zavolalo děvčátko. „Vezmi mě s sebou! Já vím, že zmizíš, až sirka dohoří — zmizíš jako ta teplá kamna, jako ta krásná husí pečeně a jako ten nádherný vánoční stromek!“ — A rychle rozškrtla všechny zbylé sirky ze svazečku, chtěla si babičku podržet co nejdéle: a sirky vydávaly takovou záři, že bylo jasněji než za bílého dne. Ještě nikdy nebyla babička tak hezká a tak veliká. Vyzdvihla si děvčátko do náruče a letěly spolu v lesku a radosti vysoko, převysoko; tam již nebyla ani zima, ani hlad, ani úzkost — byly u Pánaboha! —

Ale v zákoutí u domu sedělo za mrazivého rána děvčátko s červenými tvářemi, s úsměvem na rtech — a bylo mrtvé; zmrzlo v poslední večer starého roku. Novoroční jitro se rozbřesklo nad mrtvolkou sedící tam se sirkami, jejichž jeden svazeček byl téměř vyškrtán. „Chtěla se ohřát,“ říkali lidé. Ale nikdo nevěděl, co krásného viděla a v jakém jasu odešla s babičkou do radostí Nového roku.

csarzh-TWenfrdeitjaplptruskthyi

Pohádkový přehrávač

  • Dlouhý,Široký a Bystrozr
  • Drak dvanáctihlavý
  • Hloupý Honza
  • Hrnečku,vař
  • Jak se Honzík učil latin
  • Kmotr Matěj
  • Král času
  • O Budulínkovi
  • O Popelce
  • O Smolíčkovi
  • O bílém hadu
  • O dvanácti měsíčkách
  • O kocouru,kohoutu a kose
  • O kohoutkovi a slepičce
  • O neposlušných kozlatech
  • O perníkové chaloupce
  • O Červené Karkulce
  • Otesánek
  • Tři zlaté vlasy děda Vše
  • Zlatovláska
  • Čert a Káča
  • Živá voda