Get Adobe Flash player

Skřítek u hokynáře

Byl jeden opravdový student — bydlil v podkroví a nic neměl. A byl jeden opravdový hokynář — bydlil pěkně v přízemí a náležel mu celičký dům; a také skřítek hospodáříček se držel u něho, protože dostával o Štědrém večeru mísu kaše, omaštěné pořádným kusem másla. Hokynář si to mohl dovolit. Skřítek tedy zůstával v hokynářově krámě: bylo to velmi poučné.

Jednou večer přišel do krámu zadním vchodem student, aby si koupil svíčku a sýr. Neměl, koho by poslal, šel si tedy nakoupit sám. Dostal, oč požádal, zaplatil, a hokynář a jeho milostpaní mu pokývli na dobrou noc; milostpaní však byla žena, která dovedla víc než jen pokývnout, měla dar výřečnosti! Student jejich pozdrav opětoval. Vyrušil se tím ze čtení papíru, do něhož mu zabalili sýr. Byl to list vytržený ze staré knihy, kterou opravdu neměli roztrhat: ze staré knihy plné poesie!

„Tamhle jí ještě kus leží!“ řekl hokynář. „Dal jsem za ni jedné babce hrstku kávy. Dáte-li mi osm šilinků, můžete si zbytek knihy vzít!“

„Děkuji vám,“ odpověděl student. „Vzal bych si ji místo sýra. Najím se chlebem bez sýra také. Byl by to hřích roztrhat ji celou! Jste skvělý obchodník, bdělý obchodník, ale poesii nerozumíte víc než tenhle truhlík!“

Bylo to od něho nezdvořilé, zejména vzhledem k truhlíku, ale hokynář se zasmál a student se také zasmál, bylo to přece řečeno jen v žertu! Skřítek se však pohoršil, že se někdo opováží říci něco podobného hokynáři, který je domácím pánem a prodává takové výborné máslo!

Když nastala noc a krám byl již zavřen a všichni až na studenta šli spát, vloudil se skřítek do pokoje a sebral hokynářčinu vyřídilku; nepoužívala jí, když spala. Kamkoli v místnosti skřítek vyřídilku položil, na kterýkoli předmět, dostalo se mu hned daru řeči a dovedl vykládat své rozumy a pocity stejně pohotově jako hokynářka. Ale mohl ji mít vždy jen jeden a to bylo opravdové dobrodiní, protože jinak by si byli všichni skákali do řeči.

Skřítek nasadil hokynářčinu vyřídilku na truhlík, v němž ležely staré noviny. „Je to skutečně pravda,“ zeptal se, „že nemáte ani zdání, co je to poesie?“

„Jak bych neměl!“ řekl truhlík. „Je to cosi, co bývá v novinách až docela dole na stránce a odstřihává se to. Řekl bych, že jí chovám ve svém nitru mnohem víc než nějaký student! A to jsem ve srovnání s hokynářem jen ubohý truhlík!“

Skřítek nasadil pak hokynářčinu vyřídilku kávovému mlýnku. Ten toho namlel! Potom ji položil na bečičku s máslem a na zásuvku s tržbou. Obě byly stejného mínění jako truhlík, a na čem se shodne většina, to se musí respektovat!

„A teď dojde na studenta!“ Skřítek vyšel potichoučku zadním schodištěm do podkroví, kde student bydlil. Uvnitř bylo světlo. Skřítek nakoukl do pokojíku klíčovou dírkou. Uviděl, že student čte v oné roztrhané knize. Ale jaké bylo uvnitř světlo! Z knihy vyzařoval jasný paprsek, rozrůstal se v kmen a v mohutný strom, který se pjal vysoko a prostíral nad studentem ze široka své větve. Každičký jejich list byl krásně svěží a každičký jejich květ byla krásná dívčí hlavička — některé s očima tmavýma a jiskrnýma, jiné s modrýma a nesmírně jasnýma; a každičký jejich plod byla třpytivá hvězda. A jaký tam zněl podivuhodně krásný zpěv a jaká hudba!

O takové kráse se skřítkovi dosud nikdy ani nesnilo, natož aby byl něco takového kdy viděl nebo slyšel. Stál tam na špičkách jako přimrazen a díval se a díval, až světlo uvnitř zhaslo. Student sfoukl lampu a zřejmě se uložil ke spaní, ale skřítek stál dál u dveří, protože dosud zněl překrásný, něžný zpěv, líbezná ukolébavka usínajícímu studentovi.

„Jak je tu nádherně!“ říkal si skřítek. „To jsem věru nečekal! Tak si myslím, že zůstanu u studenta —!“ — A uvažoval — rozumně uvažoval — a pak si povzdechl: „Student však nemá kaši!“ — A šel — inu, šel zas dolů k hokynáři. A dobře že přišel, protože truhlík už spotřeboval skoro všechnu hokynářčinu výřečnost: vyložil už vše, co v něm bylo, z jednoho konce a právě se chystal obrátit se a začít to vykládat zas z druhého konce. Vtom hospodáříček přišel, sebral mu vyřídilku a vrátil ji hokynářce. Avšak celý krám, od pokladny až po polena u kamen, řídil se od té doby ve svém mínění truhlíkem. Považovaly si ho tou měrou a nadály se od něho tak velkých věcí, že když potom hokynář předčítal ze svých „Novin“, z těch, co vycházejí večer, literární a divadelní kritiky, myslily si, že to vykládá truhlík.

Ale skřítek již nevydržel klidně poslouchat všechny krámské moudrosti a rozumy: jakmile zazářilo v podkrovní komůrce světlo, tu jako by jeho paprsky byly silná kotevní lana a táhly ho nahoru. Musil se sebrat a nakouknout tam klíčovou dírkou. Cítil tam van velikosti, jaký pociťuje člověk u rozbouřeného moře, když po něm kráčí v bouři Bůh. Skřítek vypukl v pláč; nevěděl sám, proč pláče, ale bylo v tom pláči cosi nesmírně blaživého! Jak překrásné by muselo být, sedět se studentem pod oním zářícím stromem, ale nebylo to možné — skřítek byl šťasten u své klíčové dírky. Stával tam na chladné chodbě, i když již fičel od vikýře podzimní vítr a bylo tam zima, příšerně zima. Ale hospodáříček ucítil zimu, teprve když v podkrovní komůrce zhaslo světlo a krásné tóny z ní vycházející ve větru odumřely. Hu, jak mrzl! — Zalezl zas dole do svého teploučkého koutku: tam bylo útulno a příjemně! — A když se objevila štědrovečerní kaše omaštěná pořádným kusem másla — inu, tu zas byl mistrem hokynář!

Ale v noci se skřítek probudil hrozným rámusením na okenice, tloukli na ně zvenčí, ponocný troubil — hořelo! Celá ulice byla osvětlena plameny. Hoří v domě, nebo u sousedů? Kde? — To bylo zděšení! Milostpaní hokynářka byla tak popletená, že si vytáhla zlaté náušnice z uší a strčila je do kapsy, aby přece jen něco zachránila. Hokynář běžel pro své cenné papíry a služebné děvče pro hedvábnou pláštěnku, na kterou, toť se ví, měla! Každý chtěl zachránit to nejlepší. A hospodáříček taky. Několika skoky vyběhl do schodů a do studentovy komůrky. Student stál zcela klidně u otevřeného okna a díval se na požár — hořelo v protějším domě. Hospodáříček popadl se stolu tu podivuhodnou knihu, strčil ji do své červené čepičky a držel ji oběma rukama: největší poklad domu byl zachráněn! Vyřítil se pak odtamtud ven na střechu, až k samému komínu. Seděl tam ozářen požárem protějšího domu a držel oběma rukama červenou čepičku, v níž měl svůj poklad. Cítil teď, komu patří jeho srdce, kam sám náleží. Ale když byl požár uhašen a hospodáříčkovi se vrátila rozvaha — inu: „Rozdělím se mezi ně!“ říkal si. „Nemohu přece dát hokynářovi vale, už pro tu kaši!“

Bylo to zcela lidské! — My ostatní také chodíme k hokynáři — pro kaši.

csarzh-TWenfrdeitjaplptruskthyi

Pohádkový přehrávač

  • Dlouhý,Široký a Bystrozr
  • Drak dvanáctihlavý
  • Hloupý Honza
  • Hrnečku,vař
  • Jak se Honzík učil latin
  • Kmotr Matěj
  • Král času
  • O Budulínkovi
  • O Popelce
  • O Smolíčkovi
  • O bílém hadu
  • O dvanácti měsíčkách
  • O kocouru,kohoutu a kose
  • O kohoutkovi a slepičce
  • O neposlušných kozlatech
  • O perníkové chaloupce
  • O Červené Karkulce
  • Otesánek
  • Tři zlaté vlasy děda Vše
  • Zlatovláska
  • Čert a Káča
  • Živá voda