Get Adobe Flash player

Starý náhrobní kámen

V jednom malém městečku seděla večer v kterémsi statku kolem stolu celá rodina. Bylo to v době, kdy se říká, že „večery se dlouží“. Ještě však bylo hezky a teplo. Lampa hořela, před okny s velkými kořenáči visely záclony a venku krásně svítil měsíc. O tom se však teď nemluvilo; mluvilo se o starém velkém kameni ve dvoře, těsně u kuchyňských dveří, kam služebné často stavěly vydrhnuté měděné nádobí, aby oschlo na slunci, a kde si hrávaly děti. — Byl to vlastně starý náhrobní kámen.

„Já myslím,“ povídal hospodář, „že to je kámen ze starého klášterního kostela. Když ho bourali, prodávali přece kazatelnu a pamětní i náhrobní kameny. Můj nebožtík otec jich několik koupil a byly roztlučeny na dláždění. Tenhle kámen však zbyl a zůstal ve dvoře.“

„Jistě je to náhrobní kámen,“ řeklo nejstarší dítě, „ještě na něm jsou vidět přesýpací hodiny a kus anděla. Ale nápis na něm skoro už není znát, jenom jméno Preben a hned za ním písmeno S a kousek pod ním Marta. Víc na kameni nejde přečíst, a i tohle jenom po dešti nebo když kámen omyjeme.“

„Panebože, to je náhrobní kámen Prebena Svana a jeho manželky!“ zvolal stařičký muž, který podle svého věku mohl věru být dědečkem celé rodiny. „To byli manželé, které naposledy pochovali na starém klášterním hřbitově. Byl to starý bodrý pár, na který se pamatuji z chlapeckých let. Všichni je znali a všichni je měli rádi, byli to nejstarší manželé v městě! Lidé o nich říkali, že mají sud zlata, a přesto chodili prostě oblečeni, v nejhrubším oděvu, ale prádlo mívali vždycky sněhobílé. Byl to hezký starý pár, Preben s Martou! Když sedávali na lavičce nahoře na vysokých schodech svého domu a nad nimi rozkládala svoje větve košatá lípa, a když tak přátelsky a laskavě kývali lidem na pozdrav, každého to ze srdce potěšilo. Na chudé byli hodní jako nikdo, dávali jim jídlo i šaty, a za vší jejich dobrotou byl rozum a pravé křesťanství. Nejdříve zemřela žena, a já se na ten den dobře pamatuji. Byl jsem tenkrát malý klučina a zrovna jsme byli s otcem na návštěvě u starého Prebena, když zemřela. Starého muže to velice dojalo, plakal jako dítě. Nebožka ležela ještě v ložnici, těsně vedle nás. A starý Preben říkal otci, jak mu teď bude smutno, jaké měla jeho žena dobré srdce, kolik let spolu žili a jak se poznali a zamilovali do sebe. Já jsem byl tenkrát, jak už víte, malý, stál jsem tam a poslouchal, ale měl jsem takový zvláštní pocit, když jsem slyšel vyprávění starého muže, a když jsem viděl, jak stále víc a víc ožívá, jak se mu zardívají tváře, když mluví o dnech svých zásnub a o půvabu své nevěsty, když vzpomíná na to, kolika nevinných vytáček bylo zapotřebí, aby se s ní sešel. Potom hovořil o své svatbě a oči se mu přitom rozzářily, jako by se vrátil do oněch radostných dnů. A zatím ležela jeho žena vedle mrtvá, byla již stará a z něho byl také stařec, přesto však mluvil o šťastných dnech! —

Ba, takhle tomu bývá! Tenkrát jsem byl malý klučina a dneska jsem starý, zrovna jako Preben Svane. Čas utíká a všechno se mění! — Tak dobře se pamatuji na den jejího pohřbu, starý Preben šel tenkrát hned za rakví. Už před několika lety dali si staří manželé vytesat náhrobní kámen s nápisem a jménem, jenom rok úmrtí tam nebyl. Večer dovezli kámen na hřbitov a položili na hrob — a za rok jej zase zdvihli a starý Preben se odebral za svou ženou. — Nezůstalo po nich takové bohatství, jak se lidé domnívali, co zbylo, dostali příbuzní až odkudsi z daleka, nikdo je ani neznal. Hrazděný domek s lavičkou na vysokých schodech pod lipou dalo město strhnout, protože byl už příliš chatrný. A když to potom s kostelem dopadlo podobně a když byl zrušen i hřbitov, tu připadl Prebenův a Martin náhrobní kámen, stejně jako ostatní věci z kostela a ze hřbitova tomu, kdo je koupil. A tak se stalo, že ten kámen náhodou nebyl rozbit na kusy, ale že ho máme ve dvoře a hrají si u něho děti a děvečky tam staví umyté nádobí. — Nad hrobem starého Prebena a jeho ženy je dnes dlážděná ulice a nikdo si na ně už nevzpomene!“

A stařeček, který tohle všechno vyprávěl, potřásl teskně hlavou. „Všechno upadne v zapomnění!“ řekl.

Potom se ve světnici dali do řeči o jiných věcech; ale nejmenší hošík, dítě s velkýma vážnýma očima, si vylezl za záclonami na židli a díval se do dvora, kde jasné měsíčné světlo dopadalo na velký kámen. Až dosud se mu vždycky zdál prázdný a holý, teď mu však připadal jako velký popsaný list z kroniky. Všechno, co chlapec slyšel o Prebenovi a jeho ženě, tajil kámen v sobě; díval se na něj a pohlížel vzhůru na jasný, čistý měsíc na vysokém nebi bez mráčku, a zdálo se mu, jako by nad zemí zářila Boží tvář.

„Všechno upadne v zapomnění,“ ozval se v místnosti hlas, a v této chvíli políbil neviditelný anděl dítě na prsa a na čelo a tiše zašeptal: „Dobře pečuj o semínko, které jsi dostal, uchovej si je, až vyrosteš! — Na tobě bude, abys dalo zaniklému nápisu a zvětralému náhrobnímu kameni jasné, zlaté rysy, které na něm budou vidět budoucí pokolení! Ty způsobíš, že staří manželé budou zase spolu chodit ruku v ruce starými ulicemi a že spolu budou s úsměvem na svěžích červených lících sedávat na kamenném schodišti pod lipou a kývat na chudé i bohaté. Ze semínka této chvíle vyroste po letech kvetoucí básnické dílo. Krása a dobro neupadnou v zapomnění, budou žít v pověstech a písních.“

csarzh-TWenfrdeitjaplptruskthyi

Pohádkový přehrávač

  • Dlouhý,Široký a Bystrozr
  • Drak dvanáctihlavý
  • Hloupý Honza
  • Hrnečku,vař
  • Jak se Honzík učil latin
  • Kmotr Matěj
  • Král času
  • O Budulínkovi
  • O Popelce
  • O Smolíčkovi
  • O bílém hadu
  • O dvanácti měsíčkách
  • O kocouru,kohoutu a kose
  • O kohoutkovi a slepičce
  • O neposlušných kozlatech
  • O perníkové chaloupce
  • O Červené Karkulce
  • Otesánek
  • Tři zlaté vlasy děda Vše
  • Zlatovláska
  • Čert a Káča
  • Živá voda